Mojžíš je v biblickém vyprávění velkým vůdcem a zákonodárcem, skrze kterého Bůh vyvedl svůj lid z Egypta, vytvořil z něj lid smlouvy a dovedl jej k hranicím země, kterou slíbil jeho předkům. Rozhodujícím okamžikem tohoto vysvobození je přechod Izraelců prostředkem moře, při němž Hospodin chrání svůj lid a poráží faraónovo vojsko.
Příběh Mojžíše však nezačíná u moře. Začíná jeho povoláním u hořícího keře, pokračuje střetem s faraónem, egyptskými ranami, odchodem z otroctví a krizí u moře, kde se ukazuje, že záchrana Izraele nezávisí na jeho vojenské síle, ale na Hospodinově moci a věrnosti.
Mojžíšovo povolání u hořícího keře
Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven.
Řekl si : „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“ Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ Odpověděl: „Tu jsem.“
Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.
Hořící keř je místem setkání člověka s Bohem. Mojžíš se k němu nemá přibližovat samozřejmě ani bez úcty; má si zout opánky, protože půda, na níž stojí, je svatá. Zjevení zároveň ukazuje Boha jako toho, který zůstává věrný smlouvě s Abrahamem, Izákem a Jákobem.
Bůh slyší utrpení Izraelců
Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti.“
„Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců.“
„Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“
Bůh v tomto povolání neoznamuje pouze obecný soucit. Říká, že viděl, slyšel a zná bolest svého lidu, a proto jedná. Mojžíš se má stát prostředníkem tohoto jednání: má jít k faraónovi a vyvést Izraelce z Egypta.
Mojžíšovy námitky a Boží přítomnost
Ale Mojžíš Bohu namítal: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ Odpověděl: „Já budu s tebou!“ A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.
Mojžíšova otázka nesměřuje jen k jeho schopnostem. Ptá se, kdo je on sám, aby převzal tak velikou úlohu a postavil se proti faraónovi. Boží odpověď nespočívá v seznamu Mojžíšových předností, ale ve slibu: „Já budu s tebou.“
Avšak Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“
A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ Bůh dále Mojžíšovi poručil: „Řekni Izraelcům toto: ‚Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení.“
Boží jméno je spojeno s jeho trvalou přítomností a věrností. Bůh, který posílá Mojžíše, není novým božstvem ani neznámou mocí. Je Bohem otců, Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba, který nyní jedná ve prospěch jejich potomků.
Mojžíš jako vůdce Izraele
V paměti vyvoleného národa zůstává Mojžíš jako velký vůdce a zákonodárce, skrze kterého Bůh vyvedl svůj lid z Egypta. Vytvořil si tak národ, který mu měl sloužit. Dovedl jej na hranice země, kterou Bůh slíbil předkům.
Mojžíš patřil ke kmeni Levi. Když se narodil, chtěla matka zachránit své dítě před faraónovým likvidačním rozkazem: “Když… při porodu… zjistíte, že to je syn, usmrťte jej” (srov. Ex 1,16). Proto matka vložila svého syna do košíku a položila do rákosí v řece Nilu a jeho sestru poslala hlídat.
Když dítě našla faraónova dcera, chlapcova sestra nabízí pro dítě kojnou. Ve skutečnosti jí byla vlastní Mojžíšova matka. Mojžíš prožíval nejútlejší dětství ve své rodině: “Když dítě odrostlo, přivedla je k faraónově dceři a ona je přijala za syna” (srov. Ex 2,10).
O jeho dospívání na egyptském dvoře neznáme podrobnosti. Určitě dostal vzdělání, které mu přisuzuje jáhen Štěpán ve Skutcích apoštolů: “Tak se Mojžíš naučil veškeré egyptské moudrosti a byl zdatný v řeči i v činech” (srov. Sk 7,22).
Útěk do Midjánu a návrat k úkolu
Mojžíš měl soucit se svými zotročenými soukmenovci: “Tu spatřil, že se komusi děje křivda. Zastal se ho a pomstil se za toho utiskovaného tím, že onoho Egypťana zabil” (srov. Sk 7,24). Zpráva o činu se donesla k faraónovi a Mojžíš prchá přes hranice k Midjanitům, aby se zachránil.
Později se ožení s dcerou midjanského pastýře a kněze Reúela (Jitra) Siporou. Ta mu porodila syna Geršoma a Elíezera. Mojžíš tak žije jako pastýř mimo Egypt, dokud jej Bůh u hořícího keře znovu nepovolá.
