Proliferací se rozumí šíření zbraní hromadného ničení (ZHN), včetně jejich nosičů, a mezinárodně kontrolovaných položek, kam patří zejména zboží dvojího použití, výbušniny a jejich prekurzory, a konvenční zbraně.
Šíření ZHN zahrnuje jaderné, chemické a biologické zbraně i prostředky potřebné k jejich dopravení na požadovaný cíl, zejména balistické střely a střely s plochou dráhou letu. Boj proti proliferaci je globálním tématem, které zásadním způsobem rezonuje zejména na platformách EU, OSN, OBSE a NATO.
Co znamená proliferace
Proliferace, proliferační aktivity či proliferační sítě jsou výrazy pro málo lidí srozumitelné, do češtiny se špatně překládají. Přitom jde o zásadní téma bezpečnosti.
Velmi zjednodušeně jde o šíření zbraní hromadného ničení, včetně jejich nosičů, a mezinárodně kontrolovaných položek, kam patří zejména zboží dvojího použití, výbušniny a jejich prekurzory (chemické sloučeniny), a konvenční zbraně.
Mezinárodně kontrolované položky mohou mít civilní i vojenské využití. Zařízení, materiály, jednotlivé komponenty, technologie a know-how proto nemusí být samy o sobě zbraněmi, ale mohou být zneužitelné k výzkumu, vývoji nebo výrobě ZHN.
Proč proliferace představuje bezpečnostní hrozbu
Proliferační aktivity mají hlavní význam při vzniku, průběhu a udržování ozbrojených konfliktů a jsou příčinou sekundárních problémů s přímým dopadem na bezpečnostní situaci v ČR, např. vznik migračních vln, nárůst organizovaného zločinu (nelegální migrace, pašování zbraní a dalších komodit, netransparentní finanční transakce atd.), radikalizace obyvatelstva vyúsťující až k provedení teroristického útoku.
Vedle šíření jaderných zbraní představuje značné nebezpečí i šíření zbraní chemických, biologických a také jejich nosičů nutných k jejich dopravení na požadovaný cíl. I když ze strategického hlediska, ničivého efektu, rychlosti působení apod. jednotlivé druhy zbraní hromadného ničení (ZHN) nejsou rovnocenné, mohou být snáze dostupné, a jako třeba látky biologické, výrazně levnější než zbraně jaderné.
Zvláště v rukou nestátních aktérů - různých teroristických skupin a zločineckých organizací by se všechny druhy ZHN mohly stát účinným prostředkem pro odstrašování, vydírání, kladení ultimát a uštědření razantního úderu vojensky, technologicky, a materiálně nepoměrně silnějším protivníkům.
Při nasazení proti civilistům v rámci asymetricky vedeného boje by dokázaly patrně vyvolat dostatečně silný požadovaný efekt - hrůzu, paniku, chaos. U politických vůdců by navíc vyvstala otázka, jak na daný útok adekvátně zareagovat, což je zvláště v případě úderu ze strany nestátního aktéra velmi delikátní a těžko zodpověditelná otázka.
Vertikální a horizontální proliferace
Proliferaci nelze považovat jen za charakteristický rys tzv. druhého jaderného věku (tedy éry od závěru studené války až do současnosti). Šíření ZHN, různé pokusy o něj, či obavy z jeho možných důsledků lze pozorovat také v průběhu prvního jaderného věku (1945-1989).
V období studené války zneklidnění vyvolával zejména proces vertikální proliferace. Jednalo se o intenzivní růst jaderných arsenálů supervelmocí.
Horizontální proliferace znamenající další rozšiřování počtu států vlastnící jaderné zbraně v některých momentech stála jakoby v pozadí zájmu. Přesto i tehdy existovaly intenzivní snahy o maximální omezení, nebo úplné zastavení tohoto trendu.
Vertikální proliferace se tedy týká rozšiřování a zdokonalování arzenálů států, které již jaderné zbraně vlastní, zatímco horizontální proliferace označuje rozšiřování počtu států disponujících jadernými zbraněmi.
