Motorkářské cesty mohou během několika dnů spojit horské průsmyky, pobřeží, historická města, odlehlé silnice i nečekaná setkání s lidmi. Zážitky z Balkánu, Turecka, Ukrajiny, Polska, Švýcarska, Pyrenejského poloostrova a Maroka ukazují, že dálkové cestování na motorce není jen o kilometrech, ale také o improvizaci, počasí, technice a ochotě vyrazit mimo známé trasy.
Jednotlivé výpravy měly různý charakter: někdy šlo o sólo cestu se spaním na divoko, jindy o cestu ve dvou, přesun na motorkářský sraz, poznávání památek nebo několikadenní putování po horských silnicích. Společným jmenovatelem byla chuť cestovat, poznávat nové země a vracet se domů s HROMADOU zážitků.
Balkán, Turecko a cesta dlouhá 6600 kilometrů
Ahoj, tak jsem se včera vrátil z mojí největší cesty. Někteří z vás vědí, že se mi nepodařilo na jaře dojet do Turecka, lehl jsem před Burgasem, tak jsem mezitím nechal ty plasty polepit. Teď se připravil, sbalil si stan, 2 karimatky (pro pohodlí ), 2 spacáky kdyby v tom Turecku byla v horách zima a další věci co jsem tak v cestopisech četl a tady na foru co kdo radil (samozřejmě! ) a vyrazil jsem.
Chtěl jsem se mrknout i kousek přes Ukrajinu, tak jsem to tam vzal přes Polsko, kde jsem taky dál ještě nejel, na Ukrajině pohoda, rozhlehlá krajina, pak Rumunsko, tam jsem se rozhodl pro Fagaraš, přejezd přes hřeben, ten mě tedy nadchl ještě více než Grossglockner, prostě jak tam člověk přijede, ty hory se rozestoupí a najednou jdou vidět ty serpentyny, ty mostky, ten prostor, ty hory, to převýšení. prostě paráda.
Pak ta přehrada,. , Bukurešť, Ruse, Varna, nějaké památky, nějaké místa na pláži, je tam krásně, Nesebar, Sozopol, atd. pak Turecko, centrum Istanbulu, jeden Turek na CBF600 mě tam dost brutálně provedl, tak rychle jsem ještě mezi auty nekličkoval.
tak jsem si prohlédl centrum, mešity, park, pobřeží, most přes Bospor (podařilo se mi ho vidět a vyfotit trochu z boku), no a pak venkov a přes města Iznik, Kutyhya, samozřejmě Pamukkale, Efes a po pobřeží nazpět, Canakkale a do Řecka, zase moře, koupání, Thessaloniki, Chalkidiki, atd. atd., to už zkracuji, prostě pak přes hory, do Makedonie a Albanie, tam jsem jel dost kus v dešti.
další moře, ale i binec, prostě Albánie. Pak Černá hora a najednou zas čistá Evropa, Dubrovník, ráno mě překvapila fakt kosa, na jendé benzínce to ukazovalo jen 9°C. , na sever Mostar, Sarajevo. a směr domů.
Počasí, spaní a nečekané situace
Poslední 2 noci jsem byl rád, že jsem si vzal ty dva spacáky (letní a zimní, dal jsem je do sebe, jinak bych zmrzl. ), protože to co je tady, myslím ve střední Evropě, za hnus jsem fakt nečekal. jel jsem navlečený a v nepromocích i když nepršelo, protože ten ledový vítr fakt síla.
Ale jelo se mi dobře. Chtěl jsem to celé jet 15-16 dní a třeba v sobotu odpoledne se přijet podívat na Motoseznamku , ale nakonec jsem v těch posledních dnech (a nocích) vyměkl, zkrátil to a jel rovnou domů. Takže to bylo 14 dní.
Mám z toho HROMADU zážitků. bavil jsem se s hromadou lidí, některé reakce byly super, např. Ukrajinský policajt odkud jsem, kam jedu, doklady, mluvil na mě německy, tak já že umím anglicky a trochu německy nebo "pa rusky" a on "pa rusky? šajze!" a ať jedu další po mě chtěl ať odjedu po zadním.
zrovna já a na mé motorce prostě všichni lidi se kterými jsem se potkal byli v pohodě, někteří sami přišli a vyptávali se odkud jsem a kam jedu, někteří dávali kontakty, že se mám příště zastavit, Turci párkrát pozvali na čaj, prostě bylo to fajn.
Komunikace na cestách
Asi 3 cizinci dokonce uměli česky, jinak jsem se dorozumíval anglicky, trochu německy nebo rusky. Nebo i rukama Měl jsem ale i pár místních slovníků (vytištěno pár vyrázů, z internetu), to se taky hodilo.
V Makedonii mluvili tak, že se dalo hodně rozumět. Celkově mám z tohoto výletu asi 1500 fotek, nějaké poznámky v diktafonu, tak se těšte na šťavnatý cestopis (to mi připomělo, že ještě i ten ze Slovinska musím napsat. hmmm. )
Jídlo, rozpočet a spaní na divoko
Kilometrově to vyšlo na 6600km. Jídlo v pohodě, ráno a večer co jsem koupil marketech a přes den v hospodách polévky a druhé jídla, co prostě kde měli. Měl jsem i napsané co mám v Turecku ochutnat a jo, všechno mi chutnalo.
I pivo, Efes pilsen, mají dobré Jinak pro ten výlet byl vyjímečný nejen tím, že jsem byl poprvé někde na motorce déle než na týden, navíc takovou dálku, ale hlavně proto že jsem jel sám a přitom všechny noci spal na divoko.
(raději to nikdo nezkoušejte, třeba jsem měl jen štěstí. že jo) Ale nakonec se ukázalo, že to bylo celkem v pohodě, i to spaní, jen jednou mě vyhmátl jeden Turecký zemědělec, něco říkal, ale v pohodě, jako že tam nemůžu spát (to jsem ještě neměl rozdělaný stan), tak jsem se jen přesunul o kilák dál, na kopeček mezi křoviny
jo a taky se tam může jet max.88, naměřili mi 128 a vyměřili pokutu 100euro, ale nakonec jsem to neplatil se v cestopisu dočtete jak to bylo trasa edit: jen drobnost
Jak vypadá Balkán z motorkářského sedla
A teda musím říct, že nechápu, kde se pořád chodí na to, jak tam žijou lidi bídně, jak je to tam nebezpečný, nebezpeční psi, zvířata, drsná divočina atd. Možná tak před 15 lety, ale v současné době ani omylem.
