Historické příběhy s obličejem: od zjevení v lese po rekonstrukce dávných tváří

Historické příběhy získávají mimořádnou působivost tehdy, když se spojí s konkrétní tváří, podobou nebo lidským osudem. Dřevěná kaplička v Ticháčkově lese připomíná události, které začaly zjeveními Kristiny Ringlové v roce 1892, zatímco antropologické rekonstrukce, umělecké portréty a dějiny plastické chirurgie ukazují, jak se lidé snaží dávno minulé osobnosti a jejich příběhy znovu zpřítomnit.

Tvář zde není pouze vnějším znakem člověka, ale také prostředkem, který spojuje minulost s přítomností. Může být zachycena v kameni, rekonstruována z lebky, znovu vytvořena po těžkém zranění nebo stylizována do podoby současné celebrity.

Dřevěná kaplička v Ticháčkově lese

V ochozském údolí v Suchém Dole u Police nad Metují jsou vystavěny dvě kapličky. Dole v blízkosti potoka, na pokraji lesa, stojí kamenná kaplička Panny Marie Lurdské. Vystavěna byla v roce 1883 a slavnostně vysvěcena na den sv. Petra a Pavla roku 1884.

Směrem vzhůru, nedaleko v takzvaném Šolcově lese, pak stojí kaplička dřevěná. Ta je připomínkou podivuhodných událostí, které počaly v roce 1892 a historie kapličky byla vlastně dovršena téměř o 100 let později - v roce 1990.

První zjevení Kristiny Ringlové

Její historie počala dne 10. srpna roku 1892, kdy odpoledne spatřila čtrnáctiletá dívka Kristina Ringlová ze Suchodolu státi na pěšince v lese vysokou, štíhlou postavu. Zahalenou v černé roucho, splývající až k zemi. V obličeji byla bledá a strnulé modré oči, plné něhy hleděly na dívku.

Husté kaštanové vlasy měla rozpuštěny a celá vypadala, jakoby plula těsně nad zemí. Pak třikráte hlasitě pronesla: "Pozdrav Pán Bůh." Dívka se ze svého leknutí vzpamatovala a dala se na útěk k domovu.

Za dva týdny šla Kristina opět do lesa na houby a téměř na stejném místě znovu uviděla minulé zjevení, pouze šaty měla nyní šedé. Po třetím zjevení dne 30. srpna roku 1892 tajemná paní určila místo, kde chce být chválena zpěvem a svatým růžencem.

Zprávy o zjeveních se s úžasnou rychlostí rozlétly po okolí a způsobily mezi lidem neobyčejný rozruch. Na místě, které děvče označilo, počali lidé vykonávat pobožnosti. Mnozí s sebou přinášeli zasklené obrazy a připevňovali je na kmeny stromů.

Netrvalo dlouho a místo bylo přeměněno v lesní svatyni. Od čtvrtého zjevení měla na sobě tajemná paní šaty bílé. Pak následovaly další a další vidění.

Poutní místo, léčivá hlína a první svědectví

Annu Klimšovou ze Suchodola jako první napadlo použít lesní hlínu z onoho místa jako léčivého prostředku pro svou nemocnou dcerku - ta se po čase skutečně uzdravila. Stovky a tisíce lidí počalo přicházet k záhadnému místu.

Nedlouho po třetím zjevení, kdy Anna Klimšová použila suché jehličí z toho místa k zázračnému uzdravení své dcery Anežky, se okruh uzdravených stále zvětšoval. František Klener, kovář z Petrovic, byl více jak 4 roky šlakem zasažen na celou polovinu těla včetně řeči.

Však připlazil se na ono místo, nabral hlíny a doma ji svařil. Pak si koupal své raněné tělo. Ráno vstal a mohl pracovat. Od toho dne 1. října 1892 jej již mrtvice nepostihla a on byl zráv na těle i na duchu.

V tomže čase se uzdravila dvanáctiletá Anna Tancová ze Stroužného. Měla tuberkulózu krčních uzlin. Dne 2. října vykonali rodiče s děvčetem u místa zjevení pobožnost, vzali trochu hlíny a udělali doma obklady, se kterými ji zavazovali krk.

Ráno byl její krk čistý a ona byla zdráva. Antonín Ducháč ze Žďáru, 77 let stár, trpěl velkými závratěmi. I on se umyl odvarem z hlíny od studánky a byl zcela zdráv.

