Oheň lze zapálit několika fyzikálními principy: soustředěním slunečního záření čočkou, přeměnou mechanické energie třením, tvorbou žhavých jisker úderem či tahem oceli proti tvrdému materiálu, průchodem elektrického proudu tenkými kovovými vlákny nebo využitím chemické reakce. Každý způsob vyžaduje vhodný zdroj tepla, kyslík a materiál, který se dokáže při dosažené teplotě vznítit.
Rozdělat oheň na treku je jednou z nejdůležitějších dovedností. Existuje celá řada pomůcek, které v ideálních podmínkách fungují naprosto spolehlivě a zapálit oheň za pomoci dokonale suchých smrkových třísek, několika listů včerejších novin a naštípaných dubových polínek zvládne každý. Rozdmýchat jiskru ve vlhkém podzimním lese bude úplně jiná liga.
Co je ke vzniku ohně potřeba
Prvním klíčem k zaručenému rozdělání ohně jsou vědomosti. Čím víc toho víte o mechanismu hoření, o vlastnostech různých materiálů a přírodnin, tím budou vaše šance uspět vyšší i navzdory horšícím se podmínkám.
Druhým klíčem je příprava. Trempové u sebe vždy nosili krabičku s proprietami na rozdělání ohně, které si sami vyráběli a připravovali. Takovou krabičku ocení každý turista, který s táborákem ve svých plánech počítá. Sbalte si správné prostředky pro rozdělání ohně dle ideálního scénáře, nouzové troudy a pro větší ohně i nástroje pro přípravu dříví.
Posledním klíčem jsou zkušenosti. Bude skvělé, že si tento článek přečtete a že se na cestu dobře vybavíte. Ale pokud si nic z toho předem nevyzkoušíte a křesadlo poprvé vytáhnete až do ostré akce, bude vám nejspíš k ničemu. Je jedno jestli budete spoléhat jen na zapalovač nebo zkusíte sáhnout po jiné metodě, trénink nanečisto rozhodně nepodceňte.
Teplo, hoření a zapálení
Prací proti třecí síle se mechanická energie přeměňuje na tepelnou, takže intenzivní tření mezi určitými povrchy může vést k dosažení velmi vysoké teploty a v případě přítomnosti hořlavé látky, např. suché trávy, k jejímu zapálení.
Oheň se proto podaří rozdělat tehdy, když se vytvoří dostatek tepla, teplo se soustředí na malou plochu a v okolí je přítomen snadno vznětlivý materiál i kyslík. Jiskra sama o sobě ještě není plamenem: musí se zachytit v troudu, vytvořit žhavý uhlík a ten je potom nutné rozfoukat do plamene.
Zapalování pomocí slunečního záření
Určitě už jste se setkali se zapalováním ohně pomocí lupy - čili skleněné čočky typu spojka. Pokud na ni dopadá svazek navzájem rovnoběžných světelných paprsků, spojka je soustředí do jediného bodu, takzvaného ohniska.
Jsou-li to paprsky sluneční, tak se v ohnisku koncentruje společně se světlem i teplo, a pakliže se to děje na nějakém snadno vznětlivém povrchu, např. na papíru, vznikne oheň. Dost možná proto se ohnisku dostalo tohoto českého názvu. Latinsky a anglicky se nazývá focus, což zase vyjadřuje soustředění paprsků do tohoto bodu.
Zapalování třením
Rovněž známý je způsob zapalování ohně založený na tření. Oheň se zapaluje třením dřeva o dřevo; pomocí luku roztočíme vrták založený jedním koncem v základové desce.
Mezi vrtákem a deskou vzniká vysoké tření, které obě části obrušuje a zároveň na styčné ploše vzniká teplota dostatečně vysoká, aby se obroušené piliny rovnou zapálily. Hromádka vzniklého popela se pomalu usazuje ve vyřezaném kanálku a když je množství dostatečné, popel se nasype do materiálu na podpal, do kterého se zabalí a foukáním se rozdmychá do plamene.
