Helmy námořní pěchoty z první světové války

Helmy vyráběné pro vojáky první světové války chránily hlavu před rázovými vlnami blízké exploze stejně dobře jako některé dnešní přilby. Mezi nejvýznamnější konstrukce používané v tomto období patřily britská a americká přilba Brodie, francouzská přilba M15 Adrian a německá přilba Stahlhelm.

Pro námořní pěchotu byla přilba důležitou součástí ochrany při výsadku, obraně přístavů, boji na palubách lodí i při přesunech v prostoru ohroženém dělostřeleckou palbou a střepinami. Samostatná univerzální „námořní pěchotní“ helma první světové války však neexistovala; námořní pěchota používala především standardní přilby své armády nebo námořních ozbrojených složek.

Proč byly přilby v první světové válce nezbytné

Ve vývoji vojenské přilby došlo během 20. a 21. století k řadě vylepšení. Změnil se celkový vzhled a jsou také mnohem pohodlnější. Jak ale ukazuje nový výzkum amerických biomedicínských inženýrů, přilby vyráběné pro vojáky 1. světové války, chránily hlavu před rázovými vlnami blízké exploze stejně dobře, jako ty dnešní.

První světová válka přinesla rozsáhlé používání dělostřelectva, granátů, min a šrapnelů. Vojáci na palubách lodí, v přístavech i při výsadkových operacích byli vystaveni nejen střelbě z ručních zbraní, ale také úlomkům kovu, dřeva a vybavení rozmetaného výbuchem.

Helma neměla zastavit každou střelu z pušky a neposkytovala úplnou ochranu proti těžkým úlomkům. Jejím hlavním úkolem bylo omezit poranění způsobená střepinami, šrapnely, padajícími úlomky a tlakem exploze.

Testování přileb proti rázové vlně

V rámci „crashtestu“, který simuloval rázovou vlnu výbuchu ve vzdálenosti od jednoho do pěti metrů, otestovali inženýři celkem 4 typy přileb - americko-britskou (Brodie), francouzskou (Adrian), německou (Stahlhelm) a současnou americkou bojovou variantu (Advanced Combat Helmet).

Badatelé se v testu zaměřili na množství tlaku, který výbuch vygeneruje na temeni hlavy. Ukázalo se, že všechny typy přileb pětkrát až desetkrát snižují riziko vzniku krvácení do mozku.

Nejlepších výsledků dosáhla překvapivě francouzská přilba vzor 15 „Adrian“, která poskytovala lepší ochranu i v porovnání s moderními přilbami. Francouzská přilba byla přitom vyrobena z podobných materiálů jako její německé a britské protějšky.

Oproti nim měla dokonce o něco tenčí stěnu. To, co ale činilo tuto přilbu výjimečnou, byla podle inženýrů konstrukce s hřebenem na jejím vrcholu, který byl původně navržený k odklánění letících šrapnelů.

Zároveň ale skvěle fungoval i proti rázovým vlnám. Konstrukce hřebene tak mohla ovlivňovat nejen pravděpodobnost zásahu střepinou, ale také způsob, jakým tlaková vlna působila na vrchol přilby.

Francouzská přilba M15 Adrian

Francouzská přilba vzor 15 „Adrian“ patřila k nejvýraznějším konstrukcím první světové války. Její charakteristický hřeben na vrcholu byl původně navržený k odklánění letících šrapnelů.

Francouzská přilba byla přitom vyrobena z podobných materiálů jako její německé a britské protějšky. Oproti nim měla dokonce o něco tenčí stěnu.

Právě tvar přilby ukazuje, že účinnost ochranného vybavení nezávisí pouze na tloušťce materiálu. Důležitou roli může hrát také rozložení ploch, zakřivení korpusu a prvky, které mění směr působení střepin nebo tlakové vlny.

Britská a americká přilba Brodie

Americko-britská přilba Brodie patřila mezi základní ochranné prostředky spojeneckých vojáků. Její široký okraj chránil část obličeje, krk a ramena před střepinami dopadajícími shora, což bylo důležité zejména v zákopové válce a při dělostřeleckém ostřelování.

Americká armáda vstoupila do první světové války bez vlastních bojových přileb. Zpočátku americké jednotky přijíždějící do Evropy dostaly britské přilby Mk.l a útvary integrované s francouzskými jednotkami dostaly francouzské přilby M15 Adrian.

Spojené státy rychle zahájily výrobu verze Mk.I, označené jako M1917 (do konce války vzniklo asi 2 700 000 kusů). Ta však neposkytovala ochranu hlavy z boku, což vyústilo v projekt výroby lepší helmy, která by měla také výrazně americký vzhled.

Americké pokusy o vlastní přilbu

Úkolu se chopil Dr. Bashford Dean (1867-1928) kurátor zbraní a brnění v Metropolitním muzeu umění, který úzce spolupracoval se zbrojířem jménem Daniel Tachaux (1857-1928).

