Příčiny druhé světové války

Druhá světová válka vznikla působením několika navzájem propojených příčin: nespokojenosti Německa s výsledkem první světové války, hospodářské krize, nástupu nacismu a dalších totalitních režimů, územní expanze Německa, Itálie a Japonska, zbrojení, selhání Společnosti národů a politiky appeasementu západních velmocí.

Rozhodující roli sehrála expanzivní politika nacistického Německa, kterou západní mocnosti až do roku 1939 řešily ustupováním. Válka tak nebyla náhodou, ale výsledkem dvaceti let neřešených napětí.

Dlouhodobé kořeny konfliktu

Druhá světová válka představuje největší katastrofu v dějinách lidstva (do válečných akcí vstoupilo 48 států - 4/5 veškerého lidstva, bojovalo 110 mil. vojáků). Konflikt mezi Hitlerovskou koalicí (osa Berlín - Řím - Tokio) a Spojenci (USA, VB, od r. 1941 SSSR a Francie).

Druhá svě­tová válka je jistě dosud nej­větší kon­flikt, který vypuk­nul na Zemi po dobu, kte­rou popi­sují tyto dějiny. Je také nej­větší jed­not­li­vou udá­lostí v celé lid­ské his­to­rii a tomu odpo­vídá i roz­sah a množ­ství dostupné lite­ra­tury.

Ptáme-li se po pří­čině vzniku druhé svě­tové války, nemů­žeme na prv­ním místě vyne­chat válku před­chá­ze­jící - první svě­tovou. Něpro­hrálo-li by Německo první svě­tovou válku, nedo­stalo by se do tak sví­zelné hos­po­dář­ské situ­ace, nemu­selo by nést poko­řu­jící důsledky a pod­mínky ply­noucí z mírové smlouvy po ukon­čení první svě­tové války, a nacis­mus by byl stále pouze na okraji poli­tic­kého spek­tra a lid­ské spo­leč­nosti tak, jak je tomu dnes.

Hle­dáme-li tedy pří­činu vzniku druhé svě­tové války, je třeba hle­dat ještě před rokem 1914. Pono­říme-li se však do již exis­tu­jí­cích stu­dií týka­jící se tohoto h­le­dání, zjis­tíme, že mnoho růz­ných his­to­riků v prů­běhu celé druhé polo­viny dva­cá­tého sto­letí napsalo velké množ­ství statí, z nichž však jed­no­značné závěry neply­nou.

Byla to rozpí­na­vost a velké ambice Německa stát se svě­to­vou vel­mocí, jež vedlo již k roz­pou­tání první svě­tové války? Či je nutné dívat se na celou situ­aci před první svě­tovou vál­kou jako na celek, neu­dr­ži­telný stav, který nemohl vyús­tit v nic jiného než ve válečný kon­flikt?

Versailleský systém a německý pocit křivdy

Versailleská mírová smlouva z roku 1919 uložila poraženému Německu ztrátu území, drastické omezení armády a reparace, jejichž výše byla pro rozvrácenou ekonomiku neúnosná.

Německo bylo na konci První světové války poraženo a vítězné velmoci nastolily drsné podmíky aby zajistily, že Německo v budoucnu nebude znova hrozbou.

Vzhledem k tomu, jak zdevastované byly populace a ekonomiky vítězů nebyla žádná z velmocí Dohody v náladě prokázat Německu shovívavost, jelikož stále představovalo potenciální hrozbu se svým v podstatě nedotčeným průmyslem.

Německo bylo nuceno přijmout plnou odpovědnost, respektive vinu, za vypuknutí První světové války. Pro spoustu Němců byly podmínky dohody značně ponižující a vyvolávající pocit křivdy.

Podmínky mírové dohody byly součástí Versailleské smlouvy, kterou podepsali všichin účastníci války až na SSSR 28. června 1919.

Porýní mělo sloužit jako demilitarizovaná zóna a nárazník mezi Německem a Francií. Všechny kolonie a území Sárska, bohaté na uhlí, byli Německu odebrány ze správy.