Luk a vrták
Pro svůj experiment jsem si vybral techniku luku a vrtáku, známou ve světě pod anglickým názvem „bowdrill“. Jde o poměrně jednoduchou techniku, kdy se pomocí tětivy luku roztočí dřevěný „vrták“, který se na styčné ploše se základovou deskou zahřívá a z obroušených pilin se vytváří hromádka žhavého popela.
Technika luku a vrtáku patří k těm jednodušším, přesto je zapálení ohně tímto způsobem poměrně náročné. I drobná odchylka v postupu může celé úsilí odsoudit k neúspěchu a oproti používání moderních prostředků je celý proces daleko více ovlivněn okolními podmínkami.
Sada na zapálení ohně se skládá celkem z šesti částí: luku, vrtáku, základové desky, špalíku na přitlačování vrtáku, podložky na popel a materiálu na podpal.
Výběr materiálů
Na výrobu vrtáku a základové desky jsou obecně vhodnější dřeva listnatých stromů, především líska a buk. Dřevo musí být dobře vyschlé, nejlépe bez mízy. Pokud hledáme dřevo v přírodě, ideální je například dřevo z uschlé větve stromu, která ještě nezačala hnít.
Zatímco někteří zálesáci preferují různé kombinace dřeva, britský profesionální zálesák a dokumentarista Raymond Mears tvrdí, že je vhodnější použít na obě části stejné dřevo pro dosažení maximálního tření. Na základě svých zkušeností preferuji spíš použití jednoho druhu dřeva.
Dále musíme vybrat vhodné dřevo na výrobu luku. Zde je opět vhodná třeba líska, přesněji lískový prut, i když lze použít téměř jakékoliv alespoň trochu pružné dřevo. Co se týká špalíku, kterým budeme přitlačovat vrták na základovou desku, zde je vhodné použít co nejtvrdší dřevo.
Výroba soupravy
K výrobě budeme potřebovat kromě materiálu nůž a sekeru nebo mačetu. Pila není nezbytná, ale práci dost usnadní. Nejprve vyrobíme luk. Použijeme předem připravený prut, do jeho konců vyřežeme zářezy a do nich navážeme tětivu.
Dále vyrobíme vrták. Měl by být kulatý, dlouhý asi 20 - 25 cm a v průměru by měl mít asi 2 cm. Spodní část zastrouháme do mírného kuželu, téměř dorovna, naopak vrchní konec zašpičatíme téměř doostra, abychom minimalizovali jeho tření.
Jako základovou desku použijeme destičku délky do půl metru a tloušťky okolo dvou centimetrů. Asi uprostřed na okraji vyhloubíme malý důlek, který později obrousíme vrtákem.
Špalík na přitlačení vrtáku osekáme do vejčitého tvaru, aby nám dobře padnul do dlaně a na jeho spodní straně vyhloubíme důlek pro ostrou stranu vrtáku. Pokud jsme vyhloubili vhodný důlek, vyřežeme pomocí nože kanálek pro sběr popela.
Postup zapalování lukem a vrtákem
Založíme vrták do luku, jeden konec do důlku a druhý přitlačíme špalíkem. Pod vyřezaný kanálek umístíme podložku. Levou nohou přišlápneme základovou desku, levou rukou přitlačíme vrták a levým kolenem si ruku zaklíníme tak, abychom měli maximálně pevný úchop s minimem námahy.
Pravou pak uchopíme luk a můžeme začít vrtat. Obecně je lepší klást důraz spíše na tlak než na rychlost. Po čase se začne ze styčných ploch dýmit a naspod v kanálku se vytvoří hromádka popela.
Ještě chvíli budeme pokračovat - předčasné ukončení nebo přerušení v této fázi totiž znamená neúspěch. Že se zapálení povedlo poznáme tak, že hromádka popela doutná i po odstranění základové desky.
Pokud se první fáze zdařila, můžeme přejít ke druhému kroku; vezmeme podložku s hromádkou popela a doutnající uhlík opatrně vysypeme a zabalíme do suchých hoblin nebo jiného materiálu na podpal. Potom foukáním uhlík rozdmycháváme a pokračujeme tak dlouho, dokud z podpalky nevyšlehnou plameny.
