Nejrychlejší dráhový cyklista na světě: Tomáš Bábek, jeho kariéra, rychlost a cesta na vrchol

Tomáš Bábek patřil mezi nejvýraznější české dráhové cyklisty, dvakrát se stal mistrem Evropy a získal stříbrnou i bronzovou medaili z mistrovství světa. Jeho kariéru charakterizovaly disciplíny keirin a kilometr s pevným startem, výjimečná rychlost, psychická odolnost i návrat po těžké autonehodě, při níž bojoval o život.

Za světovou špičku se prosadil navzdory omezeným podmínkám české dráhové cyklistiky, chybějícímu krytému velodromu a složitému financování. Po 22 letech profesionálního sportu kariéru ukončil, protože si uvědomil, že je lepší odejít se ctí než pokračovat za každou cenu.

Tomáš Bábek a jeho největší úspěchy

Stal se mistrem Evropy, má medaile z mistrovství světa a byl Králem českých cyklistů, ale zažil i úplné dno, když po nehodě s autem bojoval o život. Dráhový cyklista Tomáš Bábek nedávno ukončil kariéru a přijal pozvání do studia Radiožurnálu Sport.

Byl jsi dvakrát mistrem Evropy, stříbrný a bronzový z mistrovství světa. Asi tam neměl nikdo výraznější výsledek než já v tom loňském roce. Bylo sedmé místo na mistrovství Evropy, tak za to jsem to asi dostal a vážím si toho.

Tomáš Bábek se nejvýrazněji prosadil v keirinu a v kilometru s pevným startem. Ono se to postupně přelévalo v čase podle priorit. Když byla olympijská kvalifikace, tak šly priority ke keirinu, protože je to olympijská disciplína.

Kilometr je moje srdeční záležitost a díky tomu výkonu z kilometru jsem se dokázal prosadit i v keirinu. Je to výkonnostně velmi podobné, akorát v keirinu je okolo mě více soupeřů, takže je tam více proměnných.

Co znamená být nejrychlejším dráhovým cyklistou

Dráhová cyklistika patří mezi sporty, v nichž rozhodují setiny sekundy, přesné načasování, aerodynamika, výkon i schopnost zvládnout tlak. U sprintových disciplín musí závodník ve zlomku okamžiku spojit výbušnou sílu s taktikou a kontrolou rizika.

U nás se to měří spíš na watty. Abys jela na nějaké rychlosti, musíš vydávat 1000 wattů a z toho se odečítá. Když máš jiný materiál, tak na stejnou rychlost musíš vyvinout jen 950.

Najednou pak zjistíš, že ušetříš díky materiálu třeba 100 wattů, což už ve výsledném čase na dvoustovce může udělat několik desetin. Ty nejlepší kola stojí okolo milionu a půl.

V poslední době se z toho stala trochu formule 1, tak to pro nás bylo určité manko. Výběrová řízení jsou složité procesy a dostat se přesně k tomu materiálu, který potřebuješ, je téměř nemožné.

Začátky na velodromu

Jaká byla cesta Tomáše Bábka k dráhové cyklistice? To bylo docela vtipné. Dostal jsem se k dráhové cyklistice tak trochu omylem.

Chtěl jsem se vyhnout testu z přírodopisu a místo testu se dalo účastnit závodů v jednom parku poblíž školy. Přijel jsem tam, neměl ani svoje kolo, tak jsem si musel půjčit bráchovo kolo, které mi bylo malý.

Byl tam nějaký nábor, tak jsem si řekl, že to zkusím. Pán nám říkal, že se druhý den sejdeme tady, půjdeme se projet a že nám ukáže velodrom.

Sešli jsme se, projeli se, dojeli na velodrom a já si vůbec nedokázal představit, co to vůbec je. Vidím klopenou dráhu, kolo, které nemá brzdy, a když zastavíte, tak vás vykopne, protože je to furtšlap.

Tak říkám, tak to není pro mě, ale stejně jsem to vyzkoušel a už jsem u toho zůstal. Poměrně pozdě, bylo mi 14 let.

Dukla Brno a cesta českého sprintera

Tomáš Bábek vyrůstal v prostředí Dukly Brno, která má v české dráhové cyklistice dlouhou tradici. Náš zakladatel pan František Jursa, který nedávno zemřel, byl obrovské jméno.