Přišlo také o průmyslovou oblast Horního Slezska a Gdaňsk, který sloužil jako spojnice mezi Východním Pruskem a zbytkem Německa, tyto oblasti připadly Polsku. Francii byly navráceny oblasti Alsaska a Lotrinska.

Dále muselo Německo Francii a Belgii platit válečné reparace a byl stanoven limit na velikost a množství výzbroje všech složek německé armády. Platil kompletní zákaz na výrobu tanků, letadel, ponorek a bitevních lodí.

V německé společnosti se rychle uchytila legenda o „ráně dýkou do zad", podle níž armáda na frontě neprohrála a za porážku mohli politici v zázemí.

Bez porozumění roku 1918 se rok 1939 vysvětlit nedá - obě války spolu souvisejí natolik těsně, že je někteří historikové označují za jedinou „třicetiletou válku dvacátého století" přerušenou dvacetiletým příměřím.

Slabiny poválečného uspořádání

Dohoda měla také za následek vznik devíti nových států ve východní Evropě. Jednalo se ale o tikající bombu, jelikož hranice těchto států nebyly pevně určené a na jejich území žil velký počet menšin, které chtěly získat samostatnost nebo být součástí jiného státu.

Německo, Itálie a Rusko, které se znova po ztrátách během války postavili na nohy, hleděli na tyto nové státy jako na možnost rozšířit své území.

Během 20. let 20. st. podepsalo Německo dvě důležité dohody. Těmi byly Locarnské dohody, které pevně stanovily německé hranice na západě, stav východních hranic byl ale ze smlouvy vynechán, a Briand-Kellogův pakt, podepsán roku 1928, kde se všech 56 signátářů zavázalo, že nebude neshody řešit vojensky.

Roku 1929 byly německé reparace sníženy z 6,6 milionu marek na 2,2 milionu. Roku 1932 byly reparace zrušeny úplně.

Vše vypadalo nadějně, ale jakýkoliv možný pokrok v evropské spolupráci byl během 30. let zastaven ekonomickou krizí a náhlým prudkým úpadkem.

Velká hospodářská krize

Krach newyorské burzy v říjnu 1929 spustil řetězovou reakci, která do několika let srazila světový obchod na třetinu. V Německu vyskočila nezaměstnanost nad šest milionů lidí, tedy zhruba na třetinu práceschopného obyvatelstva.

Velká hospodářská krize, způsobena krachem burzy na Wall Street v roce 1929, měla za následek hluboký propad všech světových ekonomik v průběhu 30. let 20. st.

Došlo ke krachu světového obchodu, cen i zaměstanosti. Německo trpělo od roku 1923 hyperinflací, která znehodnotila jakékoliv úspory, na kterou německá střední třída nikdy nezapomněla.

Pravidelné půjčky od Spojených států (Dawesův plán), na kterých byla německá ekonomika závíslá, ustaly. S rozpadem mezinárodnícho obchodu šla mezi mnohými státy pozorovat značná hostilita.

Spojené státy, největší poskytovatelé půjček, zastávali izolacionismus. Británie a Francie se zajímaly jen jejich koloniální impéria. Protekcionismus a cla se stali normou.

Bída radikalizovala voliče a vynesla do popředí strany, které slibovaly rychlé a jednoduché řešení. Nacistická strana získala v červenci 1932 přes třicet sedm procent hlasů a stala se nejsilnější silou v říšském sněmu.

Nástup nacismu

Adolf Hitler byl 30. ledna 1933 jmenován říšským kancléřem a během několika měsíců proměnil výmarskou demokracii v diktaturu.

V Německu se Národní socialistická strana (NSDAP, nacistická strana) dostala v čele s Hitlerem k moci po červencových a listopadových volbách roku 1932.

Spoustu Němců mělo pocit, že je vojenská elita během První světové války zradila, zároveň už nevěřila ani demokratickým politikům, jejichž neustálá tvorba a zánik koalic bez jakékoliv změny lezli na nervy nejednomu Němci.

