Původ biče nelze snadno vysledovat. Nicméně nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že je téměř stejně starý jako lidstvo samo: Využívala ho takřka každá primitivní kultura, která domestikovala stádní zvířata. Už v mladší době kamenné lidé švihali různými proužky kůže, aby odehnali šelmy, případně aby si usnadnili lov drobné zvěře. Ve starověku se stal bič symbolem trestu a moci, kterým bylo jednoduché pobízet otroky. A když zrovna nepráskal nad hlavami dělníků, slýchali jej odsouzenci během mučení. Není tedy divu, že například ve starověkém Řecku s ním bývá zobrazována bohyně spravedlnosti Nemesis.
Historie a tradiční využití bičů
Ve středověku se bič mimo zemědělství a dopravu s koňskými spřeženími prosadil především v námořnictví, kde nutil galejníky k vyšším výkonům u vesel. Z 18. a 19. století pak máme doloženu formu trestu zvanou ulička. Vojáci s rákoskami, býkovci, případně koženými řemeny postrojů nastoupili do dvou řad tvořících koridor a za dozoru důstojníků bili trestaného druha, který uličkou procházel do půl těla svlečený. Biče běžně používali kočí na dálkových trasách. Na kozlíku jim za parůžek visel tzv. hunter, jímž případně odháněli toulavé psy či vlky a často se jeho pomocí bránili také proti pobudům nebo dotěrným lapkům.
V civilním konfliktu jde o vynikající útočnou zbraň právě díky flexibilitě: Její dopad se jen obtížně vykrývá, takže si téměř vždy najde „skulinu“, kudy se zařízne do těla. Jihoameričtí honáci dobytka zvaní gauchos pak biče používali pro „ruční výměnu názorů“, aniž by museli vytahovat nože. Pokud se dva muži dostali do sporu, nakreslili na zem kruh a vstoupili do něj bez košile - pouze s bičem a pončem omotaným okolo předloktí. Do válek, alespoň těch evropských, se ovšem bič nehodil. Proti jakékoliv polstrované ochraně nemají jeho štípance efekt, nemluvě o tom, kolik prostoru si jeho ovládání žádá.
Různé druhy a jejich vlastnosti
V Číně pak kdysi existovalo hned pět různých druhů válečných bičů. Lišily se mimo jiné materiálem a používaly se na blízko i do dálky, přičemž nejdelší měřily přes čtyři metry. Šaolinští mniši prý dodnes dovedou bičem zlomit vaz, ovšem nejbizarnějším v historii zřejmě zůstává indický urumi - jakýsi meč vykovaný do tak tenkých plátků, že se chová jako bič s břitem. Nejčastěji bývá k vidění v podobě jednoho pásu, ale najdou se i kousky složené z pěti pásků. Biče se uplatňovaly také při řadě rituálů a uměli s nimi zacházet čeledíni prakticky na každém statku.
Na našem území se využívalo hned několik druhů bičů - například tzv. formanský, u nějž se cenil vzhled i kouzelná moc. Tehdejší přesvědčení o pozitivním účinku hlasitých zvuků pak z bičů učinilo nedílnou součást obřadů, jimiž se přivolávalo bohatství, zdraví a plodnost. Od adventu přes masopust až po Velikonoce se tak můžeme setkat s obchůdkami, při nichž koledníci hlučeli řetězy, zvony, hrkačkami a také práskali biči. Četné pověry opřádaly rovněž pastýřský bič, jehož zvuk měl údajně čarovnou moc, posílenou dále bylinkami ukrytými v dutině rukojeti.