Dokonce i v Albánii mají lepší dálnici než je ta naše z Prahy na Brno a to už je co říct. Benzín stojí cca jako u nás, jídlo je povětšinou o něco levnější, někde některé věci i levnejší a mnohem chutnější, ale bídu jsme nikde teda nezahlídli ani omylem.
Možná pár horských baráčků, kde žijou staří lidé v důchodu a kterým to stačí, ale většinou je vidět, že se v poslední době hodně investovalo do oprav, omítek a silnic, nebo cest. No a staré rozpadlé baráky, které nikdo neobývá a které doposud nezbourali, nebo se nerozpadly věkem se do hodnocení dají těžko zahrnovat.
O většině balkánu bych osobně soudil, že se lidi nemají hůř než u nás. Takže již žádný extra velký dobrodružství a exotika, bohužel. Nikdo vás neohrožuje kalašnikovem, medvědi se nesápou po nocích do stanu a vesničanky se dobrovolně nenabízejí hostům k volnému použití
Ale Albánie má pořád pěkný hory a okresní silničky a dá se tam i docela pěkně zajezdit mimo asfalt a pár hodin i nikoho nepotkat. Ale to už chce zajíždět tak trochu mimo místní komunikace.
Silnice, doprava a zvířata
Každopádně tam nejezděte, je to daleko, je tam moc horko a moc vysoko. Jeďte raději do Alp, při nejhorším do Rumunska, kde to je mnohem zajímavějšíííí.
Jasně A mimo hajvej a hlavních tahů do turist míst, nám většina kolemjedoucích a jdoucích mávala a tvářili se nadšeně, že vidí Mravence spolu s lidskou osádkou na palubě.
A dobrá zpráva pro ty, jenž se do těchto nudných míst vypraví je ta, že jsem se všude domluvil česky. Takže se nemusíte učit ani albánksy, ani srbsky, ani makedonsky, ani kosovksi, ani monte negersky. Jen to chce občas zapojit mimiku a nebát se improvizovat.
Jo a důležitá věc, v albánii skoro nikde neberou platební visa, kromě teda supert tourist míst, ale tam jsme nebyli kromě severu při návštěvě hradu a i tak nic moc. A v ostatních státech u pumpy většinou ano, ale v supermarketech občas pravidelně ne.
Ale jak říkám, vyhýbali jsme se aglomeracím-rozumněj větším městům a tam kde by hrozili touristi. Z bankomatu se dalo vybírat všude, ale jen v místní měně.
A na silnici se musí dávat větší pozor než u nás, hlavně na křižovatkách a troubit když se někdo nějak podivně blíží, to nejvíc pomáhá. A pak je to v pohodě. Musí se holt opatrněji a pomaleji.
Motorka v protisměru je ok, protože ji řídí "inteligentní" stvoření, ale taková kráva nebo ovce na dálnici, nebo slepice, to už je ta pravá exotika, nebo želva která se snaží zalézt do stanu Nebo pavouk jako dlaň, 3x fuj ve stanu !!!
Jediný co mi příde opravdu nebezpečný je kráva, kůň nebo koza přímo na krajnici silnice, protože tam člověk neví vůbec nic a už jsem slyšel od pár známých, že se s takovým zvířetem jaksi střetnuli a není to nic příjemnýho.
Taková kráva se prej z ničeho nic otočí, nebo se rychle rozejde přímo do vozovky a je jí to jedno že někoho srazí zadkem nebo rohama. Proti tomu jsou výše zmiňovaní jezdci docela v pohodě, protože se dají předvídat.
Další zkušenosti z Balkánu
Jih srbска mi teda přišel úplně v pohodě, sice je pravda že ve městech mají tak trochu ošuntělý paneláky, ale je vidět, že hodně bytů má nová okna, lidi nechodí v ošuntělém oblečení, žebráci, kteří byli dříve téměř zmizeli, tím nepočítám notoriky, kteří se pohybují kolem prodejen lihovin.
A musíte také přimhouři oko nad odpadky, které se válí téměř všude, ale to je balkánský folklór. Kulturně jsou na tom trochu jinak než u nás.
Na východě to je ale mnohem horší, takže bych to také neviděl jako něco dramatického. 230 euro při jejich cenách potravin, elektřiny atd. není zas tak málo.
Byli jsme docela i na odlehlejch místech a fakt mě překvapilo, jako kladně, jak tam ty baráky vypadají a v čem lidi jezdí. Kdyby byli chudí, jako na východě, tak nebudou všude obchody plný krámů a různýho jídla.
A i v menších městečkách to je defakto jak u nás, kromě architektury a samozřejmě kostelů nebo mešit. Kdepak, chudoba vypadá úplně jinak.
Vloni jsme jeli čistě jen Srbsko a rozdíl mezi bohatším severem a chudším jihem je dost znatelný i v rámci Srbska. Jih Srbska mi už dost připomínal Zakarpatskou Ukrajinu.
Za sebe mohu říci, že to byla nejlepší motodovolená, jakou jsem zatím absolovoval. Pro nás tam bylo levně, pro místní už to taková hitparáda není.
Pyrenejský poloostrov, Faro a Maroko
Ahoj, tak jsem se včera vrátil z nejdelšího výletu a jsem nadšen! Původně to vypadala že s přítelkyní vyrazíme na 2 týdny asi do Řecka (chci se podívat na Meteoru a dál ), ale jak jsme si v práci drze řekli o 3 týdny a ono to vyšlo (!!!!), tak jsem začal plánovat výlet po Pyrenejském poloostrově a po jižní Francii a když jsem si ještě k tomu tady na foru všiml, že se v náš první týden koná Faro, tak jsme ještě posunuli odjezd na dříve, abychom tam stihli dojet.