Jedna z výmluv vypadá jako projev pokory, která mu zpočátku brání vzít na sebe tak velikou úlohu a odpovědnost: “Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk” (srov. Ex 4,10).
Mojžíš, který prošel výchovou na dvoře faraónově a u kněze Jitra, jistě neměl nedostatečné vzdělání. Svými výmluvami dává spíš najevo, že se pokládá za neschopného přijímat a tlumočit Hospodinovo slovo.
Odmítá, i když nemá čím odmítnutí zdůvodnit a riskuje Boží hněv. Hospodin se s Mojžíšem nedomlouvá, vynáší jen své rozhodnutí. I to je projev milosti. Ani v hněvu nepřestal Hospodin s Mojžíšem počítat.
Dává mu na pomoc Áróna jako mluvčího. Árón je “Mojžíšův bratr”. Hospodin povyšuje Mojžíše na svého zplnomocněnce a prostředníka mezi sebou a lidem. Předává Mojžíšovi hůl: “A tuto hůl vezmi do ruky, budeš jí konat znamení” (srov. Ex 4,17).
Střet s faraónem
Mojžíš se setkává se svým bratrem Árónem a izraelskými staršími, aby předstoupili před faraóna se svými požadavky: Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví slavnost” (srov. Ex 5,1).
Farao však odmítá. On sám si činí nárok na život cizího lidu. Proti jeho rozhodnutí nebylo odvolání. Víra v Hospodina je pro faraóna zbytečnou záležitostí a zdrojem neposlušnosti. Proto Izraelity zotročí ještě víc.
Mojžíš je zmaten a úplně zapomíná na Hospodinovo upozornění, že jednání s faraónem nebude snadné: “Vím, že vám egyptský král nedovolí jít, leda z donucení. Proto vztáhnu ruku a budu bít Egypťany všemožnými svými divy, které učiním uprostřed něho, potom vás propustí” (srov. Ex 3,19-20).
Egyptské rány ukázaly faraónovi moc izraelského Boha. Protože Nil byl pro Egypťany posvátnou řekou, udeřil Hospodin právě zde. Proměněním vody v krev bude faraónovi i celé zemi naznačeno, že život a existence Egypta nejsou závislé na Nilu.
Nad řekou je vyšší Pán, který může zbavit Nil jeho požehnání a proměnit jej v řeku smrti. Do Nilu dal faraónův předchůdce házet izraelské novorozence. Nyní se Nil stane pramenem zkázy pro jeho vlastní lid.
Odchod z Egypta a noc bdění
V předvečer poslední, desáté rány, zahubení prvorozených, měly izraelské rodiny připravit hostinu z neposkvrněného beránka. Jeho krví označit zápraží a veřeje.
Hospodin potom jejich prvorozené neusmrtí: “Na domech, v nichž budete, budete mít znamení - krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi” (srov. Ex 12,13).
Tato noc minutí izraelských domů je “nocí bdění”. Původně se tak označovala posvátná noc prvního jarního úplňku, kdy se věštila znamení pro nastávající období.
Izraelská tradice však myslí na zvláštní bdění pro Hospodina, který té noci zachránil Izraele. To zavazuje zachráněný lid, aby si stále připomínal Boží lásku a tuto noc probděl vždy se srdcem upřeným k Hospodinu.
K bdělosti vybízí 130. žalm: “Má duše vyhlíží Panovníka více než strážní jitro, když drží stráž k jitru” (Ž 130,6). V noci bděli pastýři u Betléma: “V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda.” (srov. Lk 2,8).
Sám Pán Ježíš vybízí k bdělosti Petra a syny Zebedeovy: “Má duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou!” (Mt 26,38).
Faraónovo pronásledování
Farao poznává a uznává Hospodinovu moc, když ztrácí svého jediného syna. Egypťané nutí ze strachu před smrtí Izraelity, aby co nejrychleji odešli.
Z Egypta však Izraelité nešli obvyklými cestami, které spojovaly Egypt s východními krajinami. Tyto cesty byly hlídány vojenskými posádkami. Hospodin sám vede svůj lid, určuje mu cestu a chrání před nejistotou a beznadějí.
