Lednické jezero je významnou archeologickou lokalitou v Polsku, spojenou s raně středověkým osídlením ostrova Ostrów Lednicki, s pozůstatky mostních konstrukcí, zbraní a mimořádně zachovanými dřevěnými předměty. Z lokality pochází také jednodílná kónická přilba s integrálním nánoskem, která patří do širší skupiny raně středověkých přileb střední Evropy.
Přilba z Lednického jezera bývá v literatuře řazena k jednodílným kónickým přilbám s integrálním nánoskem, někdy nepřesně označovaným jako „normanský typ“. Její podoba byla v průběhu času ovlivněna špatným stavem zachování, opakovaným čištěním, restaurováním a existencí více či méně zdařilých kopií.
Ostrów Lednicki a archeologický význam lokality
Vzácný nález pochází z období, kdy se na knížecích dvorcích šířilo křesťanství, ale lidé stále věřili v přírodní božstva a duchy, provázející člověka už od počátku věků. Zachovalý obličej objevili vědci při archeologickém pátrání v jezeře nedaleko Poznaně. Zkoumáním artefaktu získali bližší představu o raně středověkých slovanských duchovních praktikách a řemeslné zručnosti.
V místě byly také nalezeny pozůstatky mostních konstrukcí i raně středověkých zbraní. Trám z Lednického jezera, dokonale zachovaný v sesuvu valu, je proto unikátním předmětem mimořádné vědecké a kulturní hodnoty.
Lednické jezero je spojeno s lokalitou Ostrów Lednicki, která patřila k důležitým centrům raně středověkého Polska. Vodní prostředí zde umožnilo zachování organických materiálů, které by se na suchých archeologických nalezištích většinou rozložily.
Historické prostředí nálezu
Křesťanství do země přinesla česká šlechtična. Důležitým hybatelem těchto událostí byl kníže Mněšek I., který položil základy polského státu i křesťanské víry v zemi.
Nové duchovní učení přinesla na tamní knížecí dvorec jeho česká manželka Doubravka Přemyslovna, již pojal za ženu v roce 965. Následujícího roku 966 - tedy zhruba sto let od příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu - proběhl slavný křest tohoto knížete a jeho poddaných, znamenající oficiální přijetí křesťanství v zemi.
Strom, z něhož byla tajemná tvář vyřezána, pochází z roku 967. Dendrochronologická laboratoř univerzity pod vedením Marka Krąpiece odhaduje, že strom, z něhož trám pochází, byl pokácen v roce 967 našeho letopočtu, což by artefakt zasazovalo do období kulturní proměny v regionu.
Dřevěná tvář a duchovní tradice
Tvář má jasně definované oči, nos, rty a zřetelně oválnou hlavu. Raně středověký umělec ji vyřezal do nosného prvku obranného valu v dávném sídlišti v lokalitě Ostrów Lednicki - na Lednickém jezeře.
Délka trámku je 134 centimetrů. Délka tváře je 12 a šířka 9 centimetrů. Obličej se nachází na dřevěném ukotvení pro jiné stavební prvky, jakémsi „háku“, a měl nejspíš apotropaický význam, což znamená, že sloužil k zaplašení zlých duchů nebo k ochraně osob v okolí.
Obličej z jezera se podobá již známým slovanským sochám z lokalit, jako jsou Wolin, Veliký Novgorod a Staraja Ladoga. Nejblíže k němu má Svantovítova figurka se čtyřmi tvářemi z Wolinu z 9. století, která se vyznačuje stejnou zjednodušenou trojúhelníkovou bradou, rovným nosem a schematickýma očima a obočím.
Shodnost těchto rysů naznačuje, že v dané oblasti existoval jednotný řezbářský styl a duchovní tradice. Vědci zatím nemají jasno, zda jde o zobrazení Svantovíta i přes podobnost řezby s nálezem z Wolinu.
Svantovít byl uctíván polabskými Slovany a díky jejich silnému vlivu se jeho obliba rozšířila do dalších míst. Postupně jej věřící začali vnímat jako vládce slovanského panteonu; jeho jméno se někdy překládá jako „mocný pán“.
