Kdo vynalezl koloběžku a jak se vyvíjela

Koloběžku nevynalezl jediný konkrétní člověk. Její podoba vznikala postupně z domácích dětských konstrukcí, vývoje jízdních kol a pozdějších technických vylepšení. Za důležitý historický předstupeň lze považovat drezínu Karla Friedricha Draisa z roku 1817, zatímco moderní skládací koloběžku výrazně ovlivnil švýcarský konstruktér Wim Ouboter na konci 20. století.

Jestliže dal německý konstruktér Karl Friedrich Draise roku 1813 vzniknout jízdnímu kolu, můžeme ho vlastně považovat i za otce koloběžky. Tím spíše, že Draisův model neměl pedály a jezdec se na něm pohyboval odrážením od země. V modernějších dějinách se v roce 1817 baron Karl Friedrich Drais zaregistroval patent na draisinu - dřevěný stroj s sedačkou a loukoťovými koly, který se stal předchůdcem současných bicyklů a koloběžek.

Proč nelze určit jediného vynálezce

Po vynálezci koloběžky nepátrejte. Žádný konkrétní totiž neexistuje! Když se okolo roku 1930 dostávají první koloběžky na trh, o žádnou novinku se dávno nejedná. Výrobci se pouze inspirovali tím, co viděli na ulici…

Klasická koloběžka se stupátkem vyrazila na svou první trasu někdy na přelomu 19. a 20. století, ale datum i jméno vynálezce bylo přeřváno přehlušeno motory motorek, aut a letadel, které v té době taktéž proráželi na cestu do světa. V této rušné průmyslové době zůstávala koloběžka pouze dětskou hračkou a vývoj její konstrukce šel jen potichounku ruku ruce s vývojem cyklistiky - dřevěné konstrukce se změnily na kovové a kola se byla opatřena plášti.

Nejstarší předchůdci koloběžky

Historie koloběžek je fascinující a sahá až do starověkého Egypta, kde kolem roku 1350 př.n.l. byla objevena kresba v hrobce Tutanchamona. Tato ilustrace svědčí o tom, že lidé už tehdy používali zařízení, které umožňovalo pohyb odrážením nohou od země. V modernějších dějinách se v roce 1791 francouzský vynálezce Medé de Sivrac podílel na vzniku první rychloběžky známé jako celerifera.

Tento inovativní stroj měl dvě pevná kola a lavičku pro pohodlné sezení. O více než čtvrt století později, konkrétně v roce 1817, baron Karl Friedrich Drais zaregistroval patent na draisinu - dřevěný stroj s sedačkou a loukoťovými koly, který se stal předchůdcem současných bicyklů a koloběžek.

Za první milník v historii koloběhu můžeme považovat tzv. drezínu. Tu sestrojil roku 1817 Němec Karl Fridrich Drais (1785 - 1851). Tento stroj se sice považuje za první velociped, ale k jízdě se používalo odrazu nohou a sám Drais zařízení pojmenoval Laufmaschine, což německy znamená běhací stroj. Takže jistá spojitost tu jistě je.

Koloběžka jako dětská domácí konstrukce

Na přelomu 19. a 20. století se život ve městech hodně mění. S rozvojem průmyslu sem přichází mnoho lidí, kteří pracují v továrnách. A jejich děti se celé dny potulují po předměstích. Hraček moc nemají, nápadů ale rozhodně ano!

A pokud k tomu ještě najdou nějaká kolečka (často z kolečkových bruslí), rodiče jim je pomohou připevnit na dřevěnou desku a doplní provizorní rukojetí. Skvělé jezdítko je na světě! Lepší modely zvládnou dokonce zatáčet, když se napojí i druhá deska, za pomoci otočného kloubu.

Díky masivnímu rozmachu průmyslu na přelomu 19. a 20. století vyrůstaly u velkých měst továrny jako houby po dešti. V jejich stínu pak vznikala rozsáhlá průmyslová předměstí, obydlená tisíci dělníky a jejich dětmi. Doba rodičům často nedovolovala kupovat nové hračky, a tak si potomci museli poradit sami.