Různorodé fancies a kulturní tradice
Také za hranicemi se k bičům vázala řada pověr o jejich nadpřirozených vlastnostech. Maďaři jimi například práskají na silvestra a zmíněnou tradici zřejmě udržují od roku 1559, kdy se poprvé objevila ve městě Hajdúszoboszló. V alpském podhůří zas přežívá předkřesťanská tradice známá jako Aperschnalzen: Koná se většinou okolo 3. února a bičem se při ní vyhánějí zlé síly temnoty a chladu. Podle jiných interpretací má však probudit semena spící pod sněhovou pokrývkou. Ve Španělsku pro změnu při slavnosti El Colacho pobíhají ulicemi muži přestrojení za ďábly a přeskakují nemluvňata ležící na matracích, čímž je mají očistit od prvotního hříchu. Podivný festival se ve městě Castrillo de Murcia odehrává již od roku 1620 a ke slovu se při něm dostávají nejen kastaněny, ale právě i biče.
V moderním světě se z biče stalo spíš sportovní náčiní nebo kuriózní pomůcka při sexuálních hrátkách. Obzvlášť v rozvojových oblastech však na jeho práskání nedají dopustit například pastevci a důležitou roli hraje také v životě amerických statkářů. Přestože se práskání bičem těší velké popularitě, prozatím neexistuje žádná celosvětová organizace, která by pořádala šampionáty. Na řadě míst se konají alespoň setkání s mezinárodní účastí, kam jezdí i naši bičaři.
Fyziologie a technika práskání
Navzdory dlouhým tisíciletím využívání bičů vědci teprve v roce 1958 prokázali, že ono prásknutí při překonání zvukové bariéry, zhruba při rychlosti 340 m/s, skutečně vytváří špička biče - tzv. sonic boom. Pokud vás biče zaujaly, navštivte stránku historiepraskanibicem.cz. Provozuje ji spolek Keltoviny, jenž příští rok oslaví deset let od založení.
Pokusím se Vás na „pár“ řádcích provést tím, jak si vybrat ten správný bič, který by vyhovoval Vašim požadavkům. Budeme se „bavit“ o bičích, s kterými chceme dělat zvukový efekt - tzv. bang. To bývají hlavně biče honácké. Jsou to biče, které se používaly, či používají, k hospodářské činnosti - pastvě dobytka. Vynecháme tedy biče kočárové a jím podobné - kde je bičiště (rukojeť) delší než 75 centimetrů.
Prvním kritériem výběru nového biče je to, k čemu ho vůbec budete používat. Honácké biče se vyrábějí v délce 1,8 - 5 m (mohou být delší, ale…). Obecně platí, že čím delší bič, tím je pomalejší (trvá mu o něco déle, než se v whole svojí délce rozvine a práskne). Jde o jedno prásknutí bičem, po kterém necháme bič padnout na zem a pak práskneme znovu. Vhodná délka biče pro tuto činnost je od 1,8 - 5 m. Přechody z jednoho do dalšího prásku, aniž by se bič zastavil a spadl na zem. Vhodná délka biče je od 1,8 - 3 m.
Typ práskání, při kterém bič při jednom pohybu ruky práskne na vícekrát - na více místech, říká se mu také trikové práskání. Je lepší delší bič - 3 m a více, jelikož jsou tyto biče pomalejší a máte více času přesně zacílit. Je však možné trefovat se všemi délkami. Je také třeba zjistit, pokud plánujete se účastnit soutěží, s jakými biči do soutěže můžete jít. Zároveň je ale efektní krátkým bičem trefovat terče v rychlejším rytmu. Omotávání a přitahování si různé cíle jsou zajímavou aktivitou, která vyžaduje pevnou ruku. Stejně tak je to i v případě zhoupnutí se na biči, pokud je na to bič vyroben (tento trik z filmu Indiana Jones máme popsán na našich stránkách také).