Josef, syn Antonína Hanuše z Radechové, jeden rok stár, dostal silné křeče po leknutí. Lékař již přisoudil jemu smrt. Jejich sousedka však měla doma trocha hlíny ze svatého místa v Suchodole, tu svařila ve vodě a nalila dítěti do úst.

Dítě bylo kupodivu zanedlouho úplně zdrávo. Lékař se za nějaký čas ptal, kdy dítě zemřelo. Jaké bylo jeho překvapení, že klučina je zdráv.

Čtyři roky starý syn Jana Krajníka z Police trpěl po celém těle ošklivou vyrážkou a žádné léčení nepomáhalo. Po jediné návštěvě Suchodola měl za týden tělo opět čisté.

Aloisie Kalvachová z Jaroměře byla devět let léčena i v Praze na vnitřní nemoce a rozšířené srdce. Třináct pánů doktorů se vyslovilo, že jí již není pomoci.

Její manžel jel do Suchodola a tam se v kapličce modlil k Panně Marii, a zatímco se modlil, manželka se doma zcela uzdravila. Více jak padesát svědků to dosvědčit mohlo. Stalo se to dne 13. srpna roku 1899.

Dlouhá, dlouhá by byla řada zázračně uzdravených. Dodnes si může každý poutník přečísti v kapličce zarámované poděkování za zázračné uzdravení z roku 1897, a kdo zná aspoň trochu tuto historii - rád si ji připomene.

Procesí a rozvoj lesní svatyně

Dne 23. ledna roku 1893 se k onomu místu vydalo celé procesí i s některými církevními hodnostáři a všichni sledovali Kristínu Ringlovou, jak se tam modlí, oči upřeny k místu zjevení.

Však nebylo více slyšet ani vidět. Jen děvče odpovídalo někomu na nějaké dotazy. Musela prý přísahat, že vše je tajemství, které nesmí nikomu prozradit - děvče se při tom chvělo a plakalo.

To bylo zjevení desáté v pořadí. Na den 27. ledna připadlo zjevení jedenácté a dle popsání svědků přišlo na 7 000 osob. Skutečný počet byl prý mnohem větší.

Dvanácté zjevení se pak konalo u studánky. V měsíci dubnu roku 1893 bylo začato se stavbou krásné křížové cesty, která se točila celým lesem.

Na místě studánky byla zbudována nádrž na vodu a okolí pramene upraveno, včetně mostu, aby byl pohodlný přístup. K místu prvních jedenácti zjevení pak postaveny schody v počtu celého růžence.

Opatřeny byly železným zábradlím a 18. května 1893 postavena socha Panny Marie. Další socha od sochaře Hoška, kterou provedl pod dozorem mistra Myslbeka, umístěna byla do výklenku u pramene.

V lese se v témže roce konaly májové pobožnosti a peníze na stavbu svatyně se jen od množství poutníků hrnuly - od půlkrejcarů až po stozlatové bankovky, ale také zlato, náhrdelníky a hodinky, i brože s drahými kameny.

Církevní a úřední zákazy

V Hradci Králové byl dne 20. března roku 1893 přivítán nový biskup Eduard Brynych. Ten ale nedal povolení k posvěcení sochy ani křížové cesty.

Naopak 15. října téhož roku vydal pastýřský list, který všem věřícím nakazoval, že nemají na poutě do Suchodola choditi, dokud nebudou církevně povoleny. Rovněž varuje před kupováním všelijakých písniček, obrázků a modlitbiček o Panně Marii Suchodolské.

Nato přišel i zákaz místodržitelství, že navštěvování lesa je zakázáno, rovněž pak i zpívání a modlení nahlas. Četníci dostali rozkaz hlídat a trestat porušování tohoto nařízení.

Do konce roku úřady na pokyn biskupa zakázaly stavbu svatyně i konání sbírek. Mezi lidem to však působilo velmi zlou krev.

Kristina Ringlová byla několikráte vyslýchána za účelem zjištění jejího duševního stavu a zda si celá ta vidění nevymýšlí. Ve dnech 19. března až 10. dubna roku 1894 byla zaměstnána na faře v Polici a tam pozorována.

Od 3. května přijeli komisaři z Hradce Králové a její výslech trval celý týden. Další komise přijela 24. května.

Následkem tohoto šetření bylo, že biskup vydal již druhý pastýřský list, který byl čten ve všech kostelích v neděli dne 12. srpna roku 1894. V něm suchodolskou záležitost zavrhuje, putování tam zakazuje a ostatní vládní moci odevzdává.