Hitler tak představoval skvělou alternativu, neměl totiž vazby k žádné z těchto stran. Navíc nabídl lidem práci a jídlo v době, kdy byly nezaměstnanost a chudoba na vrcholu.

Nacisté slíbili schopnou ekonomiku, která by se stala základem německého rozmachu. Hitler slíbil nápravu ponížení, kterým byla Versailleská smlouva, a návrat Německa na výsluní.

V září roku 1933 už byla Hitlerova popularita taková, že prezident Paul von Hindenburg (1847-1934) neměl jinou možnost než jej jmenovat kancléřem.

Jakmile Hitler upevnil svou moc, eliminoval jakoukoliv opozici a vytvořil totalitní režim, začal do praxe zavádět myšlenky, které vyslovil v knize Mein Kampf (Můj boj, 1924).

Po smrti Hindenburga v srpnu 1934 Hitler sloučil pozici kancléře a prezidenta do jedné a jmenoval vůdcem Německa, tedy Führerem. Německo bylo nyní v praxi Hitlerovou prodlouženou rukou, teď už jen bylo třeba vyzbrojené Německo.

Fašismus, nacionalismus a kult vůdce

Nacionalistické fašistické strany byly v této době v Evropě na vzestupu. Od roku 1922 vládl v Itálii vůdce fašistické strany, Benito Mussolini (1883-1945), od roku 1939 ovládli fašisté i Španělsko v čele s generálem Frankem (1889-1975).

Fašistické strany v jednotlivých zemích se samozřejmě lišily, měly však některé společné cíle. Jejich vůdci chtěli dosáhnout absolutní moci, proto prosazovali "konformitu, nepřátelskost vůči cizincům, normalizovali násilí, pohrdání pro slabší a extrémní nenávist opozičních názorů."

Zpočátku nabývaly fašisté na popularitě jako nepřátelé komunismu, ten byl, hlavně na západě, od revoluce v roce 1917 viděn jako značná hrozba.

Tato podezřívavost západu dokonce zabránila spojenectví mezi západními zeměmi a Sovětským svazem, které mohlo válce předejít.

Vyzdvihovány byly také ctnosti spojené s válkou. Prosazovali tzv. Lebensraum (životní prostor), ten sliboval německému lidu nová území, které bude moci osídlit, aby měli Němci na světě dostatek místa".

Aby tohoto nacisté dosáhli, potřeboval lid společného nepřítele, těmi se stali Židé, Slované, komunisté a odboráři, všichni byli nacisty obviňováni ze sabotáže a oslabování Německa.

Nazismus volal po velkém mezinárodním konfliktu ve kterém budou Němci moci prokázat svou nadřazenost a stát se nadčlověkem.

Tyto myšlenky, které mimchodem nebyly žádnou novinkou, znamenaly, že konflikt byl nevyhnutelný.

Ideologie životního prostoru

Nacistická zahraniční politika stála na představě, že německý národ potřebuje „životní prostor" (Lebensraum) na východě a že slovanské obyvatelstvo těchto území je méněcenné.

Nešlo o rétorickou ozdobu, ale o program, který Hitler formuloval už ve dvacátých letech a po roce 1933 systematicky naplňoval.

Tvrzení, že totalitní režimy potřebují konflikt a demokratické mír, aby mohly prosperovat, je zjednodušující ale něco na něm bude.

Hitler slíbil lidu tisíciletou Třetí řiši, a díky propagandě, charismatu, okázalému vystupování a brutálnímu potlačování opozičních názorů dosáhl toho, že mu to lidé věřili.

Jak již bylo zmíněno, tyto nápady ale nebyly žádnou novinkou, měly za sebou značnou historii. Jak řekl F. McDonough "Hitler přehrával starou melodii za doprovodu moderních nástrojů." (93).

Zbrojení jako nástroj hospodářské a zahraniční politiky

Německo se rozhodlo stát se nezávislým na svých obchodních partnerech, k dosažení této nezávislosti však bylo třeba získat zdroje nerostných survovin, a to hlavně vojensky.