Dětská fantasie a chuť se zabavit daly vzniknout prvním doma vyráběným prototypům koloběžek. Zpočátku šlo o podvozky a kolečka z vysloužilých kolečkových bruslí, které se připevňovaly na klasická prkna ze starých dřevěných beden, řízení pak zajišťovalo další prkno (často podélně rozpůlené). Zkrátka, vyrábělo se z čehokoliv, co bylo zrovna po ruce.

Takto vyrobená koloběžka se při jízdě celá třese a dělá pořádný rámus. Skoro takový, jako opravdové dopravní prostředky, a i proto slaví takový úspěch! Tehdejší modely sice měly hodně daleko k dnešním uhlazeným designům a technologiím (koloběžky na cestách hrčely skoro jako opravdové vozy), mezi dětmi se ale staly obrovským hitem.

První koloběžky ve městech

Na prvních dřevěných koloběžkách se děti prohánějí od počátku 20. století. Děti na koloběžkách můžeme zahlédnout i v dokumentu Cesta amsterodamskými ulicemi, natočeném v roce 1922. Drandí se však na nich skoro ve všech městech.

Pověstné jsou v Paříži, v Berlíně, v Lipsku, během Velké hospodářské krize ve 30. letech přibývají i v Americe. Těm dnešním se ještě moc nepodají, ovšem dočkají se různých vylepšení. Když se zjistí, že dřevo není příliš praktické do deště a bláta, začnou se přidávat komponenty z jízdních kol.

Proto se o koloběžky postupně začali zajímat i velcí výrobci. Výroba koloběžek má v českých zemích fascinující tradici, která se datuje až do roku 1904, kdy začala v Duchcově. Na prahu 20. století se v Praze objevily první dětské koloběžky.

Od dřeva ke kovu

Používáním v praxi se zjistilo, že největší slabinou koloběžek jsou především použité materiály. Dřevo působením vlhka hnilo a podvozek vlivem rzi zadrhával. Řešením bylo použití komponentů a koleček z jízdních kol, díky kterým se jízdní vlastnosti koloběžek o mnoho zlepšily.

Ve 40. letech už převažují kovové. Výrobci používají podobné součástky jako do kol. V průběhu čtyřicátých let došlo k rozvoji sériové výroby kovových modelů, které byly vybaveny pokrokovými prvky jako gumová nafukovací kola a nožní brzda.

Nafukovací pneumatiky ostatně vidíme i na moderních koloběžkách, ať už se jedná o stroje do města či do terénu. S příchodem kovových komponentů inspirovaných jízdními koly se výrazně zlepšily jízdní vlastnosti koloběžek. Tato inovace přispěla k jejich větší stabilitě a lepší ovladatelnosti.

Proč koloběžky na čas ustoupily

Jenže právě kola jsou od druhé poloviny 20. století stále oblíbenější. Konečně klesají jejich ceny a může si je dovolit stále více lidí. A jsou praktičtější. Koloběžky proto zůstávají spíš jen hračkou a zájem o ně upadá!

Spolu s masovým rozšířením jízdních kol (a tím i jejich podstatným zlevněním) ustoupily koloběžky na čas do pozadí. Ve prospěch bicyklů hrála jejich využitelnost (možnost převážení břemen, větší cestovní rychlost na delší vzdálenosti…), ale i otázka aktuální módy.

Koloběžky a zábavu na nich udržovala v povědomí jen hrstka nadšenců, pohádky Jana Wericha a oblíbený rošťák Hurvínek. I když se jízdní kola stala trendy záležitostí, což vedlo k dočasnému poklesu zájmu o koloběžky, jejich výroba nadále pokračovala a pomohla rozvíjet zařízení určená pro pohyb na dvou kolech.

Koloběžka jako sportovní a tréninkový prostředek

Za proměnou koloběžky v dopravní prostředek pro dospělé, stáli nejen recesisté, ale i trenéři, kteří v ní viděli dokonalý tréninkový prostředek pro lyžaře, běžce a sdruženáře. Například sportovní škola v Rožnově pod Radhoštěm koloběžku využívá již od 70. let 20. století.

V té době se v naší zemi se již na koloběžkách závodilo a roku 1968 vznikla Rollo liga, nejstarší a nejdéle trvající seriál koloběžkových závodů na světě. Sportovní využití přineslo i konstrukční změny. Tou největší bylo výrazné zvětšením předního kola.