Sochy se měli odstranit a vybrané peníze použít k jiným dobrým účelům. Putování lidí, i když poněkud ochablo, však neustalo.

Poutníci navzdory zákazům

Ve dne v noci tam svítila světla. Někdy tak mocně, že bylo viděti z dáli velkou červenou záři na obloze nad lesem, jakoby les hořel.

Na Nový rok 1895 se shromáždilo opět více než 5000 poutníků a i les byl plný lidí. Dvacet osm četníků i s c. k. hejtmanem a jeho tajemníkem se pokusili je z lesa vypuditi.

Však marně. Lid si místo vykonávání pobožností uhájil. V tomto čase pak bylo přes sedmdesát osob trestáno vězením za protivení se zákazu úřednímu a reptání proti úředům.

Třebas dne 6. června 1895 byl odsouzen soused Klimeš ze Suchodola pro "modlitbu nahlas s růžencem."

Vznik dřevěné kapličky

Když se rozruch trvající několik let poněkud utišil, dobrodinci opět pomýšleli, že nad sochou postaví aspoň kapličku dřevěnou. To se podařilo v roce 1897.

Byla postavena v gotickém slohu s věžičkou, v níž byl zavěšen zvon. Kaplička tak získala podobu, která se stala trvalou součástí Suchodola a připomínkou událostí spojených se zjeveními.

Po celý ten čas, kdy přicházeli poutníci a "zasypávali" dívku i její značně zištnou matku penězi a dary, měl celý Suchodol i Police dosti velký zisk.

Tři roky trval příval zvědavého lidu, takže i vlaky z Václavic nestačily davy pojmout. Dva pivovary v Polici nestačily vařit pivo, řezníci porazili dobytek co mohli, pekařům nestačilo pečivo, hostince byly nacpány a sehnati někde nocleh nebylo možné.

Na Bezděkově byl jeden, co ukazoval poutníkům starý trakař, na kterém prý přivezli nemohoucí dívku do Suchodolu a zpět již odešla po svých. Při vyprávění nabízel občerstvení a tak si přivydělával.

Kristina Ringlová a další osudy suchodolského místa

Podle Kristiny Ringlové měla v letech 1892 - 1895 celkem dvacet tři tajemných zjevení Matky Boží v Suchodole. Ve svých zjeveních tajemná paní prohlásila nejen že chce býti ctěna zpěvem a růžencem, ale i že má býti toto místo zvelebováno.

Lidé mají konati procesí a každý bude odměněn. Dále oznámila, že přichází zachrániti svět od záhuby, neboť je pyšný a lidé se mají polepšit.

Děvčeti uložila, že se má cvičiti ve svatém náboženství a ve čtvrtém zjevení ji předpověděla, že bude mnoho trpět za nynější svět. Tato předpověď se začala naplňovat.

Již 8. dubna roku 1895 stanula Kristina před krajským soudem v Hradci Králové, obžalována, že dne 2. ledna téhož roku se násilným vztažením ruky na četnické závodčí provinila a na předvolání k okresnímu hejtmanovi do Broumova se nedostavila.

Proto byla obžalovaná Kristina Ringlová, l6 let stará, odsouzena k jednomu měsíci vězení se dvěma zostřenými posty.

Vražda Anežky Špačkové a soud

V roce 1901 odjela Kristina na Moravu do Dolního Štěpánova k paní Stulířové, známé jí již z poutí do Suchodola. U ní se seznámila s její neteří Anežkou Špačkovou.

Anežka byla u své tety ve službě, ale chtěla odjet do Vídně, neboť její otec ji zakazoval známost s jistým malířem. Říkala, že se radši utopí, než aby se vrátila do Olomouce k rodičům.

Nakonec přemluvila Kristinu, aby do Vídně jely spolu. Ve Vídni se rozhodly, že navštíví poutní místo Mariazell. Odjely 9. listopadu roku 1901.

Zpátky se vrátila Kristina do Čech sama, bez Anežky. Prý se jí ve Vídni ztratila. Dne 6. srpna roku 1902 byla v Rakousích při cestě do Mariazell nalezena mrtvola mladého děvčete.

Vyšetřování potvrdilo, že se jedná o Anežku Špačkovou, sedmnáctiletou dívku. Byla zastřelena kapesní pistolí ráže 4mm.

Pro podezření z vraždy byla zatčena Kristina Ringlová, dne 10. října 1902. Soudní přelíčení se konalo u krajského soudu v Olomouci za přítomnosti mnoha svědků ve dnech 2. - 4. července roku 1903.