Rukou Dukly prošel i Jirka Daler, což byl můj první velký trenér. Nedokážu všechny vyjmenovat, ale určitě pro mě bylo cílem a ctí se do Dukly dostat, a když se mi to povedlo, považoval jsem to za velký úspěch.

Měli jsme tam vždy skvělé zázemí, kromě teda toho velodromu, což Dukla neovlivní. Měli jsme nejlepší možný materiál, který jsme si v rámci rozpočtu mohli dovolit, měli jsme trenéry, maséry, posilovnu.

To bylo nejlepší zajištění na české úrovni a hodně mi to pomohlo. Přicházeli jsme na nové tréninkové metody. Celkově to vnímám velmi pozitivně.

Proč je pro českou cyklistiku problém chybějící velodrom

Největší překážkou české dráhové cyklistiky je nedostatek odpovídajícího zázemí. Pro nás je největší kámen úrazu to, že nemáme krytý velodrom.

Brněnský velodrom mám velice rád, nechci ho hanit, ale přece jen je to letitá stará stavba, možná vůbec nejstarší velodrom na světě. Už je tady někdy od roku 1900 a poslední rekonstrukce byla asi 50 let zpět.

Je to jako dálnice D1, rozskákané panely a navíc je to čtyřstovka a my potřebujeme jezdit na dvěstěpadesátce. Trénovat se na tom dá, ale jediné výhody, které to má, jsou, že tam není provoz, můžeme tam jezdit poměrně bezpečně, ale s tou dřevěnou dvěstěpadesátkou to nemá mnoho společného.

Ještě ke všemu nám teď zbourali velodrom ve Vídni, kam jsme mohli vždycky aspoň jednou týdně zajet. Teď v podstatě nemáme kde trénovat.

Nejbližší krytý velodrom je odsud nějakých 550 kilometrů ve Slovinsku. Ale ani tam to není ideální, protože je to v takové nafukovací bublině a netopí se tam.

Na kvalitní velodrom se dostaneme tak čtyřikrát za rok na soustředění, přitom bychom tam potřebovali trávit každý týden aspoň dva tři tréninky. Na kryté a hladké dřevěné dráze se kolo chová úplně jinak.

Ovál je kratší, funguje tam jiný odpor, lepší setrvačnost. Takhle trénujeme venku na betonu, i když je zima. Už začíná být vidět, že se nám svět prostě vzdaluje.

Dokud nebudeme mít nějaké zázemí, budeme vždycky hrát druhé housle. Já získal medaili v roce 2017 a troufnu si říct, že tady dlouho zase žádná nebude, i když to zní hrozně.

Trénink, závody a rozdíl mezi betonem a dřevem

Pro dráhového cyklistu nestačí pouze obecná fyzická připravenost. Důležitý je pravidelný kontakt s oválem, správná rychlost, jízda v balíku a schopnost reagovat na soupeře.

Je to stejné, jako když člověk jezdí na trenažeru závodního auta, a potom přesedne do reálného. My právě trénujeme přes zimu na trenažerech na Dukle a máme náš betonový, čtyř set metrový okruh.

Na tom dřevě toho máme fakt málo. Mistrovství Evropy bylo letos na malé, dvou set metrové dráze, takže to bylo jiné pro všechny, a povedlo se mi tam vyhrát aspoň malé finále.

Ale svět se potom jel na klasické dvou set padesátce, kde jsem toho už využít nemohl. V poslední době mi totiž hodně chybí závodění. Závodů nebylo tolik a já na tom dřevě nestrávil tolik času.

Jsme taky limitováni financemi. Musíme třeba rozmýšlet, kam pojedeme na závody. Když si třeba vybereme více závodů, potom už zase nemůžeme jezdit tolik na soustředění.

Výsledky navzdory omezeným podmínkám

Česká dráhová cyklistika se ve srovnání s velmocemi potýká nejen s chybějícím sportovištěm, ale také s menšími možnostmi v oblasti vědecké přípravy a technologií.

Nikdo z nás nikdy nebyl na žádném testování v aerodynamickém tunelu, nikdo nikdy neměl udělaný posed na kole s biomechanikem. A takhle se to začíná nabalovat.

