Cyklotrasa Ovčárna–Švýcárna přes Praděd a Dlouhé Stráně

Cyklotrasa z Vrbna pod Pradědem do Loučné nad Desnou přes Karlovu Studánku, Ovčárnu, Praděd, Švýcárnu a Dlouhé Stráně měří přibližně 70 km a její převýšení dosahuje 2416 m. Technická náročnost je 3/5, tedy střední, ale kvůli dlouhým a strmým stoupáním jde o poměrně náročný horský přejezd.

Na asfaltu se jede z Vrbna až na Praděd a také mezi Loučnou a Dlouhými Stráněmi, jinak trasa vede po zpevněných lesních komunikacích. Nejnáročnější je kamenitý sjezd od Švýcárny na rozcestí u Petrovky a následné úseky v okolí Koutů nad Desnou, proto je vhodné horské nebo krosové kolo.

Parametry trasy

Rychlý přejezd Jeseníků přes Ovčárnu je i s výšlapem na sousední Mravenečník snadno realizovatelný za den, kopec je to sice náramný, ale z Vrbna do Desné, čili od vlaku k vlaku, je to necelých sedmdesát kilometrů, trasa však nabízí tolik atrakcí, že jsme tu nakonec vydrželi celé dva dny.

Výchozí místo ve Vrbně pod Pradědem

Začínali jsme na soutoku Bílé, Střední a Černé Opavy ve Vrbně pod Pradědem, někdejší hornické osadě u bohatých nalezišť zlata, kterou ale poznamenal pozdější čilý průmyslový rozvoj, provázený panelovou výstavbou; z památek tu tak zůstal jen empírový kostel a barokní zámek, přestavěný na penzion.

Městečko jsme opouštěli kolem kempu a o něco výše položené přívětivé restaurace, v sezoně praskající pod náporem cyklistů ve švech, stoupání bylo zatím přívětivé a cesta ve společnosti vesele bublající Bílé Opavy rychle ubíhala.

Karlova Studánka a údolí Bílé Opavy

První zastávka v Karlově Studánce bohatě vyvážila hrůzný architektonický zážitek z Vrbna, oblíbené lázně se honosí stylovými, vesměs dřevěnými budovami a pavilony, ze stejného materiálu je i kaple svatého Huberta a socha Praděda před místním infocentrem.

Naopak samý balvan je to v geologické expozici v lázeňském parku, po kamenech padá i umělý vodopád na začátku pěší stezky úžasným kaňonem Bílé Opavy.

Pokud si budete někdy dopřávat v Karlově Studánce delší pobyt, nezapomeňte si ji proběhnout, končí na Ovčárně a zpátky vás odveze autobus.

Na kolech se jede na Ovčárnu vlastně souběžně s kaňonem, jen o něco výše, stoupání ze sedla Hvězda už dá trochu zabrat, je znát, že se blížíte k nejvyšší hoře Moravy.

Výjezd z Hvězdy na Ovčárnu

Silnice není z nejširších, a tak je tu pro auta a autobusovou linku střídavý jednosměrný provoz, na kolech tak musíte počítat s tím, že každou půl hodinu se za vámi, či proti vám vynoří z některé zatáčky vlna někdy dost bezohledně se řítících aut, naštěstí jich nebývá mnoho.

Na Ovčárně býval seník, pak salaš, sloužící lázeňským hostům, dnes je tu horský hotel a známé lyžařské středisko.

U Ovčárny jsme doplnili energii, naplnili plíce vzduchem a tep nechali spadnout pod 150.

Od Ovčárny jdeme po červené turistické značce, hned od začátku cesty se můžeme kochat krásnými výhledy, na jedné straně Pradědem, na druhé Petrovými kameny.

Petrovy kameny

Pár kroků od silnice je to na Petrovy kameny, mohutné skalisko z břidlice a ruly, oblíbené tábořiště čarodějek, které se sem létaly veselit a smilnit s čerty, jak vyšlo najevo při vykonstruovaných procesech na sklonku 17. století.

