Helma Jana Lucemburského patřila k vybavení rytíře, který se po celý život účastnil turnajů, vojenských tažení a bitev. Přímé a bezpečně doložené svědectví o dochované helmě českého krále však v předloženém materiálu chybí. Spolehlivě lze říci, že Jan Lucemburský byl v bitvě u Kresčaku 26. srpna 1346 vybaven rytířskou zbrojí a helmou, která se po jeho smrti stala součástí tradice spojené s jeho rytířským obrazem a devizou „Ich dien“, tedy „Sloužím“.
V dobových písemnostech a kronikách nenalezneme doklad o tom, že by si syn Edwarda III. řečený Černý princ vzal z přilby krále Jana tři pera a přidal k nim jeho devizu „Ich dien“ či „Ich dene“ - „Sloužím“. Už historik Josef Šusta upozornil, že tato pera spíše souvisejí s instalací Edwarda jako prince z Walesu podle tamních rituálů.
Jan Lucemburský jako rytíř a panovník
Jan Lucemburský, zvaný Slepý, se narodil 10. srpna 1296 v Lucemburku. Jeho otcem byl římský král a císař Jindřich VII. a matkou Markéta Brabantská, která na jeho výchovu měla s babičkou Markétou z Dampierre velký vliv. Prožil šťastné a bezstarostné dětství, to ovšem neznamená, že ho nečekalo vzdělávání a příprava na převzetí trůnu.
Na ten usedl ostatně v pouhých čtrnácti letech. V roce 1306 byl zavražděn král Václav III., čímž vymřel rod Přemyslovců po meči. Několik let panoval v českých zemích chaos, jelikož se místní šlechta nedokázala shodnout na jeho nástupci.
Nakonec se šlechtici, nespokojení s vládou Jindřicha Korutanského, obrátili na Jindřicha VII. s prosbou o pomoc. Ten poslal 14letého Jana do Čech, aby se zde oženil s Eliškou Přemyslovnou, sestrou zesnulého Václava III. Přestože byl mezi nimi čtyřletý věkový rozdíl (Eliška byla starší), ze začátku si rozuměli. Po čase však mezi nimi nastaly rozepře a začali žít odděleně.
Jan Lucemburský se věnoval především budování vztahů s cizími zeměmi, kvůli čemuž nestrávil mnoho času v českých zemích. Vysloužil si proto přízvisko „král cizinec“. A jako skutečný cizinec si s sebou přinesl i cizí kulturu: nové zvyky, nové společenské hry nebo novou módu.
„Byl skutečným králem diplomatem, který se dokázal angažovat nejen do politiky říšské, ale také do politiky francouzského dvora v období tzv. stoleté války. Vrcholem jeho úspěchů je pak volba syna Karla IV. římským králem. My to dnes často vnímáme jako úspěch Karlův, ale bez otce Jana Lucemburského by se Karel nikdy římským králem nestal,“ hodnotí ho historička Eva Doležalová pro Český rozhlas Plus.
Helma v obrazu středověkého rytíře
Jan byl prvotřídní rytíř, hotov postavit se soupeři ať už ve skutečném boji, nebo v klání o čest a přízeň dam, takže tato možnost není tak zcela nepravděpodobná. Stavba kostry ukazuje, že panovník měřil asi 170 cm a měl atletickou postavu.
Na Janově hlavě však nacházíme stopy drobných poranění, zajisté dědictví jeho četných účastí na turnajích či bitvách. Pánevní oblast jednoznačně dokládá, že její deformace pocházejí z mnohahodinového sezení na koni, což byla jedna z hlavních Janových činností.
Helma proto nebyla pouze ochranným předmětem, ale také významnou součástí rytířského oděvu a reprezentace. Přilba zakrývala hlavu, doplňovala zbroj a v některých případech nesla ozdobné prvky, podle nichž mohl být rytíř rozpoznán.
Janova ztráta zraku
Špatný zrak byl v rodině Jana Lucemburského častým problémem. Janův otec, císař Jindřich VII. (vládl 1300-1313), i oba jeho strýcové Walram a Balduin Trevírský trpěli značnou krátkozrakostí. Přesto však žádný z nich trvale o zrak nepřišel.
Legenda praví, že své pravé oko ztratil v turnaji, důsledkem zranění. Ohledání ostatků krále moderními metodami medicíny a archeologie ji však vyloučilo, stejně jako všelijaké záněty či nádory. Lucemburka tedy o zrak s největší pravděpodobností připravila oční vada.
