Přilba Rakousko-Uhersko: historie a typy

Rakousko-uherská armáda vstupovala do první světové války bez moderní ocelové přilby pro většinu vojska; na počátku 20. století byla ochranná přilba zavedena pouze pro dragouny. Masové zavádění přileb přišlo až přibližně v polovině první světové války, kdy armáda začala používat ukořistěné italské a ruské přilby, německé přilby vzor 1916 a vlastní rakousko-uherské konstrukce, především typ Berndorf a domácí výrobu přileb M17.

Vývoj rakousko-uherských přileb ovlivnily těžké ztráty způsobené dělostřeleckými střepinami, nedostatek materiálu i potřeba potlačit výrazné demaskující prvky tradiční výstroje. Přilby proto postupně získaly krycí nátěry a potahy, zatímco původní dragounská přilba byla pouze improvizovaně zesílena ocelovým krytem.

Proč začaly být přilby během první světové války nezbytné

Ještě na bojiště první světové války také vojáci vstupovali pouze s čepicemi na hlavách. Ovšem hned první zkušenosti z bojů na podzim roku 1914 ukázaly, jak důležitá bude pro vojáka pevná, v tomto případě kovová ochrana hlavy. Objevila se totiž četná zranění hlavy způsobená dělostřeleckou palbou, a to například až u osmdesáti procent vojáků francouzské armády.

Vojáci si hlavy před šrapnely chránili i svépomocí, a to například jídelními miskami. Už ke konci roku 1914 se však ve francouzském vojsku objevily první armádou schválené ocelové ochrany hlavy, v roce 1915 se pak rozběhla výroba vojenských přileb a do konce roku jich bylo vyrobeno na tři milióny. Do konce války pak okolo dvaceti miliónů.

V rakousko-uherské armádě byly přilby v masovém měřítku zaváděny zhruba od půlky první světové války, šlo o ocelové přilby německé konstrukce, které se od elegantních francouzských lišily především svým důrazem na funkčnost. Tvarem vycházely tyto přilby ze středověkého vzoru, tzv. šalíře.

Další desetiletí také ukázala oprávněnost této cesty a z německého tvaru-vzoru dnes vycházejí přilby vojáků nejvyspělejších armád světa.

Dragounská přilba

Na počátku 20. století byla v armádě rakousko-uherské monarchie zavedena pouze ochranná přilba pro dragouny. Tvar, který byl modifikován v roce 1905, vycházel z typu, zavedeného již v roce 1850. Vyráběla se ze železného, černě lakovaného plechu s mosazným kováním, odlišným pro různé hodnostní skupiny.

Celkově byla přilba spíše tradiční pokrývkou hlavy s poměrně výraznými demaskujícími účinky. Z tohoto důvodu se na počátku války začaly opatřovat krycími potahy z voskovaného plátna šedozelené barvy, či přímo nátěry ve stejné krycí barvě.

Úprava sice výrazně snížila vzdálenost, ze které byl dragoun vidět, nicméně ochranné účinky se nijak nezlepšily. V roce 1915 se dragounská přilba stala základem improvizované ochrany hlavy přidáním ocelového ochranného krytu.

Konstrukce a výzdoba dragounské přilby

Dragounská přilba zavedená v roce 1851 s výrazným hřebenem, pokrytým mosazným plechem a s mosazným podbradníkem. Důstojníci měli na bocích hřebenu vylisován reliéf lva, bojujícího s hadem. Poddůstojníci měli bob hřebenu hladký, černě lakovaný s mosaznými lemy po okrajích.

Dragouni měli jen hladké černé plechy. Ve předu byl mosazný dvouhlavý orel, který nesl na prsou štít Habsburg - Babenberg - Lothringen rodu. Helmy byli několikrát přepracovány.

U různých hodnostních skupin se lišilo provedení mosazného kování. Důstojnické varianty byly zdobnější, zatímco mužstvo používalo jednodušší hladké plechy.

Improvizované zesílení v roce 1915

Plát byl vyroben ze 4 mm silného plechu a dle zkoušek odolával na 100m zásahu z pušky. Výrobcem byla pravděpodobně továrna bratří Böhlerů z Kapfenbergu.

Z původní dragounské přilby byl odstraněn hřeben a mosazné výsostné označení. Následně byla opatřena ocelovým krytem, upevněným na rozety šupinového podbradníku.

