Cyklistika v angličtině: referát o historii, disciplínách a důležitých pojmech

Cyklistika je jízda na jízdním kole se sportovním, rekreačním, turistickým či dopravním zaměřením. Jízdní kolo je důležitým dopravním prostředkem, součástí vrcholového sportu i zdrojem zábavy a aktivního odpočinku.

Historie cyklistiky je spojena s vývojem jízdního kola, které se od jednoduchého dřevěného stroje poháněného odrážením nohama proměnilo v moderní dopravní prostředek a sportovní náčiní. Cyklistika se dnes dělí na cyklistiku rychlostní, tedy silniční a dráhovou, terénní, kam patří cyklokros, MTB, bikros a biketrial, a sálovou, kterou představují kolová a krasojízda.

Co je cyklistika

Cyklistiku můžeme charakterizovat jako jízdu na jízdním kole se sportovním, rekreačním, turistickým či dopravním zaměřením. Nevyžaduje žádné zvláštní fyzické dispozice, není to technicky ani materiálně příliš náročná disciplína. Nerozhoduje rychlost jízdy ani cena kola a jezdit se dá prakticky kdekoli.

Cyklista za den zdolá zhruba třikrát až čtyřikrát větší vzdálenost než pěší turista a tím se mu otevírá daleko větší prostor, který může obsáhnout. Kolo svou podstatou vyhovuje dnešní dynamické době a nabízí více zážitků za kratší dobu. Cyklistice se lze v našich klimatických podmínkách věnovat především od dubna do konce října, ideálním obdobím je květen až září.

Ovšem jezdit se dá při vhodném oblečení i v zimě. Cyklisté s oblibou říkají, že neexistuje špatné počasí, ale pouze nevhodné oblečení. Jízdní kolo je relativně levné a snadno opravitelné. Neznečišťuje ovzduší a je téměř bezhlučné.

Význam cyklistiky pro člověka a společnost

A právě tato jednoduchost a praktičnost zajistila jízdnímu kolu takovou oblibu. V České republice jezdí aktivně na kole více lidí, než je hráčů všech míčových her a hokeje dohromady, přičemž na jízdní kolo usedá denně nebo občas více než 1,5 milionu obyvatel České republiky.

Vzhledem k tomu, že ročně se v České republice prodává zhruba 350 000 kol, lze usuzovat, že kolo je nejen vyhledávaným dopravním prostředkem, ale i to, že rekreační cyklistika je nejrozšířenější aktivní formou trávení volného času. Jako dopravní prostředek se kolo využívá hlavně v Holandsku, Belgii, Dánsku a Německu, kde byla vytvořena obrovská síť cyklostezek.

I z pohledu prostředí rodiny a v jejím rámci provozovaným společným aktivitám je cyklistika vhodným sportem pro utváření pozitivních charakterových rysů, kdy společné sportování členů rodiny může vzájemné vztahy posílit a udělit jim novou socializační dimenzi. Významným okamžikem byl jistě i zrod fenoménu horského kola, kdy se cyklistika přesunula více do krajiny, přírodního prostředí a stala se tak vyhledávanou součástí aktivní psychofyzické regenerace městského obyvatelstva.

Ve své rekreační podobě jízda na kole, cyklistika, nemá soutěžní charakter, nejsou zde soupeři, které je nutno porazit. Cyklista zde měří síly především sám se sebou. Cílem je mu cesta, vzdálenost či vrchol. Pro většinu rekreačních cyklistů je podstatný a určující příjemný prožitek z jízdy.

Onen cyklistům známý pocit svobody, splynutí s přírodou je jedinečný a dodává člověku vnitřní sílu a poskytuje uspokojení. Důvody oblíbenosti cyklistiky lze tedy shrnout do třech bodů:

• jízda na kole je zdraví prospěšná činnost
• jízda na kole umožňuje člověku poznat nová místa a kraje
• jízda na kole napomáhá udržovat a rozvíjet sociální vztahy, ale poskytuje i samotu

Počátky jízdního kola

Už samotné kolo, které je jedním z největších vynálezů lidstva, nemá svůj vzor v přírodě a ukazuje sílu lidského ducha i důvtip. Nejstarší zmínky a vyobrazení kola otáčejícího se kolem osy pochází již z období před více než 5000 lety.