Ruční vrták
Pokud provaz nemáme, můžeme použít i tzv. ruční vrták, tedy roztočit vrták místo lukem pouze dlaněmi. Tento způsob sice nevyžaduje pevnou šňůru a celková příprava je daleko jednodušší, na druhou stranu je však podstatně obtížnější a vyžaduje perfektně zvládnutou techniku.
Křesání ocelí a kameny
Dnes možná o něco méně známé je křesadlo, dříve se ale užívalo často. Skládá se z takzvané ocílky, což je tyčinka vyrobená ze speciální oceli, a ze škrabky. Když přejedeme škrabkou po ocílce, styčné plochy se třením prudce zahřejí a díky vysokému obsahu uhlíku v ocílce se uvolní velké množství žhavých jisker.
Vletí-li tyto jiskry do nějakého snadno vznětlivého materiálu, například do vaty nebo sena, zapálí ho. Moderní křesadla vytvářejí jiskry dosahující až 2980 °C.
Tradiční ocílka a kámen
Kromě moderního Firesteelu, lze vykřesat jiskru na oheň také metodami dosti extrémními. Například dvěma kameny, což používali naši předci v době kamenné a ještě poměrně nedávno také Inuiti a domorodci v okolí Ohňové země.
Dále pak také metoda křesání ohně o bambus používaná kdysi v Indočíně. O těchto extrémních způsobech však psát nebudu, ale budu psát o křesání pomocí ocílky a kamene.
K vykřesání žhavého uhlíku ocílkou, je zapotřebí také kamínek a hubka nebo práchno. Jiskra zachycená v hubce nebo práchnu se pak rozfouká v troudu do ohně.
Vhodný kámen
Mluvím obecně o kamínku, nemůže to být však jakýkoli kámen. Nejčastěji se používá ostrý pazourek, v nouzi lze použít i úštěp křemene nebo jiný nerost.
Kromě pazourku, jsem úspěšně vyzkoušel křemen, rohovec, pyrit, markazit, růženín, limnokvarcit a dokonce i porcelánový střep. Trochu jisker jsem vyloudil i z pískovce, ale to je asi tím, že je složen z křemičitého písku.
Pazourek je však zdaleka nejlepší. Dá se z něj uštípnout velmi tenký úštěp, který příliš nezatěžuje zavazadlo a jeho ostrá hrana vydrží déle než hrana jiných nerostů. Příliš tenký úštěp, cca pod 3 mm, se ale rychle odlamuje.
Kámen, který se otupí, vydává při křesání méně jisker a možná jsou i slabší. Kdykoliv se mi nedaří chytit jiskru, zkusím ostřejší kamínek.
Ocílka
Další potřebnou věcí ke křesání je ocílka. Ocílky znali již naši dávní předkové a nalézají se v archeologických nalezištích jako součást pohřební výbavy.
Ocílky se zhotovují z uhlíkaté oceli. V nouzi se dá křesat také kouskem pilky na železo, pilníkem, nožem z uhlíkaté oceli a jinými ocelovými předměty. Nerezavějící ocel nefunguje.
Naši předkové v pravěku křesali místo ocílky kousek pyritu nebo markazitu. Šlo tedy o křesání dvěma kameny do hubky bez ocílky.
Práchno, hubka a troud
Práchno se vytvoří zuhelnatěním rostlinného materiálu při nedostatku kyslíku, čímž vznikne černá hmota, která zachytí vykřesanou jiskru. Úspěšně jsem vyzkoušel práchno také z tkaniny lněné a konopné, lipové lýko, dřevěný troud, suchou trávu, orobinec a hubku z troudnatce.
Všechny tyto materiály po zuhelnatění chytají jiskru, ale s práchnem z plátna se pracuje nejlépe, protože dobře drží tvar a nerozsýpá se při manipulaci. Zcela přirozené práchno jsou také uhlíky ze včerejšího ohniště, pokud do něj nepršelo.
Výroba práchna
Vezmu plechovku, ne hliníkovou, která se snadno propálí, a do dna nebo víčka udělám otvor asi 5 mm v průměru. Plechovku nacpu rostlinným materiálem, nejčastěji bavlněnou látkou bez přísad umělé hmoty, uzavřu víčkem a vložím do ohně.
