Rychlostní rekord v silniční cyklistice a nejvyšší výkony na kole

Za nejvyšší rychlostní rekord dosažený na kole se považuje výkon Denisy Mueller Korenekové, která v září 2018 na solných pláních Bonneville v Utahu jela rychlostí 296 kilometrů v hodině. Jela na speciálním karbonovém kole vyrobeném na zakázku za vozidlem vyrobeným rovněž na zakázku, aby se minimalizoval odpor vzduchu.

V kategorii jízd na kole vlastní silou po rovině, v přísně aerodynamickém speciálu a s letmým startem činí rekord 144,17 km/h. Odlišné rekordy vznikají při jízdě za vozidlem, z kopce, na uzavřené trati, na velodromu nebo ve velomobilu, a proto je nelze bez dalšího porovnávat.

Co znamená rychlostní rekord v silniční cyklistice

Od chvíle, co bylo vynalezeno kolo, jsou cyklisté posedlí rekordy. Od hodinovky na dráze, která se odedávna považuje za ukázku etalon závodníkovy kvality, přes jízdu kolem světa po nejrychlejší a nejdelší výkony, při kterých je třeba dosáhnout fyzických i psychických limitů.

Cyklistika je úžasná. Na Giru či Tour vidíme ohromující výkony, stejně jako při závodech cross country či downhillu. Když pomineme závody Mezinárodní cyklistické federace jsou zde cyklisté, kteří předvedou výjimečný výkon jednou za život a vytvoří světový rekord.

Jednotlivé rekordy se liší podmínkami, za kterých vznikly: rozhoduje typ kola, povrch, sklon trati, způsob startu, délka měřeného úseku, použití závětří i to, zda cyklista závodí sám proti času nebo v běžném provozu.

Nejvyšší rychlost na kole: 296 kilometrů v hodině

Denisa Mueller Korenek je držitelkou rekordu světového rekordu v rychlosti na kole. V září 2018 na solných pláních Bonneville v Utahu jela ohromující rychlostí 296 kilometrů v hodině.

Tehdy jela na speciálním karbonovém kole vyrobeném na zakázku za vozidlem vyrobeným rovněž na zakázku, aby se minimalizoval odpor vzduchu. Převod kola je tak náročný, že kolo je taženo vozem dokud nedosáhne rychlosti 140 až 160 kilometrů v hodině, načež je lano odpojeno a cyklista šlape vlastní silou za dragsterem o výkonu 750 kilowatt.

Takový výkon proto nepředstavuje běžnou silniční jízdu ani rychlost dosažitelnou na standardním závodním kole v pelotonu. Rozhodující je nejen síla jezdkyně, ale také speciální konstrukce, dlouhá rovná plocha a výrazné snížení odporu vzduchu.

Guy Martin a rychlost 181 km/h na kole

Pokus o rychlostní rekord se uskutečnil v rámci televizní show televizní stanice Channel 4 nazvané příznačně "Speed", tedy Rychlost. Televizní štáb přizval ke spolupráci bývalého motocyklového závodníka Guye Martina, pilota závodních tahačů Dava Jenkinse a Jasona Rourka, který měl rekordní kolo postavit.

Narozdíl od jiného rekordmana, o němž si můžete přečíst v článku Jet na kole 160 km/hod.? Žádný problém říká Graeme Obree, dosáhl Guy Martin rekordní rychlosti na kole, které daleko více připomíná běžné jízdní kolo.

Konstrukčně vychází z horského kola a rám tohoto 10 kilogramů těžkého stroje svařil Jason Rourke vlastnoručně ve své dílně. "Nebylo cílem, aby kolo bylo kdovíjak lehké. Muselo být hlavně tuhé a odolné" vysvětloval Jason Rourke, který také rád zdůrazňuje, že s výjimkou plášťů Continental, je jeho kolo kompletně postaveno z dílů pocházejících z Velké Británie.