Přesun tam vycházel na asi 3300 km za 5,5 dnů. no a nevěděl jsem, jestli to zvládnem. Udělali jsme nějaké přípravy (koupil jsem mapy, poznačil si zajímavé místa ve Španělsku, Portugalsku a v Jižní Francii, v tomhle pomohly cestopisy co jsou tady, hlavně ten Valáškův)
motorka byla ok, pneumatiky měly najeto 8 tisíc, tak jsem je ještě neměnil , vzali jsme si stan, vařič a věci jako vždy, navíc asi jen holení a tekutý prášek na praní), motorku jsme den předem asi hodinu balili a v pátek 8.7. po práci odpoledne na ni sedli a vyrazili jsme.
Na Googlu jsme si našel trasu mimo placené dálnice a poznačil si ji do mapy, takže jsme to vzali přes Prahu, Rozvadov, Neměcko, Mulhouse ve Francii, boční silnice, a pak už víc neplacené dálnice, vedro pařák, koupání v Atlantiku, Španělsko, dopoledne zima, vyhřívané rukojeti, Portugalsko krásná krajina.
Faro jako zastávka na dlouhé cestě
Aby to nebyl jen přesun, tak jsem do trasy tam zařadil i mys Cabo da Roca, to je nejzápadnější místo Evropy a po bočních cestách to tam dost dlouho trvalo, ale paráda!
Pak průjezd Lisabonem a cedule že Faro je za 255km po silnici 1.třídy, ale suprové, krásná silnice, pořád tak 110, zatáčky, mírné kopečky, no a ve středu večer jsme tam přijeli, Peacemaker nás navedl do "československého sektoru" (díky!), kde už stanovalo plno motorkářů z Čech, Moravy a ze Slovenska.
Za 5,5 dne jsme tedy ujeli 3734 km, no prostě to byl hlavně přesun, ale stálo to za to
Samotný sraz by byl taky na dlouhé povídání, hromada motorek, motorkářů, stánků, prachu, koupání u moře, výlety. ale hlavní je že se tam sejdou podobně "postižení" motorkáři, totiž ti co jsou ochotni podniknout tak dlouhou cestu.
No prostě celý sraz je na samostatný článek a plno fotek (budou! i s videm), pro nás byl ale spíše odpočinkem před hlavní části výletu, protože to bylo jediné místo, kde jsme postavili stan na více nocí
Trajektem do Afriky
Původně jsem si poznačil několik míst ve Španělsku a Francii (+Gibraltar a Andora), které jsem chtěl navštívit, ale Refi mě před odjezdem nakopla, jestli se nechci mrknout do Maroka.
pak mi kamarád Tomáš, co tam už byl, dal pár dalších informací a na další jsem se poptal ve Faru, něco mi poradili motorkáři z Křenovic co tam zrovna jeli, pak Jarda z Vimperku, který odtamtud zrovna jel se synovcem a jeho kamarádem (a darovali mi kurty a mapu, díky!), jinak všichni se před cestou do Maroka nechali očkovat a my jsme nebyli.
Tyto poslední obavy ale rozptýlil Jarda Šíma, že tam celé roky jezdil bez jakéhokoliv očkování tak jsme se rozhodli, že se tam zkusíme na pár dní mrknout. (pořád tomu nemohu uvěřit, já a dojet na motorce do Afriky?. )
Tak jsme po srazu nezůstali na nedělní večírek, kde mělo být vše zdarma a po vyhlášení vítězů vylosovaného H-D a výletu do Daytony jsme se rozjeli směr Algeciras (přístav na jihu Španělska), trajekt do Španělské Ceuty vyšel za 133E (za dva lidi +moto, tam a zpět) a už jsme pluli.
Hranice z Ceuty do Maroka chvíli papírovaní, ale bylo to rychlejší, než na Turecké nebo Ukrajinské hranici, takže už jsme vjížděli do Maroka, do první Africké země v životě! Super!
Maroko: hory, města a nečekané objevy
Maroko je krásná země, lidé v horách a na venkově super, ve městech jim jde spíš o prachy, ale návštěva Fesu super, medina s 9000 úzkými a různě klikatými uličkami paráda a . (více napíšu v cestopisu )
no pak jsme fičeli do Meknesu, pak jsem chtl poprvé v životě defekt, hřebík stovka, antipich, dojezd do místního pouličního pneuservisu, oprava knotem, drží to do teď, pak koupání v Atlantiku, zase nějak přes hory zpátky do Cauty, trajekt, hlednání místa na spaní v totální tmě
ráno Gibraltar, fakt mě překvapil, hlavně krápniková jeskyně, tedy celkově mě na výletě dostaly místa, které jsem nečekal, tak možná je lepší před cestou nic nezjišťovat a jen vyrazit
dále starý most v Rondě, Alhambra, moře, údolí kolem Siery Nevady, město Gaudix kde polovina obyvatel žije v zemi (ve vydlubaných jeskyních) a ze země nad tím trčí jen komíny, antény a satelity, další krásné hory, údolí, kaňony.
až na sever Španělska, pak Andora, velká nákupní zóna, taky nám po noha dnech začalo pršet, už jsme ani nevěděli co je to déšť , , Francie, most u Millau, neuvěřitelné jak to stavěli. , aquadukt Pont du Gard z dob starověkého Říma (pěkný protiklad) a pak už pomalu návrat domů
Naše republika nás přivítala zimou a trvalým deštěm, takže na nedostatek extrému si nemůžeme stěžovat :-) no prostě bylo to krásných 24 dní najeli jsme 9652km, kdyby se pak nezhoršilo počasí a nevynechali by jsme Alpy, tak desítka by tam byla :-)
Cestování ve dvou a technika
Ale hlavně - máme moooooooooooooooooooooc zááážitků! :-) fakt, nejezděte jen kolem komína, nabalte se a cestujte, je to bomba! :-)
Musím moc poděkovat přítelkyni, za to že takovou cestu se mnou chtěla absolvovat a prožít a že ani po 2 týdnech to nechtěla zapíchnout někde na déle na pláži, ale chtěla vidět a projet další místa, děkuji mojí letité Hondě Deauvillce s kardanem za to, že to opět vydržela bez závady (závadu ještě nikdy neměla!), tím pádem schopnému mechanikovi Pepovi od NJ, který mi už roky na ni dělá pravidelný servis
a ještě děkuji všem kamarádům, co mi s čímkoliv pomohli, nebo něco půjčili, aby jsme vůbec mohli jet! Taky tady z fóra děkuji titusovi, že mi daroval české vlaječky a Radimovi-CC, že mi daroval popruh na tankvak, který jsem před odjezdem nemohl najít.