Já nechci, aby vypadalo, že si stěžuju, ale popisuju realitu tak, jak je. Každý úspěch, který se nám podaří, má pro nás mnohem větší hodnotu, než se na první pohled může zdát.

Můj táta vždycky říkal, že musíš hrát s takovými kartami, které dostaneš. Já jsem s nimi celý život hrál a někdy se i podařilo vyhrát.

Dva roky v Japonsku a tvrdá zkušenost s keirinem

Měl jsem super úspěšnou sezonu 2016/17, kdy jsem vyhrál mistrovství Evropy, a dostal se tak díky tomu do Japonska. Tam jsem strávil dva roky a docela mě to posadilo zpátky na zem.

Byl to úplně jiný sport, jiná pravidla, jiné kolo. Čtyři dny na turnaji jsme byli bez telefonů a jiných komunikačních prostředků.

Byla to pro mě v podstatě vojna. Sáhnul jsem si tam na dno. Samozřejmě jsem si tam i něco vydělal, což bylo příjemné, ale taky jsem měl spoustu závodů, které se vůbec nepovedly.

Byl jsem z toho frustrovaný, byl jsem tam sám a bylo to pro mě nesmírně náročné. Právě tato zkušenost ukázala, že cesta ke světové špičce nevede pouze přes vítězství, ale také přes období izolace, neúspěchu a pochybností.

Olympijská kvalifikace a cesta do Tokia

Po těch dvou letech v Japonsku jsem se začal soustředit na olympijskou kvalifikaci, která byla taky hodně vyčerpávající. Celé to totiž záleželo jenom na mě a do poslední chvíle nebylo jisté, jestli se to podaří.

V průběhu dvouleté kvalifikace jsme si totiž mysleli, že jsme za vodou. Najednou ale před světovým pohárem v Brisbane přišel trenér a říkal mi: „Jestli teď nebudeš na bedně, tak jsme přišli o olympiádu. Tady jde úplně o všechno!“

To bylo psychicky nesmírně náročné. Tehdy jsem do toho dal v první jízdě úplně všechno a byl jsem třetí. Postupovali dva.

Za půl hodiny byla další oprava, kde jsem musel vyhrát, jinak by olympiáda nebyla. Nakonec se to podařilo, takže to úplně neuvěřitelně klaplo.

Pak pokračovala příprava, která byla úplně super. Měl jsem formu. Potom ale přišel covid a najednou jsem se dozvěděl, že se olympiáda posouvá o rok, což pro sportovce v mém věku bylo docela těžké.

Musel jsem udržovat formu, a to nebylo jednoduché. Výkonnost se mi udržet podařilo, i když si myslím, že v roce 2020 jsem byl připravený líp.

To jsem nenaplnil a byl jsem z toho velice zklamaný. Bylo to, jak to bylo, a snažil jsem se tomu přizpůsobit. Možná to bylo trochu na sílu.

Když máte čtyřletou kvalifikaci, jdete k vrcholu a najednou to někdo těsně předtím o rok odloží, už máte věk, tak je těžké motivaci udržet.

Psychika, sebedůvěra a cesta k nejlepším výkonům

Tomáš Bábek považuje psychickou připravenost za jednu z nejdůležitějších součástí výkonu. Bylo to nastavení mysli a vnitřní sebedůvěry.

Na základě malých krůčků jsem si vybudoval takový mind set, díky kterému jsem si dovolil si tam stoupnout. Často si člověk obecně svůj úspěch brzdí tím, protože si myslí, že na to nemá anebo si to nezaslouží.

Jakmile jsem si to dovolil, tak se mi to povedlo, ale je velmi těžké takového nastavení dosáhnout. Byla to dílčí série menších závodů, dobrých výkonů na tréninku a to pak vybudovalo vnitřní velkou sebedůvěru.

Ta byla však jednoduše narušitelná každým neúspěchem a proti tomu bylo těžké se postavit. Fyzický základ je jedna stránka, která je velmi podřízená mentální připravenosti a psychické pohodě před závodem.

Když máte silné, výkonné a zdravé tělo ale nemáte dobrý mind set, tak to nedokážete nikdy prodat. Profesionální sportovec proto musí zvládat nejen trénink, regeneraci a závodní taktiku, ale také očekávání, tlak a vlastní pochybnosti.

