Výraz „cukr a bič“ označuje střídání odměn a trestů jako prostředků k ovlivňování chování. Používá se při výchově dětí, motivaci zaměstnanců, osobním rozvoji, výcviku zvířat i při popisu způsobu, jímž si politické režimy získávají podporu a současně zastrašují své odpůrce.
Neexistuje univerzální metoda pro výchovu dětí, motivaci dospělých a výcvik psa. V našich kulturních podmínkách je hluboko zakořeněná motivace za použití cukru a biče. Aplikujeme ji na své děti, podřízené v práci i na svého psa.
Co znamená metoda cukru a biče
Říká se tomu metoda cukru a biče - za dobré chování nějaký požitek, za špatné zákaz nebo jiná nepříjemnost. V podstatě existují dva způsoby, jak se motivovat: vnitřně, nebo vnějškově. Vnitřní motivace je, když chcete něco dělat z nějakého vrozeného popudu nebo touhy. Vnější motivace je však taková, kdy něco děláte kvůli nějakému dalšímu prospěchu nebo odměně (nebo abyste se vyhnuli trestu).
Na střídání cukru a biče nic nezmění ani fakt, že nám zákony zakazují bičovat rodinné příslušníky, zaměstnance a koneckonců i ty psy. Používáme proto rafinovanější prostředky týrání, které nenechávají krvavé rány na kůži, o to však citlivější šrámy na duši.
Sami jsme přijali tento způsob motivace natolik za vlastní, že nám na něm vlastně nepřipadá nic zvláštního. Systém známkování ve všech typech škol, které jsme navštěvovali, byl založen na principu trestu: normální bylo umět všechno, za každou chybu přišla rána v podobě snížené známky.
Proč poslušnost bez radosti nefunguje
Nepozastavujeme se nad tím a nedáváme si do souvislosti, proč něco tak přirozeného a radostného, jako je vzdělávání, se pro mnohé z nás časem stalo utrpením. Není nám divné, že čtyřleté dítě má z dozvídání se nových věcí rozkoš, kdežto školák, kterému večer říkáme „běž se učit“, nevykazuje po radosti nejmenší stopu.
Psa mám proto, že obohacuje můj život. Nepotřebuju si dokazovat, že mě na slovo poslechne stvoření, které je desetkrát menší než já. Nevím, jak to máte vy, ale mě k těm opravdu významným životním krokům nemotivoval ani cukr, ani rány bičem.
Obávám se dokonce, že bych s tím nezaznamenal úspěch ani u svého psa. Nemám to ale popravdě řečeno vyzkoušené, protože jsem ho nikdy neuhodil a cukr považuji (nejen) pro svého psa za jed.
Na co tedy věřím? Věřím na dobrý úmysl, vlastní příklad, vlídný přístup a zejména na vizi, která nás emocionálně přitahuje. Netvrdím, že mé metody motivace jsou stoprocentní.
Někteří lidé možná považují mého psa za neposlušného, v mém žebříčku hodnot však poslušnost nepatří do skupiny Top 10. Psa mám proto, že obohacuje můj život. Nepotřebuju si dokazovat, že mě na slovo poslechne stvoření, které je desetkrát menší než já.
Vize jako silnější motivace než cukr a bič
Na rány bičem jsme tak zvyklí, že i někteří mí koučovací klienti vyžadují větší „přísnost“ na cestě osobního rozvoje. Marně. Nevěřím, že lze někoho úspěšně donutit, aby došel tam, kam sám nechce, a měl z toho ještě dobrý pocit.
Nikoho k ničemu nenutím, nepoužívám ani cukr, ani bič, a přesto na mých workshopech téměř všichni účastníci nakonec přejdou uhlí žhavé 500°C bosýma nohama.
Síla pozitivní vize
Za nejsilnější motivační prostředek považuji živou vizi toho, co chci v životě dokázat: zítra, tento měsíc, tento rok nebo do doby, než tento svět opustím. Na začátku všeho velkého (ale i toho „malého“) je představivost, imaginace, schopnost vidět svým vnitřním zrakem uvnitř sebe to, co chci později vidět a zažívat ve vnějším světě.