Jinak cestovali jsme klasicky levně, kromě Fara všude spali volně (na divoko) v přírodě, takže kromě úspory i nějaké to dobrodružství, když vám kolem stanu chodí nějaké to zvířatko
A jídlo jsme si připravovali sami, ohřívali nebo vařili na vařiči. Jako vždy.
Výdaje a vybavení na cestu
Celkově ty 3 týdny vyšly na . 18.450,-Kč (samozřejmě každého z nás) největší částka padla na benzín, Faro 45,-euro za každého, trajekt 133,-euro za oba dva + moto oběma směry, dálniční poplatky jen vyjímečně, celkem asi 6x po euru a něco (max. 1,6 euro)
vstup byl nejdražší na skálu na Gibraltar 26,-euro za oba dva něco taky za parkovné a nebo za bakšiš v Maroku (více o tom v cestopise) a pak už jen jídlo, pití a nějaké dárky
Když by si člověk z té částky odečetl peníze za jídlo a pití, které utratí doma za 3 týdny, tak si myslím že to vyšlo docela levně.
A nebo když si představím, že bych ty peníze dal za dovolenou někam letecky, kde bych pak strávil 2 týdny na jednom místě, většinou v hotelovém komplexu a na pláži o ploše 100x100 metrů. fakt ne :-)
Pneumatiky teď mají najeto přes 17 tisíc km a pořád mají ještě dost vzorku :-) (domplním info: i předtím mi různé pneumatiky na ni vydržely kolem 20 tisíc km, takže nic mimořádného, jen zadní je teď více ojetá do válce :-) )
Švýcarské průsmyky a porucha motocyklu
1.den Ráno jsme měli s Vojtou sraz v Rudný u pumpy a vyrazili jsme na cestu. V plánu bylo se vyhnout Mnichovu a pokud možno i dálnicím.
Jeli jsme do Plzně pak na Českou Kubici a na Cham. Hned za hranicemi začalo pršet a to se během dne několikrát opakovalo.
Mimo dálnice jsme dojeli do GaPa, kde jsme potkali debila v Octavii,který jel předemnou a byl asi nalitý. Škubal volantem,brzdil na poslední chvíli a čekal jsem,kdy to do někoho nabourá.
K večeru jsme dojeli do vesnice Lahn,kousek za hranicema v Rakousku,kde jsme měli vyhlídnutý ubytování, kde jsem spal už minulý rok. Šli jsme na večeři, po večeři ješte koukli na zítřejší cestu a šli jsme spát.
Paní domácí byla fajn a dala nám každýmu svůj pokoj.
Silvretta v dešti
2.den Ráno po snídani jsme vyrazili na cestu. Popár kilometrech začalo pršet a tak jsme nasadili nepromoky a pokračovali jsme dál.
Nepromoky jsme měli skoro celý den. Dnes byla v plánu Silvretta. Tu chtěl jet hlavně Pavel,který zůstal doma.
Mě moc nenadchla, ale možná to bylo tím deštěm a ještě občasnou mlhou.
U pumpy mi upadla motorka. Chtěl jsem jí kousek odtlačit,abych nepřekážel. Myslel jsem,že tam mám stojánek,ale asi se zaklapl a já jí položil.
Motorku jsme postavili a pokračovali dál. Večer jsme dorazili do Itálie do Trafoi, kde jsem měl vyhlídnutý další ubytování.
Dostali jsme pokoj a objednali jsme si večeři u paní domácí. Vařila pouze pro ubytovaný,ale my jsme neměli ubytování zamluvený.
Domácí to vyřešila a asi pokrátila porce ostatním. Večeře byla super. Za 15,-E čtyři chody.
Albulapass, Furkapass a Grimselpass
3.den Ráno bylo hezký počasí a na netu jsme kontrolovali počasí ve Švýcarsku. Všude mělo být hezky a tak jsme vyrazili podle plánu do Švýcarska.
Jeli jsme zpět kolem Resie a pak do Švýcarska. Svítilo sluníčko,krásná cesta a my si to konečně začali užívat.
Jeli jsme přes Zernes a pak na Albulapass, který je nádherý a já byl rád,že jsme to neotočili ráno na jih a jeli dle plánu.
Vyjeli jsme mimo dálnice na Tamins a po silnici č.19 pokračovali dál. Chvílemi byla cesta nudná,ale pak jsme najeli na Oberalpstrasse a začali jsme si užívat zatáček.
Pak přišel Furkapass a za ním jsme odbočili na Grimselpass, na který jsem se těšil. Je super,spousta zatáček,stoupání a jezera.
Pak jsme pokračovali na Innertkirchen,který je hned pod passem,kde jsem měl opět vyhlídnutý ubytování. Měli ale plno a ani v okolí jsem nic nenašel a tak jsme sedli na motorky a jeli jsme kousek zpátky,kde jsem viděl po cestě nějaký hotel.
Porucha a pomoc místních
Tam volno měli. Zeptal jsem se,kde můžeme nechat motorky.Majitelka mi řekla,že máme zaparkovat za hotelem.
Chtěl jsem přeparkovat motorku,ale nešla nastartovat. Vypadalo to na bateku. Zkoušel jsem to několikrát a přemýšlel jsem,co budu dělat.
V tom vyšla z hotelu ona.Moje víla,která mi celý příští den pomáhala. Jmenovala se Jana,byla ze Slovenska a zeptala se, jestli se tedy ubytujeme.
Řekl jsem,že ano,ale že mám problém s motorkou a že je to asi špatná baterka. Za chvíli za námi přišla majitelka hotelu,že na netu našla tři servisy na motorky v okolí a že mi dá adresy.
Pak přišla Jana a podávala mi klíče od jejího auta,že ať si zítra pro tu baterku dojedu. Byl jsem v šoku.
Toto bych nikdy nečekal a hlavně ne ve Švýcarsku a od cizých lidí. Auto jsem odmítl,ale poprosil jsem Janu,jestli by se mnou zítra do toho servisu nezajela.
Moje angličtina není zrovna super a tak by bylo fajn,kdyby mohla jet se mnou. Domluveno. Ráno v osm vyrážíme.