Obžalovaná prohlašovala, že je nevinná, ale porota ji uznala osmi hlasy vinnou vraždy a byla odsouzena k smrti provazem. Na základě několika odvolání ji dne 24. ledna roku 1904 Jeho Veličenstvo zmírnilo trest na 15 let těžkého žaláře.

Každého čtvrt roku měla půst a vždy 10. listopadu samotku v temné komoře. Její matka zemřela roku 1910 2. ledna a to na den i hodinu přesně, kdy se konalo v roce 1895 druhé "veřejné" zjevení.

Její bratr se s ní přišel rozloučit v roce 1915 před odchodem do války, kde na zranění zemřel. Dne 16. srpna roku 1916 byla na žádost o milost propuštěna na svobodu.

Péče o kapličku po propuštění

Od té doby se živila vyšíváním a pletením. Starala se o kapličku v lese a tak jí ubíhal čas.

V roce 1922 nechala opravit a znovu natřít kapličku, v roce 1927 zajistila opravu zdiva u studánky. Po povodni v roce 1929 se sesunul kamenný most.

S jeho opravou se začalo v roce 1931. O tři roky později byly opraveny "růžencové" schody.

V letech 1933 - 37 žila ve Spytihněvi na Moravě. Pak střídavě v Polici, Hlavňově, Ochozi a nakonec v železničním vyřazeném vagónu v Suchém Dole.

Její péče o kapličku neustávala. V roce 1951 zaslala památkovému úřadu v Praze dopis, kde uváděla, že lidé učinili slib, když druhá světová válka skončí dobře, postaví místo zchátralé kapličky kapli novou.

Milodary se pro tento účel roky scházely, i kámen do základů byl uložen poblíž lesa. Ale doklady od sbírek se ztratily a kámen zmizel neznámo kam.

Léta ubíhala, sil Kristině Ringlové ubývalo, že se již nemohla o kapličku starat. Ve výroční den dvacátého třetího zjevení dne 23. října 1957 umírá.

Bylo jí 79 let. V témže roce bylo znovu opraveno zdivo kapličky.

Anna Sekáčová, pokračovatelka péče o místo

O kapličku se pak starala paní Anna Sekáčová, rozená Rýdlová (14. 8. 1895 - 30. 8. 1973). Bydlela též ve zmíněném vagónu v Suchodole, který jí při své smrti odkázala Kristina Ringlová.

Anna Sekáčová byla druhou manželkou truhláře a kapelníka Václava Sekáče ze Sudoměře u Mladé Boleslavi. Vyvdala 2 syny, ale další děti si manžel nepřál.

Když v květnu roku 1947 zemřel, přemístila se do domácnosti svého bratra JUDr. Jana Riedla z České Lípy, aby dosloužila jejich churavějící mamince, která zemřela v dubnu roku 1950.

Poté se rozhodla přestěhovat do chaloupky - vagónku v Suchém Dole ke Kristině Ringlové. Udržovala kapličku i studánku více než 20 let v pořádku a denně tam prodlela řady hodin.

Zejména na jaře a v létě, kdy tam přicházívali turisté i poutníci z okolí, bývala pro ně zdrojem informací a rad. Celé okolí ji vyhledávalo pro její masérské umění a dobré rady zdravotní na základě značné znalosti léčivých rostlin.

Nezůstávala však stále pouze v Suchém Dole. Během svého života zorganizovala a provedla mnoho společných poutí, zejména do Staré Boleslavi.

K oslavě skládala i dovedné básničky a „říkání“ k poctě našich patronů. Začátkem roku 1973 Anna Sekáčová onemocněla.

Uznala, že nemůže již sama poustevničit v chaloupce a přijala nabídnutou péči v Domově v Polici nad Metují, kde však brzy zemřela.

Svou chaloupku v poslední vůli poručila mladému novoknězi, který ji ale odmítl. Paní Anně Sekáčové se dostalo velkého veřejného uznání při jejím pohřbu v Kosmonosích, kam přijel ze Suchého Dolu plný autobus tamních lidí se s ní rozloučit.

S nimi přijel i tajemník lidové strany a vysoce vyzdvihl její zásluhy. V letech 1981 - 1982 bylo opraveno kamenné schodiště ke kapličce.

Posvěcení kapličky v roce 1990

Kaplička je navštěvována v létě i v zimě po celý rok. Za celou dobu nebyla kaplička nikdy církevními katolickými hodnostáři uznána, a tudíž vysvěcena.