Mám‑li pozitivní vizi toho, kam kráčím, pak nepotřebuji k tomu, abych se úspěšně dostal do cíle, cukr ani bič. Více než dvacet let pracuji v oblasti vzdělávání dospělých. Filozofie našeho institutu předpokládá, že klient má svoji vizi.
Usuzujeme tak z toho, že vzdělávání je placené, a člověk by nevynakládal své prostředky bezdůvodně. Učíme v sedmidenních internátních kurzech své studenty anglicky víc než 12 hodin denně. Odjíždějí s pocitem, že kromě toho, že se hodně naučili, prožili i velmi příjemný týden.
Jak to děláme? Vytvoříme uvolněnou atmosféru, kde normální je nevědět nic, a všechno nové, co jsem se naučil, je tak důvod k oslavě sebe sama. Nehodnotíme, netrestáme, nepodporujeme soutěživost.
Nepoužíváme většinu z toho, o čem si často myslíme, že jsou ty nejlepší motivační prostředky. A přesto to funguje. Lépe řečeno: a právě proto to funguje.
Buďte na sebe hodní, mějte rádi sami sebe, dopřejte si snít a za svými sny pak běžte! Život vám ukáže, že se to vyplatí.
Odměna a trest z pohledu neurovědy
Jak známo, Otto von Bismarck uplatňoval střídavě obojí. A moderní neurověda mu dává za pravdu. Limbický systém lidského mozku odpovídající za naši motivaci ovlivňuje všechny aspekty našeho bytí.
Od schopnosti učit se přes lidi, se kterými se přátelíme, až po rozhodnutí, která děláme. Asi vás nepřekvapí, že právě přísliby obojího, jak odměny (prémie, povýšení, pozitivní zpětná vazba či pochvala), tak trestu (snížení platu, negativní zpětná vazba, ostuda), jsou nejpoužívanějšími nástroji k motivaci zaměstnanců.
Už méně je ovšem jasné, co a kdy používat.
Odměna vs. trest
Neurověda potvrzuje, že když chceme někoho motivovat (například k přesčasům nebo lepším výkonům), odměny fungují mnohem lépe než tresty. Na druhou stranu pokud chceme zaměstnance od určitého chování odradit (například aby nešířili důvěrné informace nebo nezneužívali firemní zdroje pro soukromé účely), je efektivnější pohrozit trestem.
A důvod, proč to tak je, souvisí s povahou světa, ve kterém žijeme.
Co jsme se naučili v neolitu
Pokud chceme v životě něco získat, ať už je to sladkost, milovaná osoba, nebo povýšení, většinou pro to musíme něco udělat. Náš mozek se tudíž přizpůsobil tomu, že nejlepší šanci na odměnu zajišťuje nějaká akce.
Pokaždé, když očekáváme něco příjemného, vysílá mozek signál k aktivitě. Ten se spouští skrze dopaminergní neurony v mozku, které se aktivují a zalarmují mozkovou kůru odpovídající za naše konání.
Naopak abychom se vyhnuli nepříjemným věcem (jed, divoká řeka, úlisní lidé), stačí obyčejně držet se od nich dál. A podle toho se chová i náš mozek.
Blíží-li se něco nepříjemného, v mozku se rozsvítí červená kontrolka, která aktivitu „zablokuje“. Často ztuhneme dokonce i v situacích, kdy bychom se měli rozhodnout, jestli bojovat, nebo utéct. Podobně jako srnka oslepená září reflektorů auta.
Experiment s odměnou a ztrátou
Experiment, který tento mechanismus potvrdil, provedl neurovědec Marc Guitart-Masip. Ten zjistil, že pokud měli účastníci zmáčknout tlačítko, aby získali dolar (odměnu), reagovali mnohem rychleji, než když měli totéž tlačítko zmáčknout proto, aby se vyhnuli jeho ztrátě (trestu).
Pokud je navíc požádali, ať nic nemačkají, jinak o jeden dolar přijdou, vedli si mnohem lépe, než když tím naopak mohli dolar získat. Ve druhém případě totiž občas tlačítko zmáčkli instinktivně.
Proti jejich vůli fungoval mechanismus - udělat něco pro odměnu.