Po chvilce začne z otvoru unikat kouř, který často chytne plamenem. Když se již z otvoru nekouří, vyjmu plechovku z ohně a nechám vychladnout.
Uvnitř se nachází práchno, které podrobím zkoušce, jestli chytá jiskru. Pokud ne, nechám práchno ještě chvíli pražit.
Hubka z chorošů
V minulosti, kdy i sebemenší kousky plátna byly vzácné, se k zapalování asi více používala hubka. Je to část houby zvané Troudnatec kopytovitý, Fomes fomentarius, a nebo Rezavec šikmý, Innonotus obliquus, který roste nejvíce na břízách v severských zemích.
Rezavec funguje bez úpravy, stačí jej jenom usušit a používá se rezavá část uvnitř houby. Troudnatec je třeba ke křesání upravit, jinak jiskru z ocílky nechytne.
Troudnatec lze upravit namáčením ve vodě a popelu nebo namočením do sanytru. Sanytr je dusičnan draselný, který se dnes také používá třeba ke konzervaci uzenin.
Troud pro rozfoukání uhlíku
Jako troud lze použít mnoho věcí. Je to hořlavá věc, která se vznítí rozfoukáním žhavého uhlíku. Vše musí být velmi suché: jemná tráva, lýko ze stromů, hoblinky dřeva, jemné smrkové chrastí, suché listí, borové jehličí, ptačí hnízdo a někdy i zetlelé dřevo.
Pokud nemáme troud, poslouží dobře i suchý mech, suché seno nebo zuhelnatělá bavlněná tkanina. Jako velmi vhodné se mi také osvědčily na jemno nastrouhané smrkové hobliny.
Troudů existuje několik druhů a s každým je potřeba se naučit pracovat. Kdykoli ale budete rozdělávat oheň, bez troudu se neobejdete.
Postup křesání
Křesání vestoje
Mám-li práchno z plátna, které se příliš nerozpadá nebo hubku, můžu pohodlně křesat vstoje v ruce anebo sedíc, třeba v sedle koně.
Mezi palcem a ukazovákem jedné ruky sevřu úštěp pazourku společně s malým množstvím práchna tak, aby to spočívalo shora na pazourku a nedosahovalo asi o milimetr jeho hranu. Práchno je tak chráněno před úderem ocílky.
Druhou rukou, která svírá ocílku, udeřím shora dolů tak, aby úderová plocha ocílky sjela příčně přes hranu pazourku. Vzniklé jiskry někdy i na první úder vlétnou do práchna, které začne doutnat. Obvykle je však nutno pokus opakovat.
Křesání vkleče
Druhý způsob křesání používám, pokud mám práchno, které se více rozsýpá. Je třeba jej položit na suchou pevnou plochu anebo přímo vložit do hnízda z troudu.
Pazourek pak držím v jedné ruce, ocílku ve druhé a křesám stejně, jak již bylo popsáno. Rozdíl je jen v tom, že práchno nedržím v ruce, ale leží na zemi a jiskry padají do něj shora.
Rozfoukání žhavého uhlíku
Doutnající práchno, které zachytilo jiskru, si nejraději položím na tenkou destičku, či kousek dostatečně pevné kůry a nebo vložím do troudu přibližně tvaru koule o velikosti větší pěsti.
Osobně používám nejraději suché ztrouchnivělé smrkové dřevo rozdrcené na prach. Na hromádku přiložím hrst smrkových větviček nebo jiný troud a lehce rozfoukám do plamene.
Abych měl jistotu, že žhavý uhlík nerozfoukám do ztracena, je vhodné pro jistotu použít něco na jeho zvětšení. Američani tomu říkají FIRE EXTENDER, česky řečeno ROZŠIŘOVAČ OHNĚ.
Moderní křesadlo
Křesadla tu jsou s námi od pravěku, ale prošla významnou modernizací a do krosen se vrátila s nevídanou oblibou. Ať už jako zábavné zpestření ostřílených pánů ohně, nebo jako nouzová rezerva pro případ, že by zapalovač či sirky selhaly.
Moderní křesadlo je mechanicky odolné, může zmoknout i spadnout, funguje i zlomené a křesat lze jakoukoliv ostrou hranou kovového předmětu. Přesto vyžaduje cvik, správnou techniku a vhodný troud pro zachycení jisker.