Objev zapadá do mozaiky dosavadních nálezů a upevňuje předpoklad, že znázorňování božstev v raných slovanských společenstvích se neomezovalo pouze na sochy či ikony umístěné v chrámech. Duchovní význam mohly zřejmě zprostředkovávat i každodenní předměty či architektonické prvky, jako jsou palisády, brány a zdi.
Rituální význam dřevěných a zvířecích nálezů
Podle Mateusze Popeka z Centra podmořské archeologie téže univerzity „se někdy v obranných valech nacházejí také zvířecí kosti, zejména koňské čelisti a lebky, které mohou ukazovat na rituální obětiny za účelem ochrany: Na Lednickém ostrově byly (už dříve) objeveny pozůstatky koně ležící pod jedním z obydlí, stejně jako fragment zlaté schránky na amulet s vyobrazením koně, nalezený u paty valu, což může rovněž poukazovat na rituální charakter těchto nálezů.“
Podle Konrada Leweka zůstávala figurální antropomorfní zobrazení v materiální kultuře Slovanů pravděpodobně mnohem častější, než naznačuje počet dochovaných artefaktů. Dřevo se rychle rozkládá, a proto se takové předměty dochovaly jen ve výjimečných podmínkách, jako jsou mokřady nebo podvodní prostředí.
Přilba z Lednického jezera
Polské Lednické jezero patří mezi lokality, z nichž pocházejí analogické jednodílné kónické přilby s integrálním nánoskem. Přilba z Lednice je uváděna společně s nálezy z Orchowského jezera, českého Hradska a Olomouce, německého Augsburgu a řeky Mázy.
V současné chvíli známe z Evropy 10 jednodílných kónických přileb s integrálním nánoskem. Tento typ přileb se začal etablovat již v 2. pol. 10. století a přežil až do 13. století, byť ve 12. století došlo k vytvoření řady nových evolučních forem a tím pádem ke značnému poklesu užívání zavedeného tvaru.
Při komparaci s vrcholně a pozdně středověkými platnéřskými kusy se takové přilby mohou jevit jako jednoduché, ale v kontextu 9.-12. století jde o poměrně náročná díla a jednodílná konstrukce je vrchol tehdejšího platnéřského umění.
Konstrukce jednodílných kónických přileb
Přilbu lze bez větších obtíží popsat jako typickou jednodílnou kónickou přilbu s integrálním nánoskem, v literatuře poněkud nepřesně označovanou za „normanský typ“. Základ přilby tvoří kónický zvon, který je z čelního i bočního pohledu zakončený zaobleným vrcholkem.
V linii od čela po temeno postrádá charakteristické zesilující žebro a nejsou přítomné ani další výztužné hrany, povrch byl v původním stavu hladký, vyleštěný či malovaný. Rozdíly v mocnostech materiálu jsou pro jednodílné přilby typické.
Průvodním jevem v podstatě všech analogií je skutečnost, že nánosek je nejsilnější částí přilby, zatímco vrcholek je nejslabším místem. Nánosky všech zmíněných paralel disponují tloušťkou větší než 0,2 cm, často překračují 0,4 cm a někdy dosahují až 0,7 cm.
Okraje přileb se běžně pohybují v rozmezí 0,2-0,4 cm. Rozdílnost v tloušťce materiálu vyplývá z technologického postupu, při kterém je použit tlustý výchozí materiál, z něhož se formuje zvon: tlusté zóny se tedy nacházejí na okrajích a nejvíce se přibližují tloušťce výchozího materiálu, zatímco střed je nejvíce tvarovaný a nejtenčí.
Vývoj podoby přilby z Lednice
V některých případech byla poukazována odlišná podoba přileb z Lednice a takzvané „Weymouthské přilby“. Tato odlišnost je způsobena dvěma hlavními důvody - velmi špatným stavem přilby z Lednice, která je pravidelně restaurována a od objevu v roce 1959 prošla řadou úprav, a existencí několika více či méně zdařilých kopií.
Vývoj podoby přilby:
- stav po objevu v roce 1959;
- stav po očištění;
- stav v roce 1979;
- stav v roce 2018.