Plánem bylo zahájit obrovské znovuzbrojení, které by vytvořilo nové pracovní pozice v továrnách a armádě a vyvedlo by Německo z krize.

Cílem bylo nejen shromáždit zbraně, ale také vytvořit ekonomiku připravenou na totální válku. V této ekonomice měl zbrojní průmysl jasnou prioritu, ať už co se týče zdrojů, energií, továren nebo zaměstnanců.

Hitler byl odhodlán postavit novou německou armádu. I přes Versailleskou smlouvu, kterou Hitler formálně vypověděl v březnu 1935, tak tempo zbrojení raketově stoupalo.

Armáda tak dosáhla čtyřnásobku povoleného množství mužů než se západní velmoci rozhodly s tím něco udělat.

Řešením bylo podepsání Anglo-německé námořní dohody v červnu 1935, tato dohoda omezila velikost německého loďstva na 35% velikosti britského královského námořnictva a umožnila Německu znovu vyrábět bitevní lodě jako např. Bismarck.

V roce 1938 dosáhlo Německo díky zbrojení téměř nulové nezaměstnanosti. Hitler tak splnil svůj slib německému lidu.

Zbrojení však mělo svou cenu, Německo bylo nuceno dovážet obrovské množství nerostných surovin ze zahraničí. A toto již nebylo udržitelné jelikož německé finance přešly v roce 1939 do záporu.

Jako jednoduché řešení se tak nabídla okupace území s potřebnými surovinami. Navíc mělo Německo v této době vojenskou převahu nad svými sousedy, tato převaha však byla krátkodobá, proto muselo Německo jednat rychle.

Z pohledu Hitlera si Německo již nemohlo dovolit čekat, muselo udeřit.

Rozpad systému kolektivní bezpečnosti

Ve 30. letech se postupně rozpadla versaillesko-washingtonská soustava mezinárodních vztahů, když agresivní mocnosti - Německo, Japonsko a Itálie - přikročily ke změnám dosavadních hranic silou zbraní.

Společenství národů (předchůdce dnešní OSN) bylo založeno po První světové válce, cílem bylo diplomatické řešení neshod mezi státy a udržení světového míru.

Přestože byl americký prezident Woodrow Wilson (prezidentem 1913-1921) jedním z hlavních proponentů organizace, samotné Spojené státy součástí Společnosti nebyly, což jej značně oslabovalo.

Německo se sice přidalo v roce 1926, ale již v roce 1933 organizaci opustilo, stejně jako Japonsko.

Společenství němelo nástroje potřebné k dosažení svých cílů. To bylo zjevné, když nebylo schopno zabránit japonské invazi Mandžuska v září 1931 a italské invazi Habeše (Etiopie) v říjnu 1935.

Toto určitě přispělo i k německé rozpínavosti a agresi, jelikož Hitler na vlastní oči viděl, že vojenského zákroku ze strany Společenství se obávat nemusí.

Agrese Japonska a Itálie

Japonci napadli v roce 1931 Čínu, o šest let později svůj útok obnovili a dobyli třetinu čínského území.

Itálie vpadla v roce 1935 do Etiopie, o rok později poslala spolu s Německem svá vojska do Španělska, aby zde intervenovala ve španělské občanské válce.

Dalším společným znakem se pak jevilo zájmové seskupení těch, kteří hájili daný a jim vyhovující systém, zejména pokud jde o nadvládu nad koloniemi; i v této válce byly objektem útoku agresorů, protože především na jejich úkor bylo možné nově rozdělit svět a dobýt v něm hegemonii pro fašistické velmoci.

Jakékoli urychlení kapitalistického nerovnoměrného růstu naráželo totiž i ve 30. letech na bariéry státních a celních hranic.

Tuto krizi vymezeného ekonomického prostoru měli proto tehdejší státníci sklon řešit úsilím o imperiální hegemonii, tedy světovládu jedněch na úkor druhých.

To byl případ Německa, Japonska a v určité míře i Itálie.

Porušování mezinárodních smluv

Mezi lety 1933 a 1935 provozoval Hitler nejednoznačnou mezinárodní politiku, která byla plná slibů o udržení míru.