Počátky dnes známého jízdního kola sahají do roku 1790, kdy de Sivrac (Francie) sestrojil rychloběžný stroj „celerifer“ vyrobený ze 2 pevných kol spojených lavičkou, na které se sedělo obkročmo a jezdec se pomocí nohou odrážel od země. Tento stroj postrádal možnost řízení jezdcem, neboť měl pevnou konstrukci bez řiditelného předního kola.

První náznaky vytvoření jízdního kola jako dopravního prostředku sahají na počátek 19. století. Základním materiálem bylo dřevo, které však nenabízelo přílišný komfort. Na těžkém dřevěném podstavci byla umístěna dvě dřevěná kola a poduška, která měla představovat sedadlo.

Jelikož ještě pro pohon nebyly vytvořeny pedály, jezdec jej poháněl tak, že se nohama odrážel o zem. První takovéto kolo sestrojil v roce 1813 německý baron Karl Wilhelm Friedrich Christian Ludwig Drais von Sauerbronn a vynález byl pojmenován „draisina“.

Draisina a „kostitřas“

Po několika neúspěšných pokusech byl v roce 1818 patentován. Všeobecně je za vynálezce jízdního kola považován Němec Karl Friedrich Drais von Sauerbronn, který si jako první nechal v roce 1818 patentovat dřevěné jednostopé vozidlo.

Jeho stroj již měl ovladatelné přední kolo pomocí oje a poháněno bylo odrážením nohou jezdce od země. Draisina byla vlastně jakási koloběžka pro dospělé. Jezdec seděl obkročmo na dřevěném „rámu“ a při jízdě se prostě nohama odrážel od země.

K tomu, aby pan Drais přesvědčil úředníky na patentovém úřadu, musel prokázat použití kola v běžném životě. Proto v roce 1817 vyrazil na svém vynálezu z Mannheimu až k francouzským hranicím u Strasbourgu.

K překonání této vzdálenosti potřeboval pouhé čtyři hodiny, zatímco chůzí ji bylo možné překonat za 16 hodin. Tento stroj byl značně nepohodlný, proto byl často nazývaný jako „kostitřas“.

Měl loukoťová kola se železnou obručí a dřevěný rám, na kterém se přímo sedělo. Brzdilo se patami, což bylo poněkud nepraktické. Přes neustálá drobná vylepšování, zejména v Anglii a v Americe, opadla časem obliba drezíny.

Pedály a vznik velocipédu

Až v roce 1839 spatřily světlo světa první pedály, které vytvořil skotský kovář Kirkpatrick MacMillan. K vybavení kola pedály došlo až okolo roku 1861 Francouzem Pierrem Michauxem, který přidal kliky s pedály na přední kolo „kostitřasu“ a tento dopravní prostředek nazval „vélocipede“.

Vylepšení v konstrukci jízdního kola přinesl roku 1861 vynález francouzského kočárníka Michauxe v podobě klik s pedály umístěnými na ose předního kola. Michaux nazval svůj stroj „vélocipede“ z latinského velox - rychlost a pedes - nohy.

Jeho velocipéd byl také dřevěný jako drasina, ale znamenal rozhodující krok kupředu v konstrukci jízdního kola. Na Světové výstavě v Paříži roku 1867 se velocipéd stal středem pozornosti.

Aby Michaux ukázal výhody nového stroje, uspořádal v r. 1868 v Saint-Cloudu u Paříže závody a jezdci na jeho strojích závodu jednoznačně dominovali. Hned ve stejném roce vzniká také první továrna na výrobu kol Michaux & Lallement a tím je odstartováno nové období ve vývoji jízdního kola a cyklistiky vůbec.

Vysoké kolo

V pařížské továrně Michaux & Lallement se začaly s velkým úspěchem sériově vyrábět bicykly s pedály pevně spojenými s osou předního kola. Velocipédy se potom začaly vyrábět i v dalších továrnách hlavně v Anglii, kde se vyráběly už celokovové s drátěnými koly.