Církev byla velice obezřetná a kladla vždy určité podmínky, které musejí zjevení splňovat, aby bylo obecně prospěšné a platné.

Přesto nastal den, kdy i přes těžkosti bylo nakonec získáno povolení kapličku posvětit. Stalo se tak 8. dne, měsíce září roku 1990.

Obřad vykonal polický farář Jiří Prokůpek, který přitom vyzval příznivce zjevení - pokud jsou přesvědčeni o pravosti údajných zjevení, mohou tomu přispět svými modlitbami, pokud Bůh skutečně zjevení způsobil a určil je všem - potom si pomůže sám.

Málokdo však asi ví, že kaplička v Suchodole byla přeci jenom jednou vysvěcena. Uvádí se, že roku 1920 18. července odpoledne, odpadlý katolický kněz z Machova provedl vysvěcení kapličky v Suchodole.

Jistě nešlo o kamennou kapličku "Lurdskou" - ta byla vysvěcena již roku 1884. Také to však potvrzuje zápis o tom, že dne 31. 8. roku 1920 konal se křest dítěte manželů Hejnyšových v suchodolském lese "šolcově," v kapli od faráře československé církve Volfa v Machově nově ustanoveného.

Byl to první křest tu vykonaný od Hulínského posvěcení. Dne 24. července roku 1921 tu měl machovský farář církve československé kázání pod širým nebem.

Z toho vyplývá, že kapličku ve dvacátých letech využívala nově vzniklá Církev československá.

Kaplička bude již navždy Suchodolu k trvalé cti a kráse. Spolu s čarokrásnou krajinou lahodí každému oku, které v tato místa zavítá.

"Budiž chválena a velebena Panna Maria Suchodolská,"

Obličej jako způsob, jak zpřítomnit dějiny

Představili jste si někdy takového Alexandra Velikého nebo Marii Antoinettu v kontextu naší doby - třeba na předávání Oscarů nebo v davu lidí na Václaváku? Nejde vám to?

Tak se podívejte na zpřítomnělé obličeje dávno zesnulých historických osobností, kterým vdechla život mladá grafická designérka.

Obličejové rekonstrukce historických postav z dílen expertů často postrádají život, mnohdy jim chybí ona „jiskra“, která dokáže divákovi pohled na dávno zesnulé silně zpřítomnit a odejmout z nich zaprášený závoj minulosti.

Moderní podoba Anny Boleynové

Díky touze vidět nynějším pohledem svoji oblíbenou osobnost anglických dějin, Annu Boleynovou, začala mladá grafická designérka Becca Saladinová oživovat v učebnicích dějepisu zamrzlé figury našich lidských dějin.

Anna Boleynová Nepřidala jim pouze onu „jiskru“, ale rovnou celou novodobou image - účes, make-up, šaty a šperky s přesvědčivou fotografickou iluzí.

Za základ jí posloužily dobové malby, sochy nebo právě vědecké obličejové rekonstrukce, které krom zmodernizovaného vzhledu zasadila i do dnešního pozadí vhodného pro „celebrity“, jako je třeba červený koberec.

Od Beččiny favoritky Anny Boleynové se její „sbírka“ historických hvězd rozrostla o mnohá slavná jména. Svému portfoliu pak roku 2019 založila instagramový účet s názvem „Royalty Now“, kde se stále objevují nové, ale dávné tváře.

Jak vzniká vědecká rekonstrukce historického obličeje

Když vejdete do Pavilonu Anthropos Moravského zemského muzea v brněnských Pisárkách, padne váš pohled na malou postavu neandrtálce. Stráží vchod do expozice a je to také první realistický model postavy, na kterém se podílela antropoložka Eva Vaníčková.

Jak skutečně vypadali dávní příbuzní dnešního člověka nebo třeba známé osobnosti z doby, kdy ještě neexistovaly fotografie a malíři nebyli zrovna exaktní, touží lidé poznat už někdy od 19. století.

„První vymodelované postavy ale pocházejí už z 16. a 17. století, kdy se na reálných kostrách vytvářely z vosku všechny svaly a orgány. Byly to lékařské pomůcky, ale díky dobré práci se na nich zpětně odráží i podoba člověka, jehož kostru použili,“ říká k historii vyrábění trojrozměrných realistických modelů obličejů i postav Vaníčková, která v Moravském zemském muzeu pracuje v laboratoři antropologické rekonstrukce.