Celou hrůznou historii lidské zášti, zvůle a hamižnosti popsal v knize Kladivo na čarodějnice Václav Kaplický, podobnost s tragickými padesátými léty minulého století u nás vedla i k natočení stejnojmenného filmu.

Na Petrovy kameny se léta už nesmí. Můžete je obdivovat už jen z povzdálí při hlavní hřebenovce od Jelení studánky.

Praděd: nejvyšší bod trasy

Z Ovčárny už je na dohled vrchol Pradědu, nejvyšší hory Moravy a nejvyššího místa, kam u nás smíte vyjet na kole, třetím superlativem je špička vysílače dosahující výš než Sněžka, je tedy nejvyšším pevným bodem v celé naší zemi.

Výhled byl náramný, přálo nám štěstí, modré nebe, sluníčko a vítr v zádech, a tak nekonečnou zatáčku, táhnoucí se z Ovčárny až na Praděd, jsme zvládli sice s funěním, ale s radostí v duši.

Hraniční kámen z roku 1721 nám těsně pod vrcholem prozradil, že jsme na hranicích panství velkolosinského, řádu německých rytířů a vratislavského biskupství; když jsme o kousek dál objížděli vysílač, otevřel se postupně výhled na Krkonoše, Beskydy a posléze i na Vysoké Tatry.

Lepší viditelnost jsme si nemohli přát, vrcholový přípitek u dalšího dřevěného Praděda nemohla zkalit ani varovná cedule, že jsme zde ohroženi červencovým ledem padajícím z vysílače.

Byli jsme 1421 metrů nad mořem, na hoře, jež kdysi slula Altvater, to na ní ještě stávala kamenná rozhledna Habsburg, ta se ovšem v kolektivní péči českého pracujícího lidu na konci padesátých let zřítila.

Posléze byla nahrazena klasicky monstrózním vysílačem, s restaurací a vyhlídkovou plošinou, vzhledem k totální holohlavosti našeho Praděda trochu zbytečnou.

Praděd je nejvyšší horou Moravy a Jeseníků. Díky vysílači na svém vrcholu je také nejvyšším bodem celé ČR.

Praděd převyšuje i Sněžku. Sněžka má 1603 metrů, Praděd 1491 metrů plus vysílač = výška 1637 metrů.

Na Praděd sice nejezdí lanovka, přesto jej považuji za nejpřístupnější vysokou horu u nás. Dá se sem vyjet i s kočárkem (v létě) a přijít na vrchol po pohodlné asfaltové silnici.

V budově vysílače je restaurace, hotel a rozhledna.

Praděd v různých ročních obdobích

V zimě však cesta bývá zasněžená a přístupná jen pro pěší a sněžné skútry.

Nás tu chytla v lednu brutální vichřice, že se pomalu nedalo udržet na nohou, běžkaři nemohli udržet balanc a museli lyže svírat silou v rukou, aby jim je vichr neodnesl.

Zimy tu bývají tuhé a dlouhé až do konce dubna. Hřeben Pradědu je nejvíce zasněženým místem u nás.

Vášniví běžkaři ocení Jesenickou magistrálu. V okolí jsou desítky kilometrů upravených tras.

Lyžuje se tu až do dubna na čistě přírodním sněhu, což je v ČR rarita.

V létě je to pohoda: Vrchol Pradědu, tedy televizní vysílač skýtá úkryt, teplo, WC, polívku a kořalku Praděd, což se zejména v nepřízni počasí hodí.

Vzhledem k drsnému podnebí a tuhým zimám je nejlepší období pro MTB výlety rozmezí květenzáří, zvlášť pokud chcete jet na Praděd.