Poptávka po velocipédech byla veliká, ale protože Francie a Německo jsou v 70. Letech 19. století ve válečném stavu, přesunuje se centrum vývoje jízdního kola do Anglie. Angličané postupně přešli od dřeva k oceli a vyráběli velocipédy celokovové, rám byl z ocelových trubek, kola drátěná a místo ocelových ráfků začali používat úzkých gumových obručí.

Sídlem cyklistického průmyslu bylo město Coventry. Rozvíjela se i průmyslová výroba příslušenství k velocipédům, jako jsou sedla, svítilny, brašny a podobně.

S rostoucím zájmem o jízdu na kole se objevovala i touha jezdit rychleji. Přední kolo se zvětšovalo a zadní se rok od roku zmenšovalo, až velocipéd dostal charakteristický vzhled a říkalo se mu „vysoké kolo“.

Na jedno otočení klik se ujela dráha rovnající se obvodu kola, což bylo při malém průměru předního kola velmi málo. Proto se průměr předního kola postupně zvětšoval až na proslulá vysoká kola, která se začala prosazovat koncem 19. století.

První celokovové kolo s předním vysokým kolem a nalepenou pryžovou obručí bylo patentováno v Anglii roku 1870. Zkušenost ukázala, že čím větší je přední kolo, tím delší dráhu vykoná celý velocipéd na jedno otočení klik.

To vedlo k přemrštěnému zvětšování průměru předního kola, takže jezdci menší postavy nemohli dosáhnout nohama na pedály. Bylo sice dosaženo vyšší rychlosti, avšak velocipéd byl velmi vratký a pád z vysokého kola byl událostí, na kterou musil být každý jezdec stále připraven.

Vzhledem k „pohodlí“, které jízda na vysokém kole přinášela jezdci se těmto strojům přezdívalo „kostitřas“. Vysoké kolo mělo ovšem velkou nevýhodu v nestabilitě a nebezpečnosti pádu z kola.

Proto byl vynalezen tzv. tricykl - tříkolka, která tuto nevýhodu odstraňovala. Přestože vysoká kola umožňovala značnou rychlost, jejich konstrukce byla pro běžnou jízdu nepraktická a nebezpečná.

Bezpečnostní bicykl a Rover Safety

V polovině osmdesátých let 19. století se objevuje nový typ kola. Pedály už nejsou umístěny v ose předního velkého kola, ale uprostřed rámu, odkud se hnací síla přenáší prostřednictvím řetězu na zadní kolo.

Angličan Starley sestrojil stroj, který měl řetězový převod, stejně velká kola, kliky s pedály a ozubená převodová kola. Podle továrny, kde Starley působil, je jeho konstrukce nazývána Rover Safety, protože na něm již nehrozily pády nebezpečné tak, jako u vysokého kola.

Roku 1885 se objevil první předchůdce dnešního nízkého kola, „Rover Safety“, vytvořený Williamem Suttonem a Jamesem Starleyem. Rovery postupně převálcovaly vysoká kola na závodních drahách a jejich obliba začala stoupat.

V devadesátých letech devatenáctého století se u jízdních kol začaly objevovat převody a ukázalo se, že vhodně zvolenými převody se dá na nízkém kole dosáhnout stejné rychlosti jako na kole vysokém. Převody byly příčinou zániku vysokého kola, i když poprvé byly vyzkoušeny právě na něm.

Byl zkonstruován tzv. „bezpečnostní bicykl“. Jeho základní konstrukce se stala vzorem pro dnešní jízdní kolo: dvě stejně velká kola, rám, řetězový převod a pedály umístěné uprostřed rámu.

Pneumatika a pohodlnější jízda

Na úspěchu nízkých kol se významně podílel i další vynález - pneumatika. I když pneumatiku vynalezl Angličan William Thompson již v první polovině 19. století, je navždy spojena se jménem irského zvěrolékaře z Dublinu Johna Boyda Dunlopa, který ji použil na nízkém kole svého syna.