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Rozkaž Izraelcům, aby se obrátili a utábořili před Pí-chírotem mezi Migdólem a mořem; utáboříte se před Baal-sefónem, přímo proti němu při moři.“
Farao si o Izraelcích řekne: „Bloudí v zemi, zavřela se za nimi poušť.“ Tu zatvrdím faraónovo srdce a on vás bude pronásledovat. Já se však na faraónovi a na všem jeho vojsku oslavím, takže Egypťané poznají, že já jsem Hospodin.“ I učinili tak.
Egyptskému králi bylo oznámeno, že lid uprchl. Srdce faraóna a jeho služebníků se obrátilo proti lidu. Řekli: „Co jsme to udělali, že jsme Izraele propustili z otroctví?“
Farao dal zapřáhnout do svého válečného vozu a vzal s sebou svůj lid. Vzal též šest set vybraných vozů, totiž všechny vozy egyptské. Na všech byla tříčlenná osádka.
Hospodin zatvrdil srdce faraóna, krále egyptského, a ten Izraelce pronásledoval. Ale Izraelci navzdory všemu vyšli. Egypťané je pronásledovali a dostihli je, když tábořili při moři, dostihli je všichni faraónovi koně, vozy, jeho jízda a vojsko, při Pí-chírotu před Baal-sefónem.
Strach Izraelců u moře
Když se farao přiblížil, Izraelci se rozhlédli a viděli, že Egypťané táhnou za nimi. Tu se Izraelci velmi polekali a úpěli k Hospodinu.
A osopili se na Mojžíše: „Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli na poušti? Cos nám to udělal, že jsi nás vyvedl z Egypta?“
„Došlo na to, o čem jsme s tebou mluvili v Egyptě: Nech nás být, ať sloužíme Egyptu. Vždyť pro nás bylo lépe sloužit Egyptu než zemřít na poušti.“
Izraelci stojí mezi nepřítelem a mořem. Za nimi je faraónovo vojsko, před nimi voda a po stranách poušť. Strach vede lid k tomu, aby zpochybnil smysl osvobození a raději se vrátil k otroctví.
Farao se za Izraelci vypraví s vojenskou mocí. Izraelitů se zmocní strach z válečných vozů. Volají k Hospodinu o pomoc. Současně se z jejich úst ozývá reptání vůči Mojžíšovi.
Mojžíšova odpověď: Hospodin bude bojovat
Mojžíš řekl lidu: „Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte.“
„Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet.“
Mojžíšova slova stavějí proti strachu důvěru. Izrael nemá spoléhat na vlastní vojenskou sílu a nemá se vracet do Egypta. Má vydržet a uvidět Hospodinovu záchranu.
V situaci, kdy izraelský lid propadá strachu, volá Hospodin Mojžíše k odpovědnosti. Právě nyní se ukazuje Hospodinova moc. Na jeho rozkaz použije Mojžíš hůl a moře se rozdělí.
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Proč ke mně úpíš? Pobídni Izraelce, ať táhnou dál.“ „Ty pak pozdvihni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozpoltíš je, a tak Izraelci půjdou prostředkem moře po suchu.“
Oblakový sloup mezi Izraelem a Egyptem
„Já zatvrdím srdce Egypťanů, takže půjdou za nimi. Oslavím se na faraónovi a na všem jeho vojsku, na jeho vozech i jízdě.“
„Egypťané poznají, že já jsem Hospodin, až budu oslaven tím, co učiním s faraónem, s jeho vozy a jízdou.“
Tu se zvedl Boží posel, který šel před izraelským táborem, a šel teď za nimi. Oblakový sloup se před nimi totiž zvedl, postavil se za ně a vstoupil mezi tábor egyptský a izraelský.
Jedněm byl oblakem a temnotou, druhým osvěcoval noc; po celou noc se jedni k druhým nepřiblížili.
Oblakový sloup chrání Izrael před pronásledováním a vytváří hranici mezi oběma tábory. Stejná Boží přítomnost je pro jedny temnotou a pro druhé světlem. Izrael tak získává čas a prostor, aby mohl projít cestou, kterou před ním Hospodin otevře.
Přechod mořem
Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš. Vody byly rozpolceny.
Izraelci šli prostředkem moře po suchu. Vody jim byly hradbou zprava i zleva. Egypťané je pronásledovali a vešli za nimi doprostřed moře, všichni faraónovi koně, vozy i jízda.
