Příběhy na motorku otevřené v 70. letech

Motorkářské příběhy otevřené v 70. letech spojoval obdiv k rychlosti, technickému umu, svobodě a lidem, kteří dokázali překonat vlastní omezení i nedůvěru okolí. Výraznou podobu této éře daly závodní motocykly, domácí konstruktéři, silniční okruhy, rocková kultura i filmy o nepravděpodobných hrdinech.

Mezi nejsilnější motorkářské příběhy patří život Burta Munroa, závodní sezóna v Československu roku 1970 a proměna motorkářského stylu, který se v 70. letech stal jedním z nejvýraznějších symbolů svobody a vzdoru.

Burt Munro: příběh člověka, který odmítl zpomalit

Mohlo by se zdát, že tento film do naší série nepatří. Není totiž vlastně vůbec o autech. Přesto zaručeně chytí za srdce každého milovníka motorismu. A zvláště pak toho, který miluje rychlost a příběhy „nepravděpodobných hrdinů“, lidí, kteří dokázali vyhrát i když to od nich nikdo nečekal.

Protože Burt Munro vyhrát dokázal a film věnovaný jeho životů patří mezi ty nejlepší snímky z motoristického prostředí. „World’s Fastest Indian“ (v češtině je použit ne zcela odpovídající název „V zajetí rychlosti“) je nejen filmem závodním, ale také životopisným.

Burt Munro skutečně žil a přes svoje nevýhodné postavení, kdy se mu nedostávalo času ani peněz, skutečně stanovoval rekordy. Novozélanďan se narodil už v roce 1899, tedy ještě před rozmachem automobilů a motocyklů.

Jeho láska k rychlosti se tak zprvu projevovala jen při ježdění na koních na jeho rodné farmě. Teprve v dospělém věku, když otec prodal svou farmu poblíž novozélandského Invercargill, začal Munro závodit na ploché dráze, ale později si v době krize musel najít místo coby prodejce a mechanik motorek.

I přesto však na závodění nezapomněl a v průběhu doby vítězil v lokálních podnicích. Nikdy se také nevzdal svého motocyklu Indian Scout z roku 1920, který začal kolem roku 1926 postupně vylepšovat.

Indian Scout přestavěný po nocích

Byl to běh na dlouhou trať. Munro byl přes den v práci a peněz nebylo nazbyt, takže na motorce dělal hlavně po nocích. Na veškeré úpravy byl sám, ovšem i přesto uměl vyrobit a zvládnout spoustu věcí.

Zhotovil si třeba vlastní písty nebo dokonce vlastní setrvačník. Původně měl Indian obsah 600 ccm a maximální rychlost kolem devadesáti.

Ve výsledku se ale motor rozrostl na 950 ccm a rychlost dosáhla při neoficiálním měření 331 km/h. Více času se Munroovi dostalo až po druhé světové válce.

Tehdy se rozvedl se svou manželkou Florence a posléze zanechal i práce, aby strávil většinu dne zavřený v garáži s Indianem, pojmenovaným „Munro Special“.

Právě jako lehce podivínského kutila, zvelebujícího svůj stařičký motocykl, ukazuje Munroa i film. Třeba na úplném začátku vytlačí Burt svou motorku za rozbřesku, aby k obrovské radost spících sousedů nastartoval a začal ladit motor s otevřenými výfuky.

Cesta na solnou pláň Bonneville

Děj filmu začíná v momentě, kdy už je Burtův motocykl uznáván jako nejrychlejší na Novém Zélandě a v Austrálii a taky v momentě, kdy Burt šetří poslední zbytky peněz, aby se i přes pokročilý věk svůj a svého stroje pokusil zdolat rekord solné pláně Bonneville v rámci akce Speed Week.

Zde je jedna z mála historických nepřesností. Ve skutečnosti byl totiž Munro v americkém Bonneville několikrát a rekordy zde stanovil ve své třídě do jednoho litru hned dva.

Ten nejzásadnější, který potom vydržel celá desetiletí, ovšem padnul v roce 1967. Munroovi bylo tou dobou 68 let a jeho motocyklu 47.

Burtova cesta do Ameriky za rychlostními rekordy je ve filmu každopádně skvěle vyvedena. Burt, žijící na odstřiženém Novém Zélandu, přijíždí se svou motorkou do velkého světa plného byrokracie a při prvním setkání s dalšími závodníky nechápe, jak ohromný a profesionální tým za každým strojem stojí.

Svého podomácku upraveného Indiana přiveze na vozíku za autem a organizátoři akce ho nevidí vůbec rádi. Přesto však dostane Munro příležitost ukázat, co je v jeho silách a jak to v hollywoodských filmech a občas i v reálném životě bývá - všechny překvapí.

Burt na svých obyčejných pneumatikách ořezaných do podoby slicku pádí po solné pláni obdivuhodnou rychlostí a podobně úžasné tempo potom nabírá i při ostré jízdě.