Dalším významným krokem ve vývoji konstrukce kola byla první pneumatika na počátku devadesátých let. Irský veterinář Dunlop sestrojil pryžové roury, nahustil je vzduchem a namontoval je na ráfky kola. Jako ventilek použil gumovou hadičku.

Dunlopův společník Edlin potom sestrojil v roce 1888 první bicykl vybavený pneumatikami. Za rok z dílny vyjelo dalších 20 jízdních kol a šest tříkolek a na jaře 1889 dostaly pneumatiky také závodní kola.

Byla založená továrna na výrobu pneumatik Dunlop Pneumatic Tyre, která začala brzy vynález zlepšovat a zavedla nový ventil, kterého se u jízdních kol používá dodnes, a snímací plášť.

Brzdy, volnoběžka a převody

Kolo již mělo pneumatiky, ale chyběly mu brzdy a volnoběžka - když se otáčelo kolo, otáčely se i kliky s pedály. Dokud nebyly žádné brzdy, nezbylo jezdci než brzdit tzv. kontrováním - zadržováním otáčení pedálů, což bylo ale fyzicky náročné a mnohdy nebezpečné.

Částečně tyto nesnáze odstranil volnoběžný náboj. Historie přisuzuje vynález volnoběžného zadního náboje francouzskému hodináři Meunierovi do doby kolem roku 1870. U jízdních kol se ale uplatnil mnohem později díky německému technikovi Ernstu Sachsovi, který volnoběžný náboj použil u jízdního kola v roce 1904.

Velkým nedostatkem kol z tohoto období byl fixní převod. Při otáčení kola se otáčely i pedály a proto museli jezdci při vyšších rychlostech, zejména ve sjezdu, dávat nohy na stupačky, které byly upevněny na přední vidlici.

Stejně tak první brzdy byly špalíkové konstrukce a brzdily jen přední kolo, což vedlo k mnohým pádům. Mnohé obtíže vyřešil až vývoj „volnoběžného“ zadního náboje Francouze Meuniera v roce 1870, který svým principem vycházel z hodinářství.

Roku 1904 byl pak tento volnoběžný náboj doplněn protišlapnou brzdou německého konstruktéra Sachse. Dalším významným krokem vpřed byl vynález inženýra Ernesta Monningtona Bowdena z Irska.

Ten zkonstruoval tzv. axiální brzdu, působící na ráfek z obou stran a která je prakticky používána dodnes. Dále byla vyvinuta brzda zvaná „torpedo“, která byla založena na brzdění protišlapáním, přičemž síla brzdění působila přímo do středu zadního kola.

Kolo mělo ještě stále jednu nevýhodu - jeden převod. Jízda do kopce nebo proti větru byla nepříjemnou námahou. Příznivějším převodem se námaha znatelně snížila, ale za cenu pomalé jízdy po rovině nebo nutnosti rychle šlapat.

Řešením se stalo zavedení měnitelného převodu. Vcelku uspokojivé konstrukce pocházejí již z dob prvních Roverů. V dalších desetiletích se měnitelný převod dále zlepšoval a kolem roku 1909 byl již na takové úrovni, že počet měnitelných převodů byl zvětšen na tři možnosti, které se dále rozvíjely až do dnešní podoby.

Technický vývoj moderního kola

Závodění v cyklistice vyústilo v rozvoj technologie, vznikaly první galusky a rychloupínáky, které vytvořil roku 1927 Ital Tullio Campagnolo. V roce 1933 vzala za vděk Campagnolova první přehazovačka.

Na kole se postupně objevují měniče převodů, ráfkové brzdy a kolo se tak stává stále univerzálnějším. Poslední technické zlomy ve vývoji jízdního kola pak znamenal nástup kola horského počátkem 70. let minulého století v USA a také rozvoj elektroniky a jejího využití pro změnu převodů japonské společnosti Shimano roce 2009.