Co z toho plyne pro běžný život? Vypadá to, že vyvolat u druhých pozitivní očekávání (třeba šanci získat cenu zaměstnance měsíce) je daleko silnější motivací než třeba hrozba snížení platu kvůli nízkým výkonům.
Strach a nejistota u lidí vyvolávají spíše rezignaci než aktivitu a zlepšení. S tím koresponduje i studie, která zjistila, že pokud lidem nabídnete malou finanční odměnu za to, že cvičí nebo jedí zdravě, funguje to mnohem lépe než hrozba obezity a s ní spojených zdravotních potíží.
Proč může být cukr účinnější než bič
Existuje ale i další vysvětlení toho, proč na nás mají hrozby jen omezený vliv. Jiný výzkum ukázal, že pozitivní sdělení (třeba že riziko obezity není tak vysoké) se do mozku zapisují spíš než sdělení negativní (obezita hrozí opravdu každému).
Lidé mají tendenci k negativním informacím přistupovat pasivně, jako by se jich netýkaly. Naopak pozitivní informace vnímají velmi osobně.
Obecně platí, že když někoho vidíme dělat špatné rozhodnutí, automaticky ho chceme varovat před blížícím se problémem. Všechno ale ukazuje, že když lidi strašíme, nikam to nevede.
Pokud chceme někoho podnítit k činnosti, je lepší nalákat ho na odměnu. Bude se víc snažit, řešit situaci správně.
Motivace zaměstnanců
Správně motivovaní zaměstnanci jsou pro úspěch vašeho podnikání klíčoví stejně jako dobrý podnikatelský plán a skvělý produkt.
Při motivaci zaměstnanců je proto důležité rozlišovat mezi podporou žádoucího jednání a odrazováním od jednání škodlivého. Odměna může podporovat aktivitu, zatímco trest může vymezovat hranice, zejména pokud jde o ochranu důvěrných informací nebo firemních zdrojů.
Manipulace ve vztazích: cukr a bič jako nástroj kontroly
Základ je rozpoznat, zda je partner či partnerka manipulátor, radí psychoterapeutka a internistka Kateřina Cajthamlová. Ti totiž vytváří pocit nerovnosti a mohou být velmi kreativní.
„Nejprve naslouchají. Tím zjistí vaše citlivé body, co se vám líbí a nelíbí a mají připravenou metodu cukr a bič přímo na vás. Proto je tomu tak těžké odolat.
Používají slova: každý, všichni, pořád a vytváří dojem, že pokud protějšek neudělá to, co chce, tak je zavrženíhodný.“
Tři podoby manipulace
Jak dodala Kateřina Cajthamlová, existují tři způsoby manipulace. „První je pozice diktátor. Vytváří dojem, že pokud budete dělat, co chce, bude tzv. klid.
Pak je pozice oběť. Snaží se vzbudit pocit, že jste povinni mu pomáhat, protože jste na tom lépe, než on. A pak pozice dobrý rádce, který všechno ví nejlépe a vy se mýlíte.
Debata většinou končí slovy, tak to zkus a uvidíš. Pak čeká na vaše chyby.“
Jak odhalit manipulátora
Manipulátoři kamarády většinou nemívají. „Zeptejte se jich na kamarády. Pokud je nemají a řeknou, že jsou všichni nemožní, zpozorněte.
Použijte metodu zrcadlení: teď je to podle tvého, já doporučuji, aby to bylo také podle mého. Když zaútočí a řekne třeba, seš mrcha, použijete metodu judo.
Dobře, jsem mrcha a tudíž jako mrcha udělám, co chci já.“
„Jinak můžu uklidnit, je pouze jedno procento vrozených manipulátorů, ale spousta lidí je schopna se určité formě manipulativního jednání naučit,“ dodává Kateřina Cajthamlová.
Bolest a slast jako základ lidského rozhodování
Psal se rok 1780, když anglický právní teoretik a osvícenský filozof Jeremy Bentham sepsal své nejslavnější dílo Úvod do principů mravnosti a zákonodárství. První věta tohoto pojednání zněla takto: „Příroda svěřila lidstvo pod vládu dvou svrchovaných pánů: bolesti a rozkoše. Pouze jim přísluší, aby nám ukazovali, co máme dělat, a také určovali, co budeme dělat.“
Na této myšlence postavil Jeremy Bentham celou svou filozofii - všichni jsme podle něj motivováni slastí a bolestí. Podle současného stavu poznání společenských věd tahle myšlenka platí beze zbytku i po takřka 250 letech.