Kolo nemá žádnou přehazovačku a rekordní rychlosti tak lze dosáhnout jen na jediný těžký převod. Aby se na kole vůbec rozjel, nechal se Guy Martin nejdříve roztáhnout na rychlost 50 mil za hodinu a teprve z této rychlosti se postupně dostal až na bezmála 133 mil za hodinu, což je asi 181 kilometrů za hodinu.

Rekord se uskutečnil na Pendine Sands v jižním Walesu. Konstruktér kola Jason Rourke je synem Briana Rourka, který byl v minulosti dokonce mistrem Velké Británie v silniční cyklistice.

Rychlostní rekord vlastní silou: 144,17 km/h

Velká očekávání však vzbuzuje také World Speed Challenge, v Battle Mountain v Nevadě, který se bude konat v září, a během kterého se ustanovují absolutní rychlostní rekordy, kterých je člověk schopen vlastní silou dosáhnout.

Nejezdí se tak ani z kopce, ani za autem ve větrném vaku, ale po rovině, v přísně aerodynamických jednoúčelových strojích a s letmým startem, přičemž se na 200 meterch měří maximální rychlost.

Rekord dnes činí 144,17 km/h a všichni v posledních letech s napětím očekávají překonání magické hranice 100 mil v hodině.

U těchto rekordů má zásadní význam aerodynamika. Jezdec je ukrytý v úzkém aerodynamickém krytu a stroj je konstruovaný výhradně pro co nejvyšší rychlost na krátkém měřeném úseku.

Hodinovka: 55,089 kilometru za hodinu

Hodinovka Často je i dnes označována za ultimátní a nejprestižnější cyklistickou výzvu, v níž jde zkrátka o to, kdo na cyklistickém velodromu dokáže za hodinu ujet nejvíce kilometrů.

První rekord byl stanoven už v roce 1876 vzdáleností 26,508 km. V dubnu 2019 (poté, co cyklistická federace uvolnila pravidla ohledně strojů a posedů a přilákala tím zájem nejlepších časovkářů planety) nastavil současné maximum 55,089 km belgický profesionál Victor Campenaerts.

Victor Campenaerts, belgický profesionál, drží výkonem 55,089 kilometrů rekord v hodinovce.

Od té doby se k pokoření rekordu přihlásili čtyři dobyvatelé, ale ani jeden neuspěl, přičemž nejblíže se dostal hned ten první - Dán Martin Toft Madsen (53,975 km).

Jakýkoliv vážný pokus se musí uskutečnit ve vysoké nadmořské výšce, kde je nižší hustota vzduchu a tedy nižší odpor. Ostatně i Campenaerts kroužil na velodromu v mexickém Aguascalientes přes 2000 metrů nad mořem.

Ženský rekord ze stejného místa drží od září 2018 matematička Vittoria Bussiová (48,007 km).

Kilometr s pevným startem

Startuje se z nuly. Pedály se začínají otáčet, až na tachometru rychlost začíná sedmičkou. A pak je najednou konec.

Jeffrey Hoogland překonal v mexickém Aguascalientes světový rekord na kilometru s pevným startem, který má nyní hodnotu 55,433 sekundy.

Tak jako tomu stále je v maratonu v případě dvou hodin, i v dráhové cyklistice existují (a v minulosti existovaly) velké mety. V případě kilometru s pevným startem to byla hranice jedné minuty: tedy zvládnout tuto distanci průměrnou rychlostí 60 kilometrů za hodinu.

Poprvé se pod ní člověk dostal v roce 2001, povedlo se to Francouzi Arnaudu Tournantovi. Od té šel vývoj dopředu: zlepšila se technologie, zlepšila se výživa, zlepšila se i příprava závodníků.

Hodiny strávené v aerodynamickém tunelu či detailní úpravy kombinéz, to vše je považované za samozřejmost. A pochopitelně i to byla součást přípravy Nizozemce Jeffreyho Hooglanda před jeho pokusem o překonání rekordu.

Ten se od chvíle, kdy jej Tournant před 22 lety překonal v bolivijském La Pazu (na velodromu, který sir Chris Hoy označil za nejkrásnější na světě), zásadním způsobem posunul. Jeho krajan Francois Pervis jej v prosinci 2013 stlačil dokonce pod 57 vteřin (56,303).