Měl jsem neuvěřitelný štěstí,že se mi motorka rozbila zrovna tady. Krásný hotel a neuvěřitelně ochotný personál,který se mi snažil všelijak pomoci,aby mororka byla zase pojízdná.
Hledání závady
4.den Ráno jsem nemohl dospat. Vstával jsem v 6,00 . Šel jsem vyndat baterku z motorky, aby jsme se pak nezdržovali.
Po sedmý jsme šli na snídani. S Janou jsem byl domluvený, že pojedeme brzy, aby jsme se brzy vrátili a Jana mohla jet na výlet do hor,který měla v plánu.
V 8.00 jsme vyrazili do prvního servisu. Nebylo to daleko,ale baterku neměli. Tak jsme jeli do dalšího.
Tam jí taky neměli,ale mechanik někam zavolal a řekl, že asi 5km odtud je další servis a tam tu baterku mají.
Přijeli jsme tam a já poprosil mechanika,aby přeměřil baterku,jestli je opravdu špatná. Ochotný a příjemný majitel a mechanik v jedný osobě jí šel přeměřit a řekl,že baterka je OK.
Problém tedy bude jinde! Domluvili jsme se,že motorku roztlačím a přijedu s ní sem do servisu.
V 10.00 jsme přijeli na hotel,namontoval jsem baterku do motorky a zkusil ještě jednou nastartovat. Nenastartoval jsem a ještě se začalo kouřit i asi z elektriky.
Roztlačovat se nic nebude a motorku musím dostat do servisu jinak!
Mám povinný ručení s asistencí při poruše, kdy mi pojišťovna zaplatí odtah. Zavolal jsem do pojišťovny a slíbili mi,že mi za chvíli někdo zavolá.
Řekl jsem jim,že servis mám domluvený a potřebuju tam jen odtáhnout. Řekli,že mě odtáhnou kam určí oni a musí to být autorizovaný servis Yamaha.
Když ani po hodině nikdo nevolal,volal jsem do pojišťovny,co se děje. Slíbili,že se za chvíli někdo ozve.
Za půl hodiny opravdu volal někdo ze Švýcarska.Řekl jsem mu,aby mluvil anglicky a domluvili jsme se,že za 40min. pro mě někdo přijede a odveze motorku.
Nikdo nepřijel a po hodině mi volal další švýcar,že přijede za hodinu. Už jsem z toho byl nervozní.
Oprava elektriky
Za hodinu opravdu přijel chlápek s WV Tuareg a měl za sebou plato na tahání aut. Najel jsem na plato s motorkou a přikurtovali jsme jí.
Doufal jsem,že jí do servisu dovezeme. Nakonec jsme jeli do servisu,který jsem měl domluvený a adresu jsem nahlásil pojišťovně,i když tvrdili,že mě odvezou jinam.
Řidič byl fajn,mluvil anglicky a tak jsme se po cestě bavili. Nejdřív jel pomalu,jeli jsme přes nějaký malý passo a já doufaj,že motorka je dobře přikurtovaná a v zatáčkách nespadne.
Pak na to šlápnul a jel svižně. Řidič řekl,že motorku ještě nikdy nevezl.
Jana jela za námi autem,aby mě odvezla zpátky,kdybych tam motorku musel nechat a taky kvůli lepší domluvě v servisu.
Neveril jsem,že motorku ještě dnes někdo opraví,ale pro jistotu jsem si k Janě do auta dal bundu i helmu.
Kolem 16.00 jsme byli v servisu. Ani jsem nevěděl,že Vojta jel za námi na motorce.
Mechanik a majitel v jedné osobě,starší pán,si hned vzal motorku na dílnu a začal hledat závadu. Proměřoval elektriku a nemohl na nic přijít.
Pak připojil kabel k baterce a druhý konec k válci a motorka startovala. Někde byl přerušený kabel ke kostře. Problém nalezen!
Chtěl vyměnit kabel ke kostře,ale musel kvůli tomu rozebrat půl motorky a nakonec zjistil,že se k němu stejně nedostane.
Nakonec vzal jiný kabel a ukostřil ho na válci. Jinak by oprava trvala mnohem dýl.
Nemluvil anglicky a tak jsem byl rád,že tam se mnou byla Jana a všechno překládala. Mechanik byl fajn a neuvěřitelně ochotný,až mě to překvapovalo.
Po necelé 2hod byla motorka zase složená a startovala. Oprava stála 80,-E
Naštěstí jsem si dal k Janě helmu a bundu a tak jsem sedl na motorku a jeli jsme na hotel.
Mrzelo mě,že Jana se mnou trávila celý den místo výletu,ale řekla,že by si výlet ani neužila,kdyby věděla,že máme nějaký problém. Byla úžasná.
Další závada a pokračování cesty
5.den Ráno jsme šli na snídani a doufali jsme,že už nás žádný problém nečeká.
Po snídani jsme si dali ještě s Janou kafe,nikdo jiný v hotelu nebyl,ve středu měli zavřeno,rozloučili jsme se a vyrazili jsme na cestu do Itálie.
Když jsme ujeli pár set metrů,tak jsem zjistil,že se mi asi sekl sytič. Volnoběh jsem měl kolem 3tis. otáček.
Takže změna plánu a opět do servisu. Vím,většina z vás by si s tím poradila sama,ale nechtěl jsem se do ničeho pouště sám.
Cestu do servisu jsem měl natrénovanou z minulýho dne a jen jsem doufal,že tam dojedu a nestane se nic jinýho,když má motor tak vysoký otáčky.
Mimo obec to bylo fajn,měl jsem to jako tempomat. Do servisu jsme dojeli za chvíli,mechanik se na nás smál a vítal nás.
Vysvětlil jsem mu,co mám za problém. Moc mi to nešlo. Německy moc neumím,Jana s námi nebyla a mechanik neuměl anglicky.
Byl to zaseklý sytič a aby jsme se nezdržovali,mechanik ho zavřel šroubovákem,protože výměna bovdenu by trvala dlouho a řekl,ať ho nepoužívám a nebo ho zavřu zase šroubovákem.
Ten chlap byl skvělej. Žádný peníze nechtěl,popřál nám hezkou cestu a my jsme vyrazili dál, směr Sustenpass.
