V roce 1850 ještě neexistovalo jízdní kolo v podobě, jakou známe dnes, ale jeho vývoj už výrazně pokročil. Základ položil v roce 1817 německý konstruktér Karl von Drais dřevěným „běhacím strojem“, který měl dvě kola, řídítka a pohyboval se odrážením nohou od země.
První skutečný bicykl poháněný pedály vznikl až později. V roce 1839 přidal Kirkpatrick MacMillan k jízdnímu stroji pedálový mechanismus, zatímco kolem roku 1860 vznikl francouzský velociped s pedály upevněnými přímo na předním kole. Roku 1850 tedy jízdní kolo stálo mezi drezínou bez pedálů a pozdějšími velocipedy, které už umožňovaly samostatný pohon.
Kdo vynalezl jízdní kolo?
Jednoznačně se nedá určit, kdo byl vlastně vynálezcem kola. Nejstarší předchůdce kola měl mnoho různých typů dopravních prostředků na lidský pohon a nazýval se velocipéd.
Za původce dnešního kola je považován Němec Karl Friendrich von Drais. Za první jízdní kolo je považován vynález Karla Draise, německého lesníka a konstruktéra, který v roce 1817 představil svůj „laufmaschine“.
V dostupných popisech se jeho jméno objevuje v několika podobách, například Karl von Drais, Karl Drais nebo Karl Friendrich von Drais. Podstatné však je, že právě jeho dvoukolový stroj bývá považován za první významný předchůdce jízdního kola.
Proč Karl von Drais jízdní kolo vynalezl?
Vynálezu kola přálo množství příznivých okolností. Paradoxně velkou roli hrál nedostatek potravin a související hlad.
Jelikož nejčastěji používaným prostředkem pro překonávání vzdáleností byli koně a během hladu i neúrody došlo k jejich dramatickému úbytku, začal se Drais pohrávat s myšlenkou nahrazení koní nějakým jiným prostředkem.
V roce 1815 vybuchla sopka Tambora, jejíž emise změnily světové klima a způsobily následující rok „bez léta“. Výbuch měl mimo jiné dopad na úrodu a lidé museli zabíjet domácí zvířata, a to včetně koní zajišťujících dopravu, aby přežili hladomory.
Podle některých teorií byl nedostatek tažných a jízdních zvířat důvodem pro tlak na „dopravní prostředky“, které nepotřebují nakrmit. Ovšem když nemáte co jíst, tak vynález kola asi nebude to, co by vás trápilo nejvíce.
Jelikož parní stroje již byly na světě a jejich provoz byl nákladná, chtěl sestrojit něco pro jednoduchých a obyčejných lidí.
První pokusy před drezínou
Dlouho byl jako nejstarší bicykeluvádzaný vynález z roku 1790 od Francouze Comte de Sivrac. Mnozí historici jsou však přesvědčeni o tom, že tento kolo nikdy neexistoval a byl vytvořen pouze francouzským historikem cyklistiky jménem Louis Baudry de Saunier.
„První známé jízdní kolo předvedl hrabě de Sivrac, který byl v roce 1791 spatřen na dvoukolovém „dřevěném koni“ v zahradách královského paláce v Paříži. Tento stroj, nazývaný celerifere, měl dvě pevně namontovaná kola, takže se nedal řídit.
Pro změnu směru jízdy bylo nutné zvednout, přetáhnout nebo přeskočit přední kolo na jednu stranu. V roce 1793 byl název změněn na velocifere, a protože se tyto stroje stávaly mezi pařížskými sportovci stále oblíbenějšími, vznikaly kluby a podél Elysejských polí se jezdily závody,“ udává National Muzeum of American History.
Vynálezci po výbuchu Tambory tedy měli na co navazovat. Příběh stroje připisovaného Sivracovi je však nejistý, a proto se za skutečného zakladatele vývoje jízdního kola obvykle považuje až Karl von Drais.
Čtyřkolový předchůdce kola
První stroj, který Drais navrhl, měl čtyři kola. Dal ho vyrobit u zkušených mistrů, neboť sám nebyl řemeslníkům.
Stroj byl sice lehký, snadno se ovládal, ale velkou nevýhodou bylo, že ho musel opět někdo táhnout, buď koně nebo lidé. Postupem času si však uvědomil, že čtyřkolové vozidlo není tím, čím chtěl a rozhodl se, že kola budou jen dvě.