Tyčinky křesadel jsou vyrobeny z různých materiálů, ale fungují vlastně docela podobně - např. křesadlo FireSteel je vyrobeno z hořčíkové slitiny, vydrží 3000 zážehů a hodí jiskru o teplotě až 2980 °C.
Jako první je potřeba najít suchý, vláknitý materiál, do kterého jiskry zapadnou a zůstanou v něm. Pak už jen umět správně škrtat a máte vyhráno.
Elektrické zapálení ocelové vaty
Fyzikálně velmi zajímavé je zapalování ocelové vaty, stačí totiž k němu jakákoli obyčejná baterie, rozuměj suchý galvanický článek.
Ocelovou vatu tvoří velmi tenká vlákna z oceli, jde tedy o spleť elektrických vodičů. Když k ní přiložíme baterii, dojde ke zkratu, tedy k uzavření elektrického obvodu bez spotřebiče.
Vznikne proto zkratový proud, ale nenaroste do žádných extrémních hodnot, protože tenká ocelová vlákna mu kladou poměrně značný odpor. Bude však dostatečně velký na to, aby rozžhavil vlákna natolik, že se vata rozhoří.
Ano, i ocel je hořlavá! Její zapálení sice vyžaduje značnou teplotu a velkou plochu pro chemickou reakci s kyslíkem - ale obojí je tu splněno.
Zapalování plamenem
Zapalovač
Zapalovač se stal součástí výbavy všech trampů a v outdoorové výbavě si vydobyl zasloužené místo, protože oheň se zapalovačem rozdělá snad úplně každý. Výhodou je, že vzniká přímo plamen, manipulace je jednoduchá a zapalovač se vejde do kapsy.
Zapalovač má však horší manipulaci při špatném počasí, je náchylný k mechanickému poškození a má omezenou zásobu plynu, který v přírodě nelze doplnit.
Tryskový zapalovač odolá větru a kovové tělo zapalovače bude bytelnější než plastový zapalovač.
Obyčejné a větruvzdorné sirky
Obyčejné sirky mohou v přírodě fungovat, ale budete potřebovat buď opravdu dobré počasí, nebo pořádnou dávku trpělivosti. V každém případě nikdy nesázejte jen na jednu sirku.
Obyčejné sirky mají slabé a pomalé hoření, vyžadují vhodný troud a závětří, hrozí provlhnutí celé krabičky a snadné znehodnocení škrtátka na boku.
Řešením jsou větruvzdorné sirky, které mají delší „hlavičku”, hoří i ve větru, ve vlhku a jejich křesací proužek se neošoupe po prvních pěti pokusech.
Zapalování chemickou reakcí
Existují i různé chemické způsoby zapalování ohně. Jsou to ale pokusy naprosto nevhodné pro domácí experimentování, vyžadují totiž poměrně nebezpečné chemikálie, laboratoř a poučení o chemii a o bezpečnosti práce.
Takže doma se do nich prosím nepouštějte. Chemické metody patří do kontrolovaných podmínek, kde lze zajistit odborný dohled, vhodné vybavení a bezpečné zacházení s použitými látkami.
Březová kůra ve vlhku
Co když ale zápalky nebo zapalovač máme a všechno kolem je vlhké? Pak nám může pomoci kůra ze stromu zvaného latinsky betula, česky bříza - obsahuje totiž značné množství tzv. betulinu, který velmi dobře hoří a nerozpouští se ve vodě.
A tak i za vlhka zůstává v březové kůře vodou nedotčená vrstva hořlaviny a nehoří sice kvůli okolní vlhkosti kdovíjak dobře, ale zapálíme ji poměrně snadno.
Rozdělávání ohně v kamnech
Chcete-li dosáhnout spalování s nízkými emisemi a předejít možnosti znečištění od sazí, doporučujeme vám ve fázi přitápění spalovat dřevo od shora dolů.
K tomu potřebujete kromě běžných polínek také tzv. zapalovací modul. To je například 4-6 kousků suchých jedlových polínek s průřezem přibližně 3 x 3 cm a délce asi 20 cm a vhodného podpalovače.
