Největší model jízdního kola v České republice je k vidění na Zahradním městě v areálu firmy Seko Aerospace. Největší kovové jízdní kolo v České republice mají v Lounech. Je vysoké téměř 14 metrů a dlouhé 27,7 metru. Průměr kol činí 10 metrů a rozpětí řídítek 6 metrů. Váha obřího jízdního kola se odhaduje na 3 tuny. Jedná se o již druhý model obřího kola. Ten první vznikl roku 2016, ale začátkem roku 2019 jej strhnul silný vítr. Poznejte největší jízdní kolo v České republice v Lounech.
Historie a počátky jízdních kol
Již Leonardo da Vinci (1452-1519), významný renesanční umělec, mj. také vynálezce a konstruktér, nakreslil na skici plány funkčního jízdního kola. Dějinná cesta ke zkonstruování prvního funkčního jízdního kola byla však zdlouhavá. Rok 1817 se zapsal do dějin jako letopočet konstrukce prvního jízdního kola. Karl von Drais vynalezl na území dnešního Německa tzv. draisinu, pojmenovanou podle svého stvořitele, jež fungovala na principu dětského odrážedla. Toto kolo postrádalo pedály a bylo poháněno podobně jako koloběžka, tedy odrážením nohou od země. Stroj byl až na železné spojovací komponenty dřevěný, měl loukoťová kola s železnou obručí, kožené sedlo a opěrnou tyč jako stojan. Tak vypadaly počátky jednoho z dnes nejrozšířenějších sportů.
Rozmach prvních takových jízdních kol zachvátil Německo, Itálii a později též Francii a Anglii. Okolo roku 1860 přišel první významný zásah do konstrukce kola - jízdní kolo bylo vybaveno klikou s pedály na hřídeli předního kola. Toto vylepšení je připisováno francouzskému konstruktérovi Pierru Michauxe. Kola, tzv. dřevěné kostitřasy (nazývané takto pro nepohodlnou jízdu), byla poprvé představena na světové výstavě v Paříži roku 1867. Jako módní novinka byla vyráběna podomácku i v našich zemích. Éra kostitřasů neměla dlouhého trvání a již roku 1875 byla jejich výroba na ústupu.
60. léta dlouhého 19. století, často označovaného jako století páry, dala jízdním kolům nové pojmenování ,,vélocipede“. V pařížské továrně Michaux&Lallement se vyráběly sériové velocipédy s pedály pevně spojenými s osou předního kola. Výroba se vzápětí rozšířila i do Británie, kde se vyráběly velocipédy celokovové, nově s drátěnými koly. Kola byla však stále nepohodlná a s velocipedisty ,,třásla“. Dalším zásadním vylepšením bylo zavedení úzkých gumových obručí namísto původních ocelových ráfků. Kola se přestala třást.
V poslední třetině 19. století se začala šířit tzv. vysoká kola (dnes nesprávně označovaná jako kostitřasy). První vysoké celokovové kolo s pryžovými obručemi představila firma Starley& Co. roku 1871. Předností takových kol bylo i to, že díky malému zadnímu a naopak velkému přednímu kolu byla více využita síla přenášená z nohou na poháněné kolo. Na druhou stranu tato kola měla i nevýhody - značnou nestabilitu a nebezpečí pádu cyklisty. To vedlo k vynalezení tricyklu.
Jak název napovídá, jednalo se o kolo se třemi koly - dvě zadní kola byla velká, přední malé. Tricykl byl stabilní a mohly na něm jet současně dvě osoby. Dalším zlepšením bylo zavedení dvou samostatných řetězových převodů a prodloužení vidlic ramen vysokého kola. Brzy se ukázalo, že vhodně zvolenými převody je možno dosáhnout i na nízkém kole stejné rychlosti jako na kole vysokém. Prvním předchůdcem typu kola, jak jej známe dnes, byl tzv. Rover Safety, který byl zkonstruován v Anglii roku 1885 dvěma tvůrci - Williamem Suttonem a Johnem Starlem. U bicyklu s přibližně dvěma stejně vysokými koly byl obstaráván pohon zadního kola pomocí řetězu. Nízké kolo - rover (česky tulák) - znamenal revoluci v konstrukci jízdních kol.