Motivy států usilujících o jaderné zbraně
U států usilujících o získání jaderných zbraní lze vypozorovat motivy, jež mohou být v mnoha případech podobné či identické. Jedná se zejména o snahu zajistit bezpečnost vlastního státu či spojenců, zajistit svoji bezpečnost na úkor další země, tlak domácího prostředí a snahu získat si uznání a prestiž.
Je zřejmé, že hlavním důvodem pro zahájení jaderných programů u většiny jaderných států byly právě první dva motivy (USA a snaha zabránit tomu, aby jaderné zbraně jako první získalo nacistické Německo).
Na druhou stranu, na příkladech Francie, Indie a do jisté míry také Sovětského svazu je velmi dobře vidět, že tyto země vnímaly vlastní jaderné programy a v jejich rámci produkované zbraně nejen za efektivní prostředek pro odstrašování potenciálních protivníků, ale rovněž za důkaz pokročilého industriálního a technologického rozvoje, vyspělosti vědecké základny a oprávněnosti globálních, či regionálních mocenských ambicí.
Ve druhém jaderném věku tyto pohnutky zůstávají v zásadě nezměněny. Zde je ale třeba poznamenat, že i když vlastnictví jaderných programů stále posiluje „self-esteem“ daného státu, u mezinárodního společenství se setkává spíše s negativní, nebo zcela odmítavou odezvou (Pákistán, francouzské jaderné pokusy v 90. letech 20. století, Severní Korea).
Mezinárodní smlouvy a kontrola zbrojení
Smlouvy o kontrole zbrojení představují zásadní nástroj pro zajišťování bezpečnosti států a lidí. Od počátku své existence státy zbrojí - aby zajistily vlastní bezpečnost, případně získaly schopnost ozbrojenou cestou prosazovat své zájmy.
Neomezené zbrojení jim ale více bezpečnosti nepřináší - naopak je v reakci na ostatní státy nutí zbrojit ještě více. V 60. letech minulého století si většina zemí začala více uvědomovat ničivou sílu obrovských zbraňových arzenálů.
Postupně proto došlo k vytvoření dvou kategorií mezinárodních smluv, které kontrolují zbrojení nebo přímo zakazují některé konkrétní druhy zbraní.
- Do první kategorie patří smlouvy, které se vztahují na zbraně hromadného ničení.
- Druhou kategorii tvoří smlouvy, které regulují nehumánní konvenční zbraně.
Tyto smlouvy mají všeobecnou povahu, tedy cílí na členství všech existujících států. Smlouvy týkající se ZHN omezují vlastnictví nebo testování jaderných zbraní, zakazují chemické a biologické zbraně a zakazují rozmisťování zbraní hromadného ničení v Antarktidě, ve vesmíru a na mořském dně.
Těchto smluv v současnosti existuje 10. Nejznámější z nich je Smlouva o nešíření jaderných zbraní z roku 1968.
První smlouvou druhé kategorie byla Úmluva o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní uzavřená v roce 1980. Později ji doplnily další dvě úmluvy, které zakazují protipěchotní miny a kazetovou munici.
Smlouva o nešíření jaderných zbraní
Za nejvýznamnější nástroj kontraproliferačních snah lze označit Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, podepsanou v roce 1968, v platnosti od roku 1970.
Její signatáři disponující jadernými zbraněmi se zavazují neposkytovat je, ani materiál, či know how pro jejich vývoj a produkci dalším státům. Nejaderné země se zavázaly neusilovat o jejich získání a využívat jadernou energii pouze pro mírové účely.
Přes existenci této dohody, jejíž platnost byla v roce 1995 prodloužena na neurčito, nebyly snahy zabránit vzniku nových jaderných států zcela úspěšné.
Některé země jako Indie, Pákistán, nebo Izrael ke smlouvě nikdy nepřistoupily, jiné, například Severní Korea ji zcela flagrantně a bohužel úspěšně porušovaly.
Proč se státy ke smlouvám připojují, nebo nepřipojují
Aby byly smlouvy o kontrole zbrojení a odzbrojení skutečně účinné a měly potřebnou legitimitu, musí sdružovat všechny státy, anebo alespoň velkou většinu z nich. Tohoto cíle se však dosud zdaleka nepodařilo dosáhnout.