Povedlo se mu to v mexickém Aguascalientes v nadmořské výšce 1900 metrů nad mořem. Od té doby rekord stagnoval, než jej v úterý - na stejném místě - překonal Jeffrey Hoogland.

Třicetiletý Nizozemec je jednou z největších hvězd současné dráhové cyklistiky, počet jeho medailí z velkých akcí se nedá spočítat ani na obou rukou. Jen na posledním šampionátu (MS v Glasgow) se radoval ze zlata v týmovém sprintu a právě i v pevném kilometru.

"Tohle je ale ten největší úspěch mojí kariéry," říkal v Aguascalientes po svém rekordním pokusu.

Hoogland se na velodromu tak vydal, že mu musela být poskytnuta kyslíková maska (obrázky připomenuly "slavný" kolaps Eddyho Merckxe z jeho pokusu o překonání rekordu v hodinovce).

Když se vydýchal, mohl pokračovat dál. "Nedokážu si to teď úplně užít, protože mě všechno bolí. Ale jsem z toho nadšený, tím spíš, že jsem rekord posunul skoro o vteřinu," dodal Nizozemec, který úspěšnému pokusu podřídil poslední měsíce.

"Dělal jsem pro to všechno. Nevím, jak dlouho ještě potrvá moje kariéra, ale přál jsem si, aby moje jméno zůstalo spojené navždy s tímhle rekordem," dodal.

Nizozemský lamač kol A skutečně se mu to podařilo: Nejdéle existující dráhařský rekord, který stanovil Pervis před téměř deseti lety, je minulostí.

Jak potvrdil Hooglandův trenér Mehdi Kordi, příprava opravdu byla tvrdá. Tak tvrdá, že jeho svěřenec dokonce lámal součásti kola.

"Je to fakt silný chlapík. Zlomil na kole několik klik a řetězů," usmál se.

"Takže bylo důležité najít takový materiál, který by tu jeho sílu vydržel. Trvalo nám, než jsme našli třeba správná řídítka, nakonec jsme se shodli na jedněch, která jsou deset let stará," dodal Kordi.

Hooglandův tým šel skutečně do detailu a několik minut před pokusem třeba vyslal na dráhu motorku, aby na velodromu rozvířila vzduch.

Nakonec vše vyšlo a nová hodnota rekordu tedy zní: 55,433 vteřiny. Celkové náklady na pokus se odhadují na 65 tisíc eur (1,6 milionu korun).

Výkony ve velomobilech a lehokolech

Dokážete si představit, že byste za pouho pouhých 24 hodin ujeli na svém kole 1 256 km, tedy, že byste v průměru jeli rychlostí 52,3 km/h a to po celý den?

Překonat za den takovou vzdálenost je v provozu na hraně možností běžného řidiče, a přitom je to možné na kole. Ano, máte pravdu, není to běžné silniční kolo, na jaké jste zvyklí, ale tzv. velomobil.

Tedy celokapotovaná tříkolka s minimálním aerodynamickým odporem a výbornou stabilitou, která navíc svého jezdce chrání před nepřízní počasí.

Velomobily bychom mohli zahrnout mezi tzv. lehokola, která také nejsou na silnicích tak častá, byť jejich aerodynamická výhoda a pohodlí je předurčují nejen ke komfortnímu cyklocestování, ale také k výjimečným výkonům ve vybraných cyklistických disciplínách.

Jenže UCI v roce 1934 po sérii vítězství neznámých jezdců, kteří závodili na ležatých kolech, upravila pravidla pro konstrukci závodního kola tak, že je žádné lehokolo není schopno splnit, a tím tento typ kola vymazala ze startovních listin.

Až v 80. letech minulého století na obou stranách Atlantiku ležatá kola a s nimi i velomobily začaly opět rozvíjet a došlo i na závodění.

Dnes je díky WUCA můžeme vidět alespoň na startech závodů jako je RAAM, nebo některých ultra maratónských závodů bez podpory, jako je třeba 6 800 km dlouhý Trans Am Bike Race napříč Spojenými státy.