Filmový rekord a skutečná rychlost

Zde se původní fakta s filmem opět trochu rozchází. Ve filmu se Burt snaží přesáhnout hranici průměrné rychlosti 200 mil za hodinu (322 km/h), ale ve skutečnosti byla rychlost o něco nižší.

200 mil v hodině přesáhnul Burt jen při zmiňovaném neoficiálním měření. Jinak zajel během kvalifikace rychlost 190 mil za hodinu (306 km/h) a finální průměrná rychlost při dvou jízdách oběma směry činila 183,59 mil, tedy 295,453 km/h.

Je ještě drobnou zajímavostí mimo film, že v roce 2014, celých 37 let po Burtově smrti, byl rekord upraven a drobně navýšen na finálních 184,08 mil za hodinu (296,25 km/h).

Burtův syn John totiž po mnoha letech objevil chybu ve výpočtu, rekord musel být tím pádem přepočítán a Burt Munro ještě jednou překonal sám sebe, tentokrát in memoriam.

Důležité každopádně je, že rekord na stařičkém Indianu platí dodnes a v roce 2006 byl Burt Munro dokonce uveden do síně slávy AMA Motorcycle Hall of Fame.

Filmy o Burtu Munroovi

Film, o kterém se tady bavíme, vzniknul rok předtím v roce 2005 a jak už bylo řečeno, jedná se o jeden z nejlepších filmů o závodní historii, co kdy vznikly.

Jako drobnou třešničku na závěr lze uvést, že „World’s Fastest Indian“ nebyl vlastně prvním filmem na toto téma. Již v roce 1971, tedy čtyři roky po překonání zásadního rekordu, byl o Munroovi natočen krátký dokument „Burt Munro: Offerings to the God of Speed“ (Burt Munro: Oběti bohovi rychlosti).

A není náhodou, že se o oba snímky postaral stejný režisér - Roger Donaldson.

Silniční závody motocyklů v Československu v roce 1970

V sezóně 1970 se největší zájem veřejnosti soustředil na třídu 350 ccm, ve které startovaly dva čtyřválcové tovární speciály ČZ a Jawa v domácích, mezinárodních a částečně i v závodech mistrovství světa.

A právě v závodech MS měl, po propuštění Františka Šťastného z továrního týmu Jawa, s dvoudobou čtyřválcovou Jawou V4 typ 673 za úkol získat titul mistra světa Ital Silvio Grassetti.

Toto očekávání však italský tovární jezdec nesplnil, naopak sezóna skončila velkým fiaskem. Jawa trpěla poruchami a navíc Grassetti s továrnou, ohledně dalšího vývoje tohoto speciálu, moc nekomunikoval.

Bodoval jen dvakrát: získal třetí místo při GP Jugoslávie a v italské Monze dojel na 5. místě, vždy ale se ztrátou jednoho kola na vítěze. V Brně navíc způsobil karambol ještě před startem, kterým se sám vyřadil ze samotného závodu.

Tím jeho angažmá v Jawě skončilo. Pro domácí závody zaujal v Jawě místo Františka Šťastného hořický Zdeněk Bíma.

Jawa, ČZ a domácí mistři

V úvodu sezóny ještě startoval na čtyřkanálovém jednoválci Jawa 350, ale od prvního závodu MR v Gotwaldově už jezdil tovární vodou chlazený čtyřválec a zcela suverénně se s ním stal mistrem republiky, když vyhrál pět závodů ze šesti.

Navíc s Jawou Junior získal titul i ve třídě 250cc. Také strakonická ČZ konečně nasadila do závodů dlouho očekávaný vidlicový čtyřdobý čtyřválec 350cm, typ 860.

Bohumil Staša absolvoval s tímto motocyklem poprvé celou sezónu. Motocykl byl ale stále ještě ve fázi vývoje a trpěl častými poruchami.

Staša nakonec sezónu MR dojel na spolehlivějším jednoválci ČZ OHC typ 859.

František Šťastný jako soukromý jezdec

Na začátku roku 1970 se 43-letý František Šťastný ocitl po 17ti letech zpět v roli soukromého jezdce. Jawa mu na odchod z továrního týmu nabídla dva jednoválce 250 a 350ccm.

Aby se mohl dál soukromě účastňovat závodů MS, pořídil si pomocí svého přítele Luigi Taveriho ze Švýcarska přes Tuzex ještě prodejní verzi Yamahy 350 TR2, vzduchem chlazený dvouválec.

Během roku se pak účastnil několika závodů MS, ale bez úspěchu. Záplava mladších jezdců na produkčních motocyklech této značky už byla velká.

Zato v domácích závodech se ke konci roku Šťastný s Yamahou sžívá a dojíždí pravidelně za tovární dvojici jezdců Jawy a ČZ.

Organizace závodní sezóny

V tomto roce vznikla studie na výstavbu zkušebního silničního okruhu v okolí Gottwaldova. Autodrom Barum měl sloužit prvotně pro potřeby výrobců pneumatik.