Pradědská rezervace a pravidla pohybu

Pradědem prochází zemská hranice Moravy (západ, dnes Olomoucký kraj) a Slezska (východ, dnes Moravskoslezský kraj). Přímo vrchol se nachází na slezské straně.

Národní přírodní rezervace Praděd je známou a nejnavštěvovanější NPR v tomto pohoří. Je to rezervace mezinárodního významu.

Stezek na Praděd je více - lesy jsou protkány cyklostezkami vedoucími po lesních cestách, ale prosím nechoďte na divoko mimo značené stezky.

Nahoře s přibývající nadmořskou výškou řídne les, až na hřebeni zbývají jen ojedinělé zakrnělé smrčky a nakonec les úplně mizí a zbude jen bezlesní horní partie.

Ta svádí k myšlence: tak to střihnu rovnou po trávě nahoru. Držte se na vrcholové asfaltce, chůze po "vyšlapaných" chodníčních mimo ni k vysílači je zakázaná.

Věděli jste, že tu dokonce můžete spatřit tatranské kamzíky? Byli tu uměle vysazeni a ač s nimi pak byly určité problémy s menším přemnožením, nyní se jejich populaci daří.

Ze sedla pod Pradědem ke Švýcárně

Restauraci jsme si také odpustili, těšili jsme se na Švýcárnu, někdejší salaš postavenou knížetem Lichtensteinem na místě ovčáky opuštěného Česnekového domu pod vrcholem Malého Děda.

Prvním salašníkem tu byl skutečný Švýcar, Johan Aegerter, poskytoval i nouzové přístřeší a jednoduché občerstvení turistům, po něm pojmenovaná Švýcárna se tak vlastně stala první turistickou chatou u nás.

Dnešní podoba chaty je z padesátých let, díky samoobslužnému provozu se tu vyhládlí poutníci rychle nasytí a mohou pokračovat některou z mnoha pěších tras.

V obou případech neminete oblíbenou Švýcárnu, nejstarší chatu celých Jeseníků z roku 1887.

Od Pradědu jsme sletěli k prvnímu rozcestníku a od něj se po červené turistické značce pouštíme sjezdem na Švýcárnu.

Šotolinová cesta divoce ubíhá a ještě více práší. Dávejte zde pozor, místy nebyla nouze o kameny.

Pro cyklisty přibyvší z Pradědu je odtud cesta jen jedna, trochu drsný sjezd na rozcestí u Petrovky, kde si můžete vybrat, zda na Červenohorské sedlo a pak silnicí, či dál lesní cestou až do údolí Divoké Desné.

Ve sjezdu jsme tu často zastavovali, otvíraly se výhledy na masiv Mravenečníku proti nám, i dolů do rokle, prohlédnout jsme si tak mohli oba naše další cíle, horní i dolní jezero přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně.

Technická náročnost úseku Švýcárna-Petrovka

Charakteristika trasy: Po asfaltu se svezete z Vrbna až na Praděd a mezi Loučnou a Dlouhými Stráněmi, jinak se jezdí po zpevněných lesních komunikacích, jen sjezd od Švýcárny do údolí Divoké Desné je po kamenité horské cestě trochu drsnější, ale krosová kola ho zvládají docela elegantně.

Na silničku tento úsek vhodný není.

Problém je v úseku Švýcárna - Kouty, přesněji tedy Švýcárna - Petrovka (necelé 4 km), kde to na silničku opravdu není.

Z Petrovky do Kout už na silničce sjedeš v pohodě.

Mě se úsek Švýcárna - Červenohorské Sedlo moc líbí /a následný sjezd do Kout/, na silničce se dá projet, akorát úsek Kamzík - Petrovka je náročnější.

Každopádně to chce širší gumy /jezdím Conti GP 4sezóní 28 mm/ a tretry ve kterých se dá jít kousek pěšky.

Dál od Petrovky na Sedlo je to parádní traverz po zpevněné cestě s parádním výhledem.