Velké kolo vpředu na svém stroji použil poprvé Fin Hannu Vierikko roku 1991. On sám však zprvu na koloběžce nezávodil, byl famózním orientačním běžcem a hlavně milovníkem jízdy na tradiční finské ledobežce. A právě koloběžka a pro svou podobnost byla jeho nejlepším tréninkovým prostředkem.

Hannu Vierikko svojíí koloběžkou udal směr v další konstrukci koloběžek a později založil firmu Kicbike. Dnes existuje několik výrobců koloběžek pro s různým zaměřením různá zaměření - do města, na cesty, silniční, muscherské či sjezdové.

Wim Ouboter a znovuzrození moderní koloběžky

Za iniciátora koloběžkové renesance je dnes považován švýcarský vynálezce a bývalý bankéř Wim Ouboter, který koncem 90. let 20. století představil svou vlastní konstrukci lehké hliníkové koloběžky. K „vynálezu“ ho údajně inspirovala jeho sestra (která díky kratší noze měla potíže s jízdou na kole) a současně život ve městě, kde jsou vzdálenosti často příliš velké pro chůzi a malé pro jízdu autem.

Teď už jsme ale v 90. letech, ve švýcarském Zurichu, kde bankéř Wim Ouboter vyráží ze svého bytu do oblíbeného obchodu z uzeninami. Je to něco přes kilometr, pěšky se mu nechce, ale jet autem se nevyplatí. „Chtělo by to nějaké šikovné přibližovalo,“ přemýšlí Wim a pozoruje přitom svoji sestru, které se nedaří jezdit na kole.

To vše ho inspiruje k tomu, že vytáhne koloběžky ze záhrobí a dá jim moderní kabát - malá kolečka a lehkou hliníkovou konstrukci. Především se jeho Micro Scooter dá složit, takže si ho můžete vzít kamkoliv s sebou. Na konci století už se s podobnými koloběžkami předhání řada výrobců!

První skládací hliníkovou koloběžku s kolečky z in-line bruslí vytvořil roku 1996 Wim Ouboter ze společnosti Mikro Mobility Systems ve Švýcarsku. Koloběžka byla prodána jako "Micro Skate Scooter" a rychle získala svojí oblibu.

První elektrická koloběžka, již electric kick scooter, vznikla na základě konstrukce moderní klasické koloběžky, na které se člověk odráží nohou, aby se pohybovala. Začalo to tím, že jistý švýcarský bankéř Wim Oubuter řešil problém, jak se dostat z jeho domova do asi míli vzdáleného oblíbeného obchůdku s uzeninami, aniž by musel jít pěšky nebo použít kolo, které bylo již uskladněno ve sklepě.

Nakonec přišel s tříkolovým vozítkem, na kterém se člověk odrážel nohou. Pro kola své tříkolky použil tvrdší plasty s nižším třením a dobrými absorbujícími vlastnostmi. Později se spojil s americkou společností pro sportovní spotřeby K2, kdy roku 1998 v Munichu uvedli tuto tříkolku společně na trh.

Díky jejímu úspěšnému prodeji si mohl Oubuter v roce 1999 založit jeho vlastní společnost Micro Mobility Systems, kde pokračoval ve vývoji až nakonec přišel s dvoukolovým konceptem koloběžky. Dvoukolová koloběžka sklidila veliký úspěch a měla dobré prodeje.

Jak koloběžka funguje

Ve své nejzákladnější podobě je poháněna odrážením jedné nohy od země, zatímco druhá noha stojí na plošince spojující přední a zadní kolo koloběžky. Ovládá se pomocí řídítek podobně jako jízdní kolo a pokročilejší modely jsou opatřeny brzdami.

Obecně pohyb základního provedení koloběžky bez jakýchkoliv přídavných pohonů je založen na tzv. „koloběhu“. Principiálně jde o to, že jedna noha řidiče koloběžky je tzv noha „stojná“ a druhá noha je tzv noha „odrazová“.