Drezína z roku 1817
Psal se rok 1817, ano je to již přes 200 let, kdy světlo světa spatřil první předchůdce kola. Bývalý úředník Karl von Drais z Mannheimu sestrojil první běžící stroj.
Za první jízdní kolo je považován vynález Karla Draise, německého lesníka a konstruktéra, který v roce 1817 představil svůj „laufmaschine“. Doslovný překlad zní běhací stroj.
Tento dřevěný dopravní prostředek byl vybaven dvěma koly a řídítky, ale postrádal pedály - pohyb zajišťoval jezdec odrážením nohou od země.
Historie jízdního kola se začala psát v roce 1817, když Karl Drais vynalezl tzv. drezínu, která fungovala na principu dnešního dětského odrážedla. Měla řiditelné přední kolo a jezdec se odrážel od země nohama.
Drezína se od moderního bicyklu liší zejména tím, že nemá pedály ani brzdy. Obojí totiž nahrazují nohy.
Mohli bychom ho přirovnat k dětskému odrážedlu nebo koloběžce, protože fungoval na stejném principu. Přední kolo se dalo otáčet do stran a tak jezdec mohl řídit i směr.
Konstrukci měl stabilní a vynálezce si ho dal patentovat pod názvem drezíny. Stroj byl známý také jako „velocipéd“ nebo hovorově jako draisienne.
V roce 1817 si mladý německý baron Karl Draisl nechal ve Francii zaregistrovat dovozní patent na stroj známý jako „velocipéd“, hovorově nazývaný draisienne. Stroj byl špatně řiditelný a neměl převod, vypadal spíše jako odrážedlo.
Jak drezína fungovala
Jezdec seděl na dřevěném rámu mezi dvěma koly a pohyb vytvářel střídavým odrážením chodidel od země. Přední kolo bylo otočné, takže bylo možné měnit směr jízdy.
Jízda na drezíně vyžadovala udržování rovnováhy, které je důležité i u současného kola. Přestože stroj neměl pedály, řetěz ani brzdy, ukázal, že člověk může ovládat lehké dvoukolové vozidlo vlastní silou.
Přestože dnes může „draisin“ působit primitivně, šlo o zásadní objev, protože ukázal, že je možné jet pouze na dvou kolech a udržovat na nich balanc.
Tento koncept otevřel dveře dalším pokusům a experimentům, které vedly k vývoji tohoto dnes masově rozšířeného dopravního a rekreačního prostředku.
Rychlost a hmotnost drezíny
Jezdec ho poháněl svými nohami, kterými se odrážel od země, přičemž dosáhl rychlosti asi 15 kilometrů za hodinu.
Zatímco na drezíně se dá jet maximálně okolo 15 kilometrů v hodině, profesionální cyklisté jezdí až sedmdesátkou po rovině.
Tehdejší podoba dopravního prostředku vycházela z toho, co lidé na začátku 19. století znali. Podle Boleslava Páry z Technického muzea Liberec byl předek drezíny inspirován kočárem, jeho součástí bylo i klasické dřevěné kluzné ložisko.
Váha drezíny se pohybovala mezi dvaceti až třiceti kilogramy - podle typu dřeva. Moderní materiály dnes umožňují konstrukci kola, které váží třeba jen sedm kilo.
Proč se drezína neujala natrvalo?
No tento předchůdce kola po skončení hladomoru opět upadl do zapomnění. Cyklistům totiž vadilo jezdit po zablácených cestách a když jezdili po chodnících, znepříjemňovali život kolemjdoucím.
Rozmach cyklistiky se tak velmi rychle skončil. Drezína navíc neposkytovala pohodlí dnešního kola, protože jezdec musel při každém pohybu odrážet nohy od země a nemohl využívat pedály.
Jízdní kolo tento týden oslavilo 200 let své existence. V roce 1817 ho poprvé představil německý vynálezce Karl von Drais.
Dovolit si ho tehdy mohli pouze bohatí. Takzvaná drezína se ale podobala spíše dnešnímu odrážedlu.
Jak vypadalo jízdní kolo kolem roku 1850?
Roku 1850 se jízdní kolo nacházelo v přechodné fázi. Drezína z roku 1817 už prokázala, že je možné bezpečněji udržet rovnováhu na dvou kolech, ale klasické uspořádání s řetězem, dvěma podobně velkými koly a pedály ještě nebylo běžné.