Počítalo se ale i s možným využitím dráhy pro motoristický sport. Tento projekt se však nakonec nerealizoval.

V roce 1970 bylo opět vypsáno Mistrovství České socialistické republiky, pro jezdce druhé výkonnostní třídy. Jelo se ve dvou skupinách: ČSR-A (Čechy), ČSR-B (Morava).

Z těchto dvou skupin měli vždy první čtyři zajištěn postup do MR. Navíc se jel finálový závod o Mistra ČSR v Klatovech, kterého se mohli zúčastnit nejlepší jezdci M-ČSR A, B a nejlepší jezdci z M-ČSSR.

Dvojnásobným mistrem České republiky se stal, možná až symbolicky v závěru své kariery, právě František Šťastný, neboť v Klatovech zvítězil v obou nejsilnějších třídách: ve 250ccm na Jawě Junior a v 350ccm na Yamaze.

Mistrem ČSR 125 se stal Zdeněk Židlík. Pro začínající jezdce s 3. výkonnostní třídou se pak pořádali oblastní závody, ve kterých šlo o přímý postup do Mistrovství ČSR v následujícím roce.

Z pěti závodů o mistra Slovenska se každému jezdci započítávaly tři nejlepší výsledky.

Kalendář a výsledky závodů roku 1970

V roce 1970 se v Československu odjelo celkem 34 závodů v tomto pořadí:

Písek, 11.-12. dubna 1970

Soustředění a kontrolní závod jezdců 1. a 2.výkonostní třídy na úvod sezóny na třetím „Píseckém trojúhelníku“ v Dobešicích u Písku.

250cc: zvítězil Zdeněk Bíma na Jawě Junior, poprvé jako tovární jezdec. 350cc: čtyřválcová Jawa Bímovi nedojela, zvítězil Bohumil Staša na novém čtyřválci ČZ 350 OHC V4.

• KZ-50: 1.Z.Havrda, 2.M.Šobáň, 3.V.Zapletal
• KZ-125: 1.M.Stripačuk, 2.J.Vavrla, 3.Z.Židlík
• KZ-250: 1.Z.Bíma, 2.M.Týnský, 3.Z.Havrda
• KZ-350: 1.B.Staša, 2.K.Bojer, 3.Fr.Svatoš

Ostrava, 19. dubna 1970

Okruh v Ostravě - Marianských Horách. V tréninku třídy 350cc tragicky havaroval, po kolizi s neukázněným divákem, olomoucký jezdec Raimund Vincour.

Třída 50cc jela kvalifikační závod o postup do MR.

• KV-50: 1.T.Valová
• OBL-125: 1.J.Skotnica
• OBL-250: 1.R.Bílý
• OBL-350: 1.R.Bílý

Poprad, 9. května 1970

Dvanáctý ročník Popradské Valašky, závody Mistrovství Slovenska. 3 km dlouhý okruh v ulicích města pod Tatrami.

• MSR-175: 1.A.Bagin, 2.J.Němček, 3.K.Haščič
• MSR-250: 1.F.Srna, 2.P.Baláž, 3.K.Haščič, 4.J.Petrinec
• MSR-350: 1.F.Srna, 2.P.Baláž, 3.F.Križan, 4.Š.Tomko, 5.J.Velička, 6.A.Bagin

Hořice, 9.-10. května 1970

Závod 300 zatáček Gustava Havla navštívilo 25 000 diváků. Ve třídě 250 ccm došlo v posledním kole závodu v cílové zatáčce k těžké havárii, když v kotrmelcích skončili čtyři jezdci: vedoucí Švýcar Schmid, Dán Kroon, Miroslav Špak a o kolo zpět jedoucí František Šťastný.

Ten si při pádu naštípl obratel a musel být následující týden operován ve Střešovické vojenské nemocnici. Hůře ale dopadl Špak, který měl četné zhmožděniny, otřes mozku a další zranění.

Po závodě v Jičíně mu byly navíc dodatečně diagnostikovány dva naštíplé obratle, což znamenalo půldruhého roku následnou léčbu. Díky této havárii tak nečekaně zvítězil Fin Länsivuori před dvojicí na ČZ Stašou a Bojerem.

Kromě tohoto karambolu byly v průběhu všech závodů i další havárie, při nichž bylo zraněno celkem pět diváků. 350 ccm: vyhrál Staša na novém čtyřválci ČZ OHC před Bímou na jednoválci Jawa.

Traťový rekord Gustava Havla z roku 1964 překonán nebyl.

• MEZ-50: 1.Z.Havrda CS, 2.F.Kročka CS, 3.B.Fendrich CS
• MEZ-125: 1.H.F.Schmid CH, 2.T.Länsiovuori FIN, 3.E.Mahler NDR
• MEZ-250: 1.T.Lansiovuori FIN, 2.B.Staša CS, 3.K.Bojer CS
• MEZ-350: 1.B.Staša CS, 2.Z.Bíma CS, 3.K.Bojer CS

Žatec, 17. května 1970

Čtvrtý ročník „Žateckého rychlostního okruhu“. Délka 3 km, okruh v ulicích města.