Člověk je po štěstí bažící druh, který se bojí bolesti. Tato dvě jednoduchá pravidla určují jeho chování. Když si toho jsme vědomi, můžeme tuhle prostotu lidského fungování využít ve svůj vlastní prospěch.
A oba dva „svrchované pány lidstva“ proměnit ve své služebníky. Třeba v případě, když potřebujeme bojovat s prokrastinací.
Jak využít potěšení a strach z bolesti proti prokrastinaci
Všichni víme, jak těžké je přinutit se udělat nějakou práci, do které se nám tolik nechce. Proti neustálému odkládání povinností existuje ale jedna účinná metoda, která vychází právě z Benthamova učení o slasti a bolesti.
Vychází z takzvaného Skinnerova zákona, pojmenovaného podle amerického psychologa B. F. Skinnera, který se proslavil pokusy na zvířatech, při nichž dokázal správnou odměnou formovat jejich chování.
Skinnerův zákon říká, že když prokrastinujete nebo máte problém se s nějakým úkolem vypořádat, máte dvě možnosti: buď „udělat bolest z toho, že to neuděláte, větší než bolest z toho, že to uděláte“, nebo „udělat potěšení z toho, že to uděláte, větší než potěšení z toho, že to neuděláte“.
Trik tedy spočívá v tom, že si za splnění (nebo nesplnění) určitého úkolu stanovíte odměny nebo tresty. Genialita Skinnerova zákona spočívá v tom, že mění náš nejsilnější vnitřní motivační faktor (potěšení) na vnější odměnu.
Proč může ztráta motivovat silněji než zisk
Vědci zkoumali, zda je účinnější motivací vidina budoucí slasti, nebo hrozba bolesti. Ukázalo se, že daleko silnějším faktorem je to druhé.
Že Skinnerův zákon skutečně funguje, prokázalo několik experimentů. V jedné studii se tak například dvě skupiny kuřáků snažily odnaučit tomuto zlozvyku.
Obě poloviny účastníků pokusu dostávaly stejné standardní výrobky pro odvykání kouření, ale příslušníkům jedné skupiny bylo navíc řečeno, že pokud za šest měsíců neprojdou testem, jehož cílem je odhalit nikotin v moči, přijdou o určitou sumu peněz.
Jak se ukázalo, tato jednoduchá hrozba zvýšila počet úspěšně odnaučených kuřáků asi o 30 procent.
Vědci rovněž zkoumali, zda je účinnější motivací vidina budoucí slasti, nebo hrozba bolesti. Ukázalo se, že daleko silnějším motivem je to druhé.
Nedávno zesnulý psycholog Daniel Kahneman získal za tento objev v roce 2002 dokonce Nobelovu cenu za ekonomii. V takzvané prospektové teorii spolu s Amosem Tverskym ukázali, že bolest je pro člověka větší motivací než ekvivalentní potěšení.
Jednoduše řečeno, ztráta 100 dolarů nás rozruší více, než nás potěší nalezení stejného obnosu. Uvádí se dokonce, že bolest ze ztráty je z psychologického hlediska asi dvakrát silnější než potěšení ze zisku.
Praktické způsoby, jak porazit prokrastinaci
Na základě těchto znalostí vědci definovali několik rad, jež lidem mohou pomoci v boji s prokrastinací.
Zaprvé, chcete‑li zvítězit nad nechutí udělat určitou činnost, uzavřete sázku. Najděte si přítele nebo člena rodiny a vsaďte se s ním o určitou sumu peněz nebo o nějakou věc, které si vážíte.
Chcete‑li shodit, vsaďte se třeba se svým otcem, že může prodat váš PlayStation 5, pakliže nezhubnete do dvou měsíců o pět kilo.
V ideálním případě by měl sázku zprocesovat nějaký zprostředkovatel, abyste nemohli z dohody vycouvat, pokud prohrajete. Na tomto principu fungují například webové aplikace stickK a Beeminder, které umožňují uživatelům stanovit peněžní částku, o kterou přijdou, pokud svůj závazek nesplní.