Historie cyklistických závodů

Významným datem v historii závodní cyklistiky je 30. květen 1868, kdy byl v Paříži uspořádán první závod cyklistů na světě. V tehdejší společnosti vzniklo velké nadšení pro tento sport a mnoho lidí se začalo živit cyklistikou.

Začalo se závodit v parcích, na dostihových drahách a na tehdejších prašných silnicích. První závod na silnici dlouhý 126 km se konal v listopadu 1869 mezi francouzskými městy Paříž a Rouen. Tehdejší startovní pole čítalo ohromujících 300 závodníků.

V roce 1893 byla založena světová federace (ICEA), která se roku 1900 přetransformovala na dnešní Světovou cyklistickou unii (UCI). Cyklistika je již od prvních her součástí olympijského programu.

V roce 1893 se konalo první mistrovství světa v dráhové cyklistice a v roce 1921 první mistrovství světa v silniční cyklistice. Závody v cyklistice se staly nesmírně oblíbené v jakékoliv podobě a na jakoukoliv vzdálenost.

Dráhová cyklistika

Tak jak se kolo neustále zdokonalovalo, přestěhovaly se závody postupně na stadiony - nejprve hliněné, potom postupně dřevěné, asfaltové a klopené betonové, tzv. velodromy. Vznikla tak dráhová cyklistika.

Velmi oblíbené byly závody ve sprintu - v podstatě stejné, jako dnes. Podivuhodné je, že i na tehdejších strojích dosahovali závodníci ve sprintu rychlosti až 60 km/hod.

Silniční závody a dlouhé tratě

Také závody na silnici se dále vyvíjeli. Památný byl rok 1891. Tehdy byl novináři vypsán závod na 600 km z Bordeaux do Paříže. Závod tehdy nevyhrál Francouz, ale Angličan George Mills.

Ještě téhož roku vypsal jeden pařížský deník jednorázový závod na 1200 km z Paříže do Brestu a zpět. Závod byl mezníkem nejen svou délkou, ale i novým technickým vynálezem - snímatelnou pneumatikou bratří Michelinů.

Do té doby závodníci používali Dunlopovu pneumatiku, která se montovala přímo na ráfek a nedala se opravit. Závod Bordeaux - Paříž zůstal slavným do dnešních dnů.

Tour de France

V Evropě se cyklistika stala velice populární a s ní vznikaly i další cyklistické závody. V té době se začal rodit nápad, který dodnes hýbe cyklistickým světem.

Dva francouzští novináři - Geo Lefévre a Henri Desgrange - vypsali v květnu 1903 ve svém časopise L'Auto závod Tour de France. Tedy etapový závod okolo Francie dlouhý 2400 km - celkem šest etap v délce od 300 do 500 km.

V zájmu přitažlivosti závodu byla pravidla tohoto etapového závodu velmi neúprosná. Nebylo dovoleno téměř vůbec nic. Žádná cizí pomoc, žádné pravidelné občerstvení. Vše musel zvládnout závodník sám.

Oprava pneumatiky trvala zručnému cyklistovi 40 minut. Složitější opravy zabraly i několik hodin. V roce 1919 se opět konala Tour de France a první jezdec byl poprvé odměněn žlutým trikotem s barvou podle stránek časopisu L'Auto, který závod pořádal.

Válka a profesionalizace silniční cyklistiky

Prudký rozvoj cyklistiky přerušila v roce 1914 první světová válka, ale i v boji si kola našla uplatnění, ať už pro přesun vojsk, materiálu nebo pošty. Poté se v Evropě opět začalo závodit.

Silniční cyklistika se postupně profesionalizovala a vznikaly jednotlivé stáje, které pečují o své závodníky a účastní se vybraných závodů v sezóně. Největší popularitu má i vždy měla cyklistika ve Francii a Itálii, kde je počet špičkových stájí nejvyšší.

Slavní cyklisté

První opravdová cyklistická hvězda se objevuje v roce 1940 v Itálii. Jmenuje se Angelo Fausto Coppi a jako první vyhrává v jednom roce 1949 Tour de France i Giro d´Italia.