Za jitřního bdění vyhlédl Hospodin ze sloupu ohnivého a oblakového na egyptský tábor a vyvolal v egyptském táboře zmatek.
Způsobil, že se uvolnila kola jejich vozů, takže je stěží mohli ovládat. Tu si Egypťané řekli: „Utečme před Izraelem, neboť za ně bojuje proti Egyptu Hospodin.“
Vyprávění spojuje silný východní vítr s Hospodinovým jednáním. Vítr vál celou noc, moře se proměnilo v souš a vody byly rozpolceny. Pro Izraelce však nejde jen o přírodní jev; rozhodující je, že Hospodin otevírá cestu a chrání svůj lid.
Hospodinovým zásahem Izraelité uniknou, Egypťané jsou zahubeni. Přechod mořem se tak stává obrazem záchrany člověka, který se ocitl bez vlastní cesty ven.
Návrat vod a zkáza faraónova vojska
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vztáhni ruku nad moře! Vody se obrátí na Egypťany, na jejich vozy a jízdu.“
Mojžíš vztáhl ruku nad moře, a když nastávalo jitro, moře opět nabylo své moci. Egypťané utíkali proti němu a Hospodin je vehnal doprostřed moře.
Vody se vrátily, přikryly vozy i jízdu celého faraónova vojska, které vešlo za Izraelci do moře. Nezůstal z nich ani jediný.
Napětí příběhu se obrací. Voda, která byla pro Izrael cestou a hradbou, se pro egyptské vojsko stává místem zkázy. Faraónova vojenská moc, která měla Izrael znovu přivést do otroctví, je v moři zničena.
Izrael přešel po suchu
Ale Izraelci přešli prostředkem moře po suchu a vody jim byly hradbou zprava i zleva. Onoho dne zachránil Hospodin Izraele z moci Egypta.
Izrael viděl na břehu moře mrtvé Egypťany. Tak uviděl Izrael velikou moc, kterou osvědčil Hospodin na Egyptu. Lid se bál Hospodina a uvěřili Hospodinu i jeho služebníku Mojžíšovi.
Výraz „bál se Hospodina“ zde neoznačuje pouze zděšení. Izrael poznává Hospodinovu moc a dostává nový důvod k důvěře. Víra lidu se vztahuje k Hospodinu i k Mojžíšovi jako k jeho služebníku a prostředníkovi.
Význam vyprávění o přechodu mořem
S událostí se to má jako s ledovcem na moři: jedna desetina ční nad hladinou, devět desetin je pod ní. Vnitřní zkušenost tvoří největší část události.
Skupina utlačených a trýzněných kočovníků unikne ramenem Rudého moře, které vysušil vítr. Byla to tak mohutná zkušenost, že o ní celý národ nikdy nepřestane vyprávět.
Ale tehdy ještě neznali psychologický popis vnitřního zážitku, jak ho zná moderní román. Takový literární druh tehdy neexistoval. Jak tedy vystihnout slovy oněch devět desetin ledovce, totiž vědomí, že Jahve pomohl?
Veliká zkušenost byla vyjádřena velkolepostí vyprávění. To byl literární druh vlastní tomu lidu. Zveličovaly se vnější události, aby se tím naznačila velikost zážitků.
Výsledkem toho jsou nesmrtelně krásná vyprávění, která právě tímto zveličováním staví historické události před oči lépe, než by to dokázala suchá dokumentace.
Bible v té době považovali příliš za přírodovědeckou knihu, málo ji chápali jako vyprávění, které bylo napsáno, aby Božím světlem osvítilo současný svět.
Východní vítr a obraz Boží záchrany
Tak se např. v knize Exodus 17, 8-13 popisuje boj, který musel vést lid proti Amalekitům. Mojžíš stál na hoře s pažemi vztaženými k modlitbě. Kdykoli jeho paže poklesly, Izrael bitvu prohrával, jakmile je pozvedl, Izrael vítězil.
Večer byl Mojžíš tak unaven, že mu dva muži museli paže podpírat. Jak výstižně je zde vyjádřeno, co se stalo: Bohem stanovený vůdce podpíral lid během celého boje až k vítězství.
Celá vnitřní i vnější zkušenost je zde vyjádřena obrazem člověka s rozpjatými pažemi. Starý zákon je plný takových nádherných míst.
