Gondík a Brousek na motorce po USA

Dalibor Gondík a Otakar Brousek mladší projeli část Spojených států na motocyklech Harley-Davidson a během cesty ujeli 1450 mil. Trasa vedla z Los Angeles přes kalifornské pobřeží, horské průsmyky Sierry Nevady, Sequoiu, Údolí smrti a Las Vegas až na Route 66 a zpět do Los Angeles.

Gondík s Brouskem jeli na motocyklech Harley-Davidson Fat Boy a Road King, které si půjčili po příletu do Los Angeles. Cesta nabídla jízdu po legendární Route 66, průjezd horským průsmykem ve výšce 2648 metrů, extrémní vedro v Death Valley, písečnou bouři i atmosféru nočního Las Vegas.

Proč se Gondík a Brousek vydali právě do USA

Nápad s dokončením svatební cesty Dalibora Gondíka a jeho manželky Markéty po sedmi letech získával stále reálnější obrysy. A jak se svatební cestou souvisí Otakar Brousek mladší? Jako jeden ze svatebních svědků nemohl při této akci ani náhodou chybět!

Otakar Brousek se jako nadšený motorkář nechal zlákat představou, že okusí při této příležitosti to, co si vloni v rámci jízdy po známé Route 66 už vyzkoušel a užil si Dalibor Gondík - jízdu s americkou motorkou po amerických silnicích.

První dojmy Otakara Brouska z amerického provozu

První dojmy z provozu na silnicích USA jsou pro nováčka, jímž bezesporu byl Otakar Brousek mladší, více než silným zážitkem. Sám o tom vypráví: 'Původně jsem se bál sednout na tak velkou motorku, jakou je Harley Davidson. Navíc ten provoz všude kolem - to je snad můj konec.

Během čtvrt hodiny jsem však ztratil zbytečný ostych a nebylo to žádnou euforií. Američané totiž jezdí neskutečně ohleduplně, plynule a sílu svých strojů nevyužívají k rychlé jízdě a bezhlavému předjíždění.

Dávají pozor na ostatní účastníky provozu, vyhledávají kontakt očima při každé příležitosti a nedožadují se bezhlavě žádných výhod a předností. Tento pocit vám jednoznačně potvrdí i cedule s nápisem ,Nebuď sobec', která se čas od času objeví vedle americké silnice, obvykle před kritickým místem, jako je zúžení vozovky nebo podobně."

Harley-Davidson Fat Boy a Road King

Je pochopitelné, že první cesta z letiště po příletu do Los Angeles, kam se účastníci výletu dostali z Prahy dá se říci 'klasickou" trasou přes Frankfurt, vedla do půjčovny motocyklů, kde se stala předmětem jejich obdivu i zájmu dvojice motocyklů Harley Davidson (HD Fat Boy a HD Road King), kterou oba čeští motorkáři osedlali pro cestu po Spojených státech.

Gondík s Brouskem se do Údolí smrti dostali na strojích Harley-Davidson Fat Boy a Road King. "Ťuldovi odlétl přední štít a já jsem držel ´tlustýho kluka´ snad v úhlu 45°. To přeháním, ale byl to jeden ze zážitků, na které se nezapomíná."

Gondík později uvedl, že kdyby jel na motodovolenou s manželkou, vybral by si spíše pohodlný stroj. Jasně, že do pohody a s manželkou za zády. Ale to bych viděl na nějaký Géeso nebo FatBoye. Prostě pohodlí na zadní sedačce.

Začátek trasy: Los Angeles a Route 66

Hned v úvodu si v blízkosti LA alespoň krátce vyzkoušeli i známou Route 66 - legendu všech příznivců jedné stopy snad na celém světě - pak si to ale namířili více na sever, k pohoří Sierra Nevada.

Legendární silnice byla jednou z hlavních motivací celé cesty. Dalibor Gondík si jízdu po Route 66 už vyzkoušel a Otakar Brousek se na americké silnici chtěl svézt na motocyklu, který odpovídá místnímu prostředí.