Autonehoda, boj o život a návrat na kolo

Nejtěžší částí kariéry nebyly pouze neúspěšné závody. Tomáš Bábek po autonehodě, která se nestala na kole, několik dní bojoval o život a následně se musel dlouho vracet k běžnému i sportovnímu fungování.

Celý se to stalo a pak to následovalo díky tomu, že jsem velmi často jel pořád na hraně a moc neodpočíval. On vám pak život, když to tak děláte, tak vám dává signály, a když je neposloucháte a jste mezek jako já, zastaví a mě to zastavilo málem fatálně.

Bylo to velké životní upozornění. Daleko těžší cesta ale byla, když jsem se snažil vrátit, to přišlo daleko horší období než před úrazem.

Řekl bych, že kumulovanou. Z obou stran. Neuměl jsem ani vypínat hlavu, a když se to všechno nashromáždí, tak tělo začne dělat psí kusy.

Návrat trval asi dva roky, vyslechl jsem si, že na kole už nebudu nikdy jezdit a mám být rád, že jsem to přežil. Dalo mi to odolnost fyzickou, ale hlavně mentální, kterou jsem předtím neměl.

Určitě pokoru a prohloubila se má zarputilost. Těžká zkušenost změnila jeho pohled na trénink, odpočinek, zdraví i hranici mezi odhodláním a přetížením.

Strach z pádu a riziko na dráze

Dráhové kolo nemá brzdy a při závodě se jezdci pohybují ve vysoké rychlosti často velmi blízko sebe. Pád může mít vážné následky, přesto se závodník nemůže nebezpečí zcela podřídit.

Nevím, čím to bylo, jestli tím, že jsem v rámci toho úrazu dostal obrovskou pecku do hlavy. Přišel jsem o několik zubů, měl jsem zlomenou čelist a přišel i o část kosti.

Paradoxně jsem se ale pak přestal tolik bát a šel do závodů jinak než předtím a to mi vydrželo docela dlouho. Dříve jsem se na dráze docela bál.

Určitě z pádu, ale kdyby s tím šel člověk rovnou do závodu, tak to může rovnou vzdát. Nemáš jinou možnost než to přijmout jako riziko spojené se sportem.

Pokud chceš dosáhnout výsledku, musíš to přijmout, oprostit se. Obavy, které mohou být opodstatněné, nejsou skutečnost, to je jen konstrukt v hlavě, jak to může dopadnout.

Vždycky vidíme nejčernější scénáře, ale ono to může dopadnout úplně jinak a pravděpodobnost, že to tak dopadne, není moc vysoká. Naučil jsem se to odbourat a pomáhá mi na to být tady a teď.

Když jsem v budoucnosti, tak jsem v obavách, co se může stát, a když jsem v minulosti, tak mě to brzdí, protože vycházím ze špatných zkušeností. Dobrým dýcháním jsem se zpřítomnil.

Strachy tam pořád byly, ale dokázal jsem je odsunout bokem. Odhadnout hranu je velice těžké. Když se vidíš na stupních vítězů, tak vidíš jen ten cíl, tak tuhle variantu vymažeš, ale může to taky dopadnout destruktivně.

Proč Tomáš Bábek ukončil kariéru

Po 22 letech profesionálního sportu se Tomáš Bábek rozhodl odejít. Vidím 22 let velké dřiny a výzev. Některé se podařilo překonat, některé z nich ne, ale paradoxně z těch, které se nepodařily, jsem si odnesl daleko víc než z těch, které se podařily.

Myslím, že jo a byl to i jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl odejít. Tělo mi dávalo takové signály, že kdybych to těžil ještě déle, tak by mi mohly být medaile jedno.

Asi úplně poprvé, než se mi narodila druhá dcera. Pak to na mě začalo doléhat a i s tím tlakem dvou dětí doma, byť to teda doma vše zvládala manželka, a asi i s přicházejícím věkem.

Posledním hřebíčkem do rakve bylo to, že nám zbořili jediné sportoviště, na kterém jsme mohli sportovat, a bylo to těsně před olympiádou v Tokiu.

Vídeňská hala, krytá dvěstěpadesátka, což pro nás bylo takové útočiště a pak jsme o něj přišli. V mém věku mi to vzalo vítr z plachet.

