Josef Spáčil se narodil 20. září 1930 v Újezdu u Brna a zemřel 4. srpna 2024. Kvůli účasti na protestech proti kolektivizaci byl zatčen, více než čtyři měsíce držen ve vazební věznici v Bučovicích a následně zařazen k Pomocným technickým praporům (PTP).
Jeho příběh zachycuje dopad znárodnění zemědělských strojů na rodinu, perzekuci lidí, kteří se postavili proti komunistické kolektivizaci, náročnou službu u PTP i obtížný návrat do civilního života.
Dětství a rodinné zázemí v Újezdu u Brna
Josef Spáčil se narodil 20. září 1930 v Újezdu u Brna Josefu a Marii Spáčilovým. Byl nejstarší ze sedmi dětí. Tatínek pracoval jako zámečník, ale protože byl podnikavý, nakoupil mlátičky a stroje na povřísla asi za 200 tisíc korun a v létě je pronajímal místním rolníkům.
„To byla taková sezónní živnost. Nějaké stroje už otec měl a po válce nakoupil další. Hodně peněz si na ně půjčil. Byl jsem nejstarší, tak jsem musel nejvíc pomáhat,“ říká Josef Spáčil.
Josef se vyučil elektromechanikem v Brně, ale během žní pracoval také se zemědělskými stroji. V dětských letech škola Josefa moc nebavila. Dělal lumpárny jako všichni kluci na vsi, ale nejvíc ho bavila auta a motorky.
Otcovi bratři měli autodopravu a později i nákladní dopravu a servis. „Jezdil jsem autem už v 15 letech,“ chlubí se pamětník. Řidičský průkaz prý dělal v šestnácti.
Válečné vzpomínky na bombardování a osvobození
Z událostí druhé světové války si pamatuje až její závěr - bombardování Brna v roce 1944, které se dotklo i Újezdu. „Asi tři nebo čtyři lidé při bombardování zemřeli. Sladovna v Újezdu totiž byla německá fabrika. Ze sladovny byla zbrojovka, kde se vyráběly náboje, proto byl Újezd bombardovaný,“ vysvětluje.
V Újezdu byl podle jeho vzpomínek obecní kryt přibližně pro 200 lidí. „My jsme si udělali kryt doma, pak padla bomba u našeho domu a zničila střechu. Pak jsme šli do veřejného krytu,“ vzpomíná.
Další silné vzpomínky má na osvobození, kdy Újezdem táhla Rudá armáda. „Rusové se nastěhovali do cihelny za domem. Byli tam asi 14 dní. Vařili si sami, ale kradli, co mohli. Ukradli by snad všechno na světě,“ říká Josef Spáčil.
Rodina už před Němci schovala auta a motocykly na půdu, měli vymyšlenou důmyslnou konstrukci, s jejíž pomocí je tam dostali. Sovětští vojáci ale ukrytý poklad objevili. „Ve čtyřiačtyřicátém roce na Dušičky to bylo udělané. Lešení tam zůstalo. Rusové všechno ukradli. Auta po generálce, nářadí, moře nářadí i nepojízdná auta,“ vzpomíná.
Zabavení zemědělských strojů a začátek kolektivizace
Po roce 1948 začala kolektivizace řízená komunistickým režimem a dopadla i na rodinu Spáčilových. Tatínkovi Josefa stroje zabavili. Nabídli mu za ně zhruba desetinu ceny.
„Tatínek to nepřijal. Tolik peněz si musel půjčit a splácet! S tím se nemohl spokojit,“ vysvětluje Josef Spáčil.
Jeho otec si na nákup zemědělských strojů půjčil přes 200 tisíc korun. Po jejich zabavení však musel půjčku splácet dál. Jeho tatínkovi se prý zemědělské stroje vrátily nefunkční a rozbité, ale splácel je řadu let, až do důchodu.
S takzvanou technicko-hospodářskou úpravou půdy nesouhlasilo v obci mnoho lidí. Kolektivizace pro ně znamenala zásah do vlastnictví, podnikání i tradičního způsobu života venkovských rodin.
Protesty proti kolektivizaci v říjnu 1950
5. října 1950 se Josef Spáčil po návratu z práce zastavil u obecního úřadu, kde se shromáždili lidé protestující proti kolektivizaci. „Šel jsem domů z práce, bylo asi půl šesté večer, a u obecního úřadu bylo velké srocení lidí. Zastavil jsem se a ptal, o co se jedná,“ popisuje Josef Spáčil.
„Já jsem jim řekl: ‚Neberte lidem majetek, sami nic neděláte a jenom kradete,‘“ vzpomíná pamětník. Vyhodili ho ze sálu, ale vrátil se oknem.
Lidé provolávali hesla a volali „hanba policii“. Policie zástupy rozehnala. Příští den se revolta opakovala na Rychtě, respektive na Dělňáku. Pět největších rebelů pozatýkali.
„Asi o půl desáté večer přijeli policajti a začali dělat pořádek. Tak se to rozešlo, rozpustilo se to. A druhý den to bylo zase na Dělňáku,“ vzpomínal Josef Spáčil.