Pro jízdu na koloběžce si řidič stoupne stojnou nohou na nášlapnou plochu koloběžky, rukama uchopí řídítka a pro uvedení koloběžky do pohybu se začne odrážet od země odrazovou nohou, tím se začne koloběžka urychlovat. Během jízdy se pro zatáčení používají řídítka, která současně pomáhají udržet stabilitu řidiče na koloběžce.

Tento efektivní koncept (i do jisté míry zábavné) dopravy během let dostal mnohá zlepšení, jakožto brzdy, které lze ovládat přes páčky na řídítkách, kolečka s pneumatikami s duší, stojánek a z pohledu elektrokoloběžek nejzásadnější prvek, a tím byla instalace prvních motorů pro pohon koloběžky.

První koloběžky s motorem

První patentovaná koloběžka s motorem (stále ne elektrokoloběžka). Její pohon nebyl založen na lidské práci, ale na práci spalovacího motoru a její vznik se datuje do roku 1913 v New Yorku.

Hlavní zásluhy jsou připisovány panu Arthurovi Hugo Cecil Gibsonovi, který si jí nakonec jako hotový produkt nechal 25. července 1916 patentovat jako první koloběžku s motorem, tzv. Autoped. Nejspíše nemalí podíl na konečném dotažení vývoje Autopedu měl i pan Joseph F. Merkel.

Řízení bylo převedeno do vertikální tyče s řídítky, nakloněním tyče dopředu sepnula spojka a nakloněním tyče dozadu došlo k vyřazení spojky a aktivaci brzd. Rychlost si řidič upravoval kroucením řídítek.

Autoped byl vyráběn v USA mezi lety 1915 až 2021 původní společností Autoped Company, která ukončila jejich výrobu z důvodu nedosažení prodejních cílů. V letech 1919 - 1922 byl Autoped vyráběn v Německu pod německou společností Krupp, ta používala motory o objemu 0,191 l.

Vznik elektrické koloběžky

První elektrická koloběžka je poněkud sporné téma, v anglické literatuře se pro elektrokoloběžku používá název tzv. electric kick scooter, ale zároveň se v anglické literatuře používá název tzv. E-Scooter, kterým je myšlena jak elektrická koloběžka, tak i skútr.

Proto pokud bychom se řídili podle anglické literatury, jako první komerčně vyráběný E-Scooter se označuje tzv. Scoot’Elec uvedený v roce 1996 společností Peugeot. Tento E-Scooter bychom z našeho pohledu spíše označili jako skútr než jako typickou koloběžku.

Scoot’Elec měl v sobě zabudovaný DC motor s výkonem 3 koně a jako zdroj elektrické energie byla použita ne příliš ekologická Ni-Cd baterie o jmenovitém napětí 18 V a kapacitě 100 Ah. Skútr vážil přibližně 110 kg, dosahoval rychlosti 50 km/h a s plně nabitou baterií jste byli schopni ujet 40 km.

Nakonec první elektrická koloběžka vznikla v roce 2003 v Americe pod společností Razor. V roce 2003 totiž taiwanský výrobní partner (JD Corp) pana Oubutera s panem Oubuterem uzavřel licenční smlouvu, že bude distribuovat koloběžky americké společnosti Razor.

Společnost Razor jako inovativní krok přidala na koloběžku elektrický motor, díky kterému mohla koloběžka dosáhnout rychlosti až 24 km/h. Koloběžka pro ovládání rychlosti používala tzv. twisting throttle, jedná se o způsob ovládání, kde radiálním otáčením rukojeti po směru nebo proti směru hodinových ručiček lze řídit otáčky motoru.

Rozvoj elektrokoloběžek

Nicméně po úvodním nadšení se tento koncept elektrokoloběžky na několik let vytratil. Důvodem byla jednak cena, ale také i technologie nebyla na takové úrovni jako dnes. Až s rokem 2009, kdy se rozvinula technologie lithiových baterií pro menší osobní vozidla, můžeme mluvit o nějakém dalším možném smysluplném vývoji elektro vozidel.

A právě rok 2009 je dalším milníkem i pro elektrokoloběžky. Od tohoto roku společnost Myway (dnešní Inokim) začala používat pro své elektrokoloběžky právě lithiové baterie, jež měly jednoznačně navrch v hustotě energie na kilogram hmotnosti baterie a tím udala směr pro další vývoj elektrokoloběžek.