Zmatení vyvolávalo např. podepsání mírové smlouvy s Polskem v lednu 1934 nebo prohlášení, že připojení Rakouska ke Třetí říši je pouhou fikcí.

Od roku 1935 však začaly být jeho cíle jasné.

V březnu 1935 bylo plebiscitem znovu připojeno Sársko k Německu. Stejný rok byla vyhlášena i povinná vojenská služba.

V roce 1935 zavedl brannou povinnost, v roce 1936 obsadil demilitarizované Porýní, v březnu 1938 provedl anšlus Rakouska.

V březnu 1936 Německo znova obsadilo dosud demilitarizované Porýní.

V říjnu se Itálie a Německo stali spojenci a vznikla Osa Berlín-Řím.

V listopadu téhož roku podepsali Itálie a Německo (později i Japonsko) Pakt proti Kominterně, dohoda o vzájemné spolupráci, podpoře a vytvoření jednotné fronty proti komunismu.

V březnu 1938 poté proběhl Anšlus, formální sjednocení Rakouska s Německem.

Politika appeasementu

Umožnit Německu znovu zbrojit bylo součástí appeasementu, drobečková politika spočívající v menších ústupcích ve snaze vyhnout se další krvavé válce.

Tuto politiku zastávaly hlavně západní velmoci, Velká Británie, Francie a Spojené státy.

Appeasement sice neznamenal mír za každou cenu, ale neústále ústupky agresorům ukázaly, že neústále porušování mezinárodních úmluv nemusí nutně vést k válce.

Britský premiér Neville Chamberlain a francouzský předseda vlády Édouard Daladier věřili, že Hitlerovy požadavky mají konečnou mez a že válce lze předejít ústupky.

Jak slabá a rozdělená Evropa, tak izolované Spojené Státy a oportunistický Sovětský svaz všichni toužili po míru. Ale politika appeasementu měla nakonec za následek to jediné, čemu se snažila zabránit, další dlouhou a krvavou válku.

Mnichovská dohoda a Československo

Poté co ze strany Společenství národů nepřišla žádná vážná hrozba, rozhodl se Hitler požadovat od Českoslovenksa Sudety, průmyslovou oblast na hranici s Německem, pod záminkou utlačování německé menšiny žijící na území.

Ani v tomto případě se západní velmoci nevzmohly k odporu, a to i přesto, že Československo mělo dohody o vojenské pomoci s Francií a Sovětským svazem.

Vrcholem této politiky byla konference, která se konala 29. a 30. září 1938 ve městě Mnichov.

Čtyři mocnosti tam bez účasti československých zástupců rozhodly o odstoupení pohraničních oblastí Německu.

V září 1938 tak byl představiteli Německa, Itálie, Británie a Francie podepsán Mnichovský diktát, který stvrzoval nové rozšířené hranice Německa.

Sovětský svaz přizván nebyl, ztracená, a taky poslední, příležitost vytvořit společnou frontu proti fašismu - možná právě zde můžeme vidět pravou cenu politiky appeasementu a odmítání jakéhokoliv jiného přístupu.

Chamberlain se vrátil do Londýna s prohlášením o „míru pro naši dobu"; za necelý rok byla válka na světě.

Chamberlain byl za toto také navržen na Nobelovu cenu míru.

Rozpad Československa a cesta k válce

Československo ještě před začátkem druhé světové války odevzdalo Německu na základě Mnichovské dohody Sudety, v březnu 1939 se pak oddělilo samostatné Slovensko a zbytek státu, tedy Čechy a Moravu, obsadila německá armáda.

Vznikl tak Protektorát Čechy a Morava pod správou Německa.

Rok 1939 se stal jevištěm řady důležitých diplomatických jednání. Tehdy nebylo pochyb, že se schyluje k válce, zejména poté co Německo okupovalo torzo českých zemí.

23. března vyhlásil ministerský předseda Chamberlain a krátce poté i francouzský ministerský předseda Daladier, že jejich země garantují nezávislost Polska.