Nebo, například, 4-6 kusů suché borové kulatiny s průřezem přibližně 3 x 3 cm a délce asi 20 cm a podpalovač, jako je například voskem impregnovaná dřevitá vlna.
Prosíme, pro zatápění nepoužívejte dubové dřevo. Nastavte regulátor vzduchu na „plný vzduch“ a otevřete, je-li přítomen, rošt.
Umístěte kousky dřeva ve spalovací komoře. Pak umístěte startovací modul na horní polínka. Spodní polínka startovacího modulu přitom umístěte křížem k nejvýše položeným polínkům.
Důležitá je dostatečná vzdálenost mezi polínky. Měla by být přibližně jeden centimetr. Zapalte poté startovací modul a zavřete dvířka.
Oheň se bude pomalu přesouvat z vrcholu startovacího modulu na spodní dřevěné polínka. Výhodou této metody je, že můžete vytvořit bezdýmné spalování.
Výběr a příprava troudu
Speciální podpalovače jsou obvykle uměle vyrobené materiály, které seženete v obyčejném obchodě či v obchodě s outdoorovým zbožím. Obvykle je lepší zapalovat je plamenem, hoří spolehlivě a dlouho a nebývají náchylné na vlhkost.
Doma připravené troudy mohou tvořit usušené přírodniny, vatové tamponky ve vosku nebo práchno. Musíte se o ně pečlivě starat, chránit je před vlhkem a myslet na jejich doplňování.
Improvizované troudy mohou být zapomenutý kapesník z víka batohu, březová kůra, rozdrobená smůla, na vlákna roztrhané stvoly, rákosové chmýří, troudnatec nebo nastrouhané suché dřevo ze středu vlhkých větví.
Mají nižší spolehlivost, takže narazíte na situace, kdy to prostě nepůjde. Zároveň jsou ale nejuniverzálnější, takže je jen na vás, jak si poradíte.
Od žhavého uhlíku k velkému ohni
Troudem rozdělávání ohně nekončí. Jakmile se objeví první plamen, je potřeba ho začít živit stále většími kusy dřeva, abychom si ho udrželi.
Základem je vybírat suchý materiál a dělit ho na správné kupičky - kůra, chrastí, nalámané větve, naštípaná polínka. Obvykle se suchý klacek pozná tak, že při zlomení hlasitě praskne.
Nevyplatí se brát větve ležící na zemi, budou provlhlé a ztrouchnivělé. Pozornost věnujte vertikálně stojícím kusům, nebo suchým větvím přímo na stromech.
V zasněženém nebo deštivém lese může být jedinou cestou štípání dřeva a využívání sušších středů. Připravte se, že oheň bude kouřit, budete ho co hodinu rozfoukávat a dost možná vám za noc párkrát zhasne.
Bezpečnost a pravidla v České republice
Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán, jak se tak říká. Selský rozum říká, že s ohněm jsem opatrný, mám připravenou vodu na hašení a nepouštím ho nikdy z očí.
V ČR je zakázáno rozdělávat a udržovat oheň v lese a dalších 50 m od něj. Výjimkou jsou speciálně vyhrazené prostory, většinou trvalá ohniště na relativně bezpečných místech nebo ohniště u přístřešků.
Pokud se ocitnete na soukromém pozemku, je oheň možné rozdělávat až po souhlasu majitele. V CHKO a národních parcích jsou pravidla ještě přísnější - oheň je zde zakázáno rozdělávat celoplošně, les neles.
A takto plošně může být vyhlášen zákaz ohňů v přírodě i krátkodobě, typicky v období sucha a zvýšeného rizika požárů v létě. Sledujte proto ČHMÚ a ohni se do zrušení výstrahy před požáry vyvarujte.
Hašení ohně
A stejně jako je po každé party potřeba uklidit, když končí táborák, je potřeba ho uhasit. Bez toho si koledujete o malér - zahoření kořenů nebo rozfoukání ohně větrem, což může způsobit nedozírné škody.
Nezapomeňte na hašení a ověřte, že nezůstaly žhavé uhlíky ani doutnající materiál, který by mohl znovu vzplanout nebo se rozšířit do okolí.
tags: #mech #zapalovani #ohne