Sjezd do údolí Divoké Desné

Z Petrovky jsme sjížděli kamenitou cestou do údolí Divoké Desné a dál směrem ke Koutům nad Desnou.

Z Petrovky se cyklostezka vydává rychlým sjezdem po asfaltu až k mostu před Kouty nad Desnou.

V Koutech koleje končí a o něco dál jsme opustili i silnici pokračující na Červenohorské sedlo, hluboko zaříznutým údolím Desné jsme se pomalu blížili k prvnímu cíli.

Druhý den jsme vyrazili znovu do kopců podél Desné, napohled pokojná a spořádaná říčka před pár lety prokázala, že přívlastkem Divoká se honosí zcela po právu, velká voda tehdy spláchla i koleje lokálky, podle kterých jsme šlapali.

Na obnovu si pak dráha musela dlouhá léta počkat, než se jí ujal soukromý dopravce.

Dlouhé Stráně a dolní nádrž

K masivu Mravenečníku patří několik hezky seřazených vršků, oddělených jen mělkými sedly.

Nejvyššímu kopci, dosahujícímu na 1350 metrů nadmořské výšky, uřízli před koncem minulého století špičku a vybudovali tu horní nádrž přečerpávací elektrárny, podle zaříznuté hory pak dostal celý komplex jméno Dlouhé Stráně.

Dlouhé Stráně se chlubí největším spádem na vodní elektrárnu i největším instalovaným výkonem u nás, v evropském měřítku i největší reverzní vodní turbínou.

Její vysloužilé oběžné kolo tu mají vystavené na kamenném podstavci hned za bránou, vzhledem i velikostí si v ničem nezadá se slušným létajícím talířem střední tonáže, předčí ho snad jen ty, co se před lety usadily na polské straně Sněžky.

Kromě velína a administrativní budovy je celé soustrojí elektrárny umístěno hluboko ve skále, vyfasovali jsme helmy a dlouhým tunelem vyrazili na prohlídku.

Ta byla o hodně podrobnější, než bývá obvyklé, díky odstávce pro opravu horní nádrže jsme mohli nahlédnout i do útrob soustrojí za běžného provozu nepřístupných, tím se ovšem naše návštěva trochu protáhla a do sedel jsme znovu vyskočili o polednách.

Vstupenky na další den jsme stihli jen o fous, otevřeno tu mají pouze do tří, za lávkou přes Desnou jsme si pak ještě prohlédli malý skanzen výroby dřevěného uhlí.

Pokud Vás zaujme stavební div České republiky Přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé Stráně, vřele doporučuji nejdelší 3-hodinovou prohlídku, kdy Vás vezmou autobusem z Koutů nad Desnou k dolní nádrži, tam vejdete do útrob hory, uvidíte tunely a zařízení uvnitř elektrárny vbudované pod zem, podíváte se na film, jak se toto gigantické dílo stavělo a ještě Vás autobus vyveze k horní nádrži, která je hrůzná a impresivní zároveň, protože vybudováním obří betonové "vany" byl zničen vrchol pěkné hory.

V jednom dnu s Pradědem by to znamenalo vzdát se návštěvy v samotné elektrárně u dolní nádrže, už jen proto, že na exkurzi je třeba se objednat v infocentru v Koutech nad Desnou.

Výjezd k horní nádrži

Strava byla z vlastních zásob, do Koutů se nikdo vracet nechtěl, všichni jsme se už těšili znovu do kopců.

Na hrázi dolní přehrady byla jen malá zastávka, kratičký oddech před samotným výšlapem, kličkující silnice nás pak nechala poprvé vydechnout až na samotném vrcholu.

I tady se nám otevřela úplně jiná scenérie než běžným návštěvníkům, místo do dáli se táhnoucí modré hladiny jezera tu byl prázdný betonový bazén neuvěřitelných rozměrů, trochu připomínající velodrom, ovšem tak pro cyklisty zvíci obra Koloděje; na dně se zas hemžili lidští mravenečkové s titěrnými jeřáby, bagry a náklaďáky, všechno tu mělo nějak divně posunutá měřítka.