Neúspěch jednání se Sovětským svazem

17. dubna navrhl Sovětský svaz Velké Británii a Francii uzavření trojstranného paktu na obranu proti Německu - jednání již po týdnu přerušena a definitivně skončila.

Sovětský svaz se po urychlené industrializaci stal nejen velmocí, ale vzhledem ke své obrovské rozloze, lidským, surovinovým i systémovým rezervám a vojenskostrategickým výhodám na evroasijském kontinentu i potenciální supervelmocí.

Tato podezřívavost západu dokonce zabránila spojenectví mezi západními zeměmi a Sovětským svazem, které mohlo válce předejít.

11. dubna potvrdil Hitler plán „Weiss“, tj. útok na Polsko. Sovětské zastupitelství v Berlíně obdrželo dopis od něm. vlády, že by uvítalo jednání se SSSR.

Hned po ukončení jednání se západními zeměmi se v Moskvě vyskytl zástupce Německa Joachim von Ribbentrop.

Pakt Molotov-Ribbentrop

Poslední překážku odstranil pakt o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem, podepsaný 23. srpna 1939 v Moskvě ministry zahraničí Joachimem von Ribbentropem a Vjačeslavem Molotovem.

Tajný dodatek rozdělil Polsko, Pobaltí a Besarábii do sfér vlivu. Hitler tím získal jistotu, že nebude muset bojovat na dvou frontách zároveň - a o týden později zaútočil.

23. srpna se Evropa dozvěděla, že Německo uzavřelo se SSSR pakt o neútočení.

25. srpna podepsaly VB a F pakt o vzájemné pomoci s Polskem v případě jeho napadení třetí zemí.

31. srpna vznesl Hitler vůči Polsku řadu požadavků a 1. září - aniž by čekal na odpověď - zahájila německá vojska útok.

Bezprostřední příčina: útok na Polsko

První světová válka se proměnila v druhou především proto, že dlouhodobá politická, hospodářská a ideologická napětí vyústila v konkrétní agresi. Bezprostředním spouštěčem se stal německý útok na Polsko 1. září 1939.

Brzy ráno dne 1. 9. 1939 přepadla tedy německá armáda bez vyhlášení války Polsko. Stalo se tak po fašisty zinscenovaném útoku na německý vysílač v Hlivicích.

Německo mělo opět vypracovaný plán bleskové války, ve kterém bylo počítáno s rychlým poražením Polska a následným přesunutím vojsk na západní frontu.

Anglie a Francie totiž Německu okamžitě po invazi do Polska vyhlásily válku.

Evropská historiografie počítá začátek od útoku na Polsko, protože právě tehdy se z lokální agrese stal konflikt velmocí: Velká Británie a Francie vyhlásily Německu válku 3. září 1939.

Přehled hlavních příčin

• nespokojenost Německa s výsledkem první světové války;
• Versailleská mírová smlouva a německý pocit ponížení;
• hospodářská krize, nezaměstnanost a sociální nejistota;
• nástup nacismu, fašismu a dalších totalitních režimů;
• kult osobnosti Adolfa Hitlera;
• ideologie německého „životního prostoru“;
• znovuzbrojení Německa a příprava na totální válku;
• imperiální ambice Německa, Itálie a Japonska;
• selhání Společnosti národů;
• politika appeasementu;
• nedostatek účinných dohod mezi státy, které se stavěly proti agresorům;
• německo-sovětská dohoda o neútočení;
• územní expanze Německa, Itálie a Japonska;
• útok na Polsko v září 1939.

Rozměr a charakter války

Druhá světová válka byla nejrozsáhlejší ozbrojený konflikt v dějinách lidstva. Začala 1. září 1939 německým útokem na Polsko a skončila 2. září 1945 podpisem japonské kapitulace na palubě bitevní lodi USS Missouri.

Za necelých šest let zasáhla šest kontinentů, zapojilo se do ní přes šedesát států a připravila o život odhadem padesát až osmdesát milionů lidí - poprvé v dějinách přitom padlo víc civilistů než vojáků.