• ČSR-A-125: 1.O.Kába st., 2.Z.Rybka, 3.J.Beránek
• ČSR-A-250: 1.A.Mareš, 2.J.Renn, 3.Z.Kuchař
• ČSR-A-350: 1.O.Kába st., 2.R.Mildner, 3.J.Renn

Prešov, 17. května 1970

Dvacátý ročník „Šarišského okruhu“ . Mistrovství Slovenska, městský okruh.

• MSR-50: 1.B.Fendrich
• MSR-175: 1.K.Jirka, 2.L.Šolc, 3.J.Němček
• MSR-250: 1.F.Srna, 2.F.Kročka, 3.K.Haščič
• MSR-350: 1.F.Srna, 2.E.Korčák, 3.P.Baláž

Ústí nad Labem, 24. května 1970

13. ročník „Ústeckého okruhu“ v ulicích města. Městský okruh s velkým převýšením měřil 3,5 km a využíval i dvě serpentýny.

• ČSR-A-50: 1.M.Sedlák, 2.I.Michálek, 3.M.Stripačuk
• ČSR-A-125: 1.O.Kába st., 2.Slavík, 3.J.Křížek
• ČSR-A-250: 1.A.Mareš, 2.O.Kába ml., 3.Pětnica
• ČSR-A-350: 1.M.Klápště, 2.B.Lidmanský, 3.R.Mildner

Bánská Bystrica, 24. května 1970

Závody Mistrovství Slovenska se naposledy pořádaly na okruhu ve městě.

• MSR-175: 1.J.Petrinec, 2.L.Šolc, 3.A.Bagin
• MSR-250: 1.P.Baláž, 2.J.Petrinec, 3.P.Majoroš
• MSR-350: 1.J.Petrinec, 2.F.Križan, 3.P.Baláž

Ořechov, 24. května 1970

Šestý ročník „Ořechovského trojúhelníku“. Z tohoto závodu výsledky bohužel nemáme.

• OBL-50: 1.?
• OBL-125: 1.?
• OBL-250: 1.?
• OBL-350: 1.?

Písek, 31. května 1970

Na trati „Píseckého Trojuhelníku“ u Dobešic se jelo podruhé v roce.

• ČSR-A-125: 1.O.Kába st., 2.V.Eliáš, 3.R.Klement
• ČSR-A-250: 1.A.Mareš, 2.O.Kába ml., 3.J.Knop
• ČSR-A-350: 1.S.Čížek, 2.M.Klápště, 3.O.Kába ml.

Ivančice, 31. května 1970

Podruhé a naposledy se jel „Ivančický trojúhelník“ na rychlém okruhu Ivančice-Neslovice-Padochov o délce 9,4 km.

Závody se jely podle tříd na 3,4,5 a 6 kol.

• OBL-50: 1.?
• OBL-125: 1.?
• OBL-250: 1.V.Slezák, 2.J.David, 3.M.Vašíček
• OBL-350: 1.?

Gottwaldov, 6.-7. června 1970

Městský okruh dlouhý 2 500 metrů. Kompletní mistrovství republiky.

50cc: Kročka na továrním Tatranu odstoupil a Taťána Valová na Ahře dojela na 7.místě! 250cc: zvítězily vzduchem chlazené jednoválce ČZ, před Juniory Jawa.

350cc: Staša na čtyřválci ČZ nedojel pro poruchu motoru, vítězí Bíma na Jawě.

• MR-50: 1.Z.Havrda, 2.B.Fendrich, 3.J.Barták
• MR-125: 1.K.Sedláček, 2.Z.Židlík, 3.O.Krmíček
• MR-250: 1.B.Staša, 2.K.Bojer, 3.Z.Bíma
• MR-350: 1.Z.Bíma, 2.K.Bojer, 3.S.Klátil

Moravany, 7. června 1970

Čtvrtý ročník závod „Kyjovský trojúhelník“ v Moravanech.

• OBL-50 ccm: ?
• OBL-125 ccm: ?
• OBL-250 ccm: 1.M.Medek, 2.M.Vašíček, 3.E.Quirenz
• OBL-350 ccm: ?

Slavkov u Brna, 14. června 1970

Slavkovský okruh, čtrnáctý ročník byl poslední.

• ČSR-B-125: 1.J.Skotnica
• ČSR-B-250: 1.M.Medek, 2.E.Quirenz ml., 3.M.Vašíček
• ČSR-B-350: 1.E.Quirenz st., 2.L.Pírek, 3.J.Zátopek

Jičín, 20.-21. června 1970

Cena ČSR se jela před 35 000 diváky. Za úmorného vedra byly na programu dva závody automobilů a dva závody motocyklů.

250 cc: Už ve druhém kole havaroval v Prachově Kanaďan Frankie Juhan (syn Františka Juhana, který emigroval v roce 1948 do Kanady) a Bohumil Staša odstoupil pro uvolněnou kapotáž své ČZ.