V noci ze 6. na 7. října 1950 přišlo zatčení. „Šel jsem domů a o půlnoci bouchání na dveře. Házeli všechno na zem, šlapali po prádle, hledali zbraně. Já jsem jim řekl: ‚Já jsem myslel, že slušní lidi nechodí v noci.‘ A už jsem šel,“ popisuje zatčení.
„Nás bylo pět, celá skupina. Všichni už zemřeli, jen já jsem ještě na světě,“ dodává.
Vazební věznice v Bučovicích
Zatčené shromáždili v budově národního výboru a pak je odvezli do okresní soudní věznice v Bučovicích. Josef Spáčil byl zatčen 7. října 1950 a umístěn do samovazby.
„Bylo půl třetí ráno, dali mě do vlhké kobky na samotku. Pak jsme měli výslechy i v noci. Chtěli slyšet všechno, co jsem dělal, proč jsem tam skandoval, pobuřoval lidi. Řvali na mě, že jsem útočil na zřízení, porušoval zákony,“ popisuje pamětník podmínky ve vazbě.
Jednou za čtrnáct dnů vězně pustili na vycházku. „Veliká budova u hřbitova, veliký dvůr, tam byla jabloň. Dvakrát za týden jsme mohli jít ven, ruce za zády. Poslali za námi psa. Chodili jsme dokola deset minut, a to bylo hotovo.“
Přes den vězni zašívali pytle a drali peří. „Museli jsme drát peří, zašívat pytle a takové věci. Když někdo nechtěl poslechnout, tak dostal facku nebo kopanec,“ vzpomínal Josef Spáčil.
Spolu s ním odvezli do Bučovic i další čtyři muže. „Byl tam stavební technik, pak dělník Navrátil se jmenoval a nějaký Ocásek, zemědělec,“ vzpomíná na další zatčené pamětník.
Celou dobu nevěděli, co s nimi bude. „Ten, co nás holil, mi řekl do ucha: Pozor na Uherský Hradiště, tam je to strašný,“ vzpomíná.
Do věznice v Uherském Hradišti, která byla pověstná nelidským zacházením s vězni, se naštěstí nedostal. Jeho zatčení a uvěznění ale nesla těžce celá rodina.
„Babička, maminčina matka Antonie Novotná, když se to dozvěděla, dostala infarkt a týden na to zemřela. Už jsem se s ní nepotkal,“ říká Josef Spáčil.
Rozsudek za násilí na veřejných sborech
V Bučovicích strávil přes čtyři měsíce. V únoru 1951 ho pustili domů. Čtyři další zatčení měli soud v květnu, Josef až za rok.
Na vojně se dočkal i soudu a rozsudku. Okresní soud ve Slavkově ho v srpnu 1951 odsoudil na čtyři měsíce za násilí na veřejných sborech.
| Událost | Časové zařazení |
|---|---|
| Narození Josefa Spáčila | 20. září 1930 |
| Protesty proti kolektivizaci | 5. a 6. října 1950 |
| Zatčení | 7. října 1950 |
| Propuštění z vazby v Bučovicích | únor 1951 |
| Rozsudek Okresního soudu ve Slavkově | srpen 1951 |
| Služba u PTP | 1950-1953 |
| Soudní rehabilitace | 1995 |
| Úmrtí | 4. srpna 2024 |
Trest si ale prakticky odpykal už ve vazbě v Bučovicích. Přestože byl trest krátký, věznění, výslechy a následné zařazení k PTP pro něj znamenaly dlouhodobý zásah do života.
Tři roky u Pomocných technických praporů
Krátce po propuštění narukoval k Pomocným technickým praporům (PTP). „Já jsem dostal klasifikaci ‚E‘, tu vymysleli dodatečně, totálně nespolehlivý, nejhorší vyvrhel,“ říká Josef Spáčil.
Na vojně strávil přes tři roky na různých místech. Narukoval původně do Mimoně. Po základním výcviku byl poslán stavět nové vojenské letiště v Dobřanech u Plzně, kde opravoval těžké stavební stroje.
„Dva měsíce jsem v Podbořanech dělal zedníka. Když bylo potřeba, jezdil jsem s bagrem,“ vzpomíná. Sloužil i v Pardubicích, Brně a Čáslavi.
Na vojně se setkal s ponižováním, šikanou i hloupostí výše postavených, ale nenechal si nic líbit. „Člověk se nesměl bát, musel být drzý, jinak by ho tam oddělali. Byly případy, kdy oddělali kluky, byli úplně vyřízení se zdravím a s rozumem a se vším,“ říká.
Když dlouho nemohl z vojny domů, jednoduše utekl a počkal u rodičů, až ho eskorta zase doveze zpátky. Nebál se ani obléct civil a utéct na tancovačku, kde se seznámil se svou ženou Annou.
„Ti Černí baroni od Švandrlíka, to je zkreslené, ty příhody jsou legrační a přehnané. Taková legrace to nebyla,“ říká pamětník.
„Švandrlík totiž nastoupil na vojnu v době, kdy už PTP byly zrušené, zůstaly jen Technické prapory, kde to bylo mnohem mírnější,“ vysvětluje.