V polovině 19. století se proto mohly objevovat různé konstrukce označované jako velocipédy. Některé stále připomínaly drezínu, zatímco jiné už směřovaly k pedálovému pohonu.
Slovo bicykl k nám připutovalo z francouzštiny, ale původ je potřeba hledat v latině. Francouzi si zhruba v polovině 19. století vytvořili slovo pro nový vynález z latinských základů bi - dvoj, dva, a cycle - kolo.
Takže za tento, u nás už poněkud zastaralý, výraz můžeme poděkovat zemi galského kohouta.
Velociped a první pedály
První opravdový kol poháněný pedály byl sestrojen v roce 1839. Vynalezl ho Kirk Patrik MacMillan, který přidal na kolo pedálový mechanismus.
Kolo měl hřídel spojující zadní kolo s pedály. Ani tento kolo se však neujal v praxi.
Problém byl v tom, že při jednom otočení pedály se i kolo otočilo pouze jedenkrát a tak bylo cyklistika velmi namáhavé.
Velociped byl první model „kola“, který se poháněl pomocí pedálů, které byly připevněné přímo na přední kolo. Tento vynález si připisují Francouzi Pierre a Ernest Michauxovi, kteří se pokusili zvýšit efektivitu pohybu oproti draisinu.
Nicméně velociped nebyl zrovna moc komfortní. Jeho těžký rám a dřevěná kola obalená kovem způsobovaly, že jízda byla nejen tvrdá, ale i hlučná.
Přesto šlo o revoluci, protože se kolo poprvé stalo samostatně poháněným dopravním prostředkem.
Od velocipedu k vysokému kolu
Pro usnadnění cyklistiky se na kolech zvětšilo přední kolo, takže se kolo na jedno otočení pedálů dostal mnohem dál.
Kolo byl produktem Angličana Jamese Starleyho z roku 1870. Tehdejší kola měli od těch dnešních velmi daleko, byly téměř neovladatelné a špatně se na ně vystupovaloi scházelo.
Sedělo se totiž na vysokém předním kole, což dělalo kolo nebezpečným pro možný pád z výšky.
Přechod na vysoké kolo, známé jako „penny-farthing“, přinesl významné zrychlení jízdy. Obrovské přední kolo umožňovalo ujet větší vzdálenost na jedno otočení pedálů, což z něj udělalo symbol elegance a inovace.
Tento design byl oblíbený hlavně u bohatších vrstev, protože vysoká kola byla drahá a vyžadovala určitou dávku odvahy i dovednosti.
Nevýhodou ale byly časté pády a zranění, ke kterým docházelo při jízdě, ale i při nastupování nebo sesedání. Přesto se tyto kola staly ikonou své doby a do značné míry popilarizovaly cyklistiku jako sport i prestižní zábavu.
Touha po rychlejší jízdě se řešila zvětšováním průměru předního kola, a tak vznikly vysoké bicykly. Rekordman Josef Zimovčák na něm jezdí dodnes a absolvoval na něm i Tour de France.
„Jakákoli nerovnost, kámen pro vás může být příčinou pádu a v tom je ta výjimečnost toho kola, že moc bezpečné není,“ potvrzuje několikanásobný mistr světa na vysokém kole.
Bezpečné kolo z roku 1885
Větší úspěch dosáhl kolo Jamese Starleyhoz roku 1885, kdy byl sestrojen první kolo s řetězem.
Nejdůležitějším krokem k modernímu bicyklu bylo kolo konstruktéra Johna Kempa Starleyho, které mělo dvě stejně velká kola a řetězový pohon.
Takto získal kolo velkou rychlost. Díky malým kolům byl stabilnější a mezi lidmi si získával stále více příznivců.
Tento design byl nejen stabilnější, ale i mnohem bezpečnější než vysoké kolo. Díky nižšímu těžišti a snadnějšímu ovládání se stalo Starleyho kolo přístupné široké veřejnosti včetně žen, což výrazně přispělo k popularitě cyklistiky.
Toto „bezpečnostní“ kolo navíc zavedlo rám ve tvaru trojúhelníku, který se používá dodnes.
Na konci 19. století přišlo vylepšení v podobě řetězového převodu. Jízda se díky tomu stala bezpečnější a pohodlnější a kolo se masově rozšířilo.