Přicházejí další velká jména cyklistiky jako jsou Francouzi Louis Bobet a Jacques Anquetil - první pětinásobný vítěz slavného etapového závodu Tour de France. Také Itálie se může pyšnit cyklisty zvučných jmen - po Faustu Coppim jsou to především Alfredo Binda a Gino Bartali.

Avšak zřejmě nejlepší cyklista všech dob, Eddie Merckx, jenž vyhrál v roce 1974 Tour de France, Giro d´Italia i mistrovství světa, pochází z Belgie, kde je cyklistika mimochodem také velmi populárním sportem.

K této řadě cyklistů se na konci dvacátého století připojuje i Američan Lance Armstrong, sedminásobný vítěz Tour de France v řadě za sebou.

Cyklistika v českých zemích

Také u nás se tomuto sportu začalo věnovat čím dál více lidí a dokonce byl založen Český klub velocipedistů, který začal v roce 1874 pořádat mimo jiné tzv. Pražskou míli. Závod byl přehlídkou kol, jezdeckého umění a v neposlední řadě i oblečení.

Za zakladatele české cyklistiky jsou považováni bratři Kohoutové z Prahy, kteří velocipédy vyráběli a vžil se pro ně název „kohoutovky“. Z obou bratrů vynikl zejména Josef Kohout, několikanásobný mistr Čech a Rakouska v jízdě na vysokém kole.

Jejich zásluhou byla postavena cyklistická dráha a přičinili se o rozvoj cyklistiky v našich zemích. Klub založený Josefem Kohoutem v listopadu 1880 se stal prvním sportovním klubem v Rakousku a v Království českém.

Český Klub Velocipedistů - 1880 je tak prvním sportovním klubem v Čechách. V dalších několika málo letech vzniklo na dvacet pražských a více než 60 venkovských klubů s tisíci členy.

Nejstarším a dodnes činným je však stále ten původní, Smíchovský ČKV - 1880c. Již roku 1883 pořádá ČKV první cyklistické mistrovství Čech na 10 km a o rok později také začíná vydávat časopis Cyklista.

Další období provází bouřlivý rozvoj, kolo se stává vyhledávaným typem dopravního prostředku, vznikají továrny ESKA, Premiér, Tudor, Tripol, Velamos v Sobotíně, Mas ve Zlíně, Ogar v Praze, Progress v Dol. Kounicích, Stadion v Rakovníku a výrobě kol se věnuje i Česká Zbrojovka ve Strakonicích.

Historie horské cyklistiky

Fenomén horského kola je poměrně mladou záležitostí. Úplný začátek můžeme najít na začátku 50. let minulého století ve Francii, kde skupina cyklistů na předměstí Paříže pořádala ve své době netradiční terénní cyklistické závody.

Jejich myšlenky a kola pro jízdu v terénu však upadly v zapomnění, neboť doba ještě zřejmě nebyla této nové formě cyklistiky nakloněna. Začátek opravdového rozvoje horské cyklistiky patří do uvolněné atmosféry USA 70. let minulého století.

První stopy vedou do Kalifornie, oblasti zvané Marin County, kde se daly spontánně dohromady skupiny několika jezdců, kteří upravovali svá kola, na která montovali motocyklové páky a bubnové brzdy, aby se s takto upravenými „speciály“ zúčastňovali lokálních cyklokrosových závodů.

Přestože někteří z těchto lidí byli bývalými či aktivními špičkovými silničními cyklisty s licencí americké cyklistické federace, své ježdění v horách na starých „clunkerech“ vůbec nespojovali s cyklistikou. Šlo především o součást životního stylu.

Na starých kolech vyjížděli, častěji však pěšky zdolávali kopce poblíž San Franciska a poté se nadšeně řítili do údolí. Tím kdo mezi jezdci vynikal byl zejména Gary Fischer, k dalším důležitým postavám této průkopnické doby patřili Charles Kelly a později i Tom Ritchey.

Jezdci téměř nepřetržitě pátrali po starých a zapomenutých zrezivělých „cruiserech“, se kterými se po jejich zpojízdnění společně vydávali do terénu. Vyvrcholením akcí býval výjezd na Mt. Tamalpais, po němž následoval vzrušující sjezd.