Společný závod tříd 125 ccm a 350 ccm: na startu stál první Grassetti na Jawě 4V, Staša na ČZ V4 až ve čtvrté řadě.

Už v polovině prvního kola ale jede Stašův čtyřválec ČZ v čele závodu. Juhan opět spadl v Prachově, jen o kousek dál než v předchozím závodě, Grassetti odstupuje pro poruchu Jawy.

V sedmém kole je odmávnuta třída 125 ccm, vítězí Zbyněk Havrda. Vedoucí Staša se v polovině závodu 350 potýká s poruchou převodovky, do cíle dojíždí na první převodový stupeň až na 16. místě.

Vítězí Dán Kroon na Yamaze.

• MEZ-125: 1.Z.Havrda CS, 2.B.Vaňous CS, 3.M.Nimie CH
• MEZ-250: 1.S.Grassetti IT, 2.F.Kroon DK, 3.M.Sicheneder NSR
• MEZ-350: 1.F.Kroon DK, 2.A.Ohligschläger NSR, 3.K.Sondergeld NSR
• MEZ-Auta-F-3: 1.ing.V.Ondřejík CS, 2.W.Geiss NSR, 3.R.Scalais B
• MEZ-Auta do 1150cc: 1.J.Bobek CS, 2.M.Vodseďálek CS, 3.V.Bobek ml. CS

Karviná, 21. června 1970

ČSAD Havířov pořádal na 3.300m dlouhém okruhu v Karviné IV - Novém Městě závody přeboru ČSR.

• ČSR-B-50: 1.J.Úlehla
• ČSR-B-125: 1.L.Kaděrka
• ČSR-B-250: 1.V.Slezák
• ČSR-B-350: 1.E.Quirenz st., 2.J.Vavrla

Nový Jičín, 28. června 1970

6 100 m dlouhý okruh na okraji městské čtvrti Dolní předměstí se jel jen tento rok poprvé a naposledy.

• ČSR-B-50: 1.O.Kunz, 2.Štěrbák, 3.Úlehla
• ČSR-B-125: 1.J.Skotnica, 2.L.Kaděrka, 3.K.Hrušecký
• ČSR-B-250: 1.A.Kikerle, 2.J.David, 3.M.Medek
• ČSR-B-350: 1.E.Quirenz st., 2.L.Pírek, 3.J.Havel

Litomyšl, 28. června 1970

Po pětileté pauze se opět jelo v Litomyšli na městském okruhu, kolem zámku. Délka 1,4 km, start na náměstí.

• ČSR-A-50: 1.Z.Havrda, 2.J.Šafránek, 3.K.Štěrba
• ČSR-A-125: 1.O.Kába st., 2.V.Eliáš
• ČSR-A-250: 1.A.Mareš, 2.O.Kába ml., 3.J.Renn
• ČSR-A-350: 1.S.Čížek, 2.M.Klápště, 3.O.Kába ml.

Břeclav, 12. července 1970

Okruh ve Staré Břeclavi, silniční závody obnoveny po 16 letech, délka 3 400 m.

• ČSR-B-50: 1.M.Štěrbák, 2.Z.Bednařík, 3.L.Machálek
• ČSR-B-125: 1.K.Hrušecký, 2.T.Hrušecký, 3.F.Polach
• ČSR-B-250: 1.E.Quirenz, 2.J.Ludvík, 3.J.David
• ČSR-B-350: 1.E.Quirenz, 2.J.Ludvík, 3.J.Marek

Motorkářský styl sedmdesátých let

Burácející motory a drsní motorkáři v kůži brázdící nekonečné silnice. Tato rebelska image se vypálila do představivosti popkultury hned v momentě, kdy první motorky vyjely do ulic.

Dnes už ale nemusíte vlastnit Harley, abyste mohli nosit motorkářské oblečení. Mnohé prvky motorkářského stylu se vymanily z úzké subkultury a pronikly do mainstreamové pánské i dámské módy a street stylu.

Jak se to podařilo? Abychom pochopili jejich trvalou přitažlivost, musíme sledovat cestu motorkářské módy od jejích ryze praktických začátků přes kulturní posedlost až po masové rozšíření.

Zatímco se motorkářský styl řítí do 21. století, jeho nadčasová „cool“ aura oslovuje mnohem širší publikum než jen drsné motorkářské gangy.

Počátky motorkářské výbavy

Motorkářská móda se zrodila z nutnosti. Když se na počátku 20. století objevily první motocykly, jezdci potřebovali odolné oblečení, které by je ochránilo při pádech a ve vysokých rychlostech před nepřízní počasí.

Kožené bundy, motorkářské boty, kožené čepice a ochranné pomůcky chránily kůži jezdců před odřeninami a větrem. Z těchto praktických počátků se zrodila klasická motorkářská estetika.