Válka se odehrávala v letech 1939 až 1945. Šlo o rozsahem největší a nejničivější válečné střetnutí v dějinách lidstva.

Jestliže byla první světová válka konfliktem především evropským, ve druhé se bojovalo s mimořádným nasazením sil v Asii, Africe a ve všech oceánech.

Díky použití letectva zanikl rozdíl mezi frontou a zázemím. Doba rozvinuté druhé průmyslové revoluce, masová výroba motorů (tanky, letadla), cesta k voj. úspěchům vedla přes úplnou přeorientaci na zbrojní produkci.

V roce 1941 byl poměr výroby válečného materiálu mezi oběma bloky vyrovnaný, o tři roky později protihitlerovská koalice vyráběla třikrát více.

Vývoj konfliktu po jeho vypuknutí

Válka v Evropě měla tři fáze: německou převahu do konce roku 1941, obrat v letech 1942 a 1943 a spojenecký postup od roku 1944.

Německo nejprve rychlými taženími ovládlo většinu kontinentu, po napadení Sovětského svazu se ale dostalo do vyčerpávající války na dvou frontách, kterou nemohlo vyhrát.

Polsko padlo za pět týdnů, přičemž 17. září 1939 vpadla z východu Rudá armáda podle tajného dodatku paktu s Německem.

Následovala takzvaná podivná válka - půl roku, kdy se na západní frontě prakticky nebojovalo.

V dubnu 1940 obsadilo Německo Dánsko a Norsko, 10. května zaútočilo na Nizozemsko, Belgii a Francii.

Francouzská obranná linie Maginot byla obejita přes Ardeny, které francouzské velení považovalo za neprůchodné pro tanky.

Britský expediční sbor se zachránil evakuací z Dunkerque (26. května - 4. června 1940), při níž se přes kanál La Manche dostalo přes 338 tisíc vojáků.

Francie podepsala 22. června 1940 příměří - ve stejném železničním voze v Compiègne, kde Německo kapitulovalo v roce 1918.

Napadení Sovětského svazu

Od jara 1941 se začal Hitler zabývat plánem Barbarossa - plánem na poražení svého dosavadního spojence - Sovětského svazu.

Dne 6. 4. 1941 za tím účelem obsadil ještě Jugoslávii a Řecko. Útok na SSSR byl zahájen 22. 6. téhož roku.

Dne 22. června 1941 zahájilo Německo se spojenci největší pozemní invazi v dějinách.

Na frontě dlouhé přes tři tisíce kilometrů nastoupilo zhruba tři a půl milionu vojáků Osy.

Rudá armáda, oslabená čistkami z konce třicátých let a zaskočená útokem, ztratila během prvních měsíců miliony mužů v obřích kotlích u Minsku, Smolenska a Kyjeva.

Německý postup se zastavil až v prosinci 1941 na dohled Moskvy, kde se spojily ruská zima, protiútok sibiřských divizí a vyčerpané zásobovací trasy.

Východní fronta se stala hlavním bojištěm celé války. Odehrálo se tu zhruba osmdesát procent německých pozemních ztrát.

Rozšíření konfliktu do světového měřítka

Významným momentem se stal vstup Japonska do války. Japonské vojsko 7. 12. 1941 zaútočilo na největší americkou vojenskou námořní základnu Pearl Harbour.

USA po útoku na PH vyhlásily 8. 12. 1941 vyhlásily válku Japonsku, následně pak Německo a Itálie vyhlásili válku USA (11. 12.).

Japonci poté velmi rychle obsadili Filipíny, Indonésii, Barmu a další americké základny v Tichomoří.

Asijští historikové ovšem často posouvají počátek do 7. července 1937, kdy incidentem u mostu Marca Pola vypukla druhá čínsko-japonská válka.

Ta si vyžádala miliony životů dávno předtím, než v Evropě padl první výstřel, a po roce 1941 s hlavním konfliktem beze zbytku splynula.