Rekordní jízda na uzavřeném okruhu

Na testovací dráze ATC v Aldenhovenu na západě Německa se setkalo 9 jezdců, kteří se chtěli pokusit překonat 4 světové rekordy.

Jednalo se o 6h, 12h a 24h rekordy v kategorii velomobilů a 6h rekord v kategorii ležatých kol bez kapotáže.

Hlavním organizátorem byl Holger Seidel, který si na letošek stanovil ambiciózní cíl překonat 14 let starý 24h rekord Christiana Ascheberga, který činil 1 219 km. A to na uzavřeném okruhu a špičkovém asfaltu.

A protože zajistit podobný okruh a vše zorganizovat, je nejen finančně a časově dosti náročné, pozval k účasti i další jezdce, kteří by mohli využít připravených podmínek.

Mezi nejvýznamnější jezdce patřil Matthias König se svým velomobilem Snoek, jehož cílem bylo překonat 6h rekord.

Oficiálně měl tento rekord hodnotu 376,05 km, ale maximální hodnota zaznamenaná v Austrálii činila 429,917 km, kterou dokázal zajet Axel Fehlau.

Dále se na ATC objevila Nici Walde, světová držitelka 24 hodinového ženského rekordu s hodnotou 1 130 km, která chtěla překonat 12h ženský rekord s hodnotou 601,05 km.

Její partner a věhlasný designér velomobilů Daniel Fenn přivezl ukázat svůj nový výtvor s názven Pippi, o kterém tvrdil, že je mnohem rychlejší, než jeho předchozí rekordní velomobil, ve kterém jezdí Nici.

Daniel chtěl potenciálně překonat všechny 6h, 12h i 24 h rekordy.

Melchior Poppe se chystal překonat 12 h rekord pro lehokolo bez kapotáže s modelem M5 CarbonHighRacer. Aktuální rekord dle pravidel WRRA (World Recumbent Racing Association, tedy Závodní lehokolová asociace) z 18. 2. 2006 byl 432 km.

A nesmíme zapomenout nadějného mladého jezdce Rubena Schütze s velomobilem Milan RO SL MK7, jehož cílem bylo překonat 24h rekord.

Nutno podotknout, že žádný z těchto jezdců není profesionálem, většina nemá ani svého osobního trenéra a často ani reálný tréninkový plán.

Čtyřiadvacetihodinový rekord ve velomobilu

Organizátor Holger Seidel před závodem prohlásil: "Rekordní jízda na uzavřených závodních tratích je vlastně vrcholným uměním lidského pohybu na dvou, třech či čtyřech kolech. Na uzavřených tratích se totiž počítá pouze boj s časem po dobu 6, 12 nebo 24 hodin. Neexistuje žádná jízda v háku, každý bojuje sám za sebe. Takové podmínky umožňují dosažení nejvyšších rychlostí a vzdáleností. Když se o podobné rekordy pokouší lidé na ležatých kolech či ve velomobilech, je velká pravděpodobnost, že bude dosaženo možných hranic, na které je schopen se člověk dostat."

Závodníci startovali dle svých potřeb, protože nezávodili proti sobě, ale jen s časem. Prvních šest hodin celé akce však panovalo velmi nepříznivé počasí se silným deštěm.

Všichni startující se i za takových podmínek vydali na start, a mnozí z tohoto času vytěžili maximum. Někteří však museli své jízdy předčasně ukončit.

Daniel Fenn, Wulf Kraneis a Heinrich Neumann nebyli schopni na mezičasech dosáhnout výsledků, které by odpovídaly jejich cílům. Danielova „Pippi“ bohužel nebyla dostatečně odladěna, protože vznikala těsně před závodem.

Heinrich Neumann zastavil, protože ho jízda přestala bavit a další měli zdravotní problémy. Silné lijáky navíc nebezpečně snižovaly viditelnost na trati.