Schott uvedl bundu Perfecto v roce 1928 - od prvního dne navrženou pro motorkáře a prodávanou přes dealera Harley-Davidson na Long Islandu, roky předtím, než vůbec existovala vojenská letecká bunda A-2 se zipem vpředu.

Přesně naopak, než jak se často předpokládá linie od druhé světové války k motorkářům. Silné kožené boty prošly podobnou cestou z jezdectví do motorkářské kultury a cestou nasbíraly cvočky a přezky.

Hollywood, rebelové a obraz motorkáře

V polovině 40. let 20. století začaly vznikat motorkářské kluby, i když jich bylo stále málo. Neskutečně medializované výtržnosti v Hollisteru vykreslily motorkáře jako nebezpečné psance.

Ačkoliv šlo o přehnaný obraz, zprávy vyzdvihly rebelskou pověst motorkářů a posílily „cool“ faktor jejich stylu. Brzy poté propukla kulturní posedlost motorkáři, která vynesla jejich módu daleko za hranice motocyklových kruhů.

Zrychlení směrem k popkultuře Hollywoodu netrvalo dlouho, než motorkářskou image glorifikoval. Film Divoch (The Wild One) z roku 1953 volně vycházel ze zmíněného incidentu v Hollisteru.

Nabídl však ostřejší pohled na motorkářskou identitu. V té době málokdo věděl, jak skuteční motorkáři vypadají a co nosí, a tak si Hollywood vzal tvůrčí svobodu - zkombinoval to, co si mysleli, že motorkáři nosí, s přidanými detaily, které považovali za stylové.

Kožená bunda a džíny Marlona Branda byly poměrně autentické, což se nedá říct o čepici, která by ve vysoké rychlosti okamžitě uletěla. Přesto jeho zamyšlený rebelsky naladěný motorkář spustil romantizovanou kulturní posedlost.

Masové publikum začalo vnímat motorkáře jako odvážné psance, což upevnilo postavení kožené bundy jako symbolu maskulinní rebélie.

Easy Rider a kontrakultura šedesátých let

Easy Rider vystřelil motorkářský look ještě dál, přímo do kontrakultury šedesátých let. Peter Fonda a Dennis Hopper měli na sobě špinavý denim, kožené bundy a kovbojské boty, když na chopperech projížděli Route 66.

Jejich styl na pomezí motorkáře a hippie se stal synonymem svobody od dusivé mainstreamové Ameriky.

V dalších desetiletích měly přijít další celebrity, které motorkářskou módu formovaly. Krátce poté jsme mohli vidět stále více filmových postav, které se předváděly v motorkářském oblečení, bez ohledu na to, zda vlastnily ocelového oře či nikoliv.

Postavy Johna Travolty a Olivie Newton-John v Pomádě, Mel Gibson v Šíleném Maxovi, Arnold Schwarzenegger v Terminátorovi, Gary Oldman a Chloe Webb ve filmu Sid a Nancy, Johnny Depp v Cry-Baby - seznam hrdinů stříbrného plátna v kůži by mohl pokračovat donekonečna.

Rocková hudba a motorkářská estetika

Posedlost motorkami a oblečením připraveným na cestu prosákla i do hudby. Průkopníkem popularizace motorkářského stylu byl sám král rock'n'rollu.

Elvis byl vášnivý motorkář a postaral se, aby se ta vášeň promítla i do jeho tvorby. Jeho přiléhavý černý kožený oblek z Comeback Special roku 1968 se stal jedním z nejčastěji kopírovaných looků v historii rocku a postavil motorkářskou siluetu na největší pódium světa.

Jeho pódiová persona i vystoupení ztělesňovaly mladistvou odvahu a ostří. V sedmdesátých letech si motorkářské oblečení masově osvojily rockové kapely jako definiční antisystémovou módu.

Britské skupiny jako The Who, The Rolling Stones, Led Zeppelin a mnohé další vtáhly motorkářské bundy, boty a vesty do svých odvážných looků.

Jimi Hendrix nosil zdobené vojenské kabátce se šňůrováním - často rozepnuté, doplněné šátky a náhrdelníky s přívěsky - a dal tak psychedelickému rocku vlastní odpověď na motorkářskou sebejistotu.

Heavymetalové kapely jako Judas Priest a Motörhead se halily do kožených vest a bund posetých cvočky a nášivkami, které vzdávaly hold motorkářským klubům.

Smícháním motorkářské výbavy s vlastní estetikou tyto kapely vyzařovaly syrovou vzpouru a nespoutanou svobodu.

Motorkářská móda v mainstreamu

Po desetiletích budování kulturního vlivu prostřednictvím Hollywoodu a rock'n'rollu byla motorkářská móda připravena k přechodu ze subkultury do hlavního proudu.

Klíčové kousky, jako jsou kožené bundy a boty, pronikly mimo motorkářské kruhy, přičemž si zachovaly svůj postoj, ale zmírnily své drsné hrany.