Ke krátkozrakosti, která slavného rytíře trápila od mládí, se pravděpodobně v průběhu tažení proti pohanům v Litvě přidal i zelený zákal (glaukom). Dnešní lékaři proti němu znají řadu účinných metod léčby, ve 14. století však ani ta nejlepší péče dostupná králům nedokázala zvrátit postup choroby.
Přesto Jan vyhledal vyhlášeného odborníka na oční choroby ve Vratislavi, který se snažil nemoc rozehnat všelijakými mastmi a tinkturami. Pravděpodobně do nich přidával i rtuť, která způsobila přesný opak - Lucemburk o zrak pravého oka přišel zcela.
V péči odborníků Dnešního lékaře čeká po zpackané léčbě pravděpodobně soud. Středověká spravedlnost však byla rychlejší - když si Jan uvědomil, co se stalo, popadl jej vztek (u něj vcelku častý), mastičkáře nechal zašít do koženého pytle a vhodit do Odry.
Zrak mu to však nevrátilo. Pomoci mu nedokázal ani córdobský lékař Hadrat il Malim Mahkal, Arab povolaný ze Španělska, aby králi pomohl. Oproti svému předchůdci však Maur předvídal prchlivost panovníka, a dříve než započal s léčbou, si na něm vymínil glejt, umožňující mu opustit bezpečně zemi, ať už se léčba podaří, nebo ne.
Zázrak nedokázali ani slovutní lékaři z francouzského Montpellier, kam svého otce poslal budoucí císař Karel IV. Dva roky po ztrátě pravého oka oslepl král léta páně 1339 i na oko levé. Ve 43 letech se tak stal závislým na druhých, navzdory tomu, že byl na vrcholu sil.
Pro mocného muže Evropy to znamenalo těžkou ránu, se kterou se jen těžko smiřoval. Přesto vládl ještě dalších sedm let, než rytířský král vyrazil do své poslední bitvy.
Helma a poslední bitva u Kresčaku
U města Crécy v severní Francii stanul po boku výkvětu rytířstva Francie a dalších zemí proti anglickému králi Eduardovi III. (vládl 1337-1377). Navzdory početní převaze a srdnatosti rytířů toho dne připadl vavřín vítězů ostrovanům, a to především zásluhou střelců z dlouhých luků, kteří si na dosud zdánlivě neporazitelné těžké jízdě vybrali smrtící daň.
I slepý byl Jan rozhodnut vyrazit do největší vřavy. Podle legendy nechal svého koně přivázat mezi dva své věrné rytíře a nechal se zavést mezi nepřátele. Smrtelná rána, jedna z mnoha, které dopadly na tělo českého krále, prošla levým okem a ukončila život rytíře, v jehož erbu stála slova „Ich dien“, tedy „Sloužím“.
Osudného 26. srpna roku 1346 se účastnil bitvy u Kresčaku již jako zcela slepý. Francouzský básník a kronikář Jean Froissart (1337-1405) popsal jeho poslední chvíle takto: "Když zaslechl povel k boji, zeptal se, kde je jeho syn Karel. Průvodci mu řekli, že nevědí, že se však nejspíš někde bije, načež král pravil: 'Pánové, jste dnes všichni mými přáteli a bratry ve zbrani, proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mne tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátele na dosah meče.' Rytíři souhlasili, a protože ho nechtěli ztratit v tlačenici lidí, svázali otěže koní dohromady. Krále pak dle jeho přání vysunuli o něco kupředu a tímto způsobem postupovali proti Angličanům. Postoupili však příliš kupředu a byli všichni na místě pobiti. Ráno je nalezli na zemi mrtvé, s koňmi navzájem spojenými."
„A obzvláště želeli král anglický a jeho syn smrti chrabrého krále českého a vychvalovali jej všem, co byli okolo,“ napsal kronikář Froissart, když vypočítával všechny urozené padlé v bitvě u Kresčaku.
Poranění, která utrpěl český král
Všechna významná poranění kostry král utrpěl během své poslední bitvy u Kresčaku. Především zde máme bodnou ránu v levém oku způsobenou trojhranným nástrojem, jenž pronikl do nitra lebky a poškodil mozek.
Došlo k masivnímu krvácení do přední části lebky s následkem nevyhnutelné královy smrti. Hrozivě kromě toho vypadá též bodná rána v zádech, zasazená do levé lopatky, která prošla až do horní poloviny hrudníku. Také ona mohla zapříčinit úmrtí.