Vývoj a rozmanitost současných kategorii jízdních kol
Nízké kolo postupně získávalo na oblibě a brzy předčilo co do poptávky původní vysoká kola. Uplatňovalo se stále více i při závodech. První kola s řetězovým převodem a nižším těžištěm, tzv. bezpečníky, se rozšířila v 80. letech 19. století. To je také období, kdy začínají na Ostravsku vznikat první velocipedistické kluby. John BoydDunlop (1840 - 1921) vynalezl roku 1888 pneumatiky, které se do konce 19. století masově rozšířily. Již v květnu 1889 slavily pneumatiky skotského veterináře velký úspěch na cyklistických závodech. Inženýr Bowden uvedl do konstrukce kol axiální brzdy, působící brzdným momentem na ráfek z obou stran. Dříve brzdy působily na ráfek pouze z jedné strany. Bowdenovo zdokonalení se používá dodnes. Záhy byla vyvinuta i zpáteční brzda, známá jako torpedo.
Tak vypadaly počátky jednoho z dnes nejrozšířenějších sportů. Po roce 1895 se na kola rozšířila první světla a plátěné blatníky, tehdy nazývané jako ,,ochranné pásy proti blátu“. Vítkovický velocipedista s vysokým kolem, říjen 1888. Původní, tzv. vysoká, kola byla zhruba na počátku 20. století vytlačena již současným typem nízkého jízdního kola, které již disponovalo řetězovým převodem a volnoběžkou. Přirozeným vývojem došlo ke stále užší specializaci výroby kol na základě jejich využití. Dokladem je existence několika typologických řad.
Kromě běžného kola byl počátkem 20. století vyráběn na totožném principu např. skládací vojenský bicykl, železniční drezína přizpůsobená rozchodu železničních kolejí nebo hydrocykI, tedy kolo s plováky využitelné při zdolávání vzdáleností na vodní hladině. Nevýhodou kola a všech jeho typologických řad na začátku 20. století byl zejména fakt, že disponovalo stále pouze jediným pevným převodem, což znamenalo, že při jízdě do kopce i z kopce se šlapalo stejně a tím se neúměrně zvyšovala fyzická náročnost jízdy. Z tohoto důvodu byly během 1. pol. 20. století sestrojeny první dvoukolové převody, jež se dále rozvíjely až do dnešní podoby.
Množství převodů bylo postupně zvyšováno, což sice stupňovalo pořizovací cenu jízdního kola, ale zároveň zvyšovalo komfort jezdce. Převody byly dvojí - přehazovalo se pomocí převodových koleček, jak je známe dodnes, či pomocí planetových převodovek uvnitř zadní volnoběžky, případně byla převodovka zabudována ve středovém složení. Některá kola řešila převod tím způsobem, že na každé straně ráfku byly umístěny ozubené převody - pak bylo třeba před jízdou vyjmout a stranově otočit zadní kolo. Klasický převodový mechanismus brzy získal na velké oblibě a původně výhradně profesionální závodnické převodové kolo zdomácnělo a tzv. přehazovačka se stala běžným vybavením jízdních kol používaných nejen profesionály, ale i širokou veřejností.
Mezníkem ve vývoji kola byla rovněž 70. a 80. léta 20. století, kdy došlo ke zkonstruování horského kola, jehož všeobecné rozšíření a obliba vzrostla v našem prostředí především během 90. let 20. století. V současnosti patří jízdní kolo k běžným dopravním prostředkům a cyklistika je jedním z nejoblíbenějších sportovních odvětví, a zároveň jednou z volnočasových aktivit velké části populace. Dokladem je fakt, že např. v letech 1992-2002 byla na světě vyrobena vice než miliarda jízdních kol a jejich produkce stále stoupá.
Různé typy kol a jejich charakteristiky
Gravely vznikly celkem nedávno zkřížením silničních a horských kol. Jsou rychlé na silnici, ale kromě hladkého asfaltu je jim dobře i na polních cestách a v lehčím terénu. Rám se většinou hodně podobá silničkám, ale posed není tak sportovní. Kolo se musí líbit, to je základ. Ale kromě vzhledu existuje pár důležitějších kritérií, která byste při výběru nového kola měli brát v potaz. Než vyložíte peníze na pult a odvezete si domů nový bicykl, ujasněte si, kde na něm budete jezdit. Podle toho zvolte typ, který vám bude nejvíce vyhovovat.
Městské kolo vám logicky udělá nejlepší službu ve městě. Tento typ kol má obvykle snížený rám pro snadnější nasedání a sesedání a často i přední nebo zadní nosič pro převoz aktovky či nákupní tašky. Hraje se zde hlavně na pohodlí. Z městských kol si „půjčují“ tenčí pláště a vzpřímenější posed. Z horských kol zase schopnost lépe zdolávat terén. Výjimkou není ani odpružená přední vidlice. Gravel je další hybridní kategorií kol. Gravely vznikly celkem nedávno zkřížením silničních a horských kol. Jsou rychlé na silnici, ale kromě hladkého asfaltu je jim dobře i na polních cestách a v lehčím terénu. Rám se většinou hodně podobá silničkám, ale posed není tak sportovní.
