První motocykl, který překonal rychlost 200 km/h

Prvním motocyklem, který překonal rychlost 200 km/h, byl rekordní NSU Delphin I s kompresorovým půllitrovým motorem. Wilhelm Herz s ním 12. dubna 1951 na dálnici z Ingolstadtu do Mnichova dosáhl průměrné rychlosti 290 km/h.

Herz tím překonal absolutní motocyklový rekord Ernsta Henneho na BMW 500, který měl hodnotu 279,5 km/h a vydržel čtrnáct let. Později Wilhelm Herz s vylepšeným motocyklem NSU Delphin III dosáhl v roce 1956 na solné pláni Bonneville rychlosti 339 km/h.

NSU Delphin I: motocykl, který překonal hranici 200 km/h

První Delfín, rekordní motocykl s aerodynamickou kapotáží, vyjel v roce 1951. Jeho základem se stal závodní motocykl se čtyřdobým řadovým dvouválcem, přeplňovaným mechanickým kompresorem, jehož první konstrukce pocházela z roku 1938.

Nejprve posloužil NSU Delphin I, sněhobílý speciál s doutníkovou karoserií, zakončenou velkou svislou stabilizační plochou na prodloužené zádi. Wilhelm Herz byl úspěšný napoprvé; na dálnici z Ingolstadtu do Mnichova dosáhl 12. dubna 1951 průměrné rychlosti 290 km/h s půllitrem a 278 km/h s třistapadesátkou; takže s první hodnotou pokořil absolutní rekord Ernsta Henneho (BMW 500), který zajel už před válkou 279,5 km/h a jeho světový rekord vydržel čtrnáct let.

Konstrukce rekordního NSU

Albert Roder tehdy navrhl dvě verze DOHC s dvojicí královských hřídelů (svislých do V pro pohon vačkových v hlavě), a to 347 cm3 (ø 56 x 70,5 mm) a větší 499 cm3 (ø 63 x 80 mm); výkon postupně vzrůstal až na 68/98 k (50/72 kW), ale v metanolové rekordní verzi atakoval 75/110 k (55/81 kW) při otáčkách 8500 min‑1!

Výraznou součástí stroje byla aerodynamická kapotáž. Doutníková karoserie zakrývala většinu motocyklu a na prodloužené zádi měla velkou svislou stabilizační plochu. Takové řešení mělo při vysoké rychlosti zlepšit stabilitu a omezit odpor vzduchu.

Rychlostní rekordní verze používala metanol a její výkon dosahoval až 75/110 k (55/81 kW) při 8500 min‑1. V porovnání s běžným motocyklem proto nešlo pouze o silnější motor, ale o kompletní speciál určený pro jízdu po dlouhé, rovné a pečlivě vybrané trati.

Wilhelm Herz a cesta k rychlostním rekordům

Sportovní kariéra Wilhelma Herze, narozeného 18. ledna 1912 v německém Lampert­heimu, začala motocyklovými závody, které absolvoval především na domácích okruzích Avus, Nürburgring, Grenzlandring, Schleiz, Schottenring, Hohenstein-Ernstthal, Soli­tude a dalších, ale objevil se i na Tourist ­Trophy nebo na Monze.

Začínal na pěti­stovce DKW v roce 1932, o čtyři roky později už zaskočil v továrním týmu DKW Auto Union, aby pro sezonu 1939 přešel k NSU, tedy ke značce, jež se stala synonymem jeho rekordních pokusů.

Na kompresorovém dvouválci NSU 350, odvozeném z předválečné konstrukce Alberta Rodera, dobyl titul německého mistra 1948 v závodech silničních moto­cyklů. Jeho kariéru motocyklového závodníka však ukončila těžká havárie v tréninku na poslední závod sezony 1949, při níž utrpěl komplikovanou zlomeninu ruky a dlouho se léčil.

O rok později už měl jasno, když je se závody konec, bude se ­věnovat rychlostním rekordům! Přesvědčil vedení NSU, tehdy jedné z velkých motocyklových továren, a dostal podporu.

Rekord z roku 1951 a překonání Ernsta Henneho

Wilhelm Herz byl úspěšný napoprvé. S motorem o objemu 499 cm3 dosáhl průměrné rychlosti 290 km/h, a překonal tak do té doby platný absolutní motocyklový rekord Ernsta Henneho z předválečného období.

Ernst Henne zajel na BMW 500 rychlost 279,5 km/h. Jeho světový rekord vydržel čtrnáct let, než jej překonal právě Wilhelm Herz s motocyklem NSU Delphin I.

Rekordní jízda z roku 1951 proto představovala zásadní milník nejen pro značku NSU, ale také pro vývoj kapotovaných motocyklových speciálů. NSU se díky Herzeho úspěchu zařadilo mezi nejvýznamnější výrobce, kteří se pokoušeli posunout hranici pozemní rychlosti.

Proč se rekordní jízdy přesunuly na Bonneville

Byl to teprve začátek, ale dálnice přestaly vyhovovat délkou i profilem (stoupání nebo klesání nesmí překročit jedno procento), a tak se většina rekordmanů soustředila na jízdy po vyschlém dně solného jezera ­Bonneville v americkém Utahu.