Abyste získali ještě nějakou tu motivaci navíc, můžete se zavázat k tomu, že pokud se vám nepodaří splnit svůj cíl, půjdou peníze někomu, koho opravdu nemáte rádi.
Jste‑li například odpůrcem určité politické strany, můžete se kvůli své prokrastinaci stát jejím donátorem.
Zadruhé, dejte co nejvíce lidem vědět o tom, že se o něco snažíte. Řekněte jim, jaký jste si stanovili cíl a v jakém termínu jej chcete dosáhnout.
Docílíte tak dvou efektů. První se projeví tím, že vás vaši nejbližší mohou pozitivně motivovat, budou vás chválit a povzbuzovat, abyste svůj úkol zvládli.
Můžete to vylepšit ještě tím, že požádáte přítele, aby vám každých pár dní zavolal a zkontroloval, jak postupujete ve svém úkolu.
Druhý efekt spočívá v tom, že na sebe vytvoříte tlak - pokud totiž v plnění úkolu selžete, uděláte si před svými známými ostudu.
Skinnerovy pokusy a hranice jednoduché motivace
Psycholog Skinner dokázal odměnou ve formě ptačího zobu přimět holuby, aby se točili dokolečka, kývali hlavou ze strany na stranu, a dokonce hráli jakýsi holubí ping‑pong.
Ne snad, že by byli holubi nějak přehnaně inteligentní, trik prostě spočíval v tom, že opakovali činnost, kterou dělali těsně předtím, než je Skinner odměnil ptačím zobem.
Toho americký psycholog využil a odměňoval je jen za to, čeho chtěl v jejich chování dosáhnout. My lidé jsme sice bytosti podstatně složitější, přesto i na nás překvapivě účinně funguje jednoduchá metoda cukru a biče.
Tak proč ji někdy nevyužít ve svůj prospěch při boji s vlastní prokrastinací.
Cukr a bič ve výchově dětí
Je sladké, roztomilé a taky pěkně urputné, svéhlavé a vzteklé - vaše batolátko. Je ještě moc malé, nebo je potřeba začít situaci řešit už v tomto věku?
A proč je důležité nenechat si ratolest přerůst přes hlavu, nehledě na výmluvy typu "vždyť je ještě moc malý, nemá z toho rozum"?
Výchova dětí je pro většinu rodičů velmi náročná disciplína a příliš velkou roli v jejím zvládání nehrají ani životní zkušenosti, ani počet vychovaných ratolestí či věk.
Nejtěžší je přitom najít hranici, kdy se z rozkošného miminka, které nic nedělá schválně a je nevinnost sama, stane člověk, kterého už je alespoň někdy potřeba rodičovsky usměrnit.
Většinou to bývá právě v batolecím věku, tedy v období od prvních do třetích narozenin. Mnoho odborníků na výchovu dětí je dokonce toho názoru, že pokud správně nezasáhneme u batolete, u předškoláka, neřkuli u školáka či puberťáka, toho už moc nezmůžeme.
Co dítě vnímá jako odměnu a trest
Jenže jak odhalit ten správný okamžik a jak v případě potřeby potomkovi sdělit, že právě dělá něco, co by dělat neměl?
Záležitostmi trestů ve výchově se zabývala řada vynikajících vychovatelů. Mezi nimi i otec všech pedagogů Jan Amos Komenský, který za zásadní považoval to, aby ten, kdo trestá, nebyl v afektu, ale dokázal oddělit konkrétní špatné jednání od osoby dítěte.
Tedy zjednodušeně řečeno: aby dítě nemělo pocit, že je špatné a dospělý ho nemá rád, ale uvědomilo si, že udělalo něco nepěkného, a proto se vychovatel zlobí, což ale nic nemění na jeho trvalém láskyplném vztahu k němu.
Základem totiž je uvědomit si, že my jako rodiče chceme přece pro ratolest to nejlepší, tudíž pokud ji trestáme, neměli bychom se nechat vést vztekem, ale cílem, který sledujeme - aby se naše ratolest chovala dobře.