Takto upravená přilba se nosila opačně, tedy původním čelním štítkem vzadu. Toto jednoduché a levné řešení však nepřineslo očekávaný účinek a bylo nutné vydat se ve vývoji vhodné ochrany hlavy jinou cestou.

Kořistní přilby

Na jihozápadním bojišti se na podzim roku 1916 v hojnější míře rozšířilo nošení ukořistěných italských přileb (vz. 1915 Adrian z francouzských dodávek a domácích italských typů Lippmann). Přestože poskytovaly jen částečnou ochranu proti šrapnelům, byly distribuovány bojujícím jednotkám.

Vojáci na průzkumných hlídkách byli nabádáni ke sbírání nejen nepřátelských zbraní, ale i ocelových přileb. Jsou známy i exempláře s domalovaným, či doplněným výsostným označením na čelní straně přileb.

Kromě používání přímo nalezených kusů, probíhaly později i jejich úpravy v továrnách. Ukořistěné přilby byly zbaveny vnitřků a nahrazeny jednotnými výstelkami rakousko-uherského typu.

Původní okruží bylo přestřiženo a zmenšeno dle menšího vnitřního obvodu spojeneckých přileb. Tyto úpravy se týkaly i ukořistěných přileb ruské armády, opět jak z francouzských dodávek, tak i domácí ruské produkce přileb typu Sohlberg.

Základní typy upravených kořistních přileb

Celkově tak lze nalézt celkem tři základní typy kořistních upravených přileb- francouzské Model 1915, italské typ Lippman a ruské typu Sohlberg.

Zobrazená přilba je upravená z původně francouzského modelu z dodávek pro italskou armádu. Tyto přilby byly následně opatřeny nátěrem zemitě hnědé barvy, stejným, jako ostatní přilby rakousko-uherské armády.

Dodávky německých přileb vzor 1916

Vrchní velení armády se rozhodlo řešit zoufalou situaci potřebného počtu ochrany hlavy dodávkou přileb z Německa. První kusy dorazily v listopadu 1916 a do konce roku již rakousko-uherská armáda používala téměř 50 000 německých přileb.

Dodávky pokračovaly až do roku 1918 přičemž celkový počet přileb vyrobených v Německu představoval asi 40% celkového používaného množství.

Německá přilba M16

Počátky vývoje jsou v podstatě shodné jako v dalších armádách. Statistiky zraněných vojáků do hlavy i v důsledku nepřímé nepřátelské činnosti byly neúprosné.

Situací se podrobně zabýval německý profesor Friedrich Magnus Schwerd, který ve spolupráci s chirurgem Augustem Bierem, připravoval ideální řešení ochrany hlavy. V této době již mohl vycházet ze zkušeností francouzské armády a s nově zaváděným přilbami v britské armádě.

Návrh Schwerdovi přilby vycházel ze středověkého šalíře, doplněný o moderní anatomické poznatky. Přilby se vyráběly z kvalitní chromniklové oceli.

Lisování z ocelového plátu probíhalo během devíti fází z plechu o tloušťce 1 - 1,1 mm. Nový tvar měl vynikající vlastnosti, které mohly být umocněny přidáním pancéřového plechu na čelní část přilby.

K upevnění plátu složila dvojice válcových otvorů, které zároveň sloužily k ventilaci.

Rakousko-uherská přilba typu Berndorf

V říjnu roku 1916 nabídla Vrchnímu velení armády dolnorakouská továrna Berndorfer Metallenfabrik Artur Krupp A. G. Berndorf svůj vlastní model ocelové přilby.

Tvarově se nová konstrukce na první pohled poněkud odlišovala od německého modelu M1916. Plech zvonu byl vylisován z jednoho kusu plechu, nicméně vzhledem k absenci vhodných strojírenských nástrojů byl tvar čelního štítku poněkud méně elegantní.

Ventilační otvor byl pouze jeden, v horní části přilby, zakryt malým ocelovým kloboučkem. Ten sloužil, stejně jako dva ventilační otvory německých přileb, k připevnění přídavného čelního pancíře.

Čelní pancíř a ochranné prvky

Tato ochrana hlavy před přímou palbou z pěchotních zbraní byla komplikovanější konstrukce, s plátěným popruhem kolem přilby. Vojáci na předních pozicích dostávaly pancíře pouze při výkonu služby, při stažení je přenechávali další směně.