Na tomto 850 metrů vysokém vrcholku severně od San Franciska začíná vznikat fenomén horského kola. Stoupání, ale zejména zpáteční prudký sjezd neupravenou cestou plnou kamenů, štěrku, výmolů a kořenů jim přináší dosud nepoznané zážitky.

Závody Repack a první horská kola

21.října 1976 se pořádal první oficiální měřený závod na horských kolech. Byl to necelé tři kilometry dlouhý sjezd zvaný Cascada Canyon Fire Road nedaleko Fairfaxu.

Tyto závody pak nadšenci organizovali poměrně pravidelně a vžilo se pro ně označení „repack“. Při sjezdu totiž byla protišlapná brzda starých kol (přední brzdu většinou kola neměla) tak přetížena, že se v zadním náboji pálil mazací tuk.

Po každém sjezdu se musel náboj rozebrat a znovu promazat, čemuž se říkalo „repack“ (angl. repack = znovu utěsnit, vyměnit těsnění). Gary Fisher a Joe Breeze, patřící mezi „repack-závodníky“ k nejrychlejším, přicházeli stále s novými technickými zlepšeními.

Neustále se opakující závady na starých kolech byly v roce 1977 impulsem ke stavbě prvního speciálně do terénu vhodného kola (Kelly). První prototyp vážil přibližně 17 kg, což bylo téměř o 10 kg méně než stará upravená kola.

Koncem roku 1979 zakládají Fisher s Kellym vlastní obchodní společnost a přemýšleli, pod jakým názvem uvádět jejich kola na trh. Jako první přivedl na svět označení - „Mountain Bike“, zkráceně MTB, které nyní mezinárodně užívaným označením horského kola.

Prvním skutečně sériovým horským kolem byl model Stumpjumper firmy Specialized v roce 1981. V USA v roce 1983 vzniká první MTB asociace NORBA, která je pak od roku 1986 i součástí americké cyklistické federace USA Cycling.

NORBA pořádá také neoficiální světový pohár i mistrovství světa. Evropa díky velké tradici silniční cyklistiky dlouho odolávala náporu horských kol.

K prolomení tradic a nedůvěry došlo díky tlaku široké veřejnosti a horské kolo se stalo součástí Evropy koncem 80tých let. Od roku 1988 se pod záštitou NORBy jezdí zprvu neoficiální světový pohár.

V roce 1990 pak horskou cyklistiku konečně uznává i mezinárodní cyklistická federace UCI a v americkém Durangu se koná první oficiální Mistrovství světa. Dynamiku nástupu fenoménu horské cyklistiky lze spatřit i v tom, že v září 1993 byla horská kola - disciplína XCO, CrossCountry - přijata do rodiny olympijských sportů.

Ženy a cyklistika

V současnosti nás už ani nenapadne, že by ženy na jízdním kole mohly vzbuzovat nevoli nebo rozruch. Nebylo to tak ale vždy. Představa, že ženy sedí obkročmo v sedle, bývala před ještě 140 lety neuvěřitelně kontroverzní.

I na koních v té době ještě jezdily v dámském sedle. Šířilo se také množství dezinformací, které měly ženy od cyklistiky odradit. Například se tvrdilo, že sezení v sedle může vést k promiskuitě, neplodnosti nebo celé řadě dalších potíží.

Všechno to byly naprosté výmysly, jejichž jediným účelem bylo udržet ženy co nejdále od jízdních kol. Ženy jezdí na kole od samého počátku, ale v hlavním proudu dějin byly příliš dlouho odsouvány na vedlejší kolej.

V počátcích cyklistiky, v 80. letech 19. století, žily ženy úplně jiné životy. Obecně neměly takovou svobodu, jakou máme v současnosti, a dokonce i jejich oblečení, tedy dlouhé sukně, korzety a spodničky, bylo navrženo tak, aby je omezovalo v pohybu.