Lidské mládě se od narození učí především nápodobou a náhled na své vlastní činy získává zejména z reakcí svého okolí.
Odmalička se tak učí, že když udělá něco, co rodiče považují za nesprávné, dostane se mu odmítnutí - většinou verbálním a mimickým projevem.
Zároveň ale velmi brzy začne testovat, co se stane, když toto odmítnutí nebude respektovat. Přichází tak fáze, v níž si dítě vyjasňuje, co může a co ne nebo spíš co mu rodiče dovolí a co už potrestají.
A samozřejmě to platí i naopak - když za dobré chování přijde nějaká odměna, ať už ve formě pochvaly, úsměvu, vaší dobré nálady nebo nějakého hmotného bonusu, pravděpodobně je bude chtít zopakovat.
Strach nesmí být základem výchovy
Tato metoda má samozřejmě i své odpůrce. Především mezi čerstvými rodiči se najde řada otců a matek, kteří tvrdí, že oni svého potomka nikdy trestat nebudou, protože trest je vždy selháním rodiče, který nedovedl dítě motivovat tak, aby zakázanou činnost neprovedlo.
Každý puberťák si zřejmě alespoň jednou v době svého dospívání řekl, že takhle se tedy on ke svým dětem chovat nebude. Málokterý však své předsevzetí později nepřehodnotil…
Každopádně by měla platit zásada, že dítko by nemělo být trestem frustrováno, nebo dokonce zdeptáno. Varovným signálem je strach.
V rodině by měla panovat přátelská a důvěrná atmosféra, mělo by to být místo, kde se její členové cítí v bezpečí a pohodlí.
To nutně neznamená, že musíte s dítětem zacházet v každé situaci v rukavičkách. Pokud se vaše batole řítí k rozpálené plotně, budete v právu, když na něj zařvete.
Můžete mu hned potom ukázat, že když na kamna sáhnete, spálíte se, což vás bolí. Tak si potomek spojí leknutí z vašeho křiku s bolestí, kterou by si mohl způsobit, takže v něm zůstane strach z rozpálených kamen.
Vyvolávat v dítěti strach zbytečně je ale trestuhodné, a navíc většinou i zbytečné, protože to malému nezbedovi nesděluje, co a proč nemá dělat.
Batole pak nedokáže rozlišit, kterým svým projevem či chováním váš hněv vyvolalo, a svůj strach z vás si se špatným chováním nespojí.
Vlastní příklad je součást výchovy
Při výchově jděte příkladem. Dalším základním kamenem výchovy batolete by měl být vlastní příklad.
Mnoho rodičů už zažilo trapné situace, v nichž dítě neznalé společenských konvencí takřka do písmene zopakovalo to, co někdy předtím slyšelo od táty nebo mámy, jenom to udělalo jaksi nevhodně.
Takže pokud se vymluvíte sousedce, že jí nemůžete zalít květiny, protože na týden odjíždíte, přitom ale nikam nejedete, nemůžete se divit, když vám pak batole odvětí, že uklízet hračky nemůže, protože právě odjíždí.
A jestliže mluvíte o svém šéfovi jako o „tom blbci“, tak přijde-li váš vedoucí na přátelskou večeři, může se váš potomek docela oprávněně zeptat, zda ten blbec už přišel.
Zkrátka je potřeba chovat se před dítětem tak, jak si přejete, aby se chovalo ono samo. Těžko po něm můžete chtít, aby neházelo obal od bonbonu na zem, když se sami nerozpakujete odložit odpadky daleko od kontejnerů.
Důslednost a správné načasování
Bez trpělivosti a důslednosti to nepůjde. Velmi důležitou položkou ve výchovném manuálu, který většina rodičů sama pro sebe za pochodu vytváří a který velmi často upravuje podle aktuálních potřeb a míry své trpělivosti, je důslednost.
Jestliže nastavíte ve vaší domácnosti určitý režim a vyhlásíte podmínky jeho dodržování, je bezpodmínečně nutné, abyste na nich trvali.
Když se týden chodí po večerníčku do postele, a pak například pod vlivem návštěvy prarodičů na dva večery povolíte usínání na sedačce před televizí, příště nebudete úspěšní.