Jak jízdní kolo změnilo každodenní život
Kolo v minulosti byly velmi drahým koníčkem a nemohli si ho dovolit všichni. Až postupná masová výroba z něj udělala skvělý, jednoduchý a dostupný dopravní prostředek.
„Změnil se urbanismus měst, protože dělník mohl dojet do továrny na kole, nemusel bydlet přímo u továrny v blízkosti,“ potvrzuje historik Pavel Eliáš z Technického muzea Liberec.
A kolo se vlastně podepsalo i na kvalitě populace. „Mládenec si zajel za svým děvčetem už do sousední vsi, už nemusel být odkázán na nejbližší okruh své vesnice,“ dodává Eliáš.
Až do konce 50. let 20. století bylo jízdní kolo hlavním dopravním prostředkem na kratší vzdálenosti. Pak už bicykly začaly ustupovat levným autům a skútrům.
Další technické milníky
Pneumatiky plněné vzduchem
John Boyd Dunlop přišel s myšlenkou, která změnila cyklistiku k nepoznání, okolo roku 1888. Totiž s pneumatikami.
Jeho pneumatika plněná vzduchem nabídla nejen pohodlnější jízdu, ale i lepší přilnavost. Tato inovace rychle nahradila dosavadní pevné dřevěné, kovové nebo gumové obruče a umožnila cyklistům jezdit delší vzdálenosti s menší námahou.
Pneumatiky se staly standardem nejen pro jízdní kola, ale i pro další dopravní prostředky, čímž Dunlop navždy změnil svět dopravy.
První řazení
Francouzský novinář a kontruktér Paul de Vivie, známý také jako „Velocio“, byl průkopníkem cyklistické mechaniky.
Jeho vynález přehazovačky umožnil jezdcům přizpůsobit převody terénu, což výrazně zlepšilo zvládání stoupání i rychlost na rovinách.
Tento systém se skládal z ručně ovládaného raménka, které přenášelo řetěz mezi dvěma nebo více pastorky umístěnými na zadním kole.
Díky přehazovačce mohli cyklisté efektivněji zvládat různé terény - například kopce, které byly dříve extrémně namáhavé.
Ocelové rámy a moderní materiály
Ve 20. letech 20. století nastal významný posun v materiálech, když těžké dřevěné a litinové rámy byly nahrazeny lehčí a pevnější ocelí.
Tato změna umožnila výrobu kol, která byla snadněji ovladatelná, rychlejší a odolnější. Ocelové rámy se staly základem pro další inovace, jako jsou slitiny hliníku (kola do střední třídy) a karbonová vlákna (kola vyššíí třídy), které dominují současnému trhu.
Z původního dřeva se materiál na výrobu bicyklu změnil až k dnešním uhlíkovým vláknům.
„Stavba rámu je karbonová, je to trojúhelníkový rám. Dalo by se říct, že karbonový je v tuhle chvíli úplně všechno. Karbonová sedlovka, karbonový představec, karbonová řídítka,“ říká generální sekretář Českého svazu cyklistiky Stanislav Kozubek.
Jízdní kolo ve 20. a 21. století
V roce 1908 byl sestrojen první závodní, čili závodní kolo, který měl řídítka, tzv. berany. Tak toho známe až dodnes, jen s tím rozdílem, že dnes má lepší výbavu a je vyroben z kvalitnějších materiálů.
Kola se staly jedním z pracovních nástrojů a tak na něm chodili do práce lékaři, poštovní doručovatelé nebo kurýři, kteří je používali na dopravu zboží.
V minulosti se často využívali kola i ve válce na přemisťování vojáků. Už v první světové válce jejich používalo Německo i Francie na přesun vojsk. Ve druhé světové válce jejich Německo použilo opět.
Horská kola
Cykloprůmysl se opět nastartoval v 80. letech díky horskému kolu.
Horská kola se podle několika zdrojů zrodila v Kalifornii v USA, kde skupina nadšenců začala přestavovat stará kola na robustní stroje vhodné pro jízdu v terénu.
Tato nová kategorie kol se rychle stala fenoménem díky své univerzálnosti a odolnosti. Horská kola se stala nejen prostředkem, jak se dopravovat i po méně zpevněných cestách a obecně v přírodě, ale i populárním rekreačním náčiním.
Přidání odpružené vidlice a širších pneumatik zajistilo, že se horská kola stala základem pro mnoho disciplín - od nejrozšířenějšího cross-country po downhill.