Jízda přes Sierru Nevadu

Sierra Nevada byla první výraznou přírodní překážkou na trase. To překonali průsmykem ve výšce 2648 metrů, který se vyznačoval v nejvyšším místě pro našince nezvyklou a zajímavou dopravní značkou - 'V zimě sjízdné pouze na sněžném skútru".

I když se v době jejich přítomnosti na těchto místech již citelně ochladilo, i v Americe byl přece podzim, tato eventualita naštěstí ještě nehrozila. Zatím vše kolem vonělo hlubokým lesem, houbami, zejména při jízdě na motocyklu byl tento pocit velmi intenzivní.

Holými skalami a pokroucenými borovicemi krajina Sierry Nevady Evropanovi ze všeho nejvíc připomíná Chorvatsko. Dokonce tak moc, že německým tvůrcům filmů o Vinnetouovi přizná určitou genialitu za to, že za místo natáčení exteriérů svého díla vybrali právě Chorvatsko.

Při sjíždění z hřebene Sierry Nevady si oba motorkáři užili především vlásenkovitých zatáček. Silnice se dolů po svahu klikatila a velké americké motocykly vyžadovaly pro správné vedení značnou míru soustředění.

Setkávání s Američany

Druhý den při snídani v městečku Bishop se opět potvrdilo, jak Američané rádi navazují kontakty s příchozími. I v Bishopu se vyptávali, odkud a kam Češi jedou a co tam budou dělat.

A někteří z nich neopomenuli zdůraznit, že také byli v Evropě. Přátelský kontakt s místními lidmi se tak stal jedním z dalších výrazných dojmů celé cesty, vedle samotné jízdy a přírodních scenérií.

Death Valley: vedro, sucho a písečná bouře

Odtud už vedla cesta na jeden zátah přímo do Death Valley. Již při příjezdu k této světoznámé lokalitě vítaly cestovatele různé nápisy, třeba 'Zapněte klimatizaci" nebo 'Tady máš ještě možnost otočit a vrátit se".

Protože hlavně tomu druhému návodu zjevně odolali, pokračovali Češi přes malý vrcholek do království ještěrek a kojotů, které se proslavilo hlavně tím, že teplota zde přesahuje i 50 °C, panuje zde opravdové sucho a některé jeho části leží pod úrovní hladiny moře.

Kromě toho jsou zde k vidění normální pouštní duny a všude spousta soli. Právě sůl je takovým nejhmatatelnějším důkazem toho, že některé části Údolí smrti vznikly vysušením mořského dna.

Podobnost s jinými pouštěmi dokládá i zkušenost, že jinak zanedbatelná změna teplotních poměrů, způsobená relativně malým mrakem, vyvolá krátkodobou, byť opravdovou písečnou bouři.

Jen obtížně se při ní lze udržet na nohou, vítr bere všechno, co mu stojí v cestě, v tomto případě to odnesl větrný štít na motocyklu Otakara Brouska.

Účastníci svatební cesty nakonec raději pokračovali v jízdě a za chvíli z větrného víru bezpečně vyjeli, i když měli písek doslova všude. Pozoruhodný je poznatek, že již druhý den nebylo po písečné bouři ani stopy.

Všechno uklizeno, písek zameten a silnice a její okolí v plně provozuschopném stavu. Místní silničáři, či jak se nazývají, si svoji mzdu opravdu zaslouží.

Gondík později vzpomínal také na přespání v Death Valley v USA, když s kolegou Ťuldou Brouskem brázdili tuto zemi z východu na západ. Kolegovi Ťuldovi Brouskovi v písečné bouři ulétl přední, plexisklový štít z jeho Road Kinga. Do dnes tam někde leží.

Las Vegas jako vrchol cesty

Vyvrcholením cesty byl samozřejmě pobyt v Las Vegas, včetně svatební noci v kasinu Mirage v pokoji s kompletním Room Service a se všemi atrakcemi, které k takovému pobytu patří.

Procházka nočním Las Vegas jenom celou atmosféru doplňovala. Dojmů a zážitků opravdu na rozdávání!

Pobyt v Las Vegas není přitom nijak mimořádně finančně náročný - hlavní zisky jsou zde samozřejmě z hazardu, a tak ceny hotelů a dalších souvisejících služeb nejsou nijak závratné.