Matthias König se po trati pohyboval rychlostí často převyšující 70 km/h a byl suverénně nejrychlejší. Bylo však třeba vzít v potaz, že jeho cílem byl „pouze“ šestihodinový rekord, zatímco ostatní na trati měli před sebou daleko větší porci kilometrů.

Nakonec se mu podařilo stanovit nový světový rekord s délkou 388,2 km a průměrnou rychlostí 64,7 km/h.

Během noci pokračovali v jízdě zbývající tři jezdci Holger Seidel, Ruben Schütze a Melchior Poppe, zatímco počet pomocníků se dočasně snížil.

Těch bylo celkově zhruba 30, nepočítaje podpůrné týmy každého jezdce. Tak organizačně náročný tento podnik je.

Po 16 hodinách Ruben stále držel průměrnou rychlost kolem 55 km/h, což komentoval slovy: „Pomalu začínám cítit nohy.“

Rubenovi se nakonec podařilo překonat 14 let starý světový rekord o 30 km a za 24 hodin ujel neuvěřitelných 1256 km s průměrem 52,3 km/h.

Holger ho překonal také, ale ujel „jen“ 1 225 km a jeho rekord nakonec nebude zaznamenán.

Celkově velmi úspěšný víkend se tak honosí čtyřmi novými světovými rekordy.

Rekordy na 6 a 12 hodin

Melchior si musel dát krátkou vynucenou přestávku kvůli vybité baterce ve svých světlech. Bylo třeba zajistit, aby jej za všech okolností vždy a všude viděly oba předjíždějící velomobily.

Svůj pokus dokončil v 04:14 hodiny ráno a za 12 hodin tak ujel 463 km, což znamenalo, že rekord bezpečně překonal.

Po cestě také překonal 6 hodinový světový rekord a posunul jej na hodnotu 255,6 km.

Výsledky ukazují rozdíl mezi krátkým a dlouhým vytrvalostním rekordem: při šestihodinové jízdě lze udržovat výrazně vyšší průměrnou rychlost, zatímco čtyřiadvacetihodinový pokus vyžaduje hospodaření se silami, zásobování, technické zastávky a zvládnutí spánkového deficitu.

Nejvíce kilometrů za 24 hodin

S šíleným Rakušákem se pojí i další rekord - nejvyšší počet kilometrů ujetých za 24 hodin.

Na velodromu ve Švýcarsku kroužil celý den a ujel 941,873 km neboli 3767 okruhů na 250metrovém oválu v Grenchenu.

Odstartoval v jednu po poledni a o den později zastavil s průměrnou rychlostí 39,42 km/h.

Rekord na 24 hodin venku drží Slovinec Stanislav Verstovšek, který v říjnu 2020 ujel 914 km.

Rakouský ultracyklista Christoph Strasser na švýcarském velodromu 14. října 2017 udržel průměrnou rychlost 39,25 kilometrů v hodině.

Jeho puls na velodromu ve Švýcarsku během celých čtyřiadvaceti hodin neklesl pod 150! Rekord tak ustanovil na 941,873 kilometrů.

V červenci 2021 pak Strasser ujel během čtyřiadvaceti hodin 1026,21 kilometrů. Jeho průměrná rychlost byla 42,76 kilometrů za hodinu.

Než se rakouský cyklista pustil do odvážného pokusu, absolvoval několik vytrvalostních závodů a byl držitelem rekordu při závodě napříč Amerikou, který zvládl za 7 dnů, 15 hodin a 56 minut.

Hodiny a kilometry za kalendářní rok

Nejvíce kilometrů za rok byla obdivovaná výzva ve 30. letech minulého století.

Rekord Tommyho Godwina se v roce 1939 zastavil na úctyhodné hodnotě 120 805 km. Ustál to až do roku 2016, kdy Američan Kurt Searvogel na kole proseděl 122 432 km, což představuje průměrnou denní porci takřka 335 km.

A pak se zjevila 23letá Amanda Cokerová, která za den polkla průměrně dokonce 381 km, když se v květnu 2016 vydala zničit Searvogelův rekord.

Ženský rekord překonala v řádu měsíců a absolutní výkon ve chvíli, kdy jí do konce 365denní lhůty zbývalo 40 dnů.

