Český chirurg Tomáš Šebek bloguje z mise Lékařů bez hranic. Zakázali tady motorky. Proto je relativně klid, říkají všichni. Je fakt, že v noci mě zatím nikdo moc nebudil. Zakázali je proto, že se z nich prováděly cílené atentáty. Jeden řídí, druhý střílí na cíl, většinou velice přesně.
Pacient s natrženými játry je v pohodě. Do drénu nad játry odchází denně asi 250 ml a sekrece spíš ustává. Je to taková jaterní šťávička. Ale neteče po celém břiše, dole v Douglasu pod dalším drénem je skoro sucho. A to už by tam zateklo, protože pacient je v polosedu. Pod játry v lůžku žlučníku už také nic. Celkově je břicho klidné, bez známek dráždění. Pacient je stabilní a už nepotřebuje žádnou další krev.
Dostáváme se do fáze dvě: komplikace. Chlapec s prostřeleným srdcem se má báječně. Ten bráchou postřelený čtrnáctiletý kluk sedí na posteli a živě diskutuje s příbuznými. Zítra ho přesuneme z JIPu na normální oddělení. Eva dneska udělala kontrolní sono.
Tohle ale není pohádka. Ne všechno tady končí šťastně. Slezinný stařešina, co jsem mu pod rouškou anestezie vzal slezinu, dneska umřel. Umřel proto, že mu bylo šedesát, což je prý přepočteno na biologický věk Afghánců osmdesát pět. (Mimochodem Afghánistán je na třetím místě na světě v míře úmrtnosti dětí do jednoho roku. A průměrná rodina má pět až deset dětí. Někdy víc, ale skoro nikdy míň.)
Kromě věku hrálo roli i to, že měl chronicky selhávající ledviny. Přišel už tak do nemocnice, jak laboratoř ukázala. Po operaci mu postupně narostl draslík až k osmi a i přes obětavé špekulantské Eviny zásahy to nešlo a nešlo dolů. Nehledě na další parametry. Rozhodli jsme se, že ho zkusíme přeložit někam, kde mají dialýzu. Já si tedy ani nedovedu představit, že mají jedinou v celém Afghánistánu.
Mezitím jsem alespoň hlídal břicho, kterému se snažím rozumět. Bylo měkké, uklizené, odtamtud už nic nehrozilo. Všude lítá prach. Jak se zvednul vítr z pouště, jsou ho tuny ve vzduchu. Celé město leží pod úrovní dun okolního písku. Je to jen oáza po obou stranách řeky Kundúz. V okolí absolutní pusto. A někteří místní doktoři jezdí studovat třeba až do Německa, aby se sem pak zase vrátili… Kde domov můj.
Tomáš Šebek se připojil k Lékařům bez hranic několik měsíců po katastrofálním zemětřesení na Haiti v roce 2010, kam také odjel na první dvě své mise, nejprve v roli všeobecného chirurga a později jako ortoped. Na svou třetí misi odjel v září 2013 do Afghánistánu, kde působil v traumacentru Lékařů bez hranic v Kundúzu. Přivezl si odsud zápisky a denní postřehy, ve kterých líčí každodenní život na náročné misi chirurga v terénu. Traumacentrum poskytuje bezplatnou a kvalitní chirurgickou péči lidem zraněným např. při dopravních nehodách či lidem s válečnými zraněními způsobenými výbuchy bomb či střelbou.
Traumacentrum v Kundúzu: co nabízí a komu slouží
Božský Karel Velkolepý vzpomínkový koncert v podání mladého interpreta Kristiána Šebka za doprovodu třináctičlenného živého orchestru, s pokorou mapující celou hudební kariéru největšího českého zpěváka a jeho životní cestu, doplněný o příběhy písní. O našem projektu Kristián Šebek: “Už jako malý kluk jsem obdivoval pěvecké umění a šarm našeho největšího zpíváka.”
Traumacentrum poskytuje bezplatnou a kvalitní chirurgickou péči lidem zraněným např. při dopravních nehodách či lidem s válečnými zraněními způsobenými výbuchy bomb či střelbou.
Jeho mise zahrnuje nejen operace, ale i dlouhodobou péči a sledování pacientů na lůžkách i mimo ně. Upozornění na omezení pohybu a nutnost adaptace na prostředí poskytuje realita terénu, kde každý den znamená nový úkol a novou výzvu pro tým.
Život v terénu a každodenní výzvy
V textu se střídají popisy zranění, lékařských zákroků a lidských příběhů s reflexemi o podmínkách misí. Probírá se zde i otázka zajištění dialýzy a bariér v Afghánistánu, což je kritické pro některé pacienty s jejich chronickými onemocněními.