Obrat ve válce

Významná byla bitva u Midway - 4. 6. 1942 zde proběhla nejvýznamnější námořní bitva 2. světové války, ve které flotila lodí USA, vedená admirály F. J. Fletcherem a R. A. Spruancem, porazila přesilu japonské flotily, vedenou admirály I. Jamamotem a Č. Nagumem.

Těžké ztráty Japonců zastavily jejich ofenzívu a bitva u Midway přinesla obrat ve válce v Tichomoří.

Letní ofenzíva roku 1942 mířila na kavkazskou ropu a na město Stalingrad na Volze.

Sovětský protiútok Uran uzavřel 23. listopadu 1942 německou 6. armádu v obklíčení; 2. února 1943 kapitulovaly její zbytky v čele s polním maršálem Friedrichem Paulusem.

Tato bitva znamenala obrat ve vývoji bojů na východní frontě. Válečná iniciativa přešla do rukou Sovětů.

Poslední velký německý pokus o iniciativu na východě přišel v červenci 1943 u Kursku.

Německá ofenzíva se zastavila během několika dnů a od té chvíle Wehrmacht na východní frontě už jen ustupoval.

Otevření západní fronty

Dne 6. června 1944 se v rámci operace Overlord vylodilo na plážích v Normandii přes 156 tisíc spojeneckých vojáků.

Šlo o největší obojživelnou operaci v dějinách: zapojilo se do ní kolem sedmi tisíc plavidel a jedenáct tisíc letadel.

Spojenecký výsadek pod vrchním velením generála D. Eisenhowera se vylodil 6. 6. 1944 na pobřeží Dolní Normandie.

Úspěch operace byl základem k osvobození Francie a k porážce Německa.

Paříž byla osvobozena 25. srpna 1944.

Po vylodění ve francouzské Normandii (Den D, 1944) byla obnovena západní fronta, proti Německu se tedy bojovalo jak na západě, tak na východě.

České země ve válce

České země: Protektorát Čechy a Morava (16. 3. 1939 - 8. 5. 1945).

Vznikl tak Protektorát Čechy a Morava pod správou Německa. Odpor proti německé nadvládě měl různé podoby na území Protektorátu i v zahraničí.

Největší akcí československého odboje byl úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

V důsledku toho byly vypáleny obce Lidice a Ležáky.

Československo bylo z většiny (včetně Prahy) osvobozeno vojsky Sovětského svazu přicházejícího z východu, jihozápadní Čechy byly osvobozeny americkou armádou.

Armády se zastavily na předem domluvené demarkační linii.

Konec války

Rudá armáda již osvobodila téměř celé území SSSR a dostala se až k Varšavě a do Rumunska, Bulharska a Jugoslávie.

Rovněž obsadila většinu Maďarska a Slovenska. Anglo-americká vojska dobyla severní Itálii ovládanou Německem.

Dne 6. 5. 1945 podepsalo Německo v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci, o dva dny později na nátlak Stalina tento akt zopakovalo ještě v Berlíně.

Válka v Evropě skončila v květnu 1945.

Válka v Evropě skončila kapitulací Německa 8. května 1945 a definitivně kapitulací Japonska po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki.

6. 8. 1945 byla svržena jedna jaderná hlavice na město Hirošima, o tři dny později na město Nagasaki.

2. září 1945 Japonci kapitulovali.

Válka a její ideologické důsledky

Nové prvky: Rasismus, genocida, vysídlování celých národů se nestalo záležitostí pouze ideologie, ale i cílem války.

Jako konečný výsledek jejich vojenského vítězství měl vzniknout nesmírně nelidský a reakční světový řád.

Mimo vzniklé „panské národy“ patřily prakticky všechny ostatní národy a státy mezi ohrožené - stály teď před nebezpečím zotročení nebo vyhubení.

Součástí konfliktu byl holokaust, systematické vyvraždění přibližně šesti milionů Židů.

Nacisté během války systematicky vraždili Židy a jiné menšiny v koncentračních a vyhlazovacích táborech.

Této politice státem organizovaného vyvražďování říkáme holokaust.

Chronologie rozhodujících událostí

Hlavní mocenské bloky

tags: #prilby #ii #svetova #valka