Viděli jsme, že se na těch knihách pracovalo po celá staletí. Tak povstalo někdy nové vyprávění jedné a téže události vedle starého.
Např. ve zprávě o přechodu Rudým mořem čteme, že východní vítr vysušil rameno moře (Ex 14,21 ). Bůh zasahuje pomocí známého přírodního jevu.
Ale pozdější žalmisté a vypravěči našli jiný způsob výkladu, kterým vyjadřují stejnou zkušenost: „Rozdělil moře a převedl je, postavil vody jako násep.“ (Ž 77,13)
I tento výklad je zachycen ve vyprávění, a to hned za předchozí verzí (Ex 14,22). Toto pozdější nové vyprávění ve větších dimenzích vytvořilo z této události pravzor veškeré záchrany vůbec.
Jak číst biblické vyprávění
Není vlastně tak důležité znát přesně, nakolik je třeba brát určité vyprávění po vnější, literární stránce doslova. Otevřme se jim tak, jak jsou napsána. Poddejme se jim.
Můžeme se spolehnout na to, že k nám pronikne pravé jádro událostí, těch devět desetin ledovce. Kdo se vžije do těchto zpráv, prožívá dějiny Izraele.
Proto není tak tragické že lidé dlouho nerozeznávali správně literární druhy a mnohá vyprávění, např. o ráji, brali příliš doslovně. I tak k nim totiž proniklo poselství, poselství o stvoření, o pádu, o stavbě babylónské věže.
Co se mění na vlastním poselství, jestliže máme nebo nemáme za to, že Bůh mluvil k Abrahámovi skutečně lidskou řečí? I ten, kdo bere vyprávění doslovně, ví, že jde o něco jiného, totiž o Boha, který se obrací k lidskému srdci.
Zde je veliká výhoda v tom, že Izrael měl tak vyvinutý smysl pro jednotu dějin. V dávných událostech stavěl do popředí to, co platí dodnes: naznačoval základní způsob Božího jednání s lidmi.
Každý literární druh v Bibli se proto zaměřuje na to, vystihnout v každém vyprávění něco všeobecně lidského. Člověk se v tom poznává. I my. Proto nám nejsou tato vyprávění tak cizí.
Význam Mojžíše v dějinách Izraele
Na hoře Sinaji dostává Mojžíš od Hospodina podmínky smlouvy - Desatero přikázání. Na úpatí Sinaje přináší pak oběť. Prostřednictvím smlouvy se stává z Izraele Boží lid, Hospodin je jeho králem.
K lidu smlouvy patří všichni, kterým se dostalo Mojžíšova křtu. Apoštol Pavel nám tuto událost připomíná v Prvním listě Korinťanům: “Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři” (srov. 1 Kor 10,1-2).
Mojžíš, prostředník staré smlouvy, je předobrazem Ježíše Krista. Izraelité, které vedl, jsou předobrazem křesťanů, které Kristus vede do nebe.
Přejití Rudým mořem pod ochranou oblaku vyjadřuje symbolicky křest, kterým byli přivtěleni k Mojžíšovi a podrobeni Zákonu, který vyhlásil. Jako křesťané jsme křtem přivtěleni ke Kristu a máme zachovávat jeho slovo.
Mojžíš jako prostředník a přímluvce
Několikrát začali malověrní Izraelité reptat proti Hospodinu. Vždy se za ně Mojžíš přimlouval, aby je Hospodin ušetřil.
Tak Bůh dopustil, že putování Izraele pustinou trvalo celých 40 let, dokud vzpurná generace nevymřela: “Proto žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům; nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval” (srov. Nu 14,20-23).
Nakonec se Izraelité dostávají na hranice Zaslíbené země. Mojžíš připravuje rozdělení země. Loučí se se svým lidem, chce, aby ustanovení smlouvy byla písemně zaznamenaná a uložená ve “schráně”.
Zanechal píseň, povzbuzující k poslušnosti vůči Zákona. Před smrtí žehná lidu. Potom vystupuje na horu Nebo, aby viděl Zaslíbenou zemi, do níž nesměl vstoupit.
Mojžíš byl jako vůdce svého lidu vybaven nejen dobrým vzděláním, ale něčím mnohem důležitějším: věrně následoval svého Boha.
Když měl vyvolený národ prokázat svou víru, opakovaně zklamával. Přestupoval přikázání, odmítal Boží vedení, bouřil se proti Mojžíšovi a Árónovi. Ale Mojžíš byl trpělivý.