Bezdušové pláště
Technologie bezdušových plášťů přinesla revoluci v jízdě po náročném terénu i hladkém asfaltu.
Díky absenci duší se minimalizovalo riziko proražení, a pláště navíc umožňovaly jezdit s nižším tlakem, což zlepšilo přilnavost a stabilitu.
Tato inovace se stala oblíbenou hlavně mezi výkonnostními jezdci a profesionály, kteří hledají maximální výkon a spolehlivost, ale postupně proniká i mezi širší veřejnost a do segmentu levnějších kol.
Elektrokola
Dnešní moderní doba s sebou přinesla například elektrokola, kterými můžeme překonávat i velké vzdálenosti.
Elektrokola jsou jedním z největších milníků moderní cyklistiky, přičemž výrazněji se začala prosazovat kolem roku 2010.
Díky elektrickému motoru a baterii umožňují překonávat dlouhé vzdálenosti, náročné kopce i městský provoz s menší námahou oproti běžnému kolu.
Na elektrokole musíte stále šlapat, nikdy nejede samo, a jeho hlavní výhodou je, že výrazně rozšiřuje cyklistův perimetr.
Kromě toho k cyklistice přivádí i lidi, kteří by si na delší jízdu na klasickém kole netroufli.
Neověřené a legendární představy o prvním kole
Da Vinciho bicykl?
Codex Antanticus je velká sbírka grafických listů Leonarda da Vinciho. Mezi nimi by se měl vyskytovat i nákres bicyklu podezřele podobného těm dnešním, včetně převodu na zadní kolo.
„Mezi karikaturou neznámého muže a bizarní přehlídkou penisů se vyjímala kresba s dvěma koly podobné velikosti, základním systémem řízení, s klikami, sedlem a řetězem, který spojoval velké ozubené kolo s klikami uprostřed a pastorkem na zadním kole,“ popisuje František Skácel nákres „Leonardova kola“ v knize Jízdní kolo: Lidé - historie - technika.
Možná jde o jeden z mnoha Leonardových vynálezů, který zapadl. Původně Leonardo maloval hranaté zuby ozubených kol, teprve později je zaoblil, aby do mezer mezi články řetězu lépe zapadaly.
Ruské kolo Michejeviče Artamonova
Nemáme teď na mysli ruské kolo coby obří kolotoč, ale bicykl, na němž udajně do Moskvy přijel jeho vynálezce Michejevič Artamonov, který byl nevolníkem ve středouralském městečku Verchoturje.
Mýty praví, že si kolo sám sestrojil a dojel roku 1801 na korunovaci cara Alexandra I. Přiznejme, že by šlo o úctyhodný výkon i na ruského člověka, Verchoturje je totiž od Moskvy vzdáleno téměř 1 500 km.
M. Artamonov si prý vynálezem zasloužil propuštění z nevolnictví a jeho kolo je vystaveno v muzeu.
Raději nebudeme rozebírat fakt, že se podezřele podobá výrobkům mnohem starším a pátrat po tom, kde nevolník získal technické vzdělání.
Základní princip se nezměnil
„Řiditelný stroj složený ze dvou kol s pneumatikami huštěnými vzduchem - kola jsou připojena k rámu v jedné stopě a tento rám je opatřen otočnou přední vidlicí - jezdec pohání stroj svýma nohama tak, že otáčí pedály napojenými pomocí klik k ozubenému převodníku, který je propojen řetězem na zadním kole.“
Tak definoval současný bicykl v jednom, poněkud složitém, souvětí R. Penn ve své knize Záleží jen na kole.
Dnes už jsou kola zase o kus dál. Mnohačetné převodovky, vylehčené materiály a rámy s baterií a elektromotorem vypadají jako jiný vesmír, daleko vzdálený od původního kola vybaveného šlapadly a jedním převodem.
Jenže základní princip zůstal. Když si znovu přečtete definici bicyklu z úvodu článku, tak zjistíte, že je stále platná.
Vývoj jízdních kol (1493 - 2023)
Kola se neustále zdokonalovali a dnešní kola se od těch z minulosti liší jen tím, že mají nesrovnatelnou výbavu. Velký důraz se také přikládá zvyšování bezpečnosti cyklistu.
Budoucnost kolu i nadále přeje, jde totiž o ekologický dopravní prostředek, který bude vždy v kurzu.