Stelvio a návrat
Je krásný a my si zase užívali zatáček. Kousek před vrcholem stála auta a nikdo nejel. Koukal jsme,co se stalo.
Asi minutu před naším příjezdem se v zatáčce čelně srazily dvě motorky. Zrovna někdo zvedal motorkáře ze země. Byli OK ,ale potlučení. Motorky byly na sr. u.
Vojta tam běžel jim pomoct s odklízením trosek a pak jsme pokračovali dál. Všichni,auta i motorky,jeli pak pomalu.
Projeli jsme Susten a pak pokračovali na Chur a Davos a směr Itálie. Odbočili jsme na Umbrailpass. Ten jsem si chtěl projet a byl super.
Pak jsme najeli na Stelvio a po sjetí Stelvia jsme jeli opět do Trafoi do penzionu Tuckett,kde jsme už spali.
A naše dovolená pomalu končí.
6.den Tento den už nebyl ničím zajímavý. V Rakousku jsme najeli na dálnici a jeli domů.
V 16,00hod po ujetí 650km jsem byl na chatě . Vojta to měl dál. Už se těším na další výlet
Polsko podél hranic s Ukrajinou a Běloruskem
Původně jsem z osobních důvodů chtěl cestovat sám a ne s přáteli, se kterými jsem prožil už dvě pěkné motodovolené, nicméně ve finále se mnou jel můj bratr, pořidiv si na jaře fungl novou motorku.
OK, tak tedy ve dvou. Ve hlavě jsem měl zevrubný plán kudy jet, velká část trasy měla vést jihovýchodem Polska, dojet až do nejjižnější obce Polska Wolosate a pak se v podstatě pohybovat co nejblíže hranice s Ukrajinou a později s Běloruskem.
Kluci z našeho kostela vyrobili dřevěný kříž, který se vešel přesně do kufru a kněz ho posvětil. S ním jsem také, protože je Polák, prodiskutoval trasu a přespávání.
Zavolal pár lidem, taktéž pravoslavným kněžím, které zná a kteří bydlí v místech, kam mi zhruba vycházel denní dojezd a přenocování u nich domluvil.
Poslední modlitba za nás, abychom se v pořádku vrátili, motorky připravené, věci sbalené, mohli jsme se vydat na cestu.
Den 1: Mladá Boleslav - Janovice
První den na cestě, cíl Janovice u Frýdku Místku. Nechtěli jsme jet po přetížené I/35, tak jsem vybral motorkářsky příjemnější a pestřejší trasu.
Zadem přes Městec Králové, Nový Bydžov do Hradce Králové a pak celou I/11 až do Opavy.
V Novém Bydžově jsme potkali partu Jawistů s PAVy, Hradci zase kluky, kteří to hromadně někam pálili na fichtlech.
Z Hradce vcelku nuda až do Častolovic. Pak už se silnice začíná vlnit a my si to užívali.
Úsek z Jablonného nad Orlicí do Červené Vody je prostě super.
Z Opavy jsme pokračovali na Bílovec, pak po pusté dálnici do Frýdku a v podvečer jsme skončili u kamaráda Ivoše v Janovicích, u kterého jsme přespávali už před dvěma lety, když jsme se toulali po naší republice.
Večer gril a pivko, prostě pohoda.
Den 2: Janovice - Wysowa Zdrój
Po lehké snídani jsme se rozloučili s Ivošem a vyjeli. Přes Frýdlant nad Ostravicí směrem ke slovenským hranicím, zadem na Klokočov ( opět úžasná cesta) a Turzovku, kde jsme odbočili do obce Korňa.
V Korni je přírodní unikát, v obci na louce vytéká ze země ropa. Ropný pramen jsme našli rychle, zašli k němu a nafotili.
Já do té břečky namočil prsty, opravdu ropa smrdí, jako petrolej a je nechutně mastná.
Z Korni jsme jeli do Čadce. Jet v horku dvacetikilometrový úsek padesátkou, to je hrůza…
Další cíl byla Oravská lesní železnice. Cestou jsme jeli přes Starou Bystrici, kde je vcelku pěkný orloj.
Jeho návštěva nebyla sice v plánu, ale když už jsme jeli kolem, tak jsme se zastavili.
Oravskou železnici jsme obhlédli, ale na vyhlídkovou jízdu nebyl čas.
Pokračovali jsme kolem Oravské přehrady a přes Suchou Horu jsme překročili hranice do Polska.
Já už byl v Polsku mnohokrát a jeho velkou část jsem projel kamionem, avšak pro mého bratra to byla první návštěva této země.
Nowy Targ a pak po II/969 přes Krosćienko nad Dunajcem do Nowego Sacze.
Bylo parno a nějaká pausa na doplnění tekutin přišla vhod. Jako dobrý osvěžovač jsme si zvolili studený nealko radler Warka s příchutí citronu, za 3,50 zl.
Na pumpě krásně vychlazený. Z Nowego Sacze jsme dojeli do Grybówa, kde jsme sjeli z hlavní silnice a ponořili se mezi kopce polských Beskyd.
Osvěženi zevnitř jsme se chtěli osvěžit i z venku. Jako na zavolanou se vedle silnice objevilo jezero Klimkowskie.
Voda byla fajnová a do cíle nám zbývalo jen 20 km.
Dojeli jsme do obce Hańczowa, kde se konala slavnostní arcibiskupská večerní bohoslužba ke k svátku svatých apoštolů Petra a Pavla a kde nás měl očekávat Otec Arkadiusz, u kterého jsme měli nocovat.
Po domluvě se nás ujal jeden z jeho farníků, takový sympatický děda jménem Piotr, mluvící lemkovským nářečím ( v podstatě rusínština).
Bydlel o vesnici dál, ve Wysowé, v pěkném domku se šesti místnostmi. Hlavu bylo kde složit.
Děda nás uhostil chlebem, domácími klobásami a hlavně domácí pálenkou.
Byl rád, že si má s kým popovídat (mluvím plynně ukrajinsky, takže jsem neměl problém), jen bratr, který není tak jazykově vybaven, tápal.
Ráno mi lehce hučelo v hlavě, asi dozvuk pálenky-samohonky, ale nic, co by Ibalgin nespravil.