Bůh napomíná Áróna a Mirjam, kteří Mojžíše pomlouvali: “Mojžíš však byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi” (srov. Nu 12,3).
Na rozdíl od nich Mojžíš neustále vybízí lid k věrnosti vůči Hospodinu a neustále se za svůj lid u něho přimlouvá.
Jeho modlitba zajišťuje Izraeli vítězství nad nepřáteli, kterými byli Amalečané, amoritští králové Sichon a Og, Midjanité a Kananejci.
V modlitbě prosí Hospodina o odpuštění hříchů: “Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země?” (srov. Ex 32,11).
Staví se mezi Hospodinův hněv a lid, který zachraňuje před smrtí: “Ach, tento lid se dopustil velikého hříchu, udělali si zlatého boha. Můžeš jim ten hřích ještě odpustit?” (srov. Ex 32,31).
Mojžíš jako předobraz Krista
Mojžíšovu lásku srovnává prorok Izaiáš s láskou “trpícího služebníka”, který se přimlouvá za hříšníky, jejichž hříchy nese: “On nesl hříchy mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných” (srov. Iz 53,12).
Je předobrazem proroka, jehož příchod oznamuje jáhen Štěpán: “To je ten Mojžíš, který řekl Izraelitům: Proroka vám dá Bůh z vašich bratří jako mne” (srov. Sk 7,37).
Štěpán připomíná, že Bůh nenechá svůj vyvolený národ bez proroka, bez inspirovaného nositele Božího slova. Předpověděným prorokem, podobným Mojžíšovi, je pro nás křesťany Ježíš Kristus.
Na něm se vyplnila všechna proroctví Starého zákona. On je největší z proroků. Na tuto předpověď navazuje Boží hlas při Ježíšově křtu a při jeho proměnění na hoře: “V něm mám zalíbení, toho poslouchejte” (srov. Lk 3,22 a 9,35).
Tomuto “Prorokovi” vydává Mojžíš svědectví, a proto se zjevuje po jeho boku v okamžiku proměnění: “A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš” (srov. Lk 9,30).
Mojžíš zde zastupuje Zákon a Eliáš je zástupcem proroků. Ježíš jako nový Mojžíš překonává Zákon tím, že jej naplňuje: “Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit” (srov. Mt 5,17).
Ježíš uvádí na pravou míru zachovávání předpisů Zákona. Uznává v učitelích Zákona Mojžíšovy nástupce, ale neschvaluje všechny jejich názory. Týká se to hlavně rituálních předpisů, protože jejich zdůrazňování vedlo mnohdy k pokrytectví.
Tvář těch, kdo opravdu věří v Ježíše Krista bude stejně jako tvář Mojžíšova vyzařovat Hospodinovu slávu.
Na tuto skutečnost upozorňuje sám Ježíš při své obhajobě: “Kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně” (srov. J 5,46).
Mojžíšův hymnus a píseň Beránkova
Podle Janova Zjevení budou vykoupení zpívat Mojžíšův hymnus a chvalozpěv o Beránkovi: “Viděl jsem jakoby jiskřící moře, planoucí ohněm, a viděl jsem ty, kteří zvítězili nad dravou šelmou, nesklonili se před jejím obrazem a nenechali se označit číslicí jejího jména.
Stáli na tom jiskřícím moři, měli Boží loutny a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu: Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů.
Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo” (Zj 15,2-4).
Překročení Rudého moře - animovaný film s texty
Čtenář si musí uvědomit, že bible není „nábožná“ kniha, nýbrž ohlas skutečnosti. Bůh se vydal na cestu s primitivním lidstvem. Teprve časem se začnou mravy zjemňovat.
Příběhy Abrahámovy nás nevybízejí k tomu, abychom dělali všechno jako on, ale abychom věnovali pozornost tomu, jak zůstal ve všem věrný Bohu. K správné četbě Starého zákona potřebujeme širší rozhled a musíme si umět představit, že lidé se mohou chovat i jinak než my.
Znamená to snad, že je Písmo částečně dílem lidským, částečně dílem Božím? NE! Je celé dílem lidským a celé dílem Božího ducha, tak jako třeba hudba pochází cele z klavíru a cele z pianisty.
Když působí Duch Boží, není člověk odstaven stranou, ale stává se plně sám sebou.