Totéž platí o odměnách vyhlášených za určité chování či úspěchy. Trest nebo výtka musí přijít hned, ne za hodinu.
Dohoda musí platit bez omezení a za všech okolností, i kdyby to znamenalo, že si kvůli slíbenému výletu do zoo vezmete v práci dovolenou.
Nutné, zejména u menších dětí, je také řešit vše pokud možno ihned. Jestliže vám batole či předškolák ztropí v obchodě scénu, že chce pytlík bonbonů, vy pod pohledy ostatních zákazníků „vyměknete“, bonbony koupíte, se spokojeným a uklidněným dítětem dojdete domů a tam si to s ním teprve vyřídíte, váš potomek bude zmaten.
Batole si už velmi pravděpodobně nebude pamatovat, za co se na něj zlobíte, a vaše výchovné působení se tak mine účinkem.
Jak problémovému chování předcházet
Ostuda neostuda - špatné chování na veřejnosti je potřeba řešit hned. A ještě jedna rada - nejlepší ze všeho je trestu předejít tím, že prostě ratolesti neposkytnete příležitost ke zlobení.
Samozřejmě to nejde zdaleka vždy a všude, málokdo z nás má taky tolik sil a nervů, aby neustále dítě zaměstnával nějakou pozitivní činností.
Když ale znáte a odhadnete předem situace, které k nevhodnému chování děti doslova svádějí, můžete se na ně připravit.
Dlouhé čekání u lékaře, nudná přeprava autobusem, cesta kolem cukrárny hrozící záchvatem vzteku - to vše jde řešit dopředu, třeba připraveným programem.
Cukr a bič v politice a dějinách
Metafora cukru a biče nepopisuje pouze osobní motivaci nebo výchovu. Pomáhá také vysvětlit, jak si autoritářské, nedemokratické či represivní režimy udržují moc.
Na některé dnešní kritiky „revizionistické“ historie doslova jako rudý hadr na býka například působí, že se historikové dějin komunistické éry zajímají i o to, kolik se v dané době vyrobilo traktorů.
To je přitom ale zásadní pro pochopení toho, jak a kdy se nejstabilnější oporou režimu postupně stali družstevní zemědělci.
Když jsem před několika lety připravoval k vydání český překlad knihy Franka McDonougha o Gestapu, překvapilo mě - asi hlavně proto, že jsem o věci dosud příliš mnoho nevěděl -, jaký obraz obávané instituce anglický historik přináší.
Gestapo v knize vystupuje ne jako obludná továrna na zlo a teror, ale spíše jako precizní byrokratický stroj, který se řídí jedním zásadním principem: vůči obyčejným pracujícím Němcům je velmi, až překvapivě benevolentní, vůči všem ostatním, zejména několika jasně vymezeným skupinám osob nějak jiných, vyčleněných ze „zdravého“ národního celku, naopak nesmlouvavý.
Tento přístup byl samozřejmě součástí toho, jak si nacistický režim získával souhlas a podporu většiny německého národa - spolu se samotnou ideologií, jež velebila ctnosti germánské rasy a pochlebovala Němcům jednoduše za to, že jsou Němci, s politikou zaměstnanosti a dalšími složkami.
Byl to ten příslovečný cukr, který během války samozřejmě většině Němců patřičně zhořkl. Bič byl ale od počátku určen především pro ty druhé.
Cukr a bič v československém reálném socialismu
Když řečené vztáhnu na českou historii a komunistický režim, je nutné poznat jak bič, tak cukr každého represivního režimu, ať už mu budeme říkat totalitní, autoritářský, nedemokratický, diktátorský, despotický či jakkoli jinak.
Každý režim, který se dokáže udržet po delší dobu u moci, musí pro někoho cukr mít, někomu musí nabídnout něco pozitivního, nějak si získat podporu aspoň některých významných skupin obyvatel.
V případě Československa v období tzv. reálného socialismu se samozřejmě nabízí námitka, že režim KSČ držela u moci mezinárodněpolitická situace, respektive vnucená přináležitost do sovětské sféry vlivu, a že se tedy s nějakým nabízením cukru nemusel moc namáhat.
To by ale bylo zjednodušení. I když se to někomu nelíbí a u někoho to vyvolává morální pohoršení, i v Československu byly významné skupiny obyvatel, které vládnoucí režim podporovaly.