K určitému množství přileb se dodávaly o plátěné potahy, které měly zabránit nežádoucím odleskům.

Výroba a vnitřní výstelka

Během produkce se objevila řada variant, odlišujících se zejména různými typy vnitřní výstelky. Charakteristickým prvkem přileb Berndorf byla filcová vložka pod výstelkou, která zvyšovala pohodlnost nošení.

Firma A. Krupp A. G. Berndorf vyprodukovala od května do listopadu 1917 téměř 140 000 kusů přileb.

Výroba přileb domácího vzoru

Na počátku roku 1917 dorazily z Německa potřebné stroje na výrobu přileb německého vzoru. První přilby vyrobené na území monarchie se však k bojujícím jednotkám dostaly až v květnu 1917.

Mezi hlavní výrobce patřily továrny C. A. Scholtz z Matějovic, Manfred Weiss v Budapešti, Bratři Lappové z Rottenmannu, Warcholovsky, Eissler a spol. z Vídně, bratři Gottliebové a Brauchbar v Brně, A. Westen v Celje a bratři Böhlerové a spol v Kapfenbergu.

Továrna A. Krupp z Berndorfu začala vyrábět přilby M17 po ukončení výroby vlastního modelu v listopadu 1917. Přilby se od německého vzoru na první pohled odlišovaly pouze vyšší polohou nýtů, uchycující plátěný podbradník.

Některé továrny vyráběly i zjednodušenou variantu s podbradníkem upevněným přímo na okruží vnitřní výstelky. Ta byla vyrobena nejčastěji z kůže s lněnými polštářky.

Velikosti a výstelka přileb M17

Množstvím výplně polstrovaných polštářků bylo možné částečně regulovat velikost. Celkově se přilby vyráběly ve čtyřech velikostech zvonu- v místě upevnění okruží s obvodem 62, 64, 66 a 68 cm.

Aby byla zachována možnost připevnit na přilbu čelní pancíř (vyráběný v jedné velikosti), byly na válcovitých ventilačních otvorech umístěny podložky, které vyrovnávaly rozdíl velikosti.

Nejmenší přilba má podložky nejširší, přilba velikost 66 již podložky neměla.

Druhosledové přilby

Přilby, které neprošly z nějakého důvodu finální kontrolou, byly zničeny, přepracovány, případně určeny pro použití v nefrontových pásmech.

Posledně jmenovaný případ se týkal zejména přileb s posunutými záchyty, znemožňujícími uchycení čelního pancíře. Tyto „druhosledové“ přilby byly z vnitřní strany čelního štítku označeny pruhem červené barvy, aby nemohlo dojít k jejich záměně.

Prototypy a nerealizované konstrukce

Zajímavostí je, že již během roku 1916, se armáda zabývala návrhy stejnokrojů pro poválečné období. V rámci představených vzorků byly i ocelové přilby velice zajímavých tvarů.

K realizaci těchto plánů z důvodů prohrané války nedošlo. Kolekci návrhů je dnes možné shlédnout ve vídeňském vojenském muzeu.

Prototyp Rakousko-Uherské přilby velice nevšedního tvaru. Horní část zvonu bylo možno opatřit zesilovacím dílem pro zvýšení balistické odolnosti.

Pokud jde o dataci, tak vzhledem ke zdobené kokardě FJI, se dá předpokládat, že vznikla ještě za panování císaře Františka Josefa I., tedy do listopadu 1916.

Ona podivná špice měla patrně chránit hlavu nositele před padajícím kamením. Zatím se zdá, že šlo o zkušební prototyp ještě před zavedením přilby typu Berndorfer Model 1916 a importem německých přileb.

Maskování a označování přileb

Rozšířenou praxí v německé armádě zejména na západní frontě bylo malování přileb maskovacími nátěry, složenými z různobarevných polí. V rakousko-uherské armádě, se tento jev příliš nerozšířil, avšak jsou známy ojedinělé exempláře s domalovaným označením jednotky, či s motivem alpské protěže.

Naproti tomu značného rozšíření dosáhlo opatřování přileb bílým obdélníkem na zadní části, který umožňoval rychlou identifikaci vlastních jednotek za snížené viditelnosti, či na velkou vzdálenost.

Tradiční polní označení nošené na čepicích (Feldzeichen - v zimním období větvička jehličnanu, v létě dubová ratolest) se v některých případech nosilo umístěné pomocí zvláštního úchytu na levém ventilačním otvoru.