Den 3: Wysowa Zdrój - Klokowice u Przemyślu
Třetí den bylo v plánu dojet do Przemyślu, cestou omrknout nějaké ty staré dřevěné kostelíky a také „dobýt“ zeměpisně nejjižnější obec Polska- Wolosate, ukrytou v samém cípu Polska, obklopenou horami a Ukrajinou.
Den jsme načali dobrou snídaní, připravenou panem Piotrem, dovedl nás ještě k prameni léčivé minerální vody, kterou tam v malé fabryčce stáčejí do lahví, pod jménem Wysowianka.
My si nabrali celou PETku. Z Wysowej jsme se vrátili na hlavní silnici do Gorlic, kde jsme sjeli na II/993, směr Dukla.
V obci Kryg jsme narazili na zajímavost, mezi domy na zahrádkách stály funkční malé ropné věže. Pach ropy byl cítit ve vzduchu.
Dojeli jsme do města Dukla, kde jsme se napojili na hlavní silniční tah vedoucí ke slovenským hranicím. Kvalita silnice nevalná a plno kamionů.
Sedm kilometrů před hranicí jsme odbočili na II/897 a frčeli podél hranice.
Kvalita silnice kolísala, od děravé a záplatované až po zcela nově vyasfaltovanou.
Jelo se krásně, krajina kolem hornatá, auto jsme potkali jednou za deset kilometrů, jinak jen pastviny a občas malý shluk domků.
Udělali jsme si malou pausu v městečku Komańcza, kde stojí krásný dřevěný pravoslavný kostel.
U obce Cisna se nachází vzácná úzkorozchodná lesní železnice, ale při pohledu na stanici, kde byla železnice jako turistická atrakce, jsem se velmi rychle rozmyslel tam zastavit.
Davy lidí mne prostě odradily. Po silnici, vedoucí polskými Beskydami a Karpatami, která se klikatila jak had, jsme dojeli až do obce Wolosate.
Silnice tam končila, dál vedla jen úzká asfaltová cesta pro pěší až k ukrajinské hranici.
Nakoupili jsme pohlednice a jako bonus jsme pomáhali roztlačit auto jednoho nešťastníka, který zapomněl vypnout světla a odešel na půldenní túru do hor.
Byl čas pokračovat dál, podél ukrajinské hranice na Ustrzyki Dolne, Krosćienko, Kuźnicu až do Przemyślu.
Przemyśl a cesta k hranici
V Przemyślu jsme hledali hlídané parkoviště, ale bez úspěchu. Nakonec nám pomohli dva taxikáři, staří bardi.
Když jsme jim řekli, že jsme z Čech, byli přátelští a nabídli se všechny věci nám pohlídat.
Jeden z nich se potom přiznal, že pracoval kdysi v Gottwaldově.
Mohli jsme tedy v klidu jít prohlédnout si centrum, neobtěžkáni bundou a helmou, což by při teplotě téměř 30 st. C nebylo úplně příjemné.
Nalezli jsme lavičku se sochou dobrého vojáka Švejka, místní atrakci, a pak se jen tak ochomýtali kolem centrálního náměstí.
Po návratu bylo všechno v pořádku, vše na svém místě. Poděkovali jsme za ochotu a hlídání.
Už bylo na čase vyrazit k místu našeho nocležení, do Klokowic.
Vyjeli jsme z Przemyślu, jenže v obci Hermanowice jsme zapomněli odbočit a omylem jsme dojeli až na polsko-ukrajinskou hranici.
Závora, po deseti metrech plot, za plotem závora a Ukrajina, ves Nižankovyči.
Obrátili jsme motorky, aby si snad pro nás nedošla pohraniční stráž a dojeli už bez bloudění do Klokowic, kde jsme byli ubytováni u Otce Wjačeslawa a jeho ženy.
Zdřevěnělí z motorky jsme si vyšli ještě na procházku, protáhnout si nohy, do polí kolem hranice.
Večerní pohoštění bylo super, téma k hovoru jak náboženské, tak světské, opět ukrajinsky, takže pro bratra nic moc.
Den 4: Klokowice - Kobylany
Po vydatné snídani mi Otec Wjačeslaw ještě otevřel jeho skromný kostel.
Zvenku není nikterak krásný, ale vevnitř- nádhera.
Dostal jsem jako dar ikonu Serafíma Charkivského, srdečně jsme se rozloučili a opět bylo třeba vzít za plyn a pokračovat.
Hlavní cíl - mužský monastýr Jableczna.
Dostali jsme se k Przemyślu, potom téměř na hranice do Medyky a jeli jsme dál na sever podél hranice.
Udělali jsme chybu, ani jeden jsme si nedotankovali benzín v Przemyślu a po menším bloudění pohraničními vesnicemi jsme se začali obávat o dostatečnou zásobu v benzínu v nádržích.
Tak tak jsme dojeli do Radymna a na první benzínce jsme s úlevou naplnili naše nádrže až po hrdlo.
Počasí se rychle měnilo, od slunečna až po déšť, vždy velmi rychle, jako v dubnu.
Silnice byly povětšinou rovné, občas zatáčka, všude kolem jen pole s pšenicí a kukuřicí.
Nevědět, že jsem v Polsku, domníval bych se, že jsem se ocitl na Ukrajině.
Lubaczów, Horyniec Zdrój, Hrebenne ( přechod PL-UA), Nowosiólki, Dolhobyczów, Hrubieszów až k hraničnímu přechodu Zosin - Ustiluh, a dál a dál na sever podél hranice, kterou tvoří řeka Bug.
Na některých místech byly ze silnice vidět hraniční sloupy. Hustota zalidnění minimální.
Pokud už jsme jeli nějakou civilizací, lidé za námi otáčeli hlavy, hlavně kluci.
Sobibór a Jableczna
Čas ukrajoval za dne minuty velmi rychle, minuli jsme další hraniční přechod Dorohusk - Ljuboml a i nadále po silnici II/816 jsme dojeli až k odbočce na Sobibór, kde se za války nacházel vyhlazovací tábor.
Depresívní místo. Nádražní budova i slepá kolej i vykládací rampa jsou zde původní, z dob války.
Tam, kde byly přijímací kanceláře, je jen travnatý plac se zbytky základů těchto budov, po válce byly všechny srovnány se zemí.