Koloběžky společnosti Myway byly navíc skladné a lehké. Jedna z jejich prvních elektrokoloběžek vážila 12 kg (díky hliníkové konstrukci), dojezd měla 30 km a ve složeném stavu měla rozměry 110 x 24 x 37 cm.

V té době byl ale problém, že lithiové baterie byly drahé, a proto společnosti neviděli ekonomický smysl v investici do elektrokoloběžek s těmito bateriemi. To se postupně změnilo mezi lety 2010 až 2016, kdy postupně docházelo ke snižování cen lithiových baterií a jejich ceny nakonec klesly asi o 73 % oproti roku 2009.

Koloběžka jako městský dopravní prostředek

Koloběžky jsou velmi oblíbeny coby městský dopravní prostředek. Díky své jednoduchosti, velikosti a rychlosti nechávají za sebou ostatní chodce, jízdní kola, ale především i automobily. Do města i přes půl světa.

Když v roce 2013 začne Ouboterova firma vyrábět koloběžky na elektrický pohon, už je tento nenápadný prostředek dávno zpět. A získává mnoho podob! Malé se hodí do města, ty s velkými koly do přírody, z jízdy na koloběžkách se navíc stává nový profesionální sport.

Do povědomí velkých společností se dostala možnost použití elektrokoloběžek až v roce 2017. V tomto roce společnost Bird dosáhla hodnoty 1 milionu dolarů za jeden rok, a to díky tomu, že ve městě Santa Monica spustila první službu pro sdílení elektrokoloběžek pro lidi ve městě.

V následujících letech došlo k rozšíření služeb sdílení elektrokoloběžek do měst po celém světě. Dále elegantnost elektrokoloběžek stejně jako dalších LEV spočívá v tom, že jako palivo je použita elektrická energie, kterou když motor spotřebuje, tak se neuvolní žádné emise skleníkových plynů do ovzduší.

Současné typy koloběžek

Vývoj koloběžek se od té doby rozvíjí všemi směry. Kolečka koloběžek se zvětšují, rám se zpevňuje. Z dětí vyrostli teenageři, z teenagerů dospělí. Koloběžku můžete dnes využít ve městě i v terénu, slouží zábavě, ale dokáže být i atraktivním módním doplňkem.

Dnes existuje několik výrobců koloběžek s různým zaměřením - do města, na cesty, silniční, muscherské či sjezdové. A konstrukce se neustále vyvíjí. S velikostmi kol se pohrává dle potřeby a zaměření, a použité materiály drží krok s moderní cyklistikou.

• Malé se hodí do města, ty s velkými koly do přírody.
• Koloběžky můžete využít ve městě i v terénu.
• Z jízdy na koloběžkách se stává nový profesionální sport.
• Není problém si pořídit i třeba karbonovou koloběžku vážící i méně než 5 kg.

Při výběru elektrokoloběžky je potřeba vzít v úvahu rozměry, hmotnost a nosnost, materiál rámu a typ kol. Dále pak výkon motoru, maximální rychlost, kapacitu baterie a s ní i související dojezd.

Rozdělení podle způsobu užití

• Městské elektrické koloběžky - Fungují jako přibližovadla, jsou malé, skladné a lehké. Obvykle nižší kapacita baterie. Dojezd 10 - 30 km.
• Terénní elektrokoloběžky - Jsou robustnější, mají větší kola, silnější motor a účinnější tlumiče. Zvládají nepříznivý terén i městské trasy a mají větší baterie (obvykle alespoň 10 Ah). Díky odlehčenému rámu váží od 8 do 25 kg. Dojezd až 70 km.
• Elektrické koloběžky chopper - Jedná se o těžší koloběžky s váhou kolem 50 kg a prakticky se jedná o terénní elektrokoloběžky, které mají sedátko a svým vzhledem připomínají motorky, tzv. choppery.
• Skládací elektrokoloběžky - Výhodou je lepší skladnost pro městské využití (například do bytu). Nevýhodou je menší pevnost rámu, tyč se řídítky může mít tendenci k opotřebení a může se viklat.