Silniční kola mají tenké pláště, převody přizpůsobené rychlé jízdě, berany a delší rám, takže za řídítka skoro ležíte. Úkolem horských kol je zdolávat terén různých obtížností. Nejobecněji lze horská kola rozdělit na „hardtaily“ a celoodpružená horská kola. Hardtaily mají odpruženou přední vidlici, „celopéra“ ještě zadní tlumič k tomu. Na „hardtailech“ si komfortně zajezdíte na všech typech povrchů, od zpevněných cyklostezek, po horské pěšinky. Zvládnou stejně dobře stoupání, jako i méně náročné sjezdy. Celoodprůžené kolo vás hladce provede i větším terénem. Kolo dělá rám. Ten totiž z velké části určuje, jak se na kole bude jezdit a jaký terén s ním zdoláte.
Pánské vs. dámské rámy: Drtivá většina horských kol, silničních kol a gravel biků má unisex rámy. Každá značka ale nabízí pár specificky dámských horských kol se sníženou horní trubkou. O něco častěji se s rozdělením na dámské a pánské rámy potkáte u krosových a trekingových kol. Velikost rámů je jedním z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňují jízdní komfort. Nesprávný výběr rámu může mít za následek bolesti zad, krční páteře, kloubů, zápěstí a další zdravotní komplikace. Proto je dobré vyzkoušet si kolo ještě před nákupem a nechat si poradit od odborníka.
Velikost rámů se udává v palcích nebo se používá mezinárodní značení XS, S, M, L, XL, XXL, které všichni známe z nákupů oblečení. Podle toho kolik máte na nákup nového kola odloženo si můžete vybrat z několika materiálů. Kdysi se používala hlavně ocel. Dnes už je stavebním materiálem spíše pro ta nejlevnější kola. Výhodou ocelových rámů je jejich pružnost, nevýhodou vyšší hmotnost.
V obchodech najdete i rámy označené jako Columbus nebo Cr-Mo. Jedná se o zušlechtěnou ocel s přísadou chromu a molybdenu. Tato slitina umožňuje použít tenčí stěny trubek a rám je pak lehčí. Většina dnes prodávaných kol má rámy z hliníku. Hliníkové rámy poznáte podle označení ALU a jejich výhodou je slušná hmotnost, velmi dobrá tuhost a příznivá cena. Druhým v dnešní době nejpoužívanějším materiálem pro výrobu rámů je karbon. Pokročilá technologie výroby umožňuje stavět extrémně pevné a ultralehké rámy. Oproti hliníkovému rámu je váhová úspora u karbonu 30-50 %. Výběr materiálu je však pořád hodně subjektivní záležitostí.
Najdou se jezdci, kteří nedají na hliník dopustit a zároveň jsou i takoví, kteří by už do ničeho jiného než karbon nešli. Často taky rozhoduje cena. Požadovaný poměr/cena výkon bude splňovat třeba jen pár modelů, takže rozhodování bude zase o něco snazší. A pokud stojíte před otázkou, jestli zvolit lepší komponenty nebo lepší rám. Vyberte rám. Počítejte s tím, že testovací jízda je poslední a nejdůležitější síto. Udělejte si čas, navštivte nejbližší prodejnu MOJEKOLO a na vybraných kolech se projeďte. Bicykl, který na papíře vypadá dobře, vám v reálu nemusí vůbec sedět. Proto se rozhodujte až na základě testovacích jízd.
Rok 1817 se zapsal do dějin jako letopočet konstrukce prvního jízdního kola. Karl von Drais vynalezl na území dnešního Německa tzv. draisinu, pojmenovanou podle svého stvořitele, jež fungovala na principu dětského odrážedla. Toto kolo postrádalo pedály a bylo poháněno podobně jako koloběžka, tedy odrážením nohou od země. Stroj byl až na železné spojovací komponenty dřevěný, měl loukoťová kola s železnou obručí, kožené sedlo a opěrnou tyč jako stojan. Tak vypadaly počátky jednoho z dnes nejrozšířenějších sportů. Rozmach prvních takových jízdních kol zachvátil Německo, Itálii a později též Francii a Anglii.