Práce u těžkých strojů a trvalé zdravotní následky
Služba u PTP byla spojena s těžkou manuální prací. Josef Spáčil opravoval buldozery a pracoval v náročných podmínkách.
„Jedna věc je jistá, že jsem tam hodně pozbyl zdraví. Spravoval jsem buldozery, po kolena v bahně jsem nasazoval těžké pásy. Mám z toho artrózu, bolí mě klouby,“ říká Josef Spáčil.
Po třech letech u PTP se jeho zdravotní stav stal jedním z trvalých následků politické perzekuce. Těžká práce, pobyt v bahně a opakované zvedání a nasazování těžkých pásů poznamenaly jeho pohybový aparát.
Návrat z vojny a obtížné hledání práce
Po návratu z vojny ho prý hlídala Státní bezpečnost. V Archivu bezpečnostních složek se však taková informace nedochovala.
Práci sháněl těžko. „Nakonec jsem šel do JZD. Jezdil jsem s traktorem, nákladním autem, dělal jsem tam všechny práce. Pak jsem pracoval tři roky u ČSAD a nakonec u komunálních služeb v Újezdu až do důchodu,“ říká pamětník.
Jeho pracovní život tak pokračoval především v řidičských, technických a manuálních profesích. Uplatnil přitom zkušenosti s opravami strojů, zemědělskou technikou i motorovými vozidly.
Rodina, měnová reforma a povodeň
Další těžkou ranou byla pro rodinu, stejně jako pro všechny ostatní, měnová reforma v roce 1953. „O všechno jsme přišli, všechno nám sebrali, moře lidí ožebračili. Neměli jsme ani korunu,“ říká Josef Spáčil.
V roce 1954 se oženil s Annou. Za rok se jim narodil syn Josef a později dcera Dagmar. Budovat domov s manželkou začínali téměř od nuly.
„Těžkou a tvrdou prací jsme se dopracovali k tomu, co máme, domek jsem postavil sám,“ uvádí Josef Spáčil.
V roce 1958 o něj ale málem přišli. Do obce přišla první z velkých povodní. „Tenkrát bylo zatopených 60 domů, my jsme to chytli nejvíc. Tady bylo přes dva metry vody, všechno jsme museli dělat znovu,“ popisuje.
Rok 1968, rok 1989 a práce v dílně
V roce 1968 cítil pamětník uvolnění, které nabízelo nové možnosti. „Vznikaly různé spolky, ‚koníčkáři‘ nebo Sokol. Bylo možné drobné podnikání na dědině. Trochu se to zlepšilo, ale nebylo to ono,“ říká.
Radost mu udělal až rok 1989. Tatínek se ho bohužel nedožil, zemřel v roce 1982. „Velikou, velikou radost jsem měl, když šli komunisti konečně od koryta,“ říká.
V roce 1990 odešel do důchodu a pustil se do opravování motorek. Udělal si jich velkou sbírku. Do dílny chodil i v roce 2024.
„Já pořád přemýšlím, jak dlouho tu ještě budu. Chtěl bych tu být tak do 120 roků, abych něco ještě udělal. Mě to nepřestává bavit, musím pořád něco dělat, jinak jsem nervózní jako pes,“ říká s úsměvem pamětník.
Soudní rehabilitace po čtyřiačtyřiceti letech
Soudní rehabilitace se Josef Spáčil dočkal až v roce 1995. O nápravu rozhodnutí usiloval několik let.
„Tři roky jsem se soudil. Mám tady dokumentů několik složek. Psal jsem na ministerstvo spravedlnosti i obrany a stále dokola,“ popisuje Josef Spáčil.
Rehabilitace přišla po čtyřiačtyřiceti letech od protestů a po desetiletích, během nichž byl jeho život ovlivněn zatčením, odsouzením, zařazením k PTP, obtížným hledáním zaměstnání a zdravotními následky těžké práce.
Poslední roky a odkaz svědectví
V roce 2024 žil Josef Spáčil s manželkou v Újezdu u Brna. I ve vysokém věku se věnoval opravování motorek a chodil do dílny.
V 94 letech zemřel 4. srpna 2024 Josef Spáčil, který za vyjádření svého názoru zaplatil pěti měsíci ve vazbě, třemi roky u Pomocných technických praporů a poškozeným zdravím. Nikdy ale neztratil odvahu postavit se bezpráví.
Jeho příběh byl zachycen v projektu Paměťová stopa. Příběh Josefa Spáčila byl zveřejněn v Paměťové stopě v polovině března roku 2020.
Projekt Paměťová stopa mapuje příběhy pamětníků spojené nejen s Moravou. Veškerý pořízený materiál, na jehož vzniku se podílejí i studenti Univerzity obrany, je archivován Vojenským historickým ústavem Praha a je k dispozici dalšímu bádání.
„Sice se dnes máme celkově dobře, ale komunisti pořád někam strkají nos. Komunista je komunista a nikdy lepší nebude. Ti mladí, kteří tam dnes vstupují, nevědí, co bylo a vůbec nemají zájem o nějaké dění v republice,“ uzavírá pamětník.