Sama se k jedné z metod dostala už při studiu na Přírodovědecké fakultě MU, víc se jí ale začala věnovat asi před pěti lety díky navázání spolupráce se sochařem Ondřejem Bílkem.

„Už na gymnáziu mě bavilo umění, ale také biologie a člověk, proto jsem si nakonec podala přihlášku právě na antropologii. Tam jsem poznala práci ruského antropologa Michaila Gerasimova, který při modelování začal využívat měření tloušťky tkání na různých částech obličeje.

Bylo to pro mě ideální sloučení vědy a umění,“ zdůraznila Vaníčková, co ji na vytváření modelů předků dnešních lidí zaujalo.

Metodu studovala i na stáži na moskevské Akademii věd, kam stále jezdí. Sama se věnuje především kresebným rekonstrukcím a modelování nechává na sochaři.

Od obrysu lebky k tváři

„V podstatě si udělám obrys lebky v životní velikosti a v přesně daných místech si na ni přenesu potřebné míry, které mi vytvoří systém bodů a konturu obličeje.

Uvidím pak umístění očí a uší a jak byly velké, jaký byl jejich sklon a podobně. Jako antropolog vím, co na lebce sledovat a jak se to projeví ve výsledné podobě,“ vysvětluje a dodává, že díky novým metodám jako rentgen či ultrazvuk se navíc stále zpřesňují informace, z nichž se při modelování vychází.

Když s kolegou tvoří model celého těla, pak záleží na tom, koho konkrétně budou rekonstruovat. Například u neandrtálce vezmou jeho typizovanou kostru, dají ji do postoje, který bude postava zaujímat, a pak na ní musí vymodelovat postupně každý sval, aby získali výslednou realistickou podobu.

Pokud je to prapředek patřící k druhu homo sapiens, tak si vyberou nějakého kamaráda, který odpovídá modelu, toho si naskenují, nechají tělo vyfrézovat z polystyrenu a jen je dle potřeb dotvoří.

Zatímco rekonstrukce podoby je poměrně přesně daná, trochu vymýšlet si můžou třeba u barvy vlasů či očí, druhu účesu nebo třeba u jizev na těle.

„To jsou věci, které na kosterních pozůstatcích nezanechávají žádné stopy. U vlasů či očí můžeme zkusit odhadnout jejich barvu za pomoci genetické analýzy, ale ta je drahá a obvykle ji neděláme,“ podotkla Vaníčková.

Princezna z Býčí skály a další modely

„Začalo to v roce 2014, když přišel sochař Ondřej Bílek s prosbou, zda by mu někdo z muzea neporadil s rekonstrukcí neandrtálce.

Konzultovala jsem to s ním a domluvili jsme se, že ho naučím metodu na vybrané lebce. Zvolila jsem tu, která byla nalezena v Býčí skále stejně jako zlaté šperky původně považované za korunku.

Později se ukázalo, že jde spíše o pár záušnic, ale obojí naznačuje, že mohlo jít o společensky výše postavenou ženu. Začali jsme jí proto říkat princezna z Býčí skály.“

Tato busta měla velký ohlas, a když pak vytvořili ještě přesnou anatomickou podobu neandrtálce, začaly jim přibývat zakázky od antropologů, archeologů i měst.

„Naposledy jsme vytvořili třeba bronzovou bustu Jana Nepomuckého pro Svatojánské muzeum v Nepomuku nebo neandrtálského lovce pro humpolecké Hrdličkovo muzeum,“ dodala Vaníčková.

Mezi dosavadními modely prý nemá favorita, nejvíc ji vždy baví aktuální projekt. Za každou postavou je totiž nějaký příběh.

Šamanka z Dolních Věstonic a obětní šachta

„Vždycky si vyberete nějakou zajímavost, ať už jde o okolnosti archeologického nálezu nebo třeba jedince se zraněním. Naše busty tak mají většinou nějaký přídomek.

Kromě princezny jsme tak modelovali třeba šamanku z Dolních Věstonic. Šlo o ojedinělý nález hrobu z období lovců mamutů s pozůstatky ženy ozdobené červeným barvivem.

Měla deformovanou lebku jako následek zranění. Dokonce se v oblasti sídliště našly dvě vyřezané hlavičky. Obě měly povislou tvář, která odpovídala deformacím její lebky,“ popsala svou práci antropoložka.