V cestičce lesem jsou kameny jako náhrobky. Hned jako první je kámen se štítkem věnovaný Židům z Boskovic.
Po této neveselé zastávce jsme jeli dál přes Wlodawu a pak už podél hranice s Běloruskem.
Zastavil jsem se jen u kostela v městě Slawatycze a pak až v Jableczné.
Prošel jsem si klášter, který je téměř omýván hraniční řekou Bug, a popovídal si s mnichy.
K bratrovi, který na mne mezitím čekal venku, se dokonce dostavil představený kláštera a nabídl nám, jako poutníkům, nocleh.
Mají tam totiž vyhrazeno třicet míst pro pocestné a poutníky.
S díky jsme odmítli. Do cíle nám zbývalo asi 25 km.
Kousek o d Terespolu leží obec Kobylany, kde na nás čekal Otec Michal se svou manželkou.
Po hygieně nás zavezl k úchvatnému kostelu v Terespolu a poté jsme šli na večeři do restaurace.
Neodolali jsme a objednali si źurek, polské národní jídlo.
Hodnotím ho velice kladně, źurek chutnal moc, stejně jako pivo Lech, které jsme pili po návratu z restaurace.
Pokecali jsme s Otcem Michalem i jeho příjemnou a pohlednou manželkou a šli spát.
Den 5: Kobylany - Radomsko
Během předešlých dní, ač větrno, bylo počasí skvělé, poslední den ucházející.
Avšak v noci se rapidně zhoršilo. Předpověď nelhala, studená fronta přišla na chlup přesně.
Liják. Náladu nezlepšila ani chutná a bohatá snídaně, ani příjemná společnost paní domu.
Na řadu přišly nepromoky. Rozloučili jsme se a vyjeli k hlavnímu cíli, pravoslavné hoře křížů v ženském monastýru Grabarka.
Za necelé dvě hodiny jsme byli na místě. Vzal jsem kříž a donesl ho mezi ostatní stovky, ba tisíce křížů od pravoslavných nejen z Polska, ale z celé Evropy.
Prošel jsem klášterní prostory, nakoupil ikony, ještě jsme se napili z pramene vedle kláštera, vody ozdravné a svěcené.
Původně jsme měli v plánu pokračovat dál na sever, za Narew, ale po domluvě a vzhledem k nepříznivému počasí jsme obrátili motorky směrem k domovu.
Lehká konzultace nad mapou byla nutná. Rychlá zastávka v městě Siemiatycze ( samozřejmě kvůli kostelu) a pak po I/19 na jih.
Provoz na této silnici byl znatelně větší, neboť je to hlavní tah z Rzesówa na Bialystok.
Silnice je rovinatá a ne moc záživná. Naštěstí přestalo pršet a tak jsme mohli sundat nepromoky a přestali jsme vypadat jak lidé čekající chemický útok.
Sice nepršelo, ale foukal dost nepříjemný vítr. Radzyń Podlaski a Kock, kde jsme uhnuli na I/48, kterou jsme v podstatě projeli celou až do Tomaszowa Mazowieckego.
Večer se neúprosně blížil. Ač jsme měli stan pro strýčka Příhodu, rozhodli jsme se po cestě najít nocleh v nějakém zajazdu, motorestu či motelu.
Vítr neustále sílil. Po nájezdu na S8 to bylo ještě markantnější.
Předjetí kamionu se stávalo hororem. Občasně se k větru pro zpříjemnění přidal i déšť.
Piotrków Trybunalski nás trochu zmátl svým značením, ačkoliv jsme jeli po jeho obchvatu, respektive po I/1.
Počasí bylo horší a horší, kvůli větru jsme jeli v permanentním náklonu a měli toho plné zuby.
U města Radomsko jsme u benzínky spatřili velkou budovu s nápisem motel.
Hned jsem hodil blinkr a odbočil k němu. Na recepci mi sdělili, že dvojlůžkový pokoj s koupelnou a televizí chtějí 100 zlotých, tak nebylo co řešit.
Zakotvili jsme tam, motorky stály na hlídaném parkovišti pod okny a večer jsme se koukli na telku.
Vidět v polštině jedním člověkem dabovaný film School of rock byla celkem hlína.
Den 6: Radomsko - Neratovice
Ráno vypadalo, že se počasí umoudřilo. Bez dlouhých okolků jsme odevzdali klíče, promazali řetězy a vydali se do závěrečné etapy naší cesty.
Z dobrého počasí jsme se neradovali dlouho. Už v Czestochowé začalo pršet.
Pátek, hlavní tah, silný provoz: tak by se dal charakterizovat náš přesun po Polsku směrem k domovu.
V Lublinieci ohřátí se a nasycení zajistil pan McDonald a s energií v těle jsme to švihali po I/46 do Opole.
Déšť střídalo slunce, pak zamračeno a zase déšť a slunce. Jak na houpačce.
Domov, lépe řečeno Česká republika, byl již za humny.
Nysa, ucpaná ze všech stran, hezký úsek před Klodzkem, pizza v Duszniki Zdrój, nákup vodky, bonbonů a plné nádrže benzinu v Kudowě, toť naše poslední chvíle v Polsku.
Průjezdem hranice do Náchoda zase začala česká realita.
Sice nepršelo, ale cesta z Náchoda do Hradce Králové není žádné terno, obzvlášť v pátek odpoledne.
Do Neratovic zbýval ještě nějaký kousek cesty, Chlumec nad Cidlinou, Poděbrady, Nymburk, Lysá nad Labem, Brandýs nad Labem a Neratovice.
Dojeli jsme, zaparkovali stroje na dvoře a oddechli jsme si, že jsme se vrátili bez šrámů na duši i na těle.
Díky Bohu.
Co si motorkář z cest odváží
Z šesti dnů byly tři dny tropy, dva dny zataženo a jeden den lijáky. Najeli jsme 2482 km.
Polsko zajímavé a má co nabídnout, jen se úplně nehodí pro drtiče zatáček.
Lidé jsou přátelští a z nějakého zvláštního důvody mají Čechy v oblibě.
Osobně se mi tam jezdí dobře, Poláci jezdí svižně a provoz tam zdržují jen traktory.
Nyní už zbývá začít přemýšlet nad tím, kam pojedeme příští léto.