Manželé Gondíkovi jsou přesvědčeni, že stálo za to počkat a s odstupem si svatební cestu opravdu užít.

Celá trasa a délka cesty

Kudy se jelo: Los Angeles, Hollywood, Beverly Hills, Ventura, Los Padres National Forest, Isabella Lake, Sequoia National Forest, Death Valley, Las Vegas, Hoover Damm, Kingman, Route 66, San Bernardino, Los Angeles.

Kolik se ujelo: 1450 mil. Zvláštní události: Permanentní vedro, spálené ruce od slunce, málo spánku, úžasné přírodní scenérie a žádné ztráty na technice, majetku ani zdraví.

Dalibor Gondík a jeho vztah k motorkám

Dalibor Gondík začal s motorkami brzo. Už v devíti letech, po několika týdnech trénování, podnikl svou první jízdu na Jawě 350 s "hrazdou", na kterou ho posadil jeho strýc Milan.

"Byl to bláznivý čin. Ale já se zamiloval na celý život," říká herec, který společně se svými kolegy premiérově odhalí příští čtvrtek na Motosalonu v Letňanech novou motorku jezdce MotoGO - Karla Abrahama.

Bylo mi devět let a strejda Milan, se kterým jsem často jezdil jako spolujezdec na Jawě 350, mě posadil za řídítka, naučil ovládat spojku a plyn a po několika "lekcích" na poli, najednou sesedl a já jel sám.

A od té doby jsme to praktikovali pořád a pořád a pořád. Absolutně jsem se zamiloval. Vždycky jsem zase musel dojet k němu, on mě chytil, protože jsem nedosáhl na zem.

Samozřejmě, že jsem sebou i jednou seknul. ale jenom jednou. Vypadl mi kvalt a došlo na pád z nedostatku rychlosti. Ale bylo na takové pískovém podloží, takže do měkkého.

Od Jawy k Buellu

Jeho vášeň nabyla ještě konkrétnější rozměr v roce 2008, kdy se zakoukal do dnes již neexistující značky Buell. Nejdříve si pořídil XB12S, potom 1125 R a později 1125 CR.

Podle svých slov už nic jiného nechce. "Zakladatel značky Eric Buell je nejenom geniální konstruktér, ale také pro mě životní vzor. Má heslo: Never quit - a v tom je přece obsažen celý život," dodává.

Už jsem zmiňoval Jawu 350, ale pak jsem si pořídil motorky značek Yamaha XJR 1200, Cagiva Canyon, Yamaha Fazer 600 a pak už jen samé buelly.

Aktuálně a už navždycky Buell 1125 CR. Podle mě je to nejlepší stroj na světě. Bohužel už se od roku 2008 nevyrábí, takže miláček.

Závodění a vztah k jízdě

Začali jsme na motokárách, kdy mě oslovil Martin Slavík z Litomyšle, a začal jsem trénovat dokonce na mistrovské závodní motokáře. Já, úplná nula! Ale po malých krůčcích se to zlepšovalo a začalo mě to fakt hodně bavit a přestal jsem se bát.

Zároveň jsem dostal jako na "potvoru" nabídku sednout si na sedadlo spolujezdce k Jirkovi Volfovi do vrcholné octavie WRC. A byl jsem "chycen". No a dál to už to šlo ráz na ráz, až jsem skončil na sedadle řidiče.

Ťulda Brousek jako navigátor! A tak mě to chytlo, že vlastně bez toho nemůžu být.

A úspěchy? Vždy jsem se vrátil domů. To je ten největší úspěch. Nejsem soutěživý typ. Nemám na to ani vlastnosti, ani schopnosti. Bylo to vždy o radosti z jízdy.

Gondíkův pohled na bezpečnou jízdu

Po letech bláznění, ježdění na motorce a nadávání je všechno jinak. A děkuju andělům, že stáli při mně. Né, vážně.

Vždycky jsem se snažil a snažím věnovat se na 100 % řízení vozidla. To je to nejdůležitější, dívat se kolem sebe, hlavně do zrcátek, dávat včas blinkry, vždy myslet na ostatní a nedělat nepředvítalné manévry, nezastavovat z ničeho nic.