Panoramata ovšem byla úžasná, všemu vévodil pohled na Praděd, oddělený od nás hlubokou propastí, jen málokde si člověk připadá proti horám tak titěrný jako tady.

Silnice kolem celé nádrže je v absolutní rovině, za bezvětří tu kolo jede prakticky samo, kroužíte kolem bazénu a kocháte se a kocháte…

Místo uříznutého vrcholu navršili stavitelé nádrže falešnou náhražku hned vedle, i ta zůstala pořád nejvyšším bodem celého masivu Mravenečníku.

Varianty trasy z Loučné nad Desnou

Trasa z Loučné na Mravenečník a zase zpátky má delší variantu dlouhou 40 km a s převýšením 1498 m, kratší varianta měří 30 km a má převýšení 1295 m.

Trasa z Koutů nad Desnou k dolní nádrži Dlouhých Strání, přes Praděd a na Ovčárnu měří 14 km.

Pokud chcete jít trasu mimo davy a ještě si dát pořádně do těla, doporučuji zajet busem na zastávku Loučná n.Des.,Kouty n.Des.,most a odtud se vydat nejprve pohodlnou asfaltkou k dolní nádrži elektrárny Dlouhé Stráně a poté si vyjít velmi prudkou stezku nahoru na hřeben a dál na Praděd.

Sjezd do Loučné nad Desnou

Naposled jsme se odtud rozhlédli a vyrazili na cestu zpátky.

Tým se rozdělil na dvě části. První preferovala přímý sjezd do Loučné, s dalšími výhledy od větrných elektráren v sedle Medvědí hory, labužníci druhé party sjeli kolem Čertovy skály do Vernířovic, odkud pocházela první oběť proslulých čarodějnických procesů.

Poblíž barokního kostela svatého Matouše je tu připomíná památník, stejně tak jako název Čarodějnické cyklotrasy, kterou jsme se i my vrátili ještě přes jeden vršek zpátky do Loučné.

Občerstvení a zásoby

Občerstvení a restaurace jsou hned za Vrbnem, v Karlově Studánce u vodopádu, na Ovčárně, Pradědu a Švýcárně.

Druhý den doporučuji svačinu do kapsy, v Loučné a Koutech je ještě brzo, ve Vernířovicích zase pozdě.

Na nocleh jsme zaparkovali v sousední Loučné, kde nám bylo dovoleno postavit stany na louce u penzionu, s hygienickým zázemím uvnitř.

Jak se dostat na Ovčárnu

Asfaltová silnice vedoucí na vrchol Pradědu není přístupná autům veřejnosti.

Široká veřejnost odstavuje svá auta na odstavném parkovišti u motorestu Hvězda nebo v lázních Karlova Studánka a jezdí pod Praděd speciální kyvadlovou dopravou na místo zvané Ovčárna.

Z Ovčárny se pak po silnici pokračuje pěšky na vrchol.

V jízdním řádu nenajdete zastávku Praděd, ale Malá Morávka,,Ovčárna točna.

Málokterý dálkový spoj jede přímo až na Ovčárnu. Většinou si přestoupíte na zastávce Karlova Studánka,,Hvězda aut.st., kde je právě zmiňované odstavné parkoviště pro auta.

Kyvadlovka jezdí každou celou hodinu. Zpět vždy o půl.

Provoz silnice mezi Hvězdou a Ovčárnou je jednosměrný na semafory a závory.

Jednodušší je využít kyvadlovku.

V případě plné Hvězdy lze alternativně parkovat v nedalekých lázních Karlova Studánka, kde najdete parkoviště Hubertus a dolní parkoviště.

Z obou jezdí kyvadlovka přes Hvězdu až na Ovčárnu.