Její konto se zastavilo na hodnotě 139 325 km. Ale než aby se zastavila k zaslouženému odpočinku, vydala se za novou výzvou - nejrychleji ujetých 100 000 mil neboli 160 934 km.

Trvalo jí to 423 dnů.

Prvním evidovaným rekordmanem je Francouz Marcel Planes, který v roce 1911 během jednoho kalendářního roku ujel 55 307 kilometrů.

Následně o šestadvacet let později Australan Ossie Nicholson jako první překonal hranici sto tisíc kilometrů o 837 kilometrů.

O rok později se do tabulek zapsala jako první cyklistka Billie Dovey z Velké Británie, která za dvanáct měsíců ujela 47 643 kilometrů.

A pak v roce 1939 Tommy Godwin během kalendářního roku najel 120 805 kilometrů. Rekord držel 76 let.

Až Američan Kurt Searvogel roku 2015 ujel 122 432 kilometrů.

Jenže z pozice lídra pomyslného žebříčku se neradoval dlouho. Jeho krajanka Amanda Coker ze Severní Karoliny se nechala výjimečným výkonem inspirovat.

A čtyřicet dnů před naplněním kalendářního roku překonala Searvogelův úspěch. A po 365 dnech měla na kontě 139 326 kilometrů., což vychází přibližně 382 kilometrů na den.

Race Across America a rekord napříč Spojenými státy

Tahle zkratka je mezi cyklistickými vytrvalci pojmem. RAAM alias Race Across America je všeobecně považován za jeden z nejtěžších cyklistických závodů.

Je delší než Tour de France. Bezmála 5000 kilometrů ze západního na východní pobřeží USA ujel nejrychleji šestinásobný vítěz Christoph Strasser v roce 2014 (7 dnů, 15 hodin a 56 minut, průměrná rychlost 26,4 km/h).

Českým rekordmanem je Daniel Polman (10 dnů, 19 hodin a 47 minut).

Christoph Strasser, rakouský cyklista, je držitelem hned několika světových rekordů.

Jízda kolem světa

Na kole kolem planety? To už je opravu velké! Někdo si chce Zemi prostě objet, ale někteří při tom soupeří s časem.

Mark Beaumont v září 2017 tuhle trasu s asistencí ujel za 79 dnů a uznala mu to i Guinnessova kniha rekordů.

Ta několikrát měnila pravidla. Podle těch nejnovějších je nutná minimální vzdálenost 29 000 km a hodiny se nezastavují při čekání na trajekt či letadlo.

Mark Beaumont objel zeměkouli na kole několikrát. Postupně vylepšoval vlastní světový rekord až se dostal na 79 dnů.

Everesting a největší převýšení za 48 hodin

Everesting neboli opakovaně na jednom kopci stoupat nahoru a zase sjet dolů, a tak vyjet co nejrychleji do výšky 8848 metrů se zvlášť v době korony stalo lákavou záležitostí.

Ale postavit si před sebe úkol „vyjet co nejvýš za 48 hodin“ už musí značit odvahu, protože po těchto dvou dnech vás budou nohy bolet pekelně.

Tím hrdinou se stal Američan Craig Cannon z Kalifornie, který v srpnu 2015 nastoupal 29 623 metrů.

Takže třikrát na Everest a ještě kousek.

Craig Cannon z Kalifornie už v roce 2015 vytvořil rekord v počtu najetých výškových metrů během osmačtyřiceti hodin.

Stoupání South Park Drive s průměrným sklonem dvanáct procent zvládl 228 krát během osmačtyřiceti hodin, což je 545 kilometrů, ale hlavně 29 146 výškových metrů.

Rychlost na zadním kole

Peter Sagan umí své kolo postavit na zadní i ve stoupání, ale tohle? Nejrychlejší jízdu po zadním kole předvedla MTB legena Bobby Root v roce 2001.

Ale bylo za tím trochu asistence, protože se nejdřív rozjel v závětří za autem a rychlost 138 km/h vydržel jen 9,75 metru.