Tento vývoj začal v 80. a 90. letech, kdy popové hvězdy jako Michael Jackson udělaly z kožené bundy symbol nenuceného stylu. Zkrácené moto bundy se staly základem šatníku a přiblížily kůži masám.

Nemotorkářské značky jako Wilson's Leather dodaly koženým bundám svůj vlastní komerční šmrnc a využily jejich rebelskou podstatu.

Kožené motorkářské čepice se také změnily z funkční pokrývky hlavy na módní doplněk, znovuobjevený jako stylové baseballové čepice a kulichy pro rappery, skejťáky a městskou mládež.

Běžný denim začal klást větší důraz na odolnost, aby napodobil motorkářské džíny, přičemž značky jako Levi's propagovaly jejich pevnost.

V nultých letech se motorkářské detaily jako cvočky, přezky a mohutné zipy posunuly od užitku k čisté ozdobě. Boty typu harness si udržely výraznou siluetu, ale v mainstreamových variantách s nízkým podpatkem a v různých barvách.

I lebkové motivy se přesunuly z motorkářských vest na módní mola a objevovaly se stejně tak na ručně vyřezávaných prstenech s lebkou ze sterlingového stříbra jako na oblečení běžných řetězců.

Vysoká móda a dědictví Perfecta

Vysoká móda posunula motorkářskou výbavu ještě dále k prestiži. Návrháři jako Yves Saint Laurent umělecky zpracovali kožené bundy s citlivostí pro styl Perfecto.

Ralph Lauren, Calvin Klein a Donna Karan - ti všichni začlenili slim-fit moto bundy do svých kolekcí a upevnili jejich postavení jako vytříbené nezbytnosti šatníku.

Kožené motorkářské čepice a vysoké boty se objevily i na prestižních přehlídkách. Motorkářská móda, kdysi odsunutá do barů a garáží, získala punc luxusu a otevřela dveře běžnému motorkářsky inspirovanému stylu, který dokáže vylepšit jakýkoliv outfit dávkou rebélie.

Motorkářský styl v subkulturách

Zatímco se motorkářská móda stávala více mainstreamovou, její rebelské srdce zůstalo plně živé v punkové, gotické, metalové a rockové subkultuře, které se formovaly mezi 70. a 90. lety.

Tyto scény převzaly drsnou esenci moto výbavy a přizpůsobily si ji zcela po svém. Pro punkery se stala černá kožená bunda všudypřítomnou, ozdobenou anarchistickými nášivkami, špendlíky a nastříkanými hesly.

Nadměrně velké bundy s asymetrickými zipy vyzařovaly punkovou dravou energii. Ramena nebo záda si zdobili cvočky pro extra dávku agresivity.

Gotici sázeli na dramatičtější, divadelnější polohu - dlouhé kožené kabáty ve stylu Matrixu s rozevlátou temnou elegancí. Jiní šli po středověce rockové atmosféře, s obnošenými koženými tunikami přes volné pirátské košile.

Headbangeři na heavy metalové scéně upřednostňovali vesty bez rukávů nebo džínové bundy zdobené nášivkami svých oblíbených kapel.

Kovové cvočky a u vest ustřižené rukávy umožňovaly volný pohyb při hře na kytaru a divokém řádění v davu. Napříč všemi těmito scénami zůstaly zásadní i motorkářské čepice a masivní motorkářské boty, právě pro ten outsiderský ostří.

Zatímco mainstreamová móda motorkářskou výbavu obrušovala, tyto subkultury udržovaly její špinavého ducha při životě.

Ručně pletený kožený řetěz na peněženku prošel podobnou cestou punkem, hip hopem i grunge - a vždycky si s sebou nesl ten kontrakulturní náboj.

Motorkářský styl poskytl těmto skupinám, často odsuzovaným společností, silný pocit identity a sounáležitosti.

Kožená bunda s anarchistickými nášivkami říkala „jsem punkáč“ stejně jasně, jako vesta zdobená logy metalových kapel křičela „jsem headbanger“.

Tato výbava dala outsiderům uniformu a kanál pro vyjádření sebe sama. V 90. letech už motorkářská móda nebyla omezena pouze na motorky a subkultury, ale její vliv nadále pulzoval napříč hudebními scénami od punku po nu-metal.

Divoké davy v kotli potřebovaly kůži, aby jim pomohla vzbouřit se proti mainstreamovému systému.

Ženy si podmaňují motorkářský vzhled

Motorkářský styl nebyl nikdy určen pouze mužům, a to i přes fakt, že motocyklové kluby po desetiletí ženám bránily v oficiálním členství.

Ženy už dávno sedí na motorkách ve svých vlastních funkčních outfitech jako symbolu emancipace. A odvážily se vytvořit čistě ženské motorkářské skupiny, aby dokázaly, že motorky nejsou jen pro muže.

Odvážné motorkářky 20. a 30. let se předváděly v objemných kožených bundách, botách, denimu a flanelu na úrovni svých mužských protějšků.