Typicky dochází k tomu, že určitý počet zemí novou smlouvu po jejím podepsaní rychle ratifikuje. Další státy k ní ale přistupují s velkým zpožděním a některé se dokonce jejími stranami nikdy nestanou.
Například Úmluvu o zákazu biologických zbraní ratifikovalo více než 75 % států až po 31 letech od jejího přijetí. Ačkoli Úmluva o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní byla podepsána před více než 40 lety, do současnosti ji ratifikovalo pouze 127 států.
Tato situace vede k důležité otázce: proč se některé státy připojují ke smlouvám o kontrole zbrojení, a jiné nikoli, anebo tak činí s výrazným zpožděním?
Výzkum Jana Karlase koriguje dosavadní představu, že státy, které čelí bezpečnostním hrozbám, odkládají ratifikaci smluv o zbraních hromadného ničení. Podle provedeného výzkumu tak činí spíše země, které již danou zbraň vlastní nebo o ni usilují, a to pouze v případě smluv, které danou zbraň zcela zakazují nebo zakazují její testování.
Bezpečnostní hrozby představují méně výraznou překážku pro připojení se ke smlouvám o zbraních hromadného ničení, než bývá uváděno. To však neznamená, že je rozšiřování uvedených smluv rychlé.
Provedený výzkum totiž ukazuje, že zda a jak rychle státy k těmto smlouvám přistoupí souvisí s tím, zda pro ně členství má politický nebo ekonomický přínos.
Ke smlouvám o jaderných zbraních přistupovaly v minulosti rychleji státy, které podporovaly liberální hegemonický řád vybudovaný USA. U jiných smluv platí, že pravděpodobnost členství roste s ekonomickými přínosy pro daný stát.
Jedná se o smlouvy regulující biologické a chemické zbraně a stanovující základní pravidla pro ekonomickou, vědeckou a jinou činnost probíhající v Antarktidě a ve vesmíru.
Pravděpodobnost, že stát ratifikuje smlouvu regulující zbraně hromadného ničení, se také zvyšuje, jestliže se k příslušné smlouvě předtím připojil větší počet států ze stejného světového regionu. Důvodem je opět politická výhodnost ratifikace, v tomto případě konkrétně výhody z posílení dobré reputace země v daném regionu.
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1540
Dne 28. dubna 2004 přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci č. 1540 (2004), která je prvním mezinárodním nástrojem, jenž se jednotným a komplexním způsobem zabývá zbraněmi hromadného ničení, jejich nosiči a souvisejícími materiály.
Rezoluce č. 1540 (2004) stanoví pro všechny státy závazné povinnosti, jejichž cílem je zabránit nestátním aktérům v získání přístupu k takovým zbraním a souvisejícímu materiálu a od získání takového přístupu je odradit.
Vyzývá rovněž státy, aby výboru Rady bezpečnosti zřízenému rezolucí č. 1540 (2004) předložily zprávu o opatřeních, která učinily nebo zamýšlejí učinit za účelem provedení uvedené rezoluce.
Dne 27. dubna 2006 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1673 (2006) a rozhodla, že výbor 1540 má zintenzivnit úsilí o podporu provádění rezoluce č. 1540 (2004) v plném rozsahu prostřednictvím pracovních programů, informačních činností, pomoci, dialogu a spolupráce.
Dne 20. dubna 2011 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1977 (2011) a rozhodla se prodloužit mandát výboru 1540 o deset let, tedy do dne 25. dubna 2021.
Dne 15. prosince 2016 Rada bezpečnosti OSN jednomyslně přijala rezoluci č. 2325 (2016), a stvrdila tak výsledek komplexního přezkumu rezoluce č. 1540 (2004) provedeného během roku 2016.
Vyzvala všechny státy, aby posílily vnitrostátní opatření k provádění rezoluce č. 1540 (2004), a vyzvala k větší pomoci v zájmu rozvoje schopností států v tomto ohledu, mimo jiné prostřednictvím dobrovolných příspěvků, jakož i k užší spolupráci mezi zúčastněnými stranami, občanskou společností a akademickou obcí.