Tohle mi dalo velké ponaučení a možná je to i jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl, že je dobré skončit v tento okamžik. Poslouchal jsem tělo a řekl jsem si, že je lepší odejít se ctí než to na sílu táhnout strašně dlouho.

Život po vrcholovém sportu

Po kariéře všichni víme, jak se má vše dělat, trénovat, jsme nejchytřejší, ale už zase nemáme věk, který by byl optimální pro sportování. Tomáš Bábek však svůj odchod nevnímá jako konec aktivního života.

O víkendech určitě rodina a přes týden práce, protože jsem trochu workoholik. Přišla mi do života nová výzva, které budu čelit a uvidím, jak se s tím poperu.

Podařilo se mi vyhrát výběrové řízení na ředitelskou pozici ve firmě mimo sport. Takže ten vrcholový management, který jsem studoval, tak tam jsem se dostal, ale je to na začátku, tak uvidíme, jak to půjde.

Je to česká pobočka velké francouzské společnosti, která se zabývá dopravním značením. Vedle toho zůstává spojený s dráhou prostřednictvím Akademie dráhové cyklistiky.

Akademie dráhové cyklistiky

Proto jsme založili Akademii dráhové cyklistiky s Robinem Vágnerem. Učíme sportovce i nesportovce jezdit na dráhovém kole a mít požitek z jízdy.

Je to hlavně pro dospělé, ale výhledově to zaměřit i na děti. Učíme běžné lidi a rekreační sportovce jezdit na dráhovém kole a ukazujeme jim kouzlo, které dráha má.

Je to pro ně i výzva, protože se kolo chová úplně jinak. Nemá brzdy, nedá se na něm přestat šlapat, a ještě se na tom jezdí v klopení.

Myslím si, že dráhová cyklistika má obrovský potenciál, který spousta lidí ještě vůbec nepochopila. Na velodromu je fajn, že tě neohrožují žádná auta, chodci, můžeš si užít ten požitek z rychlé jízdy.

Řada lidí to bere opravdu jako relax po práci. Zaparkují před stadionem a jdou si k nám třeba na hodinu zajezdit.

Dráhová a silniční cyklistika

Dráhovou cyklistiku lze kombinovat se silniční, ale záleží na typu závodníka. Dá se to kombinovat skvěle, ale musíš být vytrvalec.

Pro nás sprintery to nedává žádný smysl. Vytrvalci dokáží dobře využít tempo a sílu z dráhy a dokáží to právě zužitkovat třeba v časovkách na silnici.

Jasně, třeba v zimě, když nasněží, tak jezdím na fatbiku nebo na horském kole. Na silničku chodíme aspoň jednou týdně trénovat, a pak taky v období, kdy najíždíme kilometry.

A používám ji i jako dopravní prostředek. No jasně, pokud není úplně škaredě, tak jedu vždycky na kole. Na dráhu nebo do posilovny, je to úplně super.

Odkaz českého dráhového sprintera

Tomáš Bábek se zařadil mezi nejvýraznější české dráhové cyklisty své generace. Jeho kariéra spojila evropské tituly, světové medaile, olympijskou kvalifikaci, náročné období v Japonsku, vážné zranění i dlouhý návrat.

Asi to tak nevnímám, možná je ale příjemné, když to takhle říkáš, tak mi to trochu hladí ego. Zároveň však jeho zkušenost ukazuje, že velké výsledky nevznikají pouze díky talentu a rychlosti.

Rozhodovaly také malé krůčky, vnitřní sebedůvěra, schopnost přijmout riziko, odolnost po neúspěchu a ochota naslouchat vlastnímu tělu. Myslím si totiž, že výsadou každého šampiona není jenom vyhrávat, ale je i umět poznat správný čas, kdy vyklidit pole a nebrzdit ten přirozený cyklus generační obměny.

Vždycky říkám našim mladým, že je lepší stokrát něco zkusit a devadesát devět krát prohrát, než prohrát jednou a už nikdy to nezkusit znovu. Jednou to totiž možná vyjde a je to pořád lepší, než si tu šanci zavřít úplně.

tags: #nejrychlejsi #drahovy #cyklista #na #svete