Bonneville nabízelo dlouhou, rovnou a tvrdou solnou pláň, na níž bylo možné uskutečnit rekordní jízdy s menším omezením než na běžné dálnici. Když v roce 1955 Herze překonal Novozélanďan Russell Wright se svým Vincentem-HRD 1000 (jel doma v Christchurchu), vypravil se tým NSU s vylepšeným motocyklem Delphin III do Utahu.

Už v říjnu 1955 prozkoumali Wilhelm Herz, Dr. Walter Froede a šéf týmu Gustav Germer solnou pláň v Bonneville; o rok později přišli, viděli a zvítězili.

NSU Delphin III a rychlost 339 km/h

Tehdy čtyřiačtyřicetiletý Herz dosáhl rychlosti jako nikdo jiný na motocyklu, nový rekord měl hodnotu 339 km/h. Soupeřů však začalo přibývat, a záhy jej znovu překonal John Allen na ­Triumphu; Russellu Wrightovi se to však ­nepodařilo.

Herz se tímto výkonem stal prvním člověkem, který na motocyklu překonal hranici 200 mil za hodinu. Rychlost 339 km/h odpovídala přibližně 211 milím za hodinu, a Wilhelm Herz tak vstoupil do prestižního klubu 200 Miles per Hour Club na Bonneville Salt Flats v Utahu.

Jeho členy jsou pouze úspěšní pokořitelé této motocyklové nebo automobilové rychlosti; členství samozřejmě nelze koupit. Herzův výkon proto nebyl jen dalším zvýšením tabulkové hodnoty, ale také vstupem do zvláštní skupiny jezdců, kteří překonali hranici 200 mil za hodinu.

Další rekordní pokusy Wilhelma Herze

V té době byla německá NSU z Neckarsulmu největším výrobcem moto­cyklů na světě (298 583 kusů v roce 1955), ale rozhodla se přejít na automobily. Wilhelm Herz přišel o podporu, získal však kom­presorovou pětistovku, naladil ji na 120 k (88 kW) a se strojem Herz Delphin IV NSU Motor (1965) vyrazil do Bon­neville znovu.

V jedné jízdě dosáhl 330 km/h, pak začalo pršet a metě 400 km/h se nepřiblížil. Přesto šlo o významný návrat k rekordním pokusům po období, kdy NSU omezila své motocyklové aktivity a soustředila se na automobily.

Poslední rekord zajel Wilhelm Herz na dálnici u Ramsteinu mezi Kaiserslauternem a Wald­mohrem, kde 18. srpna 1966 na kapotovaném motocyklu Herz 350 NSU Motor dosáhl 227 km/h (překonal italskou Guzzi o 15 km/h).

Další jezdci a motocykly NSU

Společně s Wilhelmem Herzem pro NSU překonávali rekordy také Hermann Paul Müller (1909 - 1975), bývalý jezdec před­válečných Velkých cen v týmu Auto Union a motocyklový mistr světa třídy 250 cm3 na NSU v roce 1955, a Gustav Adolf Baumm (1920 - 1955), bavorský grafik a amatérský závodník.

Druhý muž už od roku 1951 vyvíjel motocykl systému Fliegende Liegestuhl, tedy Létající lehátko, plně kapotovaný jednostopý stroj, v němž závodník seděl (či spíše ležel) jako v automobilu. Rovněž oni překonávali rekordy, ale v nižších třídách; avšak vyná­lezce Baumm záhy zahynul při zkušební ­jízdě v Německu.

Na Bonneville se tedy v létě 1956 spolu s Herzem vypravil zkušený H.P. Müller, přezdívaný Renntiger, tehdy už sedmačtyřicetiletý. Ve třídách 50 (dvoudobý motor 10 k na základě mopedu NSU Quickly; zkušebně i nový čtyřdobý 12 k), ale také 100, 125, 175 a 250 cm3 (čtyřdobé motory) na strojích NSU Baumm padaly různé rekordy.

Za zmínku stojí světový padesátek s rych­lostí 196 km/h, jenž byl ustaven 9. srpna 1956 na Bonneville (za řídítky H.P. Müller; kapalinou chlazený dvoudobý jednoválec o výkonu 10 k/11 000 min‑1). Tyto rekordy pak zůstaly zapsány v tabulkách FIM hodně dlouho.

Rozdíl mezi hranicí 200 km/h a 200 mil za hodinu

U označení „první motocykl, který překonal 200 km/h“ je důležité rozlišit dvě různé rychlostní hranice. První z nich je 200 kilometrů za hodinu, druhou představuje 200 mil za hodinu, tedy přibližně 320 km/h.

NSU Delphin I překonal hranici 200 km/h už v roce 1951 rychlostí 290 km/h. Wilhelm Herz však později s NSU Delphin III překonal také hranici 200 mil za hodinu, když v roce 1956 dosáhl 339 km/h.