Cukr po československu byl určen, kromě samotných stranických kádrů, především pro obyvatele dosud nejchudších regionů země (zejména Slovenska), které nezpochybnitelně prodělaly značný vzestup a rozvoj.
A režim to dokázal náležitě idelogicky, dnes by se řeklo marketingově, prodat.
A nemá příliš smysl spekulovat o tom, jaký by býval byl vzestup těch regionů a těch skupin obyvatel, pokud by u nás panoval jiný režim, dejme tomu jako v Rakousku.
Proč samotná represe nestačí k pochopení režimu
Je příznačné, že na některé dnešní kritiky Michala Pullmanna a „revizionistické“ historie doslova jako rudý hadr na býka působí „traktory“, tedy to, že se historikové dějin komunistické éry zajímají i o to, kolik se v dané době vyrobilo traktorů.
Jako by to bylo něco nemístného, nepatřičného, co do dějin „totality“ prostě nepatří, nebo se tam octlo jaksi omylem, a je správné a zásadové se tomu nevěnovat.
Věnovat se právě tomu je ale zásadní pro pochopení toho, jak a kdy se nejstabilnější oporou režimu postupně stali družstevní zemědělci.
Opět: nikomu nelze upírat morální rozhořčení nad tím, že tam, kde se před několika málo desítkami let odehrála často krutá a nespravedlivá kolektivizace s mnoha oběťmi, vyrostla část společnosti tvořící oporu téhož režimu.
Ale nelze popírat, že se tak skutečně stalo, že v tomto případě zkrátka zafungoval „cukr“ pro jednu významnou část obyvatel.
Tady je důležité jasně vymezit jednu věc. To, že se určitý historik zabývá především „cukrem“, tedy tím, jak si daný režim získával podporu u určitých skupin obyvatel, nijak nepopírá ani nezlehčuje význam „biče“, tedy represe, kterou stejný režim uplatňoval vůči skupinám jiným.
Naopak, dá se snad říci, že poznání „cukru“ doplňuje poznání „biče“ a pomáhá mu, a naopak. Při studiu jednoho nelze pustit ze zřetele to druhé.
Je možné se zabývat pouze represí, ale i v tom případě zůstává v pozadí jako nepominutelný kontext ta tvář stejného režimu, která si dokázala získat podporu. A platí to samozřejmě i obráceně.
Historie mezi popisem a hodnocením
Myslím, že navzdory debatám, jako je česká „pulmanniáda“, nebo možná právě i díky nim, se oba přístupy, obě perspektivy reálně doplňují a vytvářejí nejlepší, protože nejpřesnější a nejúplnější, obraz dané minulosti.
Historie jako disciplína zabývající se událostmi minulosti, jejich příčinami a souvislostmi, není soudem nad dějinami a jejich aktéry. Nanejvýš může být využita jako důkazní materiál.
Soudit jednotlivé aktéry dějin nebo celé skupiny či strany je samozřejmě možné a zřejmě to má i smysl, pokud je výsledkem skutečné poučení z toho, co bylo zlé, zločinné a nespravedlivé.
Takové poučení ale může být pak aplikováno pouze na současnost, na realitu, která, ačkoli z minulosti vyrůstá a v mnohém je minulostí ovlivněna, je již od ní podstatně odlišná.
Je jasné, že například odsouzení komunismu a jeho zločinů nepřináší samo o sobě žádný skutečný klíč k tomu, utkat se se zly a nespravedlnosti dneška. Ačkoli si to zřejmě někdo myslí.
V této souvislosti je zajímavé, a je to podle mě jedna z nejnadějnějších věcí na celém sporu, že na obou názorových stranách najdeme také ty, kteří se - podle svého přesvědčení - snaží o nápravu toho, co je dnes špatně.
Na obou stranách najdeme ty, kdo se sice v mnohém rozcházejí a ostře se přou, ale jedno mají společné: nesdílejí normalizační konformitu, životní přístup „nějak přežít, nevyčnívat a nepřidělávat si zbytečné problémy“.
A to je opravdu důležité.
tags: #bonapartismus #bice #a #cukru