Proměny vzhledu proto nelze automaticky považovat za důkaz existence několika různých originálních předmětů. U archeologických kovových nálezů může výslednou podobu ovlivnit koroze, čištění, doplňování chybějících částí i způsob vystavení.
Rozdíl mezi přilbou z Lednice a „Weymouthskou přilbou“
V roce 2014 hostilo Britské muzeum v Londýně výstavu „Vikings: Life and Legend“, která byla o rok dříve vystavena v Národním muzeu v Kodani a v roce 2015 se přesunula do Berlína.
Výstava se zaměřovala na vyvracení mýtů spojených s vikinskou dobou, přesto vytvořila jeden z nejvýraznějších reenactorských mýtů posledních let - „Weymouthskou přilbu“.
V samostatné části byly představeny ostatky popravených mužů nalezené v hromadném hrobě z Weymouthu, známém také jako Ridgeway Hill. Část lebky byla vystavena ve vitríně společně s přilbou z Lednického jezera a fragmentem přilby z Gevninge.
Popisky výstavy i doprovodný katalog tyto předměty jasně rozlišovaly, online média však používala zkratkovité formulace a psala o „vikingské čelisti a přilbě z Weymouthu“. Situaci dále zkomplikovalo šíření zavádějících fotografií v obrazových databázích, například v Getty Images a na Pinterestu.
Výstavní katalog výslovně uvádí, že vystavená přilba byla replikou, nikoli originálem. „Weymouthská přilba“ navíc není uvedena v katalogu výstavy „Vikings: Life and Legend“, na rozdíl od čelisti z Weymouthu a přilby z Lednice.
Přilba není zmíněna ani v dokumentaci hromadného hrobu z Ridgeway Hill, která výslovně uvádí, že vzhledem k absenci jakýchkoli předmětů byli popravení muži pravděpodobně nazí.
První diskuse v reenactorské sféře lze zaznamenat od začátku roku 2015 a první „reprodukce“ od roku 2016. Někteří výrobci byli přesvědčeni, aby své výrobky stáhli z prodeje, jiní je stále nabízejí.
Chronologie a technologické zařazení
Srovnání přileb naznačuje, že přilby zapadající do nejstaršího horizontu - řekněme 2. pol. 10. století a kolem přelomu tisíciletí - mají nízké zvony s výškou kolem 16-18 cm a stále mohou disponovat držákem kroužkového závěsu.
Přilby s výškou zvonu přesahující 18,5 cm a absentujícím držákem barmice, kam diskutovaná přilba dobře zapadá, lze datovat do období od raného 11. po 12. století.
Lze předpokládat, že vyšší zvon souvisí se zdokonalením techniky výroby. Bližší chronologické zařazení je však v podstatě nemožné.
Výroba a řemeslná náročnost
Názor na přesný výrobní postup se liší. Elitní platnéř Jiří Klepač, s nímž byla výroba konzultována, se v minulosti domníval, že zvon vznikl stahováním plátu širokého průměru, který byl rozklepán ze vstupního tlustého disku.
V současnosti zastává názor, že tento proces je při použití svářkového železa nesmyslný, protože je potřeba plech rozkovat na téměř konečnou tloušťku a na následně jej tvarovat bez kontaktu s kovadlinou, což svářkové železo špatně snáší.
Mnohem ekonomičtějším a pro svářkové železo vhodnější je dle platnéře hloubení přímo z menšího tlustého disku za použití kovadliny, které přilbě dodá 70-80 % hloubky a tvaru.
Přilba ze „Salerna“ v každém případě vykazuje logické nakládání s materiálem a je srovnatelná s analogiemi. Tento technologický kontext je důležitý i pro hodnocení přilby z Lednického jezera, protože jednodílné přilby vyžadovaly značnou zručnost a přesné řízení tloušťky kovu.
Výroba plechových klobouků pro vojáky
Analogické nálezy ve střední Evropě
Nejbližší tvarová a rozměrová paralela v korpusu analogických přileb pochází z rakouské lokality Hainburg an der Donau. Tato přilba, která byla objevena v 19. století, měla obdobně zaoblený zvon dlouhý 23,3 cm, široký 19,7 cm a vysoký 20 cm.