Dne 30. listopadu 2022 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 2663 (2022) a rozhodla se prodloužit mandát výboru 1540 o deset let, tedy do dne 30. listopadu 2032.
Podpora Evropské unie při provádění rezoluce 1540
Dne 12. prosince 2003 přijala Evropská rada strategii EU proti šíření zbraní hromadného ničení, jejíž kapitola III obsahuje seznam opatření, jež mají být přijata v Unii i ve třetích zemích za účelem boje proti tomuto šíření.
Je třeba, aby Unie nadále podporovala provádění rezoluce č. 1540 (2004). S cílem poskytnout nezbytnou podporu by proto Unie měla přijmout příslušná opatření.
Podpora provádění rezoluce 1540 (2004) Unií, jež je od roku 2006 poskytována prostřednictvím provádění společných akcí Rady 2006/419/SZBP a 2008/368/SZBP a rozhodnutí Rady 2013/391/SZBP a (SZBP) 2017/809, přispěla k významnému snížení počtu států, které dosud nepodaly zprávu, a počtu států, které nepředložily dodatečné informace požadované výborem 1540 v návaznosti na předložení neúplných zpráv.
Technickým prováděním činností v rámci rozhodnutí Rady EU je pověřen Úřad OSN pro otázky odzbrojení (UNODA), který odpovídá za poskytování materiální a logistické podpory výboru 1540 a jeho skupině odborníků.
Toto rozhodnutí se řídí zásadou co nejlepšího využití zkušeností získaných z předchozích společných akcí a rozhodnutí Rady na podporu provádění rezoluce č. 1540 (2004).
Zohledňuje zvláštní potřeby vyjádřené státy a individuální přístupy v oblasti podpory těchto potřeb a podporuje vnitrostátní a regionální odpovědnost za činnosti s cílem zajistit jejich dlouhodobou udržitelnost.
Cíle evropské podpory
Účelem rozhodnutí Rady je posílit provádění rezoluce 1540 (2004) a rezolucí na ni navazujících.
- posílit příslušné vnitrostátní a regionální úsilí a schopnosti, především budováním kapacit;
- posílit kapacitu kontaktních míst a spolupráci mezi nimi;
- usnadnit technickou tematickou pomoc díky podpoře vycházející z mezinárodní spolupráce;
- zvýšit informovanost veřejnosti;
- posílit subregionální, regionální a mezinárodní spolupráci;
- zlepšit praktické uplatňování konkrétních doporučení obsažených v celkových revizích stavu provádění rezoluce 1540 (2004) z let 2009, 2016 a 2022.
Celkovým cílem projektu je přispět k mezinárodnímu míru a bezpečnosti a k provádění strategie EU proti šíření zbraní hromadného ničení, a to prostřednictvím lepšího provádění rezoluce 1540 (2004) ze strany jednotlivých států.
Konkrétní cíle jsou následující: posílit příslušné vnitrostátní a regionální úsilí a schopnosti za účelem provádění rezoluce 1540 (2004), především prostřednictvím odborné přípravy, budováním kapacit a usnadněním pomoci; posílit kapacitu kontaktních míst, spolupráci a interakci mezi státy a výborem 1540, jakož i mezi kontaktními místy, a napomoci tak provádění rezoluce.
Dalším cílem je zlepšit provádění dobrovolných vnitrostátních akčních plánů pro provádění rezoluce 1540 (2004), a za tímto účelem poskytnout státům, jež o to požádají, podporu při vypracování uvedených plánů a následně těmto státům zpřístupnit podporu se zřetelem k jejich potřebám.
Projekt by měl přinést posílení schopnosti vládních úředníků, včetně kontaktních míst, plnit závazky vyplývající z rezoluce 1540 (2004), vypracování účinných a realistických vnitrostátních akčních plánů nebo harmonogramů a zvýšení informovanosti vlád i občanské společnosti o významu provádění rezoluce 1540 (2004) v plném rozsahu.