Přilba známá jako Model 2 byla navržena v červnu roku 1917, s cílem chránit boky a zadní část hlavy nositele. Vycházeli z konstrukce řecký a italských přileb z 15. století.

Rychle se přešlo k výrobě a v továrně Ford Motor Company v Detroitu bylo vyrobeno zhruba 2 000 těchto přileb. Pro nositele byla pohodlnou a poskytovala slušnou balistickou ochranu, ale byla až příliš podobná německé přilbě M16 a nedostala se tedy na frontu k vojákům.

Následoval Model 3, který ale není znám a je sporné, zda vůbec vznikl. V malé sérii pak vznikl Model 4.

U Modelu 5 se tým vrátil ke konstrukci velice podobné německým přilbám. Vzhledově se jednalo o přilbu velice podobnou Modelu 2, ale byl zde kladen důraz na jednoduchost výroby (typickou pro britské přilby).

Vnitřní polstrování a tříbodové uchycení podbradníku, pak bylo velice podobné německému řešení. Společnost Hale and Kilburn vyrobila zhruba 2 000 přileb Model 5 a ty se kupodivu dostaly (byť v omezeném množství) k vojákům bojujícím na frontě.

Je pozoruhodné, že ač byla velice podobná německým přilbám M16, vrátila se později opět na scénu jako Model 5A. Testy konané ve Fort Benning v letech 1924 až 1926 ukázaly, že ačkoli 5A nabízel lepší boční ochranu než M1917, neposkytoval ideální ochranu před padajícími střepinami granátů a šrapnely.

Za určitých okolností mohl tvar helmy překážet správnému držení a střelbě z pušky. Další balistické testy v Aberdeen Proving Ground vyústily v rozhodnutí z roku 1934, ponechat si přilbu M1917.

Ta však dostala přepracovanou koženou kolébku a označení M1917A1, neoficiálně se jí též říkalo „Kelly“. S touto zastaralou přilbou tedy vstoupili američtí pěšáci i do druhé světové války.

Německá přilba Stahlhelm

Německá přilba Stahlhelm M-16 patřila k nejznámějším konstrukcím první světové války. Její hlubší skořepina poskytovala lepší ochranu boků a zadní části hlavy než britská přilba s širokým plochým okrajem.

Stahlhelm M-16 I. První světová válka. Tyto helmy se používaly ze začátku války, ale vlastně se s nimi setkáváme po celou dobu.

Byla jimi vybavena například pobřežní stráž a další tzv. méněcenné jednotky. Už během I. Světové války se Němci pokoušeli zabránit odleskům na přilbách pomocí návleků.

V této zákopové válce vlastně začaly i první pokusy s maskováním. Za I. světové války bylo vyrobeno 7,5 milionu kusů tohoto typu helmy.

Helmy pro pobřežní stráž a námořní jednotky

Německá přilba Stahlhelm M-16 nebyla určena výhradně pěchotě v první linii. Používaly ji také některé jednotky působící v pobřežních a podpůrných úkolech.

Tyto helmy se používaly ze začátku války, ale vlastně se s nimi setkáváme po celou dobu. Byla jimi vybavena například pobřežní stráž a další tzv. méněcenné jednotky.

Pro námořní pěchotu a pobřežní obranu byla důležitá zejména kombinace ochrany boků hlavy, stability při pohybu a odolnosti proti střepinám. Na palubě lodi nebo při výsadku mohly být jiné požadavky než v hlubokém zákopu, protože voják potřeboval také dobře sledovat okolí a pohybovat se v omezeném prostoru.

Maskování, návleky a potahy

Už během I. Světové války se Němci pokoušeli zabránit odleskům na přilbách pomocí návleků. V této zákopové válce vlastně začaly i první pokusy s maskováním.

Omezení odlesků bylo důležité na pobřeží, v přístavech i na palubách lodí, kde mohl lesklý kovový povrch přilby upozornit na přítomnost vojáka. Maskování zároveň pomáhalo přilbu vizuálně začlenit do okolí.

Použití maskovacích potahů se později rozvinulo především během druhé světové války. Pro lepší kamufláž helem a zabránění jejich odlesků se na helmy používaly maskovací potahy.

Jednotky Waffen SS měly oboustranné maskovací potahy (léto-podzim) v různých vzorech kamufláže (platan, dubový list atd.) Tyto potahy se na helmu přidělávaly pomocí patentovaných háčků a měly poutka na foliáž.

V jednotkách Wehrmachtu se potah přidělával pomocí šňůrky nebo gumy všité v lemu potahu, maskovacím vzorem byla tzv. lámaná skála, nebo v pozdějším období války tzv. bahenní vzor.

