Řemínky historické přilby: uchycení, podbradníky a jejich vývoj

Řemínky historické přilby slouží především k jejímu upevnění na hlavě, aby přilba při pohybu, jízdě nebo boji nesklouzla a zůstala ve správné poloze. Přilby tvořily odpradávna součást zbroje. Chránily bojovníkovu hlavu a někdy i jeho obličej.

Podoba řemínků se měnila podle období, konstrukce přilby a způsobu používání. Vyráběly se obvykle z kovu, ale v pravěku byly běžnou záležitostí přilby kožené. Stejně jako jiné části zbroje se i historické přilby v průběhu dějin vyvíjely, a tak se můžeme setkat s různými typy helem a přileb.

Co jsou řemínky historické přilby

Řemínky historické přilby tvoří součást upevňovacího systému, který spojuje přilbu s hlavou bojovníka. Nejčastěji jde o kožené nebo textilní pásky, podbradníky, přezky, nýty a další drobné výstrojní součástky.

Podbradník se obvykle vede pod bradou, případně podél lící, a zapíná se pomocí přezky, knoflíku, spony nebo jiného kování. U některých typů přileb mohl být řemínek doplněn také vnitřní výstelkou, která zlepšovala pohodlí a pomáhala upravit velikost přilby.

Vývoj upevnění přileb v dějinách

Upevňovací prvky se přizpůsobovaly tvaru přilby i požadavkům konkrétního způsobu boje. Zcela uzavřené přilby vyžadovaly spolehlivé uchycení, protože jejich vyšší hmotnost a omezený výhled mohly při pohybu způsobovat větší zatížení.

Otevřené přilby často nabízely lepší rozhled a slyšitelnost, ale také u nich bylo důležité zabránit posunutí při úderech nebo prudkých pohybech. Proto se u různých období setkáváme s jednoduchými řemínky i s propracovanějšími systémy tvořenými několika pásky a kovovými součástkami.

Řemínky u antických řeckých a římských přileb

Ve starověkém Řecku se přilby vyráběly z bronzu. Většinu z nich zdobil chochol různých barev. Objevilo se zde hned několik typů helmic, z nichž nejznámější je zřejmě korintská přilba, která svým tvarem kopírovala lidskou lebku.

Původní helmy ze 7. století př. n. l. byly velmi jednoduché, chránily krk a scházely jim ušní otvory. Pozdější typy již otvory pro oči a uši měly. Tuto přilbu později převzali Etruskové, díky nimž pronikla do římské armády.

Římané svou vojenskou přilbu nazývali galea. Vepředu i vzadu měla štíty, které chránily čelo a týl. Na jejích bocích byly připevněny chrániče lící a skrání. Rovněž tuto přilbu zdobíval chochol zvaný Crista.

U antických přileb byly řemínky důležité zejména proto, aby přilba držela na hlavě při boji v sevřené formaci. U přileb s lícnicemi mohly řemínky zároveň pomáhat udržet chrániče lící ve správné poloze.

Řemínky u korintské přilby

Korintská přilba patřila mezi nejvýraznější typy antických přileb. Vyráběla se z bronzu a měla poměrně uzavřenou konstrukci, která chránila hlavu, tváře i část krku.

Korinttilaiset kypärät: Valmistettu yhdestä pronssilaudasta, kapeilla silmärakoilla. Italiassa tämä kehittyi Italo-korinttilaiseksi kypäräksi, joka pidettiin hatun tavalla pään päällä ja had "pseudo-visiipin."

Suljettu Korinttilaiset kypärät rajoitti näköä ja kuuloa liikaa. Rooman taktiikka vaati, että sotilaat saattoivat kuulla signaalit ja käskyt, joten he siirtyivät Italo-korinttilaiseen varianttiin, joka pidettiin hatun kaltaisesti.

U uzavřené korintské přilby měl upevňovací systém zvláštní význam, protože přilba zakrývala značnou část obličeje a musela zůstat stabilní při pohybu. U italo-korintské varianty se změnil způsob nošení, což ovlivnilo také požadavky na upevnění.

Řemínky u attické přilby

Attická přilba: Tunnusomainen avoimesta kasvojen osasta ja suurista poskisuojista. Tämä tyyppi pysyi suosittuna upseereilla hyvän näkyvyyden ja tyylikkään ulkonäön vuoksi.

Otevřená konstrukce attické přilby poskytovala lepší výhled než uzavřené typy, zatímco velké lícnice chránily boky obličeje. Řemínky zde mohly být vedeny pod bradou nebo v oblasti lícnic, aby přilba zůstala pevně usazená.