Prostě myslet jen a jen na řízení. Za tímto názorem si stojím. To je ten náš "český" problém, nejsme horší řidiči, jen se nevěnujeme jízdě.

Za co nejčastěji platíte pokutu? Už jezdím absolutně podle předpisů. Všichni se mi smějí. Taky je to možná tím, že jsem byl dlouho "řidičem" herců našeho divadla. A dovézt všechny ve zdraví domů byla moje absolutní povinnost.

Zkušenosti z cest a nehody

Kam nejdál jste se autem podíval? Do Dánska hned po revoluci. Do Finska pojedu letos. Také jsem byl v Británii a podnikl desítky cest po USA. Jezdím všude, kde to jde.

Potkala vás někdy na cestách nějaká závada? Naštěstí ne. Kromě defektů na závodech. Ale tam si člověk poradit musí.

Boural jste někdy? Naštěstí ne. Až na jeden pád z motorky, kdy mě srazila paní jedoucí na červenou, která už docela dlouho svítila…

Ze stovek zážitků v sedle zmiňuje písečnou bouři v Údolí smrti v USA, do které se dostal spolu s hereckým kolegou Ťuldou Brouskem na strojích Harley-Davidson Fat Boy a Road King.

Kam by se Gondík chtěl vydat příště

Máte nějaký sen, kam byste se jako řidič ještě rád podíval? Na Island, Aljašku, do Austrálie.

Kdybyste měl jet na motodovolenou, kam by to bylo - v případě pohodové dovolené a naopak kam za adrenalinem? Jasně, že do pohody a s manželkou za zády.

Na mýho Buella se v tomto ohledu spolehnout nemohu. To je pocit ohoblované klády z pohádky Pyšná princezna. Cituji manželku.

A kdybych jel sám? Tak adrenalin! Hurá do dun! (smích)

USA na vlastní motorce, nebo z půjčovny

Chtěl bych vyrazit do USA na motorce a projet Ameriku po Route 66 a dojet až k Mexiku na vlastní motorce. Kámoš mě sice odrazuje,že tahat tam motorku svojí je blbost,ale proč si půjčovat,když mám vlastní.

Dopravu bych realizoval trajektem nejspíš z Anglie nebo Francie. Zajímalo by mě,jaké jsou dobré dopravní společnosti,které bezpečně přepraví i motorku a nebude to stát majland z cenového hlediska.

Nemá cenu si brát svojí motorku (je to moc drahý) v půjčovně ti půjčí co chceš a cena je kolem 1500dolarů na 14dní a hlavně je v tom pojištění moto i osoby.

Asi to vyjde levněji než doprava mašiny lodí a na Fazeru se tam stejně moc nesvezeš protože nevydržíš jet pomalu, těma jejich rychlostma, a buď tě zavřou nebo ti seberou mašinu dokud nezaplatíš.

Co ukázala cesta po USA

Gondík a Brousek si během americké cesty vyzkoušeli, že velké motocykly se na tamních silnicích hodí nejen kvůli tradici a vzhledu, ale také kvůli dlouhým vzdálenostem.

V provozu na amerických silnicích Evropan také rychle pochopí, proč jsou místní automobily a koneckonců i motocykly většinou velké a se silnými motory.

Při překonávání obrovských vzdáleností v řádu stovek mil totiž umožňují klidnou a pohodlnou a tudíž i bezpečnou jízdu, a také spotřeba paliva se dá udržet v přijatelných hranicích.

Výprava spojila několik různých podob Spojených států: městské prostředí Los Angeles a Las Vegas, horské silnice Sierry Nevady, lesy, pouštní krajinu Death Valley i historický úsek Route 66.

Právě kontrast mezi pohodovou jízdou po dlouhých amerických silnicích a náročnými podmínkami v horách a poušti udělal z cesty zážitek, na který Gondík i Brousek vzpomínají především kvůli písečné bouři, vedru a jízdě na amerických motocyklech.

tags: #gondik #brousek #motorkou #po #usa