Právě druhý výkon bývá často uváděn jako nejvýznamnější, protože znamenal vstup do klubu 200 Miles per Hour Club. Jeho členy jsou pouze úspěšní pokořitelé této motocyklové nebo automobilové rychlosti.

Motocykly, které překonaly 200 km/h později

Herzův rekordní příběh patří do období, kdy se rychlostní speciály stavěly na základě závodních motorů, doplňovaly se mechanickým kompresorem a zakrývaly rozsáhlou aerodynamickou karoserií.

V pozdějších desetiletích se hranice rychlosti posouvala prostřednictvím výkonnějších motorů, účinnější aerodynamiky a nových druhů pohonu. Motocykly si již dnes v rychlosti nezadají s nejrychlejšími automobily.

Za nejrychlejší sériově vyráběný motocykl současnosti je považovaná Kawasaki Ninja H2R. Jezdec Kenan Sofuoglu na ní v roce 2016 překonal rychlost 400 km/h na mostu Osmana Gaziho v Turecku.

Ninja H2R je čistě okruhová motorka bez homologace pro provoz na silnici. Tento brutální stroj s kompresorem přeplňovaným motorem o výkonu 310 koní může být i váš.

Americká motorka LS-218 sází místo benzínu na energii ze zásuvky. Tohle elektrické monstrum pokořilo rychlost 218 mil v hodině - tedy 350 km/h.

Italská šílenost Ducati Panigale V4 R sice není určena na běžné silnice, s ohledem na její maximální rychlost 320 km/h je to ale možná dobře.

Další rekordmani na motocyklech

Novozélanďan se narodil už v roce 1899, tedy ještě před rozmachem automobilů a motocyklů. Jeho láska k rychlosti se tak zprvu projevovala jen při ježdění na koních na jeho rodné farmě.

Nikdy se také nevzdal svého motocyklu Indian Scout z roku 1920, který začal kolem roku 1926 postupně vylepšovat. Původně měl Indian obsah 600 ccm a maximální rychlost kolem devadesáti. Ve výsledku se ale motor rozrostl na 950 ccm a rychlost dosáhla při neoficiálním měření 331 km/h.

Ve filmu se Burt snaží přesáhnout hranici průměrné rychlosti 200 mil za hodinu (322 km/h), ale ve skutečnosti byla rychlost o něco nižší. 200 mil v hodině přesáhnul Burt jen při zmiňovaném neoficiálním měření.

Jinak zajel během kvalifikace rychlost 190 mil za hodinu (306 km/h) a finální průměrná rychlost při dvou jízdách oběma směry činila 183,59 mil, tedy 295,453 km/h.

GPS tachometr motocyklu Voxan Wattman naměřil Maxi Biaggimu maximální rychlost 470,257 km/h, při jeho nejrychlejší rozjížďce. Elektrický motocykl Voxan Wattman váží 296 kilogramů a poskytuje výkon 435 koní.

Proč nelze srovnávat všechny rychlostní rekordy

Rychlostní rekordy motocyklů vznikaly za různých podmínek, na odlišných tratích a v různých kategoriích. Některé stroje byly určeny pro silniční závody, jiné pro dálnice nebo solné pláně a další vznikly jako speciální rekordní konstrukce.

Rozdíl může být také mezi okamžitou nejvyšší rychlostí a průměrnou rychlostí dosaženou při jízdách oběma směry. Proto je u historických rekordů důležité sledovat nejen číslo, ale také motocykl, objemovou třídu, typ trati a pravidla konkrétního pokusu.

V případě Wilhelma Herze jsou rozhodující dvě hodnoty: 290 km/h s NSU Delphin I v roce 1951 a 339 km/h s NSU Delphin III v roce 1956. První z nich znamenala překonání hranice 200 km/h, druhá překonání hranice 200 mil za hodinu.

Odkaz Wilhelma Herze

V roce 1972 představil projekt rekordního auto­mobilu Audi NSU T700 (čtyři dvourotorové motory NSU KKM 700 System Wankel) pro překonání 700 km/h, ale první ropná krize realizaci znemožnila.

Pak se už plně věnoval práci ve vedení autodromu Hockenheim; ­zemřel 5. ledna 1998 a na padesáté výročí překonání absolutního světového moto­cyklového rekordu 339 km/h postavil jeho syn Heinz přesnou repliku Delphina III.

V loňském roce uplynulo 100 let od narození Wilhelma Herze, bývalého motocyklového závodníka, ale především světového rychlostního rekordmana. Připomínkou pozoruhodné kariéry muže, který ustavil kolem devadesáti rychlostních rekordů na dvou i čtyřech kolech, byla zajímavá výstava, již uspořádalo Technické museum v německém Speyeru ve spolupráci s Heinzem Herzem, synem rekordmana Wilhelma.

Vedle rekordních strojů si návštěvníci prohlédli různá memorabilia, spojená s životem tohoto výjimečného muže, jenž jako první na světě překonal dvousetmílovou rychlost na motocyklu (tedy 320 km/h), a vstoupil tak do prestižního klubu 200 Miles per Hour Club na Bonneville Salt Flats v Utahu.

tags: #prvni #motocykl #co #prekonal #200 #km