Na pravé ruce byly zjištěny vícečetné sečné rány, jež přiměly badatele kosterní pozůstalosti vyslovit názor, že vznikly sekáním kvůli snaze uvolnit z dlaně vladařovu drahocennou zbraň a ze ztuhlých prstů sejmout neméně drahocenné prsteny.
Mrtvé tělo tedy bylo okradeno přímo na bojišti - ve středověku se ale jednalo o poměrně běžnou praxi. Tato skutečnost zároveň ukazuje, že králova výzbroj, zbraň, prsteny a další předměty představovaly cennou kořist.
Konstatoval dvě smrtelná zranění: bodnou ránu v očnici levého oka způsobenou zbraní trojbokého průřezu a bodnou ránu v oblasti levé lopatky. Petr Klučina pak přesvědčivě z tvaru poranění dovodil, že se nemohlo jednat ani o kopí, ani o šíp, ale nejspíše o dýku.
Těžko říct, která rána dopadla jako první, bod do oka však mohl být zasazen králi až poté, co byl sražen z koně.
Co ukázal průzkum ostatků
Roku 1980 byly královy ostatky dočasně převezeny do Prahy, kde byly podrobeny průzkumu antropologem Emanuelem Vlčkem a jeho týmem z Národního muzea. Poté byly ostatky převezeny zpět do Lucemburku.
Ohledání koster Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV. potvrdilo jejich příbuzenství. Obě vykazují značnou podobnost. Přičemž syn byl asi o dva centimetry vyšší.
Jejich tělesná stavba byla obdobná, na Janově hlavě však nacházíme stopy drobných poranění, zajisté dědictví jeho četných účastí na turnajích či bitvách. Stavba kostry ukazuje, že panovník měřil asi 170 cm a měl atletickou postavu.
Zdravotní stav zjištěný při posouzení stavu kostry byl bezvadný a odpovídal standardům běžným u padesátiletého muže. Nebyly přitom zjištěny ani zlomeniny, ani onemocní kostí.
Jak mohl vypadat Jan Lucemburský pod helmou
Pokud jde o samotnou tvář krále Jana Lucemburského, tak za nejzdařilejší portrét je považována kresba Antoina de Succa (1574-1620), vytvořená dle nedochované předlohy z doby, kdy byl Jan již slepý. Dle Emanuela Vlčka se jedná o nejvěrnější podobu odpovídající dochované části lebky.
Měl krátkou zakulacenou hlavu s dominantním dlouhým úzkým nosem s masitými nosními křídly, nízkým horním rtem a výraznou bradou. Nosil krátce přistřižený nakadeřený vous, přistřižený knírek a nakadeřené dlouhé vlasy.
Dle dobových zmínek měl král světlé vlasy a modré oči. Jan Lucemburský na kresbě Antoina de Succa z roku 1602, vytvořené podle nedochovaných předloh ze 14. století.
Osud ostatků a ztracené pohřební předměty
Jeho tělo bylo na příkaz anglického krále Eduarda III. nejprve uloženo nedaleko Kresčaku v opatství Valloire, teprve následně byly nabalzamované ostatky na pokyn syna Karla IV. převezeny a 7. listopadu 1346 uloženy do krypty benediktinského kláštera Panny Marie v Altmünsteru v podhradí města Lucemburku.
Florentský kronikář Villani praví, že Edward III. nechal tělo Jana Lucemburského omýt a obléct, čemuž asistoval ve smutečním šatu. Pak je poslal „Němcům“, tedy Karlovi, po otcově smrti i králi českému.
Podle Bernské kroniky dal vnitřnosti (neboť tělo muselo být zbaveno částí, jež nejrychleji podléhaly rozkladu) pochovat v opatství Bailleul-lès-Pernes, které leží téměř 50 km severovýchodně od bojiště.
Jan Lucemburský nebyl pochován v cisterciáckém klášteře Clairefontaine, jak si přál ve své závěti, ale pod mramorovým náhrobkem v opatství benediktinů Alt-Münster u hradeb města Lucemburku.
Když bylo opatství v roce 1543 zničeno francouzským vojskem, byly ostatky exhumovány a uloženy v klášteře františkánů v Lucemburku. Zpět k benediktinům se vrátily do nově postaveného kláštera Neumünster v roce 1613, kdy se však zjistilo, že z rakve zmizela lebka.