Praktická opatření a budování kapacit
Budou uspořádány tematické pracovní semináře a odborná příprava týkající se budování kapacit až pro pět států, které v tomto ohledu požádají o pomoc, přičemž přednost budou mít státy z regionů Latinské Ameriky a Karibiku, Afriky a Asie.
Tato pomoc bude doplněním úlohy výboru 1540, která spočívá v přiřazování nabídek pomoci k žádostem o tuto pomoc, a bude navržena tak, aby státům umožnila přijmout dodatečná, praktická opatření k plnění závazků vyplývajících z rezoluce 1540 (2004) na vnitrostátní úrovni.
Uvedená činnost posílí kapacitu vládních úředníků a spolupráci mezi agenturami, což přispěje k lepšímu provádění rezoluce 1540 (2004) jednotlivými státy.
Rovněž mezinárodní organizace a partneři budou vyzváni, aby poskytli odbornou přípravu a představili stávající legislativní nástroje a související pomoc.
V závislosti na žádostech států a vnitrostátních okolnostech bude cílem pracovních seminářů zvýšit povědomí účastníků o rezoluci 1540 (2004), vytvořit přehled vnitrostátního legislativního rámce a donucovacích opatření s cílem identifikovat přetrvávající nedostatky a stanovit priority pro posílení vnitrostátního legislativního rámce či rámců.
Součástí bude také řešení zjištěných nedostatků, určení dotčených vnitrostátních subjektů a opatření, která každý z nedostatků vyžaduje, a poskytnutí pomoci nezbytné pro budování vnitrostátních kapacit, jež bude přizpůsobena potřebám jednotlivých států.
Role České republiky
Česká republika je v souladu se svými zahraničněpolitickými prioritami a bezpečnostními zájmy aktivním účastníkem neformálních iniciativ mezinárodního společenství zaměřených na posilování boje proti šíření ZHN a terorismu.
Mezi proliferačně rizikovými zeměmi je ČR vnímána jako země s rozvinutým průmyslem, kvalitním a dostupným systémem vzdělávání a širokou vědeckou základnou.
V této souvislosti v ČR působí řádově tisíce subjektů, které mají potenciál být do proliferačních aktivit zapojeny.
Úkolem BIS v rámci boje proti proliferaci je získávání, shromažďování a vyhodnocování informací o rizikových aktivitách státních a nestátních aktérů a jejich zprostředkovatelsko-obstaravatelských sítí orientovaných na získání strategických materiálů, zařízení, jednotlivých komponentů, technologií a know-how.
Tyto položky mohou být zneužitelné k výzkumu, vývoji a výrobě zbraní hromadného ničení (jaderných, chemických a biologických), zahrnujících i raketové systémy, bezpilotní prostředky (UAV) a konvenční zbraně.
Do této oblasti patří především výrobky, jejich součásti nebo náhradní díly, zkonstruované nebo přizpůsobené pro využití v ozbrojených silách nebo bezpečnostních sborech.
BIS v této oblasti spolupracuje na národní a mezinárodní úrovni a výsledky své činnosti poskytuje oprávněným adresátům. V konečném důsledku je cílem BIS v oblasti boje proti proliferaci eliminovat zneužití zbraní hromadného ničení, jejich nosičů a konvenčních zbraní a zabránit ztrátám na lidských životech.
Iniciativa pro bezpečnost šíření
Vznik Iniciativy pro bezpečnost šíření (PSI- Proliferation Security Initiative) iniciovaly v r. 2003 Spojené státy.
PSI představuje reakci na rostoucí problémy způsobené šířením ZHN, jejich nosičů a materiálů dvojího použití po celém světě. Česká republika se k PSI připojila v dubnu 2004.
Hlavním cílem Iniciativy je přispět k širokému mezinárodnímu uplatňování tzv. zákazových principů a výměnu relevantních zpravodajských informací, které by výrazným způsobem přispěly k potírání snah o získání zbraní hromadného ničení (a jejich součástí) a ke znemožnění nelegálního obchodu s nimi.
Iniciativa pro bezpečnost šíření není mezinárodní organizací, staví na již existujících mechanismech a je především platformou pro praktickou spolupráci a výměnu informací.