Námořní válka a potřeba ochrany hlavy

Námořní bitvy první světové války do jisté míry zastiňují krvavá jatka zákopových bojů. I proto Národní námořní muzeum v britském Greenwichi nazvalo svou současnou výstavu Zapomenutí bojovníci: První světová válka na moři.

V měsících po vypuknutí první světové války se námořní střetnutí odehrávaly většinou ve vzdálených mořích a oceánech. Teprve později se těžiště války na moři přesunulo do evropských vod.

Jak v Severním moři, tak ve Středomoří měla loďstva států Dohody převahu, díky jíž mohla zahájit blokádu námořních základen Ústředních mocností.

Námořní pěchota se v takovém prostředí mohla účastnit obrany přístavů, obsazování pobřežních stanovišť, ochrany námořních základen a výsadkových operací. V každé z těchto situací hrozilo zranění střepinami a úlomky, proti nimž byla ocelová přilba jedním z nejpraktičtějších dostupných prostředků.

Význam ochrany hlavy se zvyšoval také v okamžiku, kdy námořníci opouštěli loď. Při výsadku se vojáci dostávali do prostoru, kde se kombinovalo ostřelování z pobřeží, výbuchy dělostřeleckých granátů a omezené možnosti krytí.

Úloha ponorek, lodí a obchodního loďstva

Německé válečné loďstvo, jež vytvořil admirál Alfred von Tirpitz, mělo odstrašit veškeré případné protivníky od toho, aby Německu vyhlásili válku. V tomto naprosto selhalo.

Jedinou skutečnou námořní bitvou v pravém slova smyslu byla vlastně pouze bitva u Jutska koncem května 1916. Pravdou je, že Německo nebylo schopno obnovit důležitá obchodní spojení se světem, které bylo vážně narušeno již v roce 1914 britskou námořní převahou.

Ani akce ponorek, ani pokusy hladinových lodí nemohly zbavit Ústřední mocnosti rdousících účinků dohodové námořní blokády. Zmar císařského válečného námořnictva byl dokonán po konci války - nejprve bylo německé loďstvo internováno na britské námořní základně ve Scapa Flow a poté potopeno vlastními posádkami, které tak chtěly zabránit jeho rozdělení mezi vítěze.

Výstava v Greenwichi tak připomíná osobní příběhy námořníků, wrenek (příslušnic Women's Royal Naval Service, které byly zformovány v roce 1917), námořních pilotů i ponorkářů, nezapomíná ani na důležitou roli obchodního loďstva.

Počet osob sloužících v Royal Naval Air Service, které vznikly těsně před vypuknutím války, vzrostl z počátečních asi 1000 až na 55 tisíc. Vystavena je řada modelů lodí i ponorek z obou táborů válčících stran, osobní předměty i různé artefakty, které byly vyzdviženy či zachráněny z potopených plavidel.

Co přilby skutečně chránily

Přilby první světové války byly především ochranou před střepinami a šrapnely. Nešlo o prostředek, který by měl zcela zastavit puškovou střelu, ale o vybavení určené k výraznému snížení počtu těžkých poranění hlavy.

Výsledky testu rázové vlny ukázaly, že jejich úloha byla širší. Všechny testované typy přileb pětkrát až desetkrát snižují riziko vzniku krvácení do mozku.

Rozdíly mezi jednotlivými modely proto nespočívaly jen v použitém materiálu. Důležitý byl také tvar, rozsah zakrytí hlavy, způsob uchycení, vnitřní výstelka a schopnost přilby zůstat na hlavě při pohybu nebo výbuchu.

Význam historických konstrukcí pro současný vývoj

Výsledek testu je do jisté míry překvapením, je ale také cennou informací, kterou teď lze využít při návrzích nových typů ochranných přileb.

I sto let staré přilby nám tak mohou být nápomocné, při vývoji současné vojenské výstroje. Historické modely ukazují, že jednoduchá konstrukce může za určitých podmínek nabídnout účinnou ochranu i bez moderních materiálů.

Francouzská přilba Adrian je v tomto ohledu významná především tím, že její hřeben původně určený k odklánění letících šrapnelů zároveň skvěle fungoval i proti rázovým vlnám. Vývoj vojenských přileb tak neovlivňovala pouze snaha použít silnější materiál, ale také hledání vhodnějšího tvaru a lepšího rozložení ochranných prvků.

Pro námořní pěchotu první světové války tedy helma představovala praktickou ochranu před nejčastějšími hrozbami moderního bojiště: střepinami, šrapnely, úlomky a účinky blízkých explozí. Přestože byly tyto přilby méně pohodlné než dnešní modely, jejich konstrukce dokázaly vojákům výrazně zvýšit šanci na přežití poranění hlavy.

tags: #helma #z #prvni #svetove #namorni #pechota