Tu se podařilo teprve v roce 1630 získat z kabinetu kuriozit jedné šlechtické sbírky. Znovu byly ostatky dočasně vyzvednuty v roce 1684 při poničení kláštera francouzským vojskem Ludvíka XIV.
Janovy ostatky přenesli františkáni do města Lucemburk a roku 1616 jej benediktini uložili do nově vybudovaného kláštera Neumünster. Roku 1684 byly klášter i druhý mramorový náhrobek poničeny, když Lucemburk dobývala vojska Ludvíka XIV.
O čtyři roky později dostaly ostatky třetí útočiště ve stejném klášteře, a to v podobě dřevěné repliky jeruzalémského Božího hrobu.
Úkryt v době revoluce a návrat do Lucemburku
V časech Francouzské revoluce hrozilo, že tělo vykopou vojáci či lůza a královy pozůstatky naházejí do hromadného hrobu, jako se to dělo na mnoha místech Francie. Možná na přímluvu mnichů je v podkroví svého domu v sárském Mettlachu ukryl výrobce fajánse Pierre-Joseph Boch.
Během chaosu francouzské revoluce a obléhání města v roce 1795 nechal neumünsterský opat ostatky ukryt za hromadou dřeva v domě pekaře Adama Bastiera. Odtud se později dostaly k továrníku a sběrateli kuriozit J. B. Bochovi-Buschmannovi do Mettlachu u Trevíru.
Ležely zde dlouho, až do roku 1833, kdy se Bochův syn setkal s princem Fridrichem Vilémem Pruským, správcem pruského Porýní. Díky němu nalezl slepý král čtvrté útočiště, a sice v poutní kapli hradu Klause Kastel nad řekou Sárou a proti městu Klause Staad.
Od jeho syna v roce 1833 k Janovu potomku, pruskému korunnímu princi a pozdějšímu králi Fridrichu Vilémovi IV., který je odvezl do Německa. Princ objednal u stavitele Karla Friedricha Schinkela stavbu kaple, v níž byly 26. srpna 1838 ostatky slavnostně uloženy v honosném černém mramorovém sarkofágu.
Když na konci druhé světové války vstoupila lucemburská armáda společně se spojenci do oblasti Saary, obsadila také Kastel. Lucembursko pak využilo svého práva a dne 26. srpna 1946 bylo tělo Jana Lucemburského s čestným doprovodem lucemburského vojska převezeno ve velké kované truhle na lafetě zpět do rodného Lucemburku.
Dne 25. srpna 1946 zde tělesnou schránu vyzvedli lucemburští vojáci a na dělové lafetě, vlečené za tankem, ji dopravili do Lucemburku. Celou přepravu střežily lucemburské obrněné transportéry a čtyři francouzské tanky.
Zde bylo uloženo zpět do původní pohřební barokní tumby z roku 1688, přenesené z Neumünsteru do předpokoje velkovévodské hrobky v kryptě katedrály Notre-Dame.
Význam helmy v pozdější tradici
V předloženém materiálu není zachována přesná podoba Janovy helmy ani popis její konstrukce. Helma je však důležitá pro pochopení pozdějšího obrazu Jana Lucemburského jako rytíře, který zůstal věrný své vojenské pověsti i po oslepnutí.
V ikonografii se Jan Lucemburský objevuje převážně s královskými atributy, především s korunou a pláštěm. Na iluminacích je český král Jan Lucemburský zachycen především jako soudce kurtoazního sporu.
Všechny výše popsané miniatury se vztahují k osobnosti Jana Lucemburského, který zde ale není vnímán jako konkrétní panovník-český král, ale jako symbol neporazitelného a dokonalého rytíře a především spravedlivého soudce.
Guillaume de Machaut (asi 1300-1377), francouzský básník a hudební skladatel, který řadu let působil jako sekretář a diplomat na dvoře Jana Lucemburského, zanechal ve svém rozsáhlém díle četná svědectví o českém králi, z nichž většina byla dlouho brána jako skutečná svědectví o prvním českém panovníkovi z rodu Lucemburků.
V jednotlivých verších však musíme hledat něco jiného. Machaut ve skutečnosti nepopisoval krále Jana Lucemburského, ale ideálního vládce a statečného rytíře. Jan Lucemburský mu ve verších posloužil pouze jako konkrétní ideální příklad, k němuž se odvolává i několik desetiletí po „slavné" Lucemburkově smrti v bitvě u Kresčaku.