Aktuálně Vaníčková pracuje na replice obětní šachty z moravskokrumlovského lesa. V původně těžební jámě se našly v různých vrstvách kostry dvou žen a novorozence ve zvláštních polohách.

Možná byly svázané a je jisté, že byly příbuzné. Z koster odborníci také poznali, že v mládí měly špatnou stravu a stres a v dospělosti sice jedly lépe, ale zase těžce pracovaly.

Je možné, že byly rituálně obětovány. „Tyto realistické rekonstrukce mi umožňují zprostředkovávat příběhy našich předků návštěvníkům muzeí,“ podotkla antropoložka, která sama dokáže nejen o replikách předků poutavě a dlouho vyprávět.

Svou prací je nadšená, a když to jde, jezdí i na terénní výzkumy. Jediné místo, kde se podle svých slov k antropologii nedostane, je doma na Znojemsku.

Bydlí až u hranic s Rakouskem a denně tráví mnoho času dojížděním. Nevadí jí to, ráda odděluje svůj volný čas od práce a odpočine si od ruchu města.

Obličej po zranění: vznik moderní plastické chirurgie

Ročně se ve světě provádějí miliony chirurgických operací obličeje a jejich počet stále roste. Většinu z nich dnes tvoří estetické zákroky, zatímco menší část představují rekonstrukční operace, jejichž cílem je obnovit podobu a funkci obličeje po úrazech, nádorech nebo vrozených vadách.

Plastická chirurgie přitom vznikla především jako snaha pomáhat lidem zohyzděným válkami či nemocemi. O tom, za jakých podmínek tento obor vznikal, a o muži, který se o to nejvíce zasloužil, Haroldu Gilliesovi (1882-1960), pojednává kniha Zachránce tváří: Harold Gillies a zrod moderní plastické chirurgie.

V překladu Barbory Chrudinové ji vydala Paseka. Její autorkou je Lindsey Fitzharrisová (1982), odbornice na dějiny vědy a lékařství, která se věnuje popularizaci vědy.

Tvář jako stigma po první světové válce

Text čtenáře zve do zákopů první světové války, kde vojáci umírali, ale také byli mrzačeni, přicházeli o ruce a nohy. Asi 280 000 mužů z tohoto válečného konfliktu vyšlo podle autorky s deformovanou či zcela zničenou tváří.

Na rozdíl od svých druhů s amputovanými končetinami nebyli takto znetvoření muži nutně vnímáni jako hrdinové.

Zatímco na bezruké invalidy okolí někdy pohlíželo i se soucitem a respektem, člověk se zmrzačenou tváří dlouhodobě vzbuzoval ošklivost a odpor: „Deformace obličeje se celá staletí pokládala za viditelné znamení morálního a duševního úpadku.“

Znetvoření s sebou neslo takové stigma, že například Napoleonovi vojáci své spolubojovníky s devastujícím obličejovým zraněním „ze soucitu“ někdy raději zabili, než aby jejich kamarádi museli snášet útrapy, které by je čekaly po návratu domů.

Byli při tom vedeni přesvědčením, že zohyzdění je „osud horší než smrt“.

Starší pokusy o náhradu poškozených částí obličeje

Přitom už dříve se objevovaly pokusy obličej zrekonstruovat. Fitzharrisová rekapituluje, že třeba astronom Tycho Brahe nosil mosaznou náhradu nosu, o jehož část přišel při šermířském souboji v roce 1566.

O století později referoval niozozemský chirurg Job van Meekeren o případu, kdy jistý lékař implantoval zraněnému vojákovi do lebky fragment psí kosti.

Církev tento chirurgický zákrok odsoudila jako „nekřesťanský“ a vojáka exkomunikovala. Když vyobcovaný pacient požadoval, aby mu byla kost z hlavy zase odstraněna, operatér zjistil, že štěp mezitím obrostla pacientova vlastní kost, takže už se nedá vyjmout.

Harold Gillies: chirurg, umělec a psycholog

K významnému posunu v řešení těchto problémů došlo v okamžiku, kdy Brit Harold Gillies, původně otorinolaryngolog a po celý život náruživý hráč golfu, se svými spolupracovníky vyvinul nové operační postupy, které umožňovaly obnovit nejen vzhled, ale i funkci obličeje.

Svoji operatérskou praxi rozvíjel ve specializované nemocnici, na jejímž vzniku se zásadně podílel. Kniha se nevyhýbá mnohdy odpudivým a děsivým detailům, které popisují, v jakém stavu se k lékaři zranění vojáci dostávali.