Společenské očekávání, že ženy budou nosit tento typ oděvu, bylo záměrné. Tehdejší patriarchální společnost chtěla ženám zabránit v tom, aby se příliš vzdalovaly od své domácí sféry.

Jízdní kolo však představovalo přesný opak toho, co společnost pro ženy chtěla. Symbolizovalo nezávislost a vyžadovalo fyzickou aktivitu. Kolo bylo hrozbou pro omezení uvalená na ženy.

Některé tehdejší feministky ho dokonce nazývaly strojem svobody. Cyklistika tak nebyla pouze sportem a dopravním prostředkem, ale také prostředkem společenské změny a větší osobní nezávislosti.

Sufražetky a jízdní kola

Šlo o skupinu aktivistek z konce 19. a začátku 20. století, které bojovaly za volební právo pro ženy. Pořádaly protesty, poškozovaly majetek a prosluly hladovkami, které držely po svém uvěznění.

K šíření myšlenky volebního práva pro ženy využívaly právě jízdní kola. Projížděly městy i vesnicemi, kde pronášely projevy a rozdávaly letáky propagující jejich věc.

Kolo bylo naprosto klíčové pro oslovení žen po celém Spojeném království a jejich nábor do hnutí. Některé z nich dokonce svá kola používaly jako únikové prostředky po žhářských útocích nebo jiných akcích přímého odporu.

Annie Londonderry

Byla to lotyšská imigrantka v USA a matka tří dětí, která se v roce 1894 rozhodla stanovit rekord jako první žena, která objede svět na kole během jednoho roku.

Tvrdila, že se s ní někdo vsadil, že to nedokáže, ale později se ukázalo, že si tu sázku vymyslela. V době, kdy se rozhodla tuto výzvu přijmout, přitom na kole nikdy ani neseděla.

Její cesta, která ji zavedla z Bostonu do Francie a Asie, i když s hojným využitím lodí a vlaků, je plná dobrodružství, byť některá z nich byla spíše přibarvenými historkami, které měly udržet zájem veřejnosti.

Měla neuvěřitelnou kuráž a je to příběh o mimořádné vynalézavosti a okatém sebepropagování. Byla to skutečně pozoruhodná osobnost. Je s podivem, že její příběh zůstal zapomenut více než století, dokud její úžasnou cestu neprozkoumal její prasynovec.

Organizace cyklistiky

UCI (Union Cycliste Internationale), Mezinárodní cyklistická unie je celosvětová nevládní nezisková organizace, která sdružuje národní cyklistické federace. Je organizačně nejvyšším orgánem cyklistiky a byla založena 14.dubna 1900 v Paříži cyklistickými svazy Belgie, Francie, USA, Švýcarska a Itálie.

Zajímavé je, že Česká ústřední jednota velocipedistů nebyla přijata v Paříži mezi zakládající členy UCI, neměla totiž dle některých funkcionářů nárok na samostatnost v systému Rakousko-Uherska a za člena UCI byla přijata až v roce 1920 v Antverpách.

Sídlem UCI je od roku 2002 švýcarské město Aigle. V současnosti sdružuje UCI 170 národních cyklistických federací, 5 kontinentálních federací, více než 1200 profesionálních cyklistů, přes 600 tisíc držitelů licence UCI závodníka či realizačního pracovníka.

Rozdělení závodní cyklistiky

Závodní cyklistika se dnes dělí na cyklistiku rychlostní (silniční a dráhová), terénní (cyklokros, MTB, bikros a biketrial) a sálovou (kolová a krasojízda).

Základní cyklistická slovní zásoba v angličtině

Pro komunikaci při cestování nebo při řešení technických problémů je užitečné znát anglické názvy částí kola, vybavení a základních situací. Následující slovní zásoba pomáhá například při půjčení kola, hledání cykloservisu nebo popisu závady.

Základní anglické fráze pro cyklisty

Tyto výrazy se hodí při cestování v zahraničí i při komunikaci se zahraničními cykloturisty. Pomohou při orientaci, hledání půjčovny kol nebo cykloservisu i při popisu základního vybavení jízdního kola.

tags: #cyklistika #v #anglictine #referaty