Rikkaan koristeltu Attinen kypärä osoitti upseerin asemaa. V počátečním období Římské republiky byla římská přilba také znakem majetku; občané si museli vlastní výstroj hradit sami.

Řemínky u římských republikánských přileb

Římské republikánské přilby zahrnovaly hlavové ochranné prostředky, které používali vojáci městského státu Říma během jeho vzestupu mezi světové velmoci. Tyto přilby nebyly pouze funkční zbrojí, ale odrážely také kulturní výměnu s Řeky a Galy.

Podle období a společenského postavení vojáka se římská republikánská přilba pohybovala od zcela uzavřeného chrániče obličeje až po otevřenou konstrukci, která dávala přednost sluchu a zraku.

V raném období republiky, v 5. století př. n. l., Římané bojovali jako hoplíté ve falanze. Korintské přilby tehdy převládaly. Po těžkých porážkách proti Galům a Samnitům kolem roku 390 př. n. l. Řím reformoval armádu.

Pevná falanga byla nahrazena manipulem a výstroj se tomu přizpůsobila. Upevnění přilby proto muselo odpovídat pohyblivějšímu způsobu boje a změněným nárokům na ochranu hlavy, sluch i výhled.

Montefortinská přilba a její upevnění

Montefortinská přilba, kterou převzali Keltové, se stala standardem legionáře na více než 500 let. Její konstrukce patřila mezi nejdéle používané typy římských přileb.

Montefortino kypärä: Tunnistettavissa kartiomaisen kypäränmallin mukaan yläosassa olevan napin kanssa hevosenkarvojen pölynnöille. Niskansoja oli lyhyt ja poskisuojat tarjosivat olennaista suojaa sivulta tulevista iskuista.

Montefortinská přilba měla kuželovitý tvar s knoflíkem nebo nástavcem na vrcholu pro upevnění koňských žíní. Krátký týlní štítek chránil zadní část krku a lícnice poskytovaly důležitou ochranu proti úderům přicházejícím ze stran.

Řemínek u tohoto typu přilby doplňoval ochranu poskytovanou lícnicemi a týlním štítkem. Jeho úkolem bylo udržet přilbu při boji v poloze, ve které mohly ochranné části účinně krýt boky hlavy i krk.

Coolská přilba a širší týlní ochrana

Coolská přilba nahradila kuželovitý tvar polokruhovým, kulovitým provedením. U pozdějších modelů se objevily zesilovací lišty na přední straně a širší týlní štítek, který pomáhal odklánět údery směřující zezadu.

Ačkoli si jsou Montefortinská a Coolská přilba podobné, Montefortinská přilba má kuželovitý, špičatý vršek, zatímco Coolská přilba má polokruhový, kulovitý tvar. Coolská přilba má často také širší týlní štítek.

Širší týlní štítek zvyšoval rozsah ochrany zadní části hlavy a krku. Řemínek proto musel být veden tak, aby přilba pevně seděla, ale současně neomezoval pohyb hlavy a nepřekážel ochranným prvkům.

Materiály řemínků a přileb

Většina římských republikánských přileb se vyráběla ze slitin mědi, například z bronzu nebo mosazi. Teprve v pozdější císařské době se železo stalo převládajícím materiálem díky své pevnosti a zdokonaleným kovacím technikám.

Samotné řemínky bývaly zpravidla z organických materiálů, zejména z kůže, protože kůže umožňovala potřebnou pružnost, nastavování délky a pohodlné vedení pod bradou. Kovové prvky se používaly především na přezky, nýty, úchyty a další části upevnění.

U historických replik bývají řemínky často vyrobeny z kůže nebo materiálů, které napodobují původní vzhled. Historické repliky bývají často z oceli a velmi podobné originálům, ale stále nejsou certifikované pro moderní ochranu.

Funkce řemínku při nošení přilby

Řemínek především zabraňuje tomu, aby se přilba při prudkém pohybu posunula nebo spadla. U přileb s lícnicemi zároveň pomáhá udržet celý ochranný celek ve správné poloze.

Řemínek nesmí být příliš volný, protože by přilba ztrácela stabilitu. Přílišné utažení však může zhoršovat pohodlí a omezovat přirozený pohyb hlavy.

Upevnění musí odpovídat konkrétní konstrukci přilby. Jiný systém potřebuje otevřená přilba s jednoduchým nánosníkem a jiný těžká uzavřená přilba s hledím, lícnicemi nebo širokým týlním štítkem.

Řemínky u středověkých přileb

Vikingové a skandinávští bojovníci nosili do boje též vikinské přilby. Lidé si je většinou mylně představují jako helmy se dvěma rohy. Ve skutečnosti se vyznačovaly jednoduchým zakulaceným tvarem.

Byly doplněny o nánosník, který chránil nos, a později také o lícnice. Jednoduchá podoba s nánosníkem odpovídala rovněž románským přilbám. Ty však často bývaly zašpičatěné.

U těchto přileb měl řemínek obvykle jednoduchou podobu a byl veden pod bradou. Nánosník a lícnice chránily obličej, zatímco upevňovací řemínek bránil posunutí přilby při boji.

Vikingové začali být v přilbách s rohy zobrazováni teprve v 19. století: snad proto, aby vypadali hrozivěji.

Řemínky u hrncových a kbelcových přileb

Od konce 12. století do 14. století nosili rytíři hrncovou přilbu, jež jim chránila celou hlavu. Bojovníci viděli jen díky úzkým průzorům. Vrchol této přilby byl plochý.

Pod hrncovou přilbou nosili vojáci vycpanou čapku batvat a kroužkovou kapuci, aby se chránili před otřesy způsobenými četnými ranami. Vnitřní pokrývka hlavy mohla současně ovlivňovat způsob, jakým přilba seděla a jak pevně bylo nutné ji upevnit.

Z hrncové přilby se vyvinula kbelíková (kbelcová) přilba, která byla užívána od konce 13. do konce 14. století. Jednalo se o vůbec nejtěžší a největší přilbu s vrcholem ve tvaru zvonce, již si bojovníci připevňovali řetězy ke kroužkové košili a nosili ji během prvních střetů těžké jízdy.

Poskytovala jen omezený výhled a bojovníkům se v ní navíc moc dobře nedýchalo. Proto si pod ni válečníci nasazovali menší helmu zvanou železná lebka nebo též casis a ve chvíli, kdy se chopili meče či sekery, si kbelcovou přilbu sundali.

Řemínky u šišáku a basinetu

Ve 14. století se nosil šišák, který se rovněž nazýval šlap či basinet. Nejčastější byl typ bez odklápěcího hledí. Kromě něj existoval typ s odklápěcím hledím ve tvaru psího čumáku. Říkalo se mu hunczkap neboli psí nos.

U těchto přileb bylo důležité, aby řemínek udržel přilbu při pohybu hlavy a současně umožnil používání hledí. V případě přilby s odklápěcím hledím muselo být upevnění umístěno tak, aby nepřekáželo pohyblivým částem.

Řemínky u kapalínu a šalíře

V 15. století se nosila ocelová přilba ve tvaru obyčejného klobouku s krempou. Nazývala se kapalín. Z tohoto klobouku se postupně vyvinul šalíř.

Tato helma byla obvykle vykována z jednoho kusu. Kromě krku a brady poskytovala ochranu celé hlavě. Její hledí mohlo být pevné i pohyblivé.

U otevřenějšího kloboukového tvaru měl řemínek význam zejména pro stabilitu přilby při jízdě a boji. Krempa rozšiřovala ochranu kolem hlavy, zatímco podbradník zajišťoval, aby přilba nesklouzla dozadu nebo do strany.

Řemínky u turnajových přileb

Za účelem turnajů byla vypracována kolčí přilba, která se vyvinula z kbelcové přilby. Podle jejího tvaru se jí říkalo rovněž žabí pysk.

Její přední část, kterou bylo možné odklopit, se připevňovala na rytířovu hruď. Rytíř viděl jen díky velmi úzké štěrbině mezi přední a zadní částí přilby.

U takto těžkých přileb nebyl jednoduchý podbradní řemínek jediným prvkem, který zajišťoval stabilitu. Přilba mohla být spojena s další částí výstroje, aby se při nárazu neposunula a přenesla zatížení na tělo.

Postupem času probíhaly turnaje nejen na koni. Soupeři se utkávali rovněž na zemi, kde potřebovali mnohem lepší rozhled. Proto vzniká otevřená turnajová přilba se zamřížovaným hledím.

Řemínky u přileb novověku

Burgundská útočná přilba neboli burgundka se objevuje v západoevropských zemích zhruba od 16. století. Navazovala na šalíř.

Byla opatřena hřebenem, který chránil před ranami sečných zbraní. Přilba poskytovala ochranu rovněž šíji a díky lícnicím i tvářím. Upevňovací řemínek doplňoval lícnice a pomáhal udržet přilbu na hlavě.

V 16. století se objevila také otevřená přilba morion, jež byla pravděpodobně zkonstruována ve Španělsku. Díky nízkým pořizovacím nákladům se rozšířila do armád po celé Evropě.

Nejprve ji užívali pikenýři, tedy příslušníci pěchoty vyzbrojení kopím. Později si ji oblíbily městské a tělesné stráže. Stejně jako burgundská přilba byla vybavena hřebenem. Její okraj byl zakončen úzkou krempou.

I když ji počátkem 17. století nahradily modernější typy, tvoří dodnes součást zbroje Švýcarské gardy ve Vatikánu.

Řemínky u pappenheimky a dalších vojenských přileb

Pappenheimka byla otevřená jezdecká přilba, která se rozšířila v 17. století. Byla pojmenována po německém vojevůdci G. H. Pappenheimovi. Tato přilba neodmyslitelně patřila k habsburskému jezdectvu.

Postupem času nahradila všechny typy jezdeckých helem. Čelním štítkem procházel pohyblivý nánosník, který se vpředu utahoval šroubem. Po stranách hlavu chránily pohyblivé lícnice.

U jezdeckých přileb bylo upevnění mimořádně důležité kvůli pohybu koně, otřesům a změnám polohy těla. Řemínek musel přilbu udržet na hlavě, aniž by bránil pohyblivému nánosníku nebo lícnicím.

S Pruskem 19. století byla spojená Piklhaubna: vojenská helma s kovovým hrotem na temeni. Od armády ji převzali policisté a hasiči. Postupně se rozšířila i do armád jiných států.

Piklhaubna se těšila oblibě také ve 20. století. U novějších vojenských přileb se upevňovací řemínky postupně stávaly součástí standardizovaného systému, který měl zohlednit různé velikosti hlavy a způsob použití.

Podbradníky a řemínky u přileb 20. století

U modernějších vojenských přileb se řemínky často skládají z podbradníku, úchytných pásků, přezek, druků a vnitřních součástí. Příkladem je přilba M1 a její výsadkové varianty.

US Chinstrap je plátěný podbradník pro přilbu M1C, kterou užívali příslušníci výsadkových vojsk - US Paratroopers. Podbradník se připevňoval na takzvaná ouška ocelového korpusu přilby a pomocí druků se zacvakával i k vnitřnímu laminátovému linéru.

US Para komplet řemení je náhradní řemení pro americkou výsadkovou přilbu z období 2. světové války. Set obsahuje kožený podbradník, 2x A rámy na uchycení koženého podbradníku, Para plátěný podbradník s kováním a 2x nýt.

US Liner Chinstrap je kožený podbradník linéru - Liner Chinstrap. Převlékal se přes štítek, tedy kšilt, ocelového korpusu přilby M1, M1C, M2. Při nošení pouhého laminátového linéru, tedy vnitřku přilby, se používal jako podbradník.

Vnitřní výstelka a nastavení velikosti

Řemínek neslouží izolovaně od ostatních částí přilby. Vnitřní výstelka a potítko ovlivňují, jak přilba sedí, jaký prostor zůstává mezi hlavou a skořepinou a jak pohodlné je dlouhodobé nošení.

US Sweatband je čelenka pro přilbu M1. Je součástí vnitřního linéru přilby M1, s jejíž pomocí se upravuje velikost obvodu vnitřku přilby do požadované velikosti, tedy obvodu hlavy. Zároveň slouží i jako potítko.

Podobný princip lze pozorovat i u starších přileb, kde vnitřní čepice, vycpávka nebo kožené pásky pomáhaly přizpůsobit pevnou kovovou konstrukci konkrétnímu uživateli.

Rozdíl mezi historickým řemínkem a moderním ochranným systémem

Při výběru originálních a replik přileb, vojenských, taktických i historických, je zásadní pochopit rozdíl v účelu, ochraně, materiálu a ceně. Největší chyba bývá, že lidé zamění repliku za ochranný prvek - přitom většina replik není balistická.

Nejdříve si ujasněte, k čemu přilbu potřebujete. Originální přilby jsou určené pro reálnou ochranu, například balistickou, zatímco repliky slouží hlavně pro airsoft, reenactment nebo sběratelství.

Repliky často jen napodobují vzhled známých modelů, ale nemají ochranné vlastnosti. Repliky tohoto typu jsou vhodné, pokud chcete realistický vzhled a funkční doplňky, například NVG držáky nebo lišty, ale stále nejde o ochranné vybavení.

Historické repliky bývají často z oceli a velmi podobné originálům, ale stále nejsou certifikované pro moderní ochranu. Pokud přilba nemá normu, například NIJ, není určena k ochraně.

Řemínek může být funkční z hlediska upevnění, ale sám o sobě nezaručuje bezpečnost celé přilby. Ochranné vlastnosti závisí na konstrukci, materiálu, certifikaci a celkovém stavu přilby.

Na co se zaměřit při výběru řemínku

• Kompatibilita: Řemínek musí odpovídat konkrétnímu typu přilby, jejím úchytům, lícnicím a vnitřní výstelce.
• Materiál: Kůže odpovídá mnoha historickým konstrukcím, zatímco textilní řemínky se často používají u novějších vojenských přileb.
• Délka: Řemínek musí umožnit bezpečné upevnění pod bradou bez nadměrného utažení.
• Kování: Přezky, nýty, druky a další kovové části musí být pevné a správně uchycené.
• Pohodlí: Hrany řemínku ani kování by neměly tlačit do kůže nebo překážet při pohybu.
• Stav: U starých kožených řemínků je nutné sledovat vysychání, praskliny, trhání a korozi kovových částí.
• Historická věrnost: U replik pro reenactment je vhodné, aby řemínek odpovídal období, typu přilby a použitému způsobu uchycení.

Řemínky jako součást historického vzhledu

Řemínky nejsou pouze praktickým doplňkem. Jejich barva, materiál, způsob uchycení a druh kování mohou ovlivnit celkový vzhled historické přilby.

Ozdoby, jako jsou chocholy z koňských žíní, sloužily zároveň jako znak postavení a prostředek zastrašení. Prakticky vzato poskytovaly chocholy a pera na Montefortinské a Coolské přilbě psychologickou výhodu: vojáka zvětšovaly o 20-30 centimetrů, což bylo na bojišti děsivé.

Bohatě zdobená attická přilba ukazovala postavení důstojníka. U prostších vojenských přileb naopak převládala účelnost, snadná výroba a spolehlivost upevnění.

Rozdíly podle účelu použití

Pro sběratelství je důležitá především historická věrnost materiálu, tvaru a detailů. Pro reenactment je kromě vzhledu podstatné také pohodlí, odolnost a možnost bezpečného upevnění při pohybu.

Na airsoft a styl stačí replika, na reálnou ochranu je nutná certifikovaná balistická přilba - mezi nimi není zaměnitelný rozdíl.

Zvažte hmotnost a komfort. Repliky jsou lehké, ale originály mohou být těžší kvůli ochraně.

Pokud plánujete pořízení některé helmy či přilby, nezapomeňte zvolit správnou velikost helmy. Správná velikost je důležitá také pro řemínek, protože příliš volná nebo příliš těsná přilba zhoršuje jeho funkci.

Přehled hlavních typů upevnění

Péče o kožené a textilní řemínky

U kožených řemínků je důležité sledovat jejich pružnost, praskání a stav otvorů kolem přezky nebo nýtů. Kůže, která je příliš vyschlá, může při utažení prasknout.

Textilní řemínky mohou být citlivé na oděry, třepení a poškození v místech, kde procházejí kovovými úchyty. U starších kusů je důležité ověřit, zda švy a spoje stále snášejí napětí.

Opravy historického originálu by měly respektovat jeho hodnotu a konstrukci. U replik lze použít náhradní díly podle účelu, ale náhradní řemínek by měl být rozměrově i konstrukčně vhodný pro konkrétní přilbu.

Nejčastější chyby při používání řemínku

• Použití řemínku, který neodpovídá úchytům konkrétní přilby.
• Příliš volné utažení, při kterém se přilba při pohybu posouvá.
• Příliš silné utažení, které zhoršuje pohodlí a může poškozovat kůži nebo textil.
• Přehlížení prasklin, vytržených nýtů, poškozených přezek a oslabených švů.
• Záměna historické repliky za certifikovaný ochranný prostředek.
• Použití moderního řemínku bez ohledu na historickou podobu a konstrukci přilby.

Řemínky historické přilby tak spojují praktickou funkci, konstrukční řešení i historický vzhled. Od jednoduchých kožených podbradníků antických přileb až po vícebodové systémy u vojenských přileb 20. století vždy rozhodovalo, zda dokážou udržet přilbu ve správné poloze a současně umožnit její pohodlné používání.

tags: #remeni #historicke #prilby