Zde potřebujete delší bič (musí být co omotat). Práskání dvěma biči současně - v každé ruce budete mít jeden bič. K této činnosti se používají kratší biče 1,8 - 2,5 m. Delší biče se pak snáze zamotají do sebe. Biče by měly být totožné, pleteny současně - více by Vám k tomu, jak se biče vyrábí, povyprávěli výrobci bičů. Práskání v sedle koně. Doporučují se kratší biče 2 - 2,5 m. Čím delší bič, tím větší riziko, že zasáhnete koně, a to se mu určitě nebude líbit. Je možné práskat i se 4 m bičem, ale musíte už být opravdu zkušení. Jedná se pouze o všeobecné doporučení, musíte vzít do úvahy svoji vlastní postavu - výšku a sílu. Delší bič vyžaduje více síly, anebo šikovnost a „návod“ jak využít váhu biče.
Typy bičů a jejich výber
Druhým kritériem pro výběr nového biče je jeho typ. Někomu sedí jednodílné, někomu dvoudílné. Někdo má raději biče s rukojetí, někomu se líbí ty bez ní. Ve většině případů je nejideálnější si před pořízením samotného biče co nejvíce bičů vyzkoušet, abyste dostali představu, který by Vám vyhovoval nejvíce. (Řadu jich vozím s sebou se spolkem Keltoviny na kulturní akce a rád Vám s výběrem poradím. Výrobce si už budete muset vybrat sami - třeba v Mapě bičařů).
Je to typ biče, do kterého se nezakládá žádný pevný materiál. Rukojeť je tvořena přímo tělem biče, jeho nejširší částí. Je ohebný po celé svojí délce, nemá pevnou rukojeť a chová se spíše jako lano. Od vlastního těla není rukojeť oddělena ozdobným zapletením, tzv. „turbánkem“. Tento typ biče je velice oblíbený pro dobrou skladnost a pro pozvolný přechod z rukojeti do těla. Nedochází k nežádoucímu zlomu za rukojetí a znehodnocení biče. Musí být těžší, aby se nahradila chybějící páka rukojeti a mohl práskat. Díky tomu je trochu „línější“ a trvá mu o něco déle, než se rozvine v celé délce a práskne. Ovšem na druhou stranu je to bič, který nejlépe předává energii do špičky a má nejsilnější bang (prásknutí).
Od majitele vyžaduje jisté znalosti v ovládání biče, protože při práskání se bič kroutí prakticky hned za rukou, která bič drží a v neposlední řadě je potřeba pro prásknutí vynaložit více síly než u bičů s rukojetí pevnou. V této kategorii máme ještě jeden velmi podobný bič. Je to bič polohadí. Bič, který je kombinací amerického (věnuji se mu níže) a hadího biče. Má 15 cm dlouhou pevnou rukojeť a polotuhý přechod do ohebné části biče. Je to v podstatě obdoba hadího biče. Jen do rukojeti je zapleten pevný materiál, který tvoří základ rukojeti. Bič se lépe ovládá než „hadí bič“. Díky tvrdé rukojeti nevyžaduje takovou zručnost pro ovládání. Jde v podstatě asi o nejrozšířenější typ biče. Vlastní rukojeť biče je krátká, má třeba jen 20-25 cm. Pak následuje tělo biče a celý bič může měřit od metru padesáti až po několik metrů. Málo kdy se ale bič plete delší než 6 metrů. Jeho slabinou je citlivost na špatné vedení biče. Při opravdu špatném vedení ho můžete i nenávratně poškodit vyžvýkáním jeho polopružného přechodu mezi rukojetí a tělem samotného biče. S takovým bičem se sice dá i nadále práskat, ale už to není jako dřív.
Zvláštností je to, že se v podstatě jedná o kombinaci dvou předchozích typů. Rukojeť biče je většinou z tvrdého materiálu, může být opletena kůží nebo jen zdobena ornamentální řezbou či malováním. U australských bičů se má používat ratan (jinými slovy rákos - zajištující pevnost, ale i určitou pružnost rukojetě). Tělo biče je pak skladbou shodné s tělem hadího biče tzn. nemá žádnou pevnou část. Tyto dva kusy jsou spolu spojené přes pružnou spojku. Nejčastěji se používají dva kožené silné řemeny, uzel s názvem liščí spojka, nebo třeba ocelové kroužky (jsou pevnější a vydrží víc než řemínek), ale nejsou tak flexibilní jako kůže. Rukojeť bývá většinou delší než 50 cm, spíše 60 cm a více. Tento typ biče vyžaduje trochu jinou techniku ovládání než předešlé dva typy. Celý bič pak málokdy přesahuje délku 3,5 metru.