Z důvodů maskování a potlačení lesku přileb se používaly nejrůznější potahy z lněného plátna. Standardní typ měl kůží obšité otvory kvůli ventilačním otvorům, objevují se ale i další improvizované potahy vyrobené např. z pytlů na písek.

Přilby v kontextu proměny rakousko-uherské výstroje

Roku 1908 rakousko-uherské vrchní velení rozhodlo, že je třeba sjednotit polní uniformy pro všechny druhy zbraní. Mimo to se veškerá kožená výstroj zavedla v přírodní barvě.

Štičí šeď však nepředstavovala žádnou novinku, v císařské armádě ji více jak sto let nosili polní myslivci, pionýři a další útvary. Typické schéma kombinace egalizační barvy a barvy knoflíků k určení příslušnosti k pluku či praporu zůstalo ponecháno.

Po sarajevském atentátu na následníka trůnu se Evropa propadla do zničujícího konfliktu, který navzdory předpokladům nebyl krátký a už vůbec ne lokální. Bojové operace představovaly zatěžkávací zkoušku, poukázaly na nepraktičnost výstroje z předválečného období a vedly k prvním změnám.

Došlo ke zrušení polních pásů a šavlí u důstojníků, které poutaly pozornost nepřítele, zatímco mužstvo demaskovaly lesklé knoflíky a kokardy. Již na podzim 1914 taky vyšel rozkaz, podle nějž se tyto součástky měly odstranit nebo zabarvit. Stejnému osudu neunikly například ani dragounské přilby.

V půli září 1915 tak rakouské vrchní velení rozhodlo o přelomové změně - štičí šeď měla být zaměněna za polní šeď.

V rakousko-uherské armádě se podobně jako u uniforem začaly prosazovat úpravy, které měly zmenšit viditelnost vojáka a přizpůsobit výstroj podmínkám zákopové války. Barevné a lesklé prvky tradičních součástí proto nahrazovaly matné nátěry, šedé potahy a zjednodušená válečná výroba.

Válečný nedostatek a náhradní materiály

Jak postupně nastupovaly do zbraně odvodní ročníky a očekávaný brzký konec války se rozplynul, bylo zapotřebí zvyšovat produkci vojenského materiálu, avšak již s omezenými zdroji. Neželezné kovy potřeboval zbrojní průmysl.

Úsporná válečná produkce diktovala nové trendy - takzvané náhradní (ersatz) verze, kdy se výstroj vyráběla z náhražkových materiálů. Nedostatkovou hovězí kůži na opascích, závěsnících a řemení nahradilo plátno či tkané popruhy.

Patrontašky se lisovaly z ocelového plechu nebo byly nýtované z voskovaného kartonu. Výstrojní sklady často dodávaly bodáky bez dřevěných střenek a výrobně složitého systému záchytu, takže vojáci dostali pouze zbroušenou naohýbanou plochou ocel s přinýtovanou pružinou.

Přilba dragounů v systému jezdecké výstroje

Na začátku války v roce 1914 nastupovalo Rakousko-uherské Jezdectvo ve svých modro - červených uniformách.

Dragounská přilba zavedená v roce 1851 s výrazným hřebenem, pokrytým mosazným plechem a s mosazným podbradníkem. Důstojníci měli na bocích hřebenu vylisován reliéf lva, bojujícího s hadem.

Ve předu byl mosazný dvouhlavý orel, který nesl na prsou štít Habsburg - Babenberg - Lothringen rodu. Helmy byli několikrát přepracovány.

Po prvních bojích ve Velké válce jezdectvo utrpělo těžké ztráty, díky demaskujícím barevným uniformám. Rychle byly proto přilby a pochvy šavlí natírány černou či šedou matnou barvou nebo na přilby a čapky byli šity šedivé povlaky.

Již na přelomu let 1914 a 1915 začalo jezdectvo fasovat standardní pěchotní uniformu M 1908. Část byla však šita ve střihu jezdectva, zvláště kabátce s kožíškem.

Zavedená polní uniforma M 1915 v barvě polní šedi na konci roku 1915, se začala používat i u jezdectva. Začali se používat i pěchotní kalhoty - pumpky. Ale opět s ohledem na tradice se šili klasické kabátce jezdectva s kožíškem a rajtky.