Ale líčí i následnou mravenčí práci, kdy pomocí štěpů kostí, chrupavek i kůže z jiných částí těla Gillies nebo jeho kolegové obličej znovu vymodelovali.

V tomto smyslu měly jejich operace i nezanedbatelný umělecký rozměr: „Stejně jako malíři měl i každý z chirurgů svůj jedinečný styl.“

Zakrátko se tak dalo poznat, který nos zrekonstruoval Gillies a který třeba jeho kolega, původně zubní chirurg Henry Percy Pickerill.

Gillies vzpomínal, že jejich operatérské pokusy byly na odděleních neustále na očích, takže jejich výsledky nehodnotili jen pacienti, ale i jednotliví chirurgové navzájem.

V důsledku toho pak na sebe a své výkony tito lékaři kladli stále vyšší nároky. A pokud byli pacienti trpěliví a příliš nespěchali, mohli se dočkat i toho, že když byli propuštěni z nemocnice, lidé, kteří je předtím neznali, údajně ani nemuseli poznat, že za sebou nějakou plastickou operaci vůbec mají.

Cesta k tomu přitom bývala dlouhá a během přechodových fází mohli pacienti vypadat i hůře než před započetím léčby.

I proto Gillies zakázal přítomnost zrcadel: „Šlo o to, aby pacienti nespatřili svou tvář dřív, než byla její rekonstrukce dokončena.“

Estetická chirurgie a nečekaný příběh nosu

Gillies se později podílel také na prvních moderních operacích změny pohlaví a po válce se rovněž věnoval již zmíněné estetické chirurgii, kde občas docházelo i k humorným příhodám.

Jednou jej kupříkladu kontaktovala okouzlující dáma, jež se trápila kvůli svému dlouhému zahnutému nosu. Rozhodla se tedy podstoupit operaci nosu (rhinoplastiku), kterou měl hradit její milenec, londýnský finančník.

Žena se ovšem Gilliesovi současně svěřila, že doopravdy miluje jiného muže jménem Hugo. Boháč i Hugo společně Gilliese navštívili, aby s ním probrali, jaký nos by si u dámy svého srdce představovali.

„Hugo byl pro řecký nos a pracháč pro mírně zdvižený,“ líčil Gillies. Tak trochu s myšlenkou na výdělek udělal nakonec pacientce „kompromisní“ nos se špičkou nepatrně obrácenou vzhůru.

Jenže když došlo na placení, finančník odmítl účet vyrovnat s odůvodněním, že dotyčná žena už věnuje přízeň jinému a nezajímá ji ani on, ani Hugo, ani to, kdo operaci zaplatí.

Návrat důstojnosti prostřednictvím tváře

Nicméně tato kniha pomyslně splácí mnohem významnější dluh za to, že Gillies dlouho byl - přes své zásluhy - pro širší veřejnost postavou málo známou.

Poutavě jej vykresluje v mnoha rovinách, jako lékaře, ale svým způsobem i umělce a psychologa, který dokázal pacientům vracet důstojnost a šanci na nový, plnohodnotný život.

Kniha Lindsey Fitzharrisová: Zachránce tváří Paseka 2026, 336 stran

Kamenné tváře a démonické reliéfy Václava Levého

Dva démonické obličeje v mnohonásobné nadživotní velikosti shlíží z úbočí na Želízy. Lidově se jim říká Čertovy hlavy a většina turistů, kteří kolem vyráží na nedělní výlet, se nad nimi překvapivě nepodivuje.

Jen někteří tuší, že jejich autorem je později světově známý sochař Václav Levý, mimo jiné pozdější učitel Josefa Václava Myslbeka.

Čertovy hlavy však rozhodně nejsou jediným dílem Levého, které lze v okolních skalách nalézt. Několik dalších soch a reliéfů, jako Had, Harfenice nebo jeskyně Klácelka, je zaneseno v mapě, tajemné, nezvykle ploché borové lesy však skrývají další děsivé reliéfy, ke kterým se většina turistů nedostane.

Jana s Hankou se po nich vypravily pátrat. Zajímalo je také, co vedlo Levého k vytesání řady zběsilých démonických výjevů, které se tolik liší od jeho pozdější profesionální sochařské kariéry.

Jak se Václav Levý dostal zrovna na liběchovské panství? Kdo ho v době tesání prapodivných útvarů intelektuálně ovlivňoval? A v čem se mohl skrývat zdroj jeho inspirace?

tags: #prilby #s #oblicejem #historicke