Ještě doplním, abyste nechodili pěšky mezi Hvězdou a Ovčárnou po horské silnici - ono to svádí, ale zejména v zimě je průjezd opravdu úzký a pro chodce nebezpečný.

Doprava vlakem

Vlakem je doprava trochu komplikovaná, ČD vás dopraví do Milotic nad Opavou, s přestupy v Olomouci a Bruntále, dál do Vrbna pod Pradědem jezdí společnost GW Train.

Z Loučné do Šumperka jezdí společnost Veolia Transport, pak vás ještě čeká přesun s ČD na hlavní tah do Zábřehu, kde staví některé rychlíky mezi Prahou a Olomoucí.

Na IDOSU není problém najít vyhovující spojení s bezproblémovou přepravou kol.

Auto přichází v úvahu pro malý okruh z Loučné, ta leží na hlavní silnici spojující Šumperk a Jeseník přes Červenohorské sedlo.

Další varianty v okolí

Červenohorské sedlo - Švýcárna - Praděd a zpět měří 20 km, potom lze pokračovat na Ovčárnu.

Kratší červená hřebenovka měří 9,5 km a delší modrozelená 10,5 km, takže nemusíte jít stejnou cestou.

Kdo jste bez auta, klidně jeďte na zastávku Loučná nad Desnou, Červenohorské sedlo a jděte přes Švýcárnu na Praděd a z něj sejděte na Ovčárnu na bus domů.

Trasa z Videl přes Švýcárnu, Praděd a Ovčárnu měří 10,5 km.

Nejkratší cesta nahoru je ze zastávky Bělá p.Prad.,,Videlský kříž, která je v sedle, takže si pomůžete i nadmořskou výškou.

Jde se po žluté jen 3 km na Švýcárnu a dál to znáte.

Delší cesta je po modré ze zastávky Vrbno p.Prad.,Vidly,konečná, kdy se jde docela dlouho lesní asfaltkou, než začne stoupání na Černík a napojení na stezku směr Švýcárna, kterou dosáhnete po 4,5 km.

A nejdelší cesta je jiná modrá, která vede podél Studeného potoka ze zastávky Bělá p.Prad.,,vodopády na Švýcárnu v délce 6,5 km.

Krátká pěší varianta Ovčárna-Švýcárna-Praděd

Tato trasa je vhodná, jak pro běžkaře, tak také pro turisty. Celková vzdálenost mezi Ovčárnou - Švýcárnou - Pradědem a Ovčárnou je cca 10 km.

Každou celou hodinu zde jezdí busy z Hvězdy či Karlovy Studánky a zase zpátky Vás busy zavezou v každou půlhodinu od rána do pozdního odpoledne.

Tuto trasu včele doporučuji rodinám s dětmi, turistům a zejména běžkařům, je zde strojově upravovaná stopa s možnosti bruslení.

Za pěkného počasí je zde malebný pohled na celé Jeseníky a vysílač Praděd.

Praktické vybavení a bezpečnost

Na trase se střídá asfalt, zpevněná lesní cesta, šotolina, hlinitá pěšina a kamenitý horský úsek.

Cestou občas prochází potůček, doporučujeme tedy nepromokavou obuv.

U horského kola je vhodné počítat s většími kameny, prudkými sjezdy a dlouhými výjezdy.

V zimě je silnice zasněžená a nahoru jezdí sněžné skútry, vede sem běžkařská stopa.

V zimních podmínkách se na úseku mezi Ovčárnou a Pradědem může objevit uježděný sníh, led a inertní posyp, zatímco od Ovčárny dál může být cesta upravená rolbou.

Na sněhu se krosové kolo s úzkými plášti boří, zatímco horské kolo nebo fatbike je vhodnější.

V létě je asfaltová cesta na Praděd dobře sjízdná, ale v polovině června může být na vrcholu jen 6 °C.

tags: #cyklotrasa #ovcarna #svycarna