Účastníci se shodli na důležitosti regionální spolupráce a na závěr shrnuli, že by EU, jako důležitý partner PSI, měla nadále usilovat o členství. Zatím má v PSI pouze statut pozorovatele.
Globální partnerství proti šíření ZHN zemí G8
Česká republika se k této iniciativě vyhlášené na Sea Island Summit G-8 připojila v roce 2004 a účastní se realizace projektů v souladu se svými národními zájmy a finančními možnostmi.
Globální partnerství pomáhá Ruské federaci a dalším zemím mj. naplnit termín 2012, který stanovuje Úmluva o chemických zbraních, pro likvidaci zbraní hromadného ničení.
V březnu 2009 se konalo zasedání Pracovní skupiny G8 v Římě, které se zaměřilo na realizace programů zemí G8 na území Ruské federace v oblasti bezpečné a ekologické likvidace chemických zbraní, jaderných reaktorů a dalších zařízení z vyřazených vojenských ponorek a hladinových plavidel, které byly dříve součástí flotily námořních sil Sovětského svazu.
Iniciativa pro globální snížení jaderné hrozby
Iniciativa pro globální snížení jaderné hrozby (GTRI - Global Threat Reduction Initiative) byla vyhlášena v květnu 2004 s cílem omezení rizika zneužití jaderných a radioaktivních materiálů.
Česká republika se k ní připojila a ve spolupráci s MAAE se již třikrát uskutečnila repatriace vysoce obohaceného jaderného paliva z ČR do země původu (Ruská federace).
V rámci této iniciativy podpořila vláda ČR repatriaci paliva z havarovaného pokusného reaktoru ve Vinče (Srbsko) částkou 18 mil. Kč.
Globální iniciativa pro potírání jaderného terorismu
Globální iniciativa pro potírání jaderného terorismu (GICNT - Global Initiative to Combat Nuclear Terrorism) byla vyhlášena 15. července 2006 prezidenty USA a Ruské federace.
Jejím hlavním cílem je potvrdit závazky zemí v oblasti jaderného nešíření a podpory legitimní spolupráce při mírovém využívání jaderné energie.
Zakládajícími členy této iniciativy jsou: Austrálie, Kanada, Čína, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Kazachstán, Maroko, Rusko, Turecko, Velká Británie a USA.
Česká republika přistoupila k této americko-ruské iniciativě 19. dubna 2007.
Role mezinárodní spolupráce
Proliferace je problém, který přesahuje hranice jednotlivých států. Zahrnuje pohyb zboží, technologií, materiálů, finančních prostředků a odborných znalostí mezi různými zeměmi a může využívat legální obchodní struktury i skryté zprostředkovatelské sítě.
Úspěšná prevence proto vyžaduje kombinaci mezinárodních smluv, vnitrostátních právních předpisů, kontrol vývozu, výměny zpravodajských informací, odborné přípravy a schopnosti rychle reagovat na nové způsoby obcházení kontrol.
V boji proti proliferaci je významná také spolupráce států s mezinárodními organizacemi, regionálními strukturami, občanskou společností a akademickou obcí.
EU nadále podporuje provádění rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1540 (2004) i rezolucí na ni navazujících. Úřad OSN pro otázky odzbrojení (UNODA) zajišťuje provádění společné akce Rady na podporu provádění rezoluce 1540 (2004) prostřednictvím technické realizace předchozích projektů.
Možnosti omezení proliferace
Lze očekávat, že pokusy o šíření ZHN se budou vyskytovat i nadále. Mezinárodní společenství má dostatek nástrojů jimiž těmto negativním tendencím může protipůsobit.
Má-li být úspěšné, je třeba dosáhnout optimální kombinace důvěry, obezřetnosti a politické vůle potenciální šiřitele pozitivně motivovat k opuštění těchto aktivit.
V případě nedostatečné odezvy a neefektivity takového postupu je nutné je co nejrychleji a razantně sankcionovat s cílem dosáhnout úplného zastavení proliferačních aktivit.
Současně by tak byl vyslán signál dalším zájemcům o ZHN, že podobné kroky nebudou tolerovány.