Přilba a uniforma v letech 1914-1917

Výstroj v létě 1914

Základ tvořil stejnokroj M08 v barvě štičí šedi. V levé spodní kapse blůzy nesl každý voják v době války obvazový balíček.

Pokrývku hlavy tvořila polní čepice opatřená kokardou s vyraženými iniciálami panovníka FJI. Přes pravé rameno k levému boku se nosil zavěšený chlebník, do nějž se ukládala polní láhev, konzervovaná káva, chleba nebo suchary, tabák a kuřácké potřeby, příbor a sada k čištění pušky.

Výstroj v roce 1917

V roce 1915 došlo ke změně barvy uniforem na polní šeď. Plášť M15 z úsporných důvodů přišel o egalizační parole (výložky v barvě pluku), jinak byl střihově zcela shodný s předchozím modelem.

Polní blůza M16 nově dostala vakovité kapsy, tento konkrétní kus má dodělané zapínání kapes na čtyřdírkové zinkové knoflíky. Kalhoty se stažením pod koleny jsou taktéž M16.

Polní čepice M16 se vyráběla z lisované králičí plsti - tento typ byl výrobně jednodušší než u pokrývek hlavy šitých ze sukna. Vpředu se nosila kokarda s iniciálami císaře Karla I.

Poslední změny oproti roku 1914 tvořil plechový obal na masku, protiplynová maska M17 ocelová přilba M17 v barvě Isonzobraun.

Časová osa vývoje rakousko-uherských přileb

Přilby po rozpadu monarchie

Po vytvoření samostatného československého státu se nová armáda složená z bývalých vojáků rakousko-uherské armády, domobranců z Itálie a legionářů zapojila do bojových operací na Slovensku a Těšínsku.

Na obou bojištích byly u čs. vojska zastoupeny téměř všechny základní typy ocelových přileb užívaných během války. Pro skvělé vlastnosti a v neposlední řadě snadnou dostupnost, byl německý model přilby zaveden do výstroje československé armády.

Původní přilba byla doplněna hřebenem, aby její silueta nepřipomínala charakteristický německý typ. Takto upravená přilba se označovala jako vzor 20 a byla používána až do počátku 30. let.

V roce 1934 byly hřebeny odstraněny, přilby se však nadále užívaly až do konce trvání republiky. Od roku 1935 byly masově nahrazovány domácím vzorem 32.

Poslední používání přileb tohoto typu armádou je zřejmě spojeno s některými jednotkami vládního vojska protektorátu Čechy a Morava na počátku jeho existence.

Množství přileb z 1. světové války užívaly jednotky protektorátní protiletecké ochranné policie a kuratorní oddíly Zvláštního zasazení (ZZ). Tyto přilby pak své válečné cesty často zakončily na barikádách v květnu 1945.

Hlavní typy rakousko-uherských přileb

• Dragounská přilba: tradiční černě lakovaná přilba s výrazným hřebenem, mosazným kováním a dvouhlavým orlem.
• Upravená dragounská přilba: pokus o zvýšení ochrany přidáním ocelového krytu o tloušťce 4 mm.
• Kořistní francouzská Model 1915: přilba získaná z francouzských dodávek pro italskou armádu a později upravená pro rakousko-uherské použití.
• Kořistní italská přilba Lippman: italský typ upravovaný novou výstelkou a nátěrem.
• Kořistní ruská přilba Sohlberg: ruská konstrukce přizpůsobená rakousko-uherskému vnitřnímu vybavení.
• Německá přilba vzor 1916: ocelová přilba šalířového tvaru dodávaná z Německa od listopadu 1916.
• Berndorf: domácí rakousko-uherský model s jedním ventilačním otvorem a charakteristickým ocelovým kloboučkem.
• M17: domácí výroba přilby německého vzoru, lišící se především uchycením podbradníku a barevným provedením.
• Prototyp nevšedního tvaru: zkušební konstrukce s možností zesilovacího dílu na horní části zvonu.

Historie rakousko-uherské přilby tak zachycuje přechod od okrasné a demaskující pokrývky hlavy k funkční ocelové ochraně určené pro zákopovou válku. Vedle domácího vývoje se v ní spojily improvizované úpravy starších typů, kořistní výstroj, německé dodávky a sériová výroba přileb M17.

tags: #prilba #rakousko #uhersko