Jan Lucemburský v iluminacích
Machautovo literární dílo bylo již ve 14. století hojně opisováno a záhy vzniklo několik rukopisů, z nichž se některé dochovaly dodnes. V nich pak nalezneme obrazový doprovod k jednotlivým skladbám a hlavním „hrdinou" některých kreseb, respektive iluminací je i samotný český král.
Jan Lucemburský se na jednotlivých miniaturách objevuje převážně ve spojení s rozsáhlou skladbou nazvanou Le Jugement dou Roy de Behaingne (Soud českého krále), která vznikla před rokem 1342, možná již roku 1340.
Na iluminacích je český král Jan Lucemburský zachycen především jako soudce kurtoazního sporu. Ve Francouzské národní knihovně, v rukopisu fr. 1586, který vznikl kolem poloviny 14. století, nalezneme na foliu 17v nejčastěji reprodukovanou iluminaci s českým králem Janem Lucemburským.
Scéna je zasazena do králova lucemburského hradu Durbuy. V místnosti s plochým, pravděpodobně dřevěným stropem, které vévodí úzký sloup, sedí král na jakémsi stylizovaném trůnu, jenž více připomíná nějaký sokl.
Na hlavě má korunu, až na zem sahá jeho plášť. Obrací se k třem postavám, z nichž dvě, mladík - rytíř a mladá dáma, před ním klečí.
Ve stejném rukopise na foliu 21r narazíme ještě na jedno vyobrazení soudu Jana Lucemburského, které se velice podobá miniatuře na foliu 16v. Panovník je vyobrazen ale jako mnohem starší muž.
Sedí na trůnu, opět spíše soklu, který ale není moc vidět. Jeho hlavu zdobí koruna, plášť má sepnutý na hrudi. Komunikuje se třemi postavami, z nichž opět dvě, mladík a mladá dáma klečí.
Podobné výjevy nalezneme i v mladších rukopisech. Např. v manuskriptu fr. 1584 ze 70. let 14. století jsou dvě kresby se stejným námětem.
Na foliu 16v sedí panovník na přenosném trůnu se lvími hlavami na místě opěradel a nohami se lvími tlapami. Jedná se o staršího muže s delšími vlasy a krátkou bradkou, na hlavě má královskou korunu, která je hlavním královským znakem.
V tomto vyobrazení stejně jako v ostatních výše popsaných nelze hledat individuální rysy české krále Jana Lucemburského. Zajímavou miniaturu, jež se rovněž vztahuje ke skladbě „Soud českého krále" Guillauma de Machaut, nalezneme v rukopise fr. 1587 na foliu 70r.
Rodina a odkaz panovníka
Kromě zmíněného Karla IV., který se po jeho smrti stal nástupcem českého i římského trůnu, měl ještě syny Přemysla Otakara (zemřel v dětství), Jana Jindřicha, Václava Českého, jehož matkou byla Beatrix Bourbonská, Janova druhá manželka, a Mikuláše, levobočka ze vztahu s Adou Klárou Lucemburskou.
Narodily se mu také dcery Jitka, Anna a Eliška, která rovněž zemřela v dětství. Ke konci života přišel o zrak, přičemž na vině bylo genetické onemocnění.
Trůnu se nevzdal, byť se svým postižením narážel na překážky, ať už se jednalo o socializaci na panovnickém dvoře, nebo při řešení státnických záležitostí. V roce 1346 se zúčastnil bitvy u Kresčaku, kde na francouzské straně bojoval proti anglickému vojsku.
Zemřel na bitevním poli sláb a vyčerpán 26. srpna. Je pohřben v lucemburské katedrále Panny Marie.
- Rytířská výzbroj: helma byla součástí ochranné zbroje a rytířské reprezentace.
- Bitva u Kresčaku: Jan Lucemburský bojoval 26. srpna 1346 již jako zcela slepý.
- Deviza „Ich dien“: spojení s Janovou helmou a třemi pery není doloženo dobovými kronikami.
- Průzkum ostatků: antropologové potvrdili Janovu atletickou postavu, výšku přibližně 170 cm a smrtelná poranění v levém oku a v oblasti levé lopatky.
- Pohřební osudy: ostatky byly po staletí několikrát přemisťovány, než se vrátily do krypty katedrály Notre-Dame v Lucemburku.
tags: #helma #jana #lucemburskeho