Američan Kurt Osburn je držitelem několika rekordů v jízdě na zadním kole. V jednom případě vydržel jezdit 11 hodin po zadním kole bez přestávky.

Mimo jiné v roce 2018 dokázal přejet USA od jednoho pobřeží k druhému za 74 dnů na zadním kole. Samozřejmě s přestávkami na spaní.

Jen pro upřesnění: jde o 4569,89 kilometrů na zadním kole.

Schody na kole a bunny hop

Aktuálně jednačtyřicetiletý Krystian Herba z Polska je držitelem mnoha světových rekordů, když na kole pokořil schodiště nejvyšších budov planety.

Světové finanční centrum v Šanghaji, které má 2754 schodů a sto pater, vyjel či vyskákal za 1 hodinu a 22 minut. To se psal rok 2013.

O čtyřiadvacet měsíců později pak výškovou budovu Taipei 101 čítající 142 pater a 3139 schodů „vyjel“ za 2 hodiny a 12 minut.

V říjnu 2016 pak Willis Sears Tower v Chicagu zdolal za 3 hodiny a 45 sekundu. Musel přitom pokořit 169 pater a 3461 schodů.

Jeden zápis šikuly z Polska se týká i Česka. V dubnu 2019 zavítal do AZ Tower v Brně.

A 30 pater, respektive 632 schodů zvládl za 8 minut a 55 sekund.

Schopnost přeskočit překážku je zásadní pro každého, kdo jezdí v terénu. Snadněji pak udržíte kontrolu nad kolem, rovnováhu a lépe se vypořádáte se všemi překážkami na cestě.

Samozřejmě i tahle dovednost lze hnát do extrému. Králem této disciplíny je Rick Koekoek z Nizozemska, který v červenci 2017 skočil na kole 1,45 metru vysoko.

Nutno podotknout, že Rick Koekoek neuvěřitelnou výšku pokořil na kole z klidové polohy.

Pokud bunny hoping zvládáte, keře, kmeny ani kameny vás nezastaví. Ale představte si, že přeskočíte překážku vysokou více než jeden metr…

Minuta na trenažéru

A ještě jeden šílený počin. Asi byste si nikdy nemysleli, že rekordy se budou trhat doma na trenažérech.

Ale v roce 2009 se Miguel Angel Castro rozhodl, že proč ne. Za minutu ujel 2,04 km.

Vlastní rekord překonal šest let nato, kdy zvládl dokonce 3,06 km. Svoji průměrnou rychlost tak vytlačil na neuvěřitelných 183 km/h.

Jen si to zkuste!

Proč se rekordní rychlosti tolik liší

Silniční kolo, dráhový speciál, velomobil a aerodynamické kolo pro rychlostní rekord jsou konstrukčně odlišné stroje.

Na běžné silnici je cyklista vystaven provozu, změnám povrchu, větru, stoupání, klesání a omezené viditelnosti. Na uzavřené dráze lze naopak přesně měřit čas a vzdálenost, odstranit dopravu a využít hladký asfalt.

Při rekordních jízdách na uzavřených tratích se ale počítá pouze boj s časem po dobu 6, 12 nebo 24 hodin. Neexistuje žádná jízda v háku, každý bojuje sám za sebe, překážky ze strany dopravy jsou vyloučeny a obvykle jde o tratě s „rychlým“ asfaltem.

Tyto podmínky umožňují dosažení nejvyšších rychlostí a vzdáleností. Když se o podobné rekordy pokouší lidé na ležatých kolech či ve velomobilech, je velká pravděpodobnost, že bude dosaženo možných hranic, na které je schopen se člověk dostat.

Významnou roli hraje také nadmořská výška. Jakýkoliv vážný pokus se musí uskutečnit ve vysoké nadmořské výšce, kde je nižší hustota vzduchu a tedy nižší odpor.

Nejvyšší čísla proto vznikají v podmínkách, které mají jen málo společného s běžnou jízdou po silnici, ale přesně odpovídají pravidlům konkrétní disciplíny.

tags: #rychlostni #rekord #silnicni #cyklistika