Koneckonců, bezpečnost je na prvním místě. V 60. a 70. letech však motorkářky začaly vnímat módu jako symbol osvobození a vyjádření vzdoru.

Výrazné kožené bundy, upnuté kalhoty a vysoké kozačky jim umožnily cítit se mocné podle svých vlastních pravidel.

Dnešní ženy si plně přivlastnily „cool“ charakter tohoto stylu. Drsné moto bundy zůstávají nezbytností, střižené tak, aby lichotily křivkám a zároveň vyzařovaly odvážný postoj.

Mnohé kombinují kůži s rozevlátými šaty nebo minisukněmi, což vytváří kontrast mezi smyslnou ženskostí a drsností.

Náš průvodce k outfitu Biker Chick prochází stejné kusy z pohledu žen. Slim kožené kalhoty také ztělesňují moderní motorkářskou estetiku.

Boty na podpatku nebo robustní boty jsou stejně odvážné jako dominantní. Ostré motorkářské šperky s motivy lebek a křížů posouvají nádech vzpoury ještě dál.

A přesto pořád kladou důraz na ženskost a půvab. Ženy kombinují ostré hroty, prsteny s lebkou a řetězy s rozcuchanými vlasy a květinovými akcenty.

Tím, že ženy plně přijaly moto módu, dávají najevo drzou sebedůvěru a sílu. Jejich styl zachycuje kulturní posedlost neodolatelným rebelem - ovšem podle jejich vlastních podmínek.

Motorkářský vzhled je ženský, ale dravý; drsný, ale křehký.

Moderní způsoby nošení motorkářského oblečení

Dnes motorkářská výbava přirozeně zapadá do současných šatníků a dodá okamžitou dávku postoje. Kožené bundy, boty a cvočky přesahují své užitkové kořeny, protože je návrháři vymýšlejí znovu pro městský styl.

Nejlepší volba pro každého, kdo chce to vzpurné ostří, aniž by se upsal celé uniformě z kůže a denimu.

U mužů dělá moto bunda v kombinaci s chinos kalhotami nebo tmavě modrým denimem z motorkářské dravosti outfit vhodný do kanceláře.

Nechte límec zvednutý pro extra šmrnc. Obujte si boty se cvočky namísto tenisek, abyste dodali svému ležérnímu pátečnímu stylu rockový nádech.

U žen vyvažte nadměrnou moto bundu koketními šaty nebo minisukní. Kontrast mezi holýma nohama a drsnou kůží je ztělesněním přitažlivosti.

Dodejte upravenému vzhledu více osobitosti tím, že si vyhrnete úzké džíny a obujete motorkářské boty s přezkami.

Nenápadné detaily jako stříbrné šperky s lebkou, řetěz na peněženku visící z pásového oka nebo potištěný šátek uvázaný kolem krku dostanou motorkářský styl do jakéhokoli outfitu.

Muži i ženy si mohou navléknout propracovaný motorkářský náhrdelník a nechat svého vnitřního rebela nenápadně prosvítat.

Motorkářský styl se také dobře prolíná s podobně drsnou estetikou. Můžete jej zkombinovat s punkem prostřednictvím tartanu, kovových cvočků a triček s potiskem.

Nebo kanálujte glam 80. let s lesklými koženými kalhotami, kapelovými tričky a bujnými kadeřemi. Chcete skejťácký šik? Boardšortky, boty Vans a džínová vesta bez rukávů se budou hodit.

Klasika nikdy nezemře, takže motorkářské kousky jako přiléhavé kožené kalhoty, motorkářské boty a džínové bundy pošité nášivkami jsou předurčeny k tomu, aby zůstaly navždy aktuální.

Pokud vnímáte motorkářskou módu spíše jako inspiraci než jako kostým, vaše kreativní možnosti jsou nekonečné.

S pečlivě začleněnými kousky do vašeho vzhledu můžete zachytit spíše postoj než konkrétní éru nebo kmen.

Najděte si, jaké prvky nejvíce promlouvají k vašemu vnitřnímu osamělému vlkovi, a vytěžte z nich to nejlepší.

Od kožených bund k trvalému odkazu

Během více než století se motorkářské oblečení vyvinulo z praktické nutnosti v kulturní ikonu. Kožené bundy, vesty, boty, čepice a šátky, zrozené na otevřené silnici, poháněly rebelská hnutí od idolů stříbrného plátna až po punkery bouřící se proti hlavnímu proudu.

Dnes motorkářská bunda nadále brázdí přehlídková mola vysoké módy a je k dispozici ve verzích od ušmudlaných po okouzlující, od úzce profilovaných po všudypřítomné.

Přesto, bez ohledu na to, kolika zvraty motorkářská móda projde, vždy si zachová ozvěny svých funkčních kořenů a neodolatelné kouzlo svobodného ducha.

Dokud budou existovat rebelská srdce toužící po větru ve vlasech, motorkářská výbava nikdy zcela nepustí své sevření naší kulturní představivosti.

tags: #prilby #na #motorku #otevrene #70s