Bič se dobře ovládá především pro to, že je díky delší rukojeti dál od těla. Třetím kritériem je výběr materiálu. • Kůže je přírodní a velmi odolný materiál tradičně používaný k výrobě bičů. Nejhorší na pevnost je vepřovice následovaná jehněčinou, kozinkou, hovězina, jelení kůže a nejlepší je klokan. V úvahu připadají také exotičtější kůže, jako třeba buvolí. Vynikající je tuleň, ale jelikož jde o chráněný druh, nemá smysl se o něm bavit. Kůže je často považována za ušlechtilý materiál díky své textuře, odolnosti a elegantnímu vzhledu. Kožené biče mají kromě luxusnějšího vzhledu, hlavně lepší hadovitost, díky tažnosti kůže. - Velkou „nevýhodou“ kůže je to, že vyžaduje pravidelnou údržbu, včetně čistění a „mazání“ přírodními prostředky, aby byla zachována pružnost a zabránilo se jejímu vysychání. • Paracord, neboli padáková šňůra, je syntetický materiál vyrobený z nylonu. Paracordové biče jsou často opleteny podobně jako kožené biče, ale samotný materiál má odlišné vlastnosti. Je extrémně odolný vůči počasí, vlhkosti a oděru, vyžaduje méně údržby než kůže. Nevysychá ani nepraská. Kromě toho je dostupný v široké škále barev a vzorů, což umožňuje rozsáhlejší úpravy. Můžete si vybrat jedinečné barvy a designy, které odrážejí váš osobní styl. Je pevný bez tažnosti (nenatahuje se), což je plus i mínus současně. Drží tím pádem v tahu a bič se ohybu jakoby více brání, což má vliv na hadovitost (pravidelnost ohybu) biče. - Obecně jsou paracordové biče levnější než kožené, což nabízí ekonomickou možnost bez obětování kvality. To umožňuje více lidem získat přístup ke kvalitním bičům bez tolika peněz. Volba mezi koženým bičem a paracordovým bičem závisí na Vašich osobních preferencích, rozpočtu a úrovni zkušeností. Paracordové biče jsou ideální pro ty, kteří hledají lehkou, odolnou, snadno udržovatelnou a vysoce přizpůsobitelnou variantu. Naopak kožené biče jsou ideální pro ty, kteří hledají klasický vzhled a ušlechtilý materiál. Nakonec nezapomeňte na důležitost kvalitního poprodejního servisu.
Čtvrtým, posledním, kritériem je výběr podle počtu pramenů (řemínků) v zápletu těla biče. • Počet pramenů (řemínků) je další faktor udávající kvalitu biče. U kožených bičů jde úplně přesně vlastně o šířku řemínků, ale protože laik by se v šířce těžko orientoval, uvádí se počet pramenů. Platí totiž, čím víc je pramenů, tím jsou užší, aby byl výsledný průměr biče zachován. Není to samozřejmě jediný parametr kvality, velmi důležitá je i kvalita jádra biče. Ale pokud si dá výrobce práci s velmi jemným pletením biče (s více pramenným bičem), nedegraduje svoji práci nekvalitním jádrem. Obecně platí, že čím víc je řemínků, tím je hutnější záplet. Na stejně délce jsou řemínky více prokříženy a bič je pak kompaktnější a má hladší pohyby. A kolik řemínků je tedy dost? Platí, že míň jak osm pramenů je velmi špatná kvalita. Ovšem pozor u klasických slovenských bičů. Tam se používají i čtyři prameny. Běžně se biče dělají z 12, 16 a 24 řemínků.