Rozdělení podle věku uživatele

• Elektrokoloběžky pro děti - Tyto koloběžky mají nižší nosnost (60 - 90 kg) a nižší řídítka. Doporučuje se pro děti od 8 let.
• Elektrokoloběžky pro dospělé - Obecně větší, robustnější než dětské a obvykle s vyšším výkonem.

Rozdělení podle výkonu

• Elektrokoloběžky do 500 W - Vhodnější pro začátečníky a děti, nedosahují tak vysokých rychlostí a zrychlení. Podle některých názorů je 500 W limitním výkonem pro elektrokoloběžku bez nutnosti držení řidičského průkazu, registrace, atd.
• Elektrokoloběžky do 1000 W - Vhodnější pro pokročilejší uživatele a dospělé. Podle některých názorů je 1000 W opět limitním výkonem pro elektrokoloběžku bez nutnosti držení řidičského průkazu, registrace, atd.
• Elektrokoloběžky nad 1000 W - Tyto elektrokoloběžky se už jednoznačně řadí mezi motorová vozidla, a tedy pro jejich vlastnění a užívání je potřeba splnit legislativní požadavky.

Materiály a technické prvky moderních koloběžek

Výrobci dnes častěji sáhnou po lehkých a odolných materiálech, jako jsou: karbon, hliník, plast, kompozity, nerezová ocel. Toto přispívá ke snížení celkové hmotnosti i k větší odolnosti vůči opotřebení.

Na trhu se navíc objevují ergonomické designy, které významně zlepšují ovladatelnost a stabilitu během jízdy. Pokročilé technologie jako: efektivní brzdy, tlumiče nárazů, inteligentní systémy řízení, bezpečnostní osvětlení, nastavitelná výška řídítek. zase zvyšují bezpečnost všech uživatelů.

Moderní koloběžky přinášejí řadu inovativních prvků, které zajišťují jak bezpečnost, tak pohodlí během jízdy. Mezi důležité součásti patří:

• nafukovací pneumatiky, jež nabízejí vynikající odpružení a stabilitu na různých typech povrchů,
• efektivní brzdové systémy, ať už kotoučové nebo bubnové, zabezpečují spolehlivé zastavení i za nepříznivého počasí,
• lehké rámy vyrobené z hliníku či karbonu snižují celkovou hmotnost koloběžek, což značně usnadňuje jejich manipulaci a přepravu,
• elektrické modely, které poskytují pohodlnější jízdu bez nutnosti fyzického úsilí a přispívají k ochraně životního prostředí,
• skládací koloběžky, které výrazně usnadňují skladování a transport ve městských podmínkách.

Česká republika se v posledních letech stala důležitým hráčem na globálním trhu s koloběžkami. Má bohatou historii a široké portfolio produktů, které oslovují různé cílové skupiny. Renomovaní výrobci nabízejí jak dětské, tak sportovní modely, jež splňují přísné standardy kvality a bezpečnosti.

Tradice výroby koloběžek v českých zemích tak pokračuje s důrazem na inovace a přizpůsobování aktuálním trendům v oblasti mobility a sportovních aktivit. S narůstajícím zájmem o ekologickou dopravu a aktivní životní styl nacházejí české koloběžky své místo nejen na domácím trhu, ale i na zahraničních trzích.

Koloběžka jako dopravní prostředek i sport

Japonský Kosuke Takizawa se v roce 2019 zapíše do Guinessovy knihy rekordů, když na koloběžce urazí 7100,7 kilometru, téměř přes celé Japonsko ze severu na jih. Cesta mu trvá skoro 10 měsíců.

Dnes už města zaplavují spíš koloběžky elektrické. Zelené Lime jezdí od roku 2017. Elektrokoloběžky stejně jako ostatní LEV získávají velkou oblibu pro svoji kompaktnost, možnost nabíjení doma ze zásuvky a lze je pořídit za podstatně nižší peníze než tradiční motorová vozidla.

Jednou z předností elektrokoloběžek oproti elektrokolům je jejich skladnost. Spojením moderních komponentů a technologií se dnešní koloběžky stávají atraktivními pro široké spektrum uživatelů hledajících efektivní a praktický způsob osobní dopravy.

tags: #kdo #vynalezl #kolobezku