Mezi další analogické přilby s integrálním nánoskem patří nálezy českého Hradska a Olomouce, polského Lednického a Orchowského jezera, německého Augsburgu a řeky Mázy.
Svatováclavská přilba z Prahy a přilba z ukrajinské Nemije rovněž disponovaly integrálními nánosky a otvory při okraji, avšak byly modifikovány.
Vyjma těchto přileb jsou známy i další porovnatelné kusy, které postrádají nánosek - jmenujme přilby z bosenské Trnčiny, českého Hradska a kontinentální přilbu, která je uložena v Oxfordu.
Jsou známé také přilby s dělenými nánosky, pocházející ze bulharského Perniku, portugalské lokality Torres Novas a srbského Braničeva. Z tohoto výčtu je patrné, že hlavní těžiště výskytu fyzických nálezů je především střední Evropa.
Lednické jezero jako archeologický pramen
Význam Lednického jezera nespočívá pouze v jednom kovovém nálezu. Podvodní a mokřadní prostředí umožnilo uchování dřeva, organických zbytků a konstrukčních prvků, které přibližují každodenní život i duchovní představy raně středověkých obyvatel.
Různorodost nálezů ukazuje, že lokalitu nelze chápat jen jako místo uložení jednotlivých předmětů. Pozůstatky mostů, obranných valů, zbraní, zvířecích kostí, amuletu i dřevěných řezeb společně vytvářejí obraz sídliště, v němž se prolínaly politické, vojenské, hospodářské a náboženské funkce.
Obličej vyřezaný do konstrukčního prvku valu zároveň ukazuje, že symbolický význam nemusely mít pouze samostatné sochy nebo předměty uložené v chrámech. Ochranná a rituální funkce mohla být spojena také s architekturou sídliště, s jeho hranicemi a s místy, která kontrolovala přístup do osady.
Ryby a současné využití vodních ploch
Má rozlohu téměř 6 ha. Je určeno pro rybáře vyznávající klasické způsoby lovu např. na položenou apod.
Z jednotlivých druhů ryb jsou zde zastoupeny: kapr (v roce 2021 uloven kus 23 kg), lín (až 5 kg), amur, štika, candát, sumec, bolen, okoun, jeseter.
Má rozlohu téměř 3 ha. Tato plocha se připravuje. Po svém dokončení bude určena milovníkům vláčení.
Důraz je zde kladen na chov candáta, okouna, pstruha duhového, bolena.
Průměrná hloubka jezer je kolem 4,5 m. V nejhlubším místě 7 m. Podvodní hladinou bylo zhotoveno několik kamenných záhozů (umělých útesů) a mělčin, důležitých pro chov ryb.
Vzhledem k tomu, že dno jezera je tvořeno štěrkopískem, vyznačuje se zdejší voda vysokou kvalitou. Je celoročně zásobena kyslíkem.
Citlivými zásahy se podařilo dosáhnout velmi dobrého zastoupení fytoplanktonu i zooplanktonu, což se příznivě projevilo na úživné hodnotě vody. Rybí obsádka je ve výborné kondici, jak po stránce zdravotní, tak i váhových přírůstků.
Naším cílem je vytvořit takové provozní podmínky, které zabezpečí dostatek komfortu a klidu, nejen jednotlivým návštěvníkům, ale i živočichům, kteří zde žijí. Z těchto důvodů bylo na Orlím jezeře vymezeno pouze pět lovných míst, která budou navíc obsazována jen v omezené míře tak, aby byl zaručen nerušený rybolov.
I když byla jezera vybudována teprve nedávno, veškeré stavební práce byly naplánovány a realizovány tak, aby areál po svém dokončení zapadl do unikátní krajiny, vytvořené našimi předky, jejíž význam a hodnota byla oceněna zápisem do knihy Světového kulturního dědictví UNESCO.
Vlastní stavba byla prováděna tzv. pásovou metodou. Současně s budováním díla probíhaly práce na úpravě břehů, výsadbě zeleně